KRUTÝ MRÁZ

𝓑yl jednou jeden domeček. Červená střecha na něm seděla, parádné prejzy na čtyřech styčných hranách střechu objímaly, a když se člověk podíval proti nebi, vypadaly hrany jako naježený hřbet velkého ještěra.

Kudrnatily se i zdi domečku. Ale nekudrnatily se to vlastně zdi, šplhala a skákala, točila a svíjela se po nich zelená rostlinka; pětiprsté lístky jak dlaničky zeď poplácávaly a z úponků jako by drápkové pracičky vyrážely a po zdi se výš a výš dobyvačně šplhaly.

Mohly dobře šplhat, každý drápeček měl na konci polštářek, malou kuličku – to proto, aby se drápkové pracičky na drsné zdi neodřely a lépe se mohly uchytit.

Domeček byl sličný, ale ne tak sličný, jako jeho obyvatelka.

Žila docela samotinká ve svém domečku.

Zdědila veselý domeček – ale sama – vysoká, temná a krásná, hravosti a veselí v srdci neměla. Sama na světě žila, všichni rodní jí pomřeli.

Říkali o ní ve vsi, že je pyšná.

Nikam nechodila, s nikým nemluvila.

Eva se jmenovala.

Co se dělo v jejím srdci, nikdy nikdo z lidí se nedověděl.

Věděla to jenom její zahrada za domem vysoko do stráně běžící, vysoko až k lesu.

Jenom svým milovaným květinám šeptávala Eva sladkými rty, rudými a lesklými jak jahody na pasece lesa uzrálé, toužná slova o tom, jak čeká, čeká vzácného prince, který přijede, obejme ji, políbí a daleko unese.

Od záhonu k záhonu Eva chodila, květiny a keře okopávala, zalévala, větrem pocuchané k tyčím přivazovala – hovořila s nimi.

Zdávalo se jí, že ji poslouchají, že zahradní len velikýma modrýma očima, temnějšími žilkami protkanýma se na ni vesele dívá a mrká, že rudě sametové, žluté, bílé a zlatorůžové zajíčky, když jejich květné korunky lehce do dvou prstů vezme a stiskne, tlamičky otvírají a šelmovsky říkají:

“Ano, ano.”

Oranžové, veliké měsíčky ze široka už zdaleka se na ni usmívaly, a když slunce příliš vesele na ně svítilo. skoro na Evu pokřikovaly svými oranžovými terči.

Kropenaté, červené a bílé karafiáty těžké hlavičky před Evou ukláněly, jako už před budoucí princeznou a oblaky kořenné vůně k ní vysílaly.

Orosené růže všech barev se stydlivě před ní pod listí schovávaly. Věděly, že se jim říká »královna květin«.

Ale zdálo se jim to nespravedlivé – jedinou, nekrásnější královnou mohla být jenom vysoká, urostlá Eva.

K nespočtení bylo všelikých květin v zahradě Evině. Všechny Evu znaly, všechny ji milovaly, od skromné, vonné resedy, až po všeliké rostlinky popínavé, které často Evu svými větrem rozvátými úponky po tváři a vlasech hladily.

Keře jí ovoce v klín střásaly, větve stromů se nakláněly a krásné ovoce podávaly.

Znala ji i zvířena zahrady a lesa.

Zajíc ušáček bez bázně před ní panáčkoval, veverka z lesa chodila k ní do zahrady na besedu.

Sedla si, hustý ohon jak přilbu přes hlavičku ohnula a kulatýma očima se dívala na Evu. Měla už právo, v zahradě oříšků a hub si natrhat, kolik chtěla.

Přelétavá havěť špačků a vrabců na třešňové hostiny k Evě v létě byla zvána.

A ptáček čermáček Evě na ruce sedával, ocáskem třepal a poklony sekal.

Mraky zlatých včel přilétaly na pastvu na bohaté záhony Eviny zahrady a vzduchem s vánkem o závod roznášely krajem vůni a pel kvetoucích šeříků, sladce růžových květů jabloní a lipových kvítků a kroužily jak zlaté body kolem temné Eviny hlavy.

A sedl-li do květu ospalý hlupák čmeláček, za tělíčko se dal Evou vzít a na chlupatou hlavičku políbit. Jen šesti nožkami do vzduchu šermoval a rád byl, když prsty Eviny jej pustily a nechaly jej vesele vzduchem uletět.

Žila Eva ve velké lásce se svou zahrádkou a celým jejím živočišstvem a šťastna by byla bývala – nebýt té veliké touhy po objetí cizího, neznámého prince, která jí svírala horké a vášnivé srdce.

Byl teplý, jasný podzim. Do dálky svítila Evina zahrada pestrými barvami.

Daleko od domečku Evina, kdesi na severu, vyrůstaly ze země vysoké hory. Boky se černaly lesy, ale vrcholy jejich bíle, jiskřivě svítily.

Co svět světem stál, nikdy v těch nebetyčných horách nic jiného nebylo než sníh, sníh a led.

Vrcholy hor se tyčily a v hluboké propasti propadaly, sráz a sráz. Zalité ledem v slunci svítily jak skleněné zvony; sněhem posypány jiskřily nekonečnou bělostí.

Živého tvora tam nebylo. A stalo-li se, že za mnoho, mnoho let zabloudila tam noha smrtelného člověka – nedotkla se již zeleného pažitu údolí. Zemřel smrtelník smrtí rozkošnou.

Výška jej okouzlila, lehký vzduch opojil, srdce začlo rozkoší prudce tlouci, a nohy, zbavené tíže pozemské, tančit začaly.

A kdosi mladý prudce jej obejmul, hrdlo zaškrtil. Ten kdosi byl vládce vysokých hor, mladý, křepký Mráz.

Věky tam sídlil, věky byl mladý a prudký.

Rozkazoval služebníkům svým, divokým větrům. Bílé služebnici své, Vánici, a šedivé jinovatce velel, a laviny na jeho povel se trhaly a za divokého hukotu do údolí se řítily.

Devět měsíců v roce vesele se žilo Mrazu na horách. Ale desátý měsíc nasytily se průhledné, jiskřivé jeho oči bílé barvy a jeho prudká náruč zatoužila obejmout něco křehkého a teplého.

Stalo se tak také toho roku, kdy zahrádka Evina tolik se pestřila ve skvělých barvách.

Obešla Eva na dobrou noc celou zahrádku, u každého kvítku se zastavila a pohovořila s ním.

A usnula ve své komnatce pevným snem.

Přišlo ráno a světlem svým Evu probudilo. Umyla se, oblékla – a rovnou do své milované zahrady běžela.

Vyběhla – vidí – tráva je šedá.

A jak na ni vkročila, tráva skleněně zazvonila. Lekla se Eva – k prvnímu záhonku se sklání. Modré oči lnu se již na ni nedívají a vesele nemrkají. Navždycky se zavřela očka temnými žilkami protkaná, a jak malé, siné hadříčky visí kvítka na ztuhlých stoncích.

Lehce do dvou prstů vzala Eva korunku sametového zajíčka. Vzala, stiskla, tlamička se otevřela – ale ani nehlesla, ztuhlá zůstala.

Vázne Evě krok, srdce jí lká.

Té spousty v její milované zahrádce!

Hlavičky karafiátů těžce k zemi skloněny, každý zubatý, okvětní lístek tuze bílou čarou ovrouben, vůně z kalíšku nevylétá.

Růže, mrtvé, v černém listí schouleny, terče měsíčků zhaslé, bez hlesu, okvětní lístky zkroucené, dlaničky popínavé rostliny na domku bílými konturami křečovitě ke zdi přitisklé, ale mrtvé, mrtvé.

Všecko je mrtvé, kvítka jako zaškrcena, listí na stromech černé, drobné větvičky při doteku mrtvě praskají a lámou se.

Zachvěla se Eva, zaplakala pro svou milovanou, uškrcenou zahrádku.

Komu bude šeptat horká slova o princi, kterého čeká?

Smutně se Eva rozhlíží svýma temnýma očima. Podruhé se zachvěla. Cosi, kdosi je ve vzduchu. Nebe je šedé těžkými mraky.

Rozťal náhle bledý paprsek slunce nebe, chumel mraků osvětlil.

Do uší Eviných zaskučel ostrý hvizd.

Srdce její se touhou zastavilo.

Jako by bělost ji oslepila, zavalila.

A prudká náruč Mrazu ji obejmula, až Evě kostičky zachroupaly – a přes rty její přešlo jediné:

“Ach!”

Uviděla ještě, jak na ni zasvětélkovaly jasně, jasně modré oči, jak si jí hluboko do srdce posvítily, uviděla krátké černé, stříbrem prosypané kučery a čerstvá ústa Mrazu ji pevně na rty políbila a uzamkla je na věky.

Zajiskřil vesele křepký Mráz – už dávno se mu nepodařilo obejmout tolik křehkých věcí, obejmout a k smrti ulíbat krásného lidského tvora.

Povelel vesele Mráz služebníkům svým.

Povelel divokým větrům.

Povelel bílé služebnici své Vánici.

A za hvizdu a svistu rozhrnula bílá služebnice klín a sněžné vločky začaly vzduchem vířit.

Povelel Mráz podruhé. Větrové ustali, po bok Mrazu na vrchol borovice se schoulili. Z klínu sestry jejich, bílé Vánice, vločky sněhu se řinuly, větší a větší.

Hustěji a hustěji padaly nesmírným tichem na mrtvou zahrádku, na mrtvou krásu šťastné Evy.

Vždyť přišel princ a obejmul ji tak, jak toužila. Padal sníh, padal, nekonečná bělost se krajem prostírala.

Vyběhl zajíc ušáček z úkrytu – o pomoc Evu šel prosit.

Vyběhla z doupěte veverka – k Evě na besedu běžela.

Zafrčel čermáček ptáček vzduchem – pokloní se, Eva mu drobečků nasype.

Zoufale, opile zakomíhal se v sněžných vločkách čmelák hlupáček.

Eva jej na chlupatou hlavičku políbí a zahřeje mu zkřehlé nožičky.

Ale není už Evy.

Sníh padá a padá, zaváto je krásné její tělo, bílé teď, jak sníh.

Jak černá slza spadl ztuhlý čmeláček do Eviných vlasů.

Padá pořád sníh.

Čermáček ptáček na hřbetě leží, nožky mu do vzduchu trčí.

Ještě padá sníh.

Veverka a zajíc ušáček stráž stojí.

Ale už je vidět jen kytičky chloupků na uších veverčiných, už je vidět jen slechy ušákovy. Pak už je jen bílo, bílo. Služebnice metelice má klín ještě plný. A na vysoké, staré borovici nad zahradou Evinou tiše křupe Mráz, světlýma očima svítí a jeho služebníci, divocí větrové, tiše pohvizdují.