Popis projektu
Povídka
Napsáno 1877. Vydáno poprvé v Lumíru 1877, poté v Z bouřlivých dob 1879, 1889, dále ve sv. 42 Sebraných spisů I a ve sv. 34 Sebraných spisů II
Zajímavost: Na vznik povídky vzpomíná Jirásek: “Když jsem zabýval svým “Na dvoře vévodském”, přišlo nenadálé přerušení. Sládek poslal mně list, ohlašuje mi důležitou novinu: “Koupil jsem hynoucí již Lumír a půjde to tedy vesele dál.” Žádal, mám-li co hotového, abych mu poslal, že by to rád dal do prvního čísla. “Hoši mají radost a já taky rád jsem živ zase, maje proč.” Sládkovi odříci nebylo možná. Napsaného jsem neměl nic, ale hned jsem začal obrázek, který byl už delší čas mezi mými plány, “Markytánka, příběh táborový”.
Téměř na konci rakouského tábora, v oddělení českých švališerů, byl stan “černé Toničky”. Žádný markytán nikdy tolik vody a vína neodbyl jako ona. Zde bylo vždy veselo. Ale nikdy si na Toničku nikdo ničeho nedovolil, ani nejdelší a nejsilnější “Krobot”, tak byla přísná. Byla důstojnické dítě, narodila se v táboře, rodiče jí brzy zemřeli. Ujal se jí starý markytán Kudrna, dobře ji pro svého syna vychoval, ale také oni oba se brzy odebrali na věčnost. Zbyla kypící vdova s malou Toničkou, s níž si teď hrával starý švališer Jagič.
Jagičův lajtnant Šimonič po Toničce pošilhával a ona nebyla švarnému oficírovi nepřízniva. Přece však dovedla svou náklonnost přemoci. Zítra chce opustit ležení, má již generálovo svolení k odchodu. V noci ji přepadne násilnický rytmistr Vrána. Tomáš Jagič, který se mezitím vrátil z krčmy rozjařen, ochrání markytánku, přispěje i Šimonič a šavlí chce pomstít její pohanění před ostatními vojáky, kteří přiběhli.
Jagič je hned postaven před polní soud. Je zbaven vyznamenání a odsouzen k “běhu uličkou”. Poručík je odsouzen před vyšším soudem k trestu smrti.
Tonička musí teď nuceně opustit tábor. Stan je stržen, zbylé zásoby ponechává Kociánovi, aby je rozdal mezi ostatní švališery, a dává mu peníze, aby ochraňoval malou Toničku, než přijde, nebo kdyby se nevrátila. Musí ještě vidět Šimoniče. V tom Prušáci podniknou náhlý výpad. V nastalém zmatku markytánka vysvobodí odsouzeného důstojníka a vyveze ho z tábora ve svém voze. Rytmistr je s jezdcem dohoní. Nastane zoufalý zápas. Nejdřív padne dobře mířenou ranou kůň s vojákem, ale rána Šimoničova na rytmistra vypálená mine se cílem. Markytánka výstřelem z karabiny zabije pod ním koně. Nastane boj šavlemi, když tu přijede desátník Kocián, kterého poslali s rozkazy za rytmistrem, a ranou zezadu jej skolí. Nyní se vrátí, že ho nezastihl, a vojáka, který byl pouze pošramocen, vezme na svém koni do tábora.
Pronásledovaní jsou zachráněni. Generál de Moulin osvobodil novoměstskou posádku, císařští museli ustoupit, v Drážďanech domluven v prosinci mír.
Jagič je propuštěn z vojny se ctí – s křížkem na starém plášti, který mu dali, a s žebráckou holí, kterou si sám uřízl. Šel si do Verovitic v Slavonii na vzkaz svého bratra pro další nějaké zprávy. Ale nemusel tam ani dojít – cestou potkal vůz a v kočáře seděl majitel nedalekého statku Kovačovič, jindy poručík Šimonič, se svou ženou a nevlastní dcerkou. Na statku pak byli všichni šťastni. Za nějaký čas houpával Jagič sličného chlapce na sudě…
Bystrý tok, pravdivost líčení jsou předností této povídky, která je již pro další tvorbu Jiráskovu charakteristická idylickým zakončením.
(Jaromír Borecký)
Šlo by skoro až o poklidný žánrový výjev, kdyby nedošlo k dramatickému zvratu, kdy je markytánčin milý, lajtnant Simonič, odsouzen k trestu smrti pro napadení násilnického rytmistra Vrány. Nic mu nepomůže, že chránil markytánku. Ve zmatku způsobeném náhlým výpadem Prusů se markytánce podaří lajtnanta osvobodit, a následuje už jen vylíčení jejich dramatického útěku a šťastný konec. Vedle barvité krajinomalby, zajímavého postižení mnohonárodnostního složení habsburské armády a ze všech povídek asi nejdetailnějších popisů výstroje a výzbroje jejích vojáků, což jsou pozitiva, je nutno uvést i negativum povídky. Je to především poměrně často uplatňovaný princip náhody, díky němuž sice vše dobře skončí, ale příběh tak dostává punc nevěrohodnosti a na to, že jde o válečnou povídku, také překvapivé idyličnosti.
(Eva Koudelková)
Tvrdý příběh se šťastným koncem – tak trochu pohádka, nerealistická fabulace, přesto s nepochybným mistrovským vylíčením.
Zatím není k dispozici.