Popis projektu

Starodávná selanka

Napsáno 1884-1885. Vydáno poprvé v Osvětě 1885, samostatně 1887, dále ve sv. 11 Sebraných spisů I a ve sv. 2 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1884-1885

Věnováno: Památce A.V.Šmilovského

Motto: bez motta

Průměrně stran: 180

Kapitol: 15

Charakteristika: Historická novela

Doba: 15. století

Hlavní témata: Láska, spor, zášť, zlomyslnost, únos, smíření, politika, korunovace

Zfilmováno: Ano (1969, režie František Štěpánek)

Zajímavost: Dějiště pro Marylu Jirásek objevil, když o prázdninách roku 1884 procházel krajinou, o níž měl psát pro reprezentativní vlastivědnou publikaci Čechy, vydávanou u Otty. Už předtím, v zápisníku z roku 1883 si načrtl kontury příběhu s názvem “Historie o dvou zemanech”.

Podnětem byla i Jiráskova historická studia. “Za mého studia historického zajímala mne a vábila zvláště drobná šlechta v patnáctém století, zemanstvo ryze české, z něhož vyšel nejeden znamenitý muž. Do tohoto zašlého světa národní šlechty naší zabral jsem se pak upřímně a snažil jsem se vykreslit výjevy z jejího života po bouřích husitských, za doby klidnější a jasnější. Začal jsem psáti Marylu… Jediná nesnáz se naskytla: jak ustrojiti věrně Zbyňka z Buchova, někdy hejtmana táborského, pak v polských službách, když se z nich vrátil k starému strýci svému Ondřeji na Domkovskou tvrz. Rozumí se, že v polském kroji. O ten však běželo. Matejkova díla “Ubiory w Polsce” jsem neměl, shánět je bylo nesnadno Pomoc však se našla. Na přítele Alše jsem se obrátil.”

Maryla se stala tak oblíbenou, že byla dokonce dvakrát zhudebněna jako opera: Vladimírem Ambrosem pod názvem Maryla (1953) a Osvaldem Chlubnou pod názvem Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1940-2). Obě opery – na rozdíl od literární předlohy – jsou však téměř zapomenuty a jejich kvality nebylo možné prověřit časem, neboť neexistuje jejich zvukový záznam.

Na šonovské tvrzi, po dlouhou dobu opuštěné, vládne od nedávna opět pevná mužská ruka – mladý zeman Jan Rozvoda, který zdědil tvrz po své matce, se vrátil domů. Čeká jej tu však spor o hraniční doubravu, kterou za jeho nepřítomnosti užívali jeho nejbližší sousedé, Buchovcové z Domkova. Mladší z nich, husitský hejtman Zbyněk Buchovec, přivezl s sebou z Polska Marylu, osiřelé děvče, které vychoval ve vojenském táboře a adoptoval jako vlastní dceru. A Maryla, která dosud neví o sporu mezi oběma sousedy, zabloudí na jedné ze svých vyjížděk na Šonov a okouzlí mladého Rozvodu tak, že zapomene na svůj spor a doprovodí sličnou sousedku až na Domkov.

Spor obou zemanů o doubravu by snad sám skončil v dobré sousedské pohodě, kdyby jej neustále nepodněcoval ziskuchtivý a ctižádostivý sudí Tiburcí Čelechovský ze Sobíšku, který se na Domkově uchází o ruku Zbyňkovy obstarožné sestry, panny Eufemie, a dělá si zálusk na cenný majetek. S ním se setká v doubravě mladý Rozvoda, který tu čeká na Marylu, avšak ani jedovatá slova potměšilého zlomyslníka nemohou otrávit lásku, která se rodí mezi oběma mladými lidmi.

Svou milou povahou si získala Maryla srdce všech obyvatel domovské tvrze. Jen Tiburcí, který se již těší na soudní při s Rozvodou, vidí v jejím přátelském vztahu k Šonovu nebezpečí pro své plány, a tak spolu se svou nevěstou Eufemií prozradí Zbyňkovi vše, co ví o Marylině lásce k mladému Rozvodovi. Dojde k prudkému střetnutí; Maryla brání svou lásku a pak – uražena Eufemií – s pláčem uteče do své komory. Prudký Zbyněk ihned lituje své unáhlenosti a chce se s Marylou usmířit. Domácí neshody však musí ustoupit důležitějším událostem – Zbyňkův strýc Ondřej přináší zprávu o smrti Ladislava Pohrobka. Celá země a s ní i oba domkovští zemané bude žít jen v očekávání voleb nového krále…

Srážka mezi Marylou a Zbyňkem dohnala mladou Polku k ráznému řešení – odhodlala se, že odejde za svým milým na Šonov a dá se s ním tajně oddat. Nebojí se ani odezvy, kterou tento její čin jistě vyvolá v prudkém Buchovcovi. V panu Zbyňkovi vzbouří ovšem zpráva o útěku dcery jeho válečnickou krev. Domnívá se, že byla Maryla unesena, a přitáhne s vojskem k Šonovu, aby pomstil její čest. A když se dozvídá, že Maryla odešla dobrovolně, zříká se jí navždy a zůstává hluchý k jejím prosbám i domluvám svého strýce.

Co se však nepodařilo oběma prosebníkům, napraví dobrá zpráva, která smíří rozvaděné sousedy; radost a štěstí, které všichni prožívají, když uslyší, že za českého krále byl zvolen Jiří z Poděbrad, panovník moudrý a rozvážný, způsobí, že i rozradostněný Zbyněk odpustí své nevlastní dceři a smiřuje se i se svým zetěm, v němž poznal dobrého a statečného zemana.

Za svou idyličnost vděčí Maryla také tomu, že z její dobové atmosféry vyloučil autor otázku náboženskou, časově tak závažnou.

Zcela mimořádný čtenářský úspěch dílka vedl později k tomu, že spisovatel oslaboval v Maryle disharmonické motivy, a tím zvýrazňoval idylickou iluzi. Ještě v prvním knižním vydání Maryly v “Kabinetní knihovně” byly zmínky o tom, že se při volbě Jiřího z Poděbrad ozývaly v davu před radnicí semtam hlasy, že by králem měl být někdo jiný, ale tyto připomínky že byly odmítány. V dalších vydáních pak Jirásek různohlasí zmírnil, a tím blaženost onoho korunovačního dne ještě zvýraznil.

Jako epický útvar středního rozměru – próza zhruba stostránková – potřebovala také Maryla rozehrávat jednotlivé motivy dvojmo a trojmo, aby obraz byl hodně hybný, zábavný, plný vtipu a smyslu. Zvláštní intenzity dosáhl tentokrát Jiráskův smysl pro konfrontaci poloh patetických a tklivých, klidných a vzrušených, ještě násobené tím, že všecko je viděno jednak vážně a jednak komicky.

Z dvou zamilovaných párů v Maryle je jeden směšný a neúspěšný (Eufemie a Tiburcí). Druhý od počátku až po šťastný konec provází rozmarnost spojená s vážným cílem i s vynalézavým a energicky odpovědným jednáním.

Ze sporů, které vnášejí vzruch do poklidného života dvou sousedících tvrzí, je jeden neoprávněný a nicotný (spor o doubravu), druhý komický (válečné tažení kvůli Maryle), a teprve třetí, závěrečný, je vážný, podstatný pro osud země (volba nového krále). Je příznačné pro Jiráska vůbec, nejen pro Marylu, že tváří v tvář velkému okamžiku národních dějin odkládají jeho dobří, i ve svých zájmech drobní lidé osobní spory a nacházejí cesty k vzájemnému smíru a sblížení, které dějinnou chvíli přetrvá.

Autorovo umění rozmnožovat v poklidném obrázku rozmarnou jímavost konfrontací dějinného a obecně lidského, ztajemněle dávného a bezprostředně jasného je spojeno také s literárními reminiscencemi. Doubrava mezi oběma tvrzemi (nejen při první společné cestě Maryly a vladyky Šonovského) budí v čtenářích rozpomínky na Čelakovského baladu Toman a lesní panna. Baladicky démonické pozadí jen zvýrazňuje a poetizuje jasný a ve svém základu neproblematický vztah dvou mladých lidí, které doubrava, předmět sousedského sporu, sbližuje a spojuje. Zpříma a všestranněji než známá Čelakovského báseň se v Maryle uplatňuje Kronika trojánská. Slouží k charakteristice času a prostředí, ke komickému předvedení sporu o krásnou Helenu – Marylu, k travestii na válečné tažení. Ale je také prototypem kroniky, schopné uspokojit bývalého válečníka i zamilovanou, do svého citu pohrouženou dívku.

Jiráskovo díkůvzdání kronikáři a kronikářství v Maryle jde ještě dál: vrcholnou úctu svých starších sousedů z domkovské tvrze získá vladyka Šonovský, když je přesvědčí, že do svých knih nepíše klevety a pomluvy, ale zprávy podstatné pro dějiny národní kultury a českého státu, tedy skutečnosti, které v budoucnu nesmějí upadnout v zapomnění.

Maryla se četla v soukromí rodin, za bezesných nocí (o tom psal J.V.Sládek) a doporučovala se jako četba pro ženy. Jevila se málem jako ideál historické beletrie.

(Jaroslava Janáčková)

Obsah i forma se vespolek pronikají, že není znát, kde by byla pravda bez poezie a poezie bez pravdy. Celek malý, ale dokonale souměrně ulitý. Co osoba, to zjev živoucí a teplokrevný.

(dobová kritika)

Nemůže být věrnějšího obrázku zemanského života na starých tvrzích českých, výstižnějšího obrazu doby polipanské za správcovství páně Jiříkova, kdy po zemi blahobyt, klid a upokojení se rozložily… Zde také poprvé Jirásek prosytil v značné míře básnickou řeč svou archaismy, aby tím více vystoupil dobový ráz.

(Jaromír Borecký)

Zatímco autorova raná próza kompozičně vycházela z gradovaného, na principu romantických kontrastů lineárně rozvíjeného milostného příběhu, v němž dějinný rámec slouží k navození citově vzrušené atmosféry, na novely, povídky a romány z počátku 80.let /tematicky se váží k době poděbradské, k rokoku a maloměstskému prostředí první poloviny 19.století) zjednodušují dějovou fabuli a prohlubují životnost postav, které ukazují nejen v individuálních osudech, ale především jako nositele dobových ideových tendencí. Strukturní harmonizace složky dějové a historické se odráží v posílení aktualizačního podtextu, jímž spisovatel reaguje na prohlubující se krizi národní a sociální otázky, která v české společnosti počátkem 80.let v souvislosti s nenaplněným bojem za české státní právo začíná být obecně pociťována. Zároveň Jirásek prohlubuje i vztah mezi subjektivní fabulí historické prózy a pramennými materiály. Historie už nevstupuje do děje formou autochtonního didaktického komentáře či explikativním popisem, nýbrž organicky proniká všemi tematickými složkami jako relevantní aspekt uchopení minulosti. Tento posun od výrazové příběhovosti k časoprostorové evokaci, kde zobecnění nebo aktualizovaný čas dějin vládne nad dimenzí postav a jednotlivých dějů, o desetiletí později vyústí v rozsáhlé cyklické skladby využívající princip kronikářského vidění reality.

Maryla je vystavena na estetickém kontrastu idyly a tragické polohy, který přispívá ke zvýšení dramatického napětí a který se posléze s odkazem na žánrové označení selanky završí šťastným koncem. V jeho optimistickém zakončení se propojuje intimní linie milostného vzplanutí Maryly a linie veřejná signalizovaná zvolením Jiříka z Poděbrad za českého krále.

Novelu je možné interpretovat i jako umělecko-estetickou studii idylických časů symbolicky ztělesněných “husitským” králem, ale i oslavou lásky milenecké a manželské, která bezprostředně odráží šťastná litomyšlská léta středoškolského profesora v prvních letech manželství s Marií, jejíž jméno se odráží svým obměněným názvem hlavní hrdinky Maryly. Ta i přes svůj romanticky vystavěný charakter patří k umělecky i psychologicky nejpropracovanějším ženským postavám v kontextu Jiráskovy tvorby. Její láska k mladému zemanovi Janu Rozvodovi Šonovskému, který se vrací z ciziny ujmout se svého panství, překonává veškeré překážky a usmíří znepřátelené rody. Jirásek v rovině individuálních osudů dokonale vystihuje historickou atmosféru doby, prostřednictvím pečlivě vybraných dobových detailů, které zahrnují doslova intertextuální síť literárních reminiscencí a aluzí, rezonujících u tehdejšího českého čtenáře, kresebně modeluje v podstatě klasický milostný syžet zasazený do historického rámce. Směřování k staticko-deskriptivním partiím, které vyvažují dramaticky vyhrocený konflikt, podtrhuje celkové vyznění idylické selanky, kterou explicitně navozuje už přímý vstup vypravěče v prologu.

(Miloš Zelenka)

Tak jsem psal Marylu v zimě 1884 a také ještě počátkem roku 1885. Jasno bylo kolem, klid v mysli. Psal jsem starosvětskou selanku a sám jsem žil prostou idylou venkovského profesora, spisovatele osamělého v tichém zákoutí. Památných událostí toho času málo. Praha byla pořád ještě mou touhou, ale již tichou, ne palčivou. Za ta léta venkovského pobytu se mi hodně vzdálila a ještě se vzdalovala, ale zdála se zlatější, krásnější. Byla jako sen, jehož splněním nezalahodila na ten čas už ani naděje.

(Alois Jirásek)

Maryla je roztomilé čtení, nenáročné a příjemné. Jirásek ji koncipoval jako selanku, i když v ní velkou roli hraje spor a intriky. Vše však končí dobře a šťastně.

Jak Jirásek poznamenává už v úvodním prologu, šlo mu o to vylíčit radost z doby, kdy už přestaly zemí zmítat husitské války, boje, spory, hádky a bída. Maryla je vlastně takovým milým vydechnutím po předchozích strastech, vylíčením krátké doby míru a klidu. Malicherný spor mezi dvěma zemany ukazuje, že lidé už řeší jen drobné problémy. V panu Zbyňkovi Jirásek zobrazil bývalého husitu, který většinu svého života strávil na bojištích a ve vojenských táborech a který si těžko zvyká na nový, mírový život. Proto je mu i domnělý únos Maryly dobrou záminkou, aby si znovu připomněl svůj starý život, a vytáhne na legrační tažení na Marylinu záchranu.

Domnívám se, že kritikové, kteří v tomto díle Jiráskovi vyčítají idealizaci doby, která jistojistě v reálu tak idylická nebyla (což Jirásek moc dobře věděl, o čemž svědčí např. jeho román Husitský král), Jiráskovi vědomě křivdí a posuzují Marylu jinými měřítky, než by měli. Idyličnost Maryly souzní s autorovým záměrem vytvořit dílo, které by odráželo pocity lidí, kteří po letech válečných hrůz a všudypřítomné chudoby konečně zažívají pár klidných let i naděje na lepší budoucnost. A tento autorův záměr – dle mého názoru – vyšel perfektně. Ostatně samotný závěr/rozuzlení románu to potvrzuje; volba českého krále Jiřího z Poděbrad vybudila v lidech skutečnou euforii a obrovská očekávání. Připomíná mi to např. nadšení lidí po listopadu 1989 – tehdy také osobní problémy ustoupily do pozadí a člověk věřil v něco víc, v naději pro celou zemi.

Ten, kdo se přenese přes trochu pozvolnější rozběh a nebudou mu vadit četná, dnes již nesrozumitelná slova, kterých je v tomto díle více, než jsme u Jiráska zvyklí, a chce se jen pokochat rozkošným příběhem, si určitě přijde na své.