Popis projektu

Románová trilogie – Dvojí dvůr, Syn Ohnivcův, Do tří hlasů

Napsáno 1886-1890

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1886-1890

Věnováno: Příteli Jaroslavu Vrchlickému

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl cca 370, 2.díl cca 220, 3.díl cca 470

Kapitol: 1.díl 37, 2.díl 24, 3.díl 58

Charakteristika: Historický román

Doba: 14.-15.století

Hlavní témata: Politika, intriky, církev, antisemitismus, zrada, Hus, Dekret Kutnohorský, svoboda, víra

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Trilogie Mezi proudy znamenala mezník ve vývoji českého románu vůbec, historického románu zvláště. Mimo jiné pro syrové a v národní české literatuře nevídané vylíčení protižidovských pogromů v Praze, plastický obraz duševního a fyzického úpadku krále Václava IV. a zachycení mladých let Jana Husa a zvláště Jana Žižky, jehož pohnutky k odboji proti Rožmberkům Jirásek bravurně a uvěřitelně domýšlí (toto období Žižkova života není nijak historicky věrohodně doloženo a prokázáno).

1.díl “Dvojí dvůr”

Román líčí vztah dvou dvorů – prvním je dvůr prudce vznětlivého, ale i lidového krále Václava IV., který rád chodil v přestrojení mezi studenty i obyčejné lidi. Druhým je palác arcibiskupa pražského Jana z Jenštejna.
Tři pražští studenti se vydali o prázdninách roku 1381 na toulky po Čechách, aby si našli obživu. Zabloudí v křivoklátských lesích a jsou překvapeni zakuklenci a dopraveni na hrad Jivno, kde je čekají různá dobrodružství. Křivoklátský purkrabí, bodrý pan Jíra z Roztok, je v lese tajně vyslechl a podrobí je zkoušce. Dva studenti propadnou, třetí, Jan obstojí a za to je purkrabím podporován ve studiu v Praze.
Jan se ubírá ke svému strýci, Šípovi, křivoklátskému lesníku. Zjistí, že se strýc podruhé oženil s mladou a koketní ženou. Té si však všimne při své vyjížďce Jan z Jenštejna, arcibiskup a tehdy ještě elegantní pán a kavalír.
Arcibiskup si začne s půvabnou ženou hajného Šípa, Marií, románek a ta za ním uteče z křivoklátské samoty do Prahy, ale je arcibiskupem zavržena a jejím údělem se stane utajení v klášteře, muka nesdělené a umlčené křivdy a provinění.
Obstarožný hajný Šíp, jemuž se dostalo povýšení na ohnivý dvůr, je zbaven radosti z vlastního vzestupu a žije potřebou usvědčit viníky svého neštěstí. Naštěstí syn Jan, dlící v Praze na studiích, mu začíná otevírat oči na pozitivní snahy, které se probíjejí k životu. Týkají se práv Čechů vůči Němcům na univerzitě i na pražské radnici a v dalších sférách veřejného i soukromého života. Krouží kolem potřeby mravní očisty v církvi a v duchovní sféře vůbec.
Šíp v čele nenávistných houfů pálí arcibiskupské statky a obtížený bolestí z panské křivdy ukládá synovci Janu Husovi zastavit kněžskou pýchu a zasadit se o mravní očistu země.
Elška z domu malíře Chvala je vábena německým studentem, který jí proradně slibuje manželství, ačkoliv má závazky jinde. Když se Elšky zastane český šlechtic, její ctitel, je zrádným Frovinem smrtelně zraněn a zemře. Elška rezignuje na světský život a uchyluje se do kláštera. V něm se setkává s Marií Šípovou, které poskytne pomoc a pomůže usvědčit arcibiskupa z krutého jednání. Tato prostá žena, v níž probudil k sobě vášeň, přispěla k proměně církevního velmože z pyšného vládce a milovníka světských rozkoší v trpkého kajícníka a samotáře, pronásledovaného výčitkami svědomí. Svedená a opuštěná Marie Šípová nakonec těžce umírá v Anežském klášteře.
Arcibiskup se dovršenou proměnou v kajícníka nepřiblížil králi – jeho vychytralí podřízení, dychtiví statků a moci, ho ženou do vážných střetů s Václavem IV. Když se pak v představě krveprolití, které hrozí vlasti, chce arcibiskupského úřadu vzdát ve prospěch někoho, kdo by byl s to konflikt odvrátit, je i moudrými napomenut, aby v zájmu církve setrval na svém místě.

2.díl “Syn ohnivcův”

V Praze se roku 1389 strhly protižidovské bouře, které vznikly kvůli urážce kněze a svátosti. Kupec Kříž a jeho přítel doktor Osvětlo se marně snaží zkrotit rozvášněný lid. Při hrůzném pogromu je zraněn Jan Ohnivec – díky němu se seznámí s neteří doktora Osvětla, Alenou.
Ovdovělý král Václav IV. se žení s bavorskou kněžnou Žofií. Jan Ohnivec odhalí intriky strojené a prostředkované kouzelníkem Žitem, kterého najali královi nepřátelé, pán z Rožmberka a Jan z Jenštejna. Za velikých hodovních slavností měl být král otráven.
Jan Ohnivec je králem odměněn a žení se s dcerou doktora Osvětla, Alenou.
Kupec Kříž se po brutálním protižidovském pogromu, žalobném svědectví proti křesťanům, kteří svou domnělou převahu nad židovstvím prokázali vražděním a loupežemi, zabývá myšlenkou vybudování Betlémské kaple – jde mu o hlásání náboženské a názorové tolerance. To se nakonec podaří a Betlémská kaple je slavnostně otevřena.

3.díl “Do tří hlasů”

Zmatků v Čechách přibývá.
Arcibiskup Jan z Jenštejna odchází ze země. Zápas mezi králem a panstvem vrcholí. Do popředí vystupuje králova nestálost, vrtkavost a nechuť.
Král je zajat svými nepřáteli a vězněn na různých místech.
Ohnivec Šíp zabloudí do Betlémské kaple a uslyší Husovo kázání. Doslova Husovi propadne.
Jan Ohnivec, dlící na Karlštejně, několikrát navštíví otce. Starý Šíp se zahloubává do nábožných rozjímaní a nutí syna k rozpravám tohoto druhu. Jana však ani tyto rozhovory netěší. Je mu krušno ve službách vězněného krále, stýská se mu po mladé rodině v Praze.
Šípův syn dlí v zájmu krále na hradě Křivoklátě a marně se pokouší starého otce ochránit. Šípa zabije Kumán z uherského vojska krále Zikmunda, který právě vězní krále Václava IV., a ohnivcův dvůr se promění v jediný oheň.
Uhrové jsou rozprášeni. Jan se vrací smutně na Křivoklát.
Konečně je král přes nátlak svých věrných Rožmberkem propuštěn, ale od té doby je Václav IV. nemocný a stává se popudlivějším, díky čemuž vznikají nové spory.
Rožmberk se však mstí na všech, kdo nebyli s ním. Zvláště krutě se vypořádává s vladyky na Trocnově. Týrání dostupuje vrcholu tím, že je rožmberský dvůr přepaden, starý vladyka zabit a Trocnov spálen. Jan Žižka byl v tuto dobu v Praze – jel tam po vítězství nad panským vojskem, aby informoval krále. Král měl být zprávou podnícen, aby dostal odvahu a zamítl smír s pány a Zikmundem. Ale Žižka přišel pozdě. Dozvídá se o zkáze Trocnova a zahoří pomstou proti Rožmberkům – spojí se s jinými opuštěnci a ztracenci, aby se pomstil. Uchyluje se na Zvíkov a poté do Prahy, když jej král vezme na milost a do svých služeb.
Václav IV. chce odstranit tehdejší schizma (dvojpapežství) a žádá pražskou univerzitu, aby ho podpořila. Německý rektor však odmítne – a to byla poslední kapka, kterou nádoba královy trpělivosti přetekla. Král proto rád souhlasí s úpravou poměrů hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů a vydává Dekret kutnohorský.
Odchod německých profesorů a studentů z Prahy je předzvěstí strašlivých bouří, které nato v Čechách vzplanuly a otřásly Evropou.

Na vzplanuvších vášních, na ničivosti jejich důsledků, na jejich utajování a potlačování demonstruje Dvojí dvůr napětí mezi mocí kněžskou a světskou, mezi církevním velmožem a obyčejnými lidmi, mezi Čechy a Němci. Utrpení je ve vylíčených láskách neskonale více než rozkoše a radosti. Označení „dvojí dvůr“ nepostihuje pouze napětí mezi mocí královskou a kněžskou. Svůj dvojí dvůr má také hajný a pak ohnivec Šíp. Dvojí je dvorek, jenž dělí a spojuje Elšku s Frovinem. Tyto a další dvojice, kontrasty a nápovědi ještě rozmnožuje různost zorných úhlů, pohledů a pozic, probíhajících souběžně.
Druhý díl trilogie zachycuje pouze dvě léta. Událost králových svateb je obestřena dráždivým tajemstvím a zázraky. V této části románu autor ve velké míře užívá tradovaného vypravování – to vzdaluje kejklíře, kouzelníky, ale i vlastní králův sňatek do roviny dohadů, domněnek a šalebných představ i slibných okouzlení. Opar zázraků však zmizí, když kouzelník Žito přestane být pozorován a komentován zdálky, ale je sledován přímo, tajně a zblízka prostřednictvím postavy Martina Tkaničky a Jana Ohnivce. Ze dvojice soupeřících vládců je sledován pouze Václav IV., v jehož jednání nastává po uzdravení z otravy zlom k palčivosti, zlosti a k pití.
Patos třetího dílu tkví asi nejspíš v prokreslení sociálního napětí v prostředích jakoby na okrajích dějů – na samotách a dvorcích jižních Čech, na podezřelém okraji Nového Města pražského. Mezi tato opuštěná, a proto v nebezpečí postavená místa je posléze zahrnut i dvůr starého ohnivce poblíž Křivoklátu. V kresbách prostorů převládá v třetím díle drobnokresba připomínající žánr s jeho důrazem na dosvědčování, předvedení a prokreslení. Že se podání neutrální střídá s bizarním, to k žánru patřilo.
Jestliže Jiráskovi už dříve činily starosti přechody od citů k próze, pak nastolení otázky, zda volit pro román metodu objektivní či subjektivní analýzy, mohlo jen utvrdit Jiráskovo tíhnutí k pohledu zvenčí a z nadhledu, k metodě objektivní, tím spíše, že nabízela dle Maupassanta spád vyprávění, barvitost a proměnlivost života.
V obraze nešťastného krále Václava IV. Jirásek zhodnotil a přehodnotil, co bylo napsáno historiky. Václav IV. byl pro něho králem smrtelníkem, jemuž nic lidského nebylo cizí – ani strach ze smrti a potřeba zapomnění na ni.
Novým způsobem se v trilogii pracuje se stavebným časem románu, a to s oběma jeho složkami – s časem vyprávění i s časem událostí. Čas událostí je v románu vždycky jakoby starší než čas vyprávění – napřed musely být události, aby se o nich mohlo vypravovat. Z hlediska čtenáře a epické fikce, k němu namířené, se poměr obrací – prvotní je vypravování, které má moc zpřítomňovat čas událostí – a buď se s jeho křivkou jakoby ztotožňovat, anebo se od ní odchýlit. V trilogii Mezi proudy máme co činit s vypravěčem, který se na první pohled s časem událostí kryje. Je neviditelný, jakoby pouhá kamera, která chce, aby se čtenář naplno pohroužil do představy jiné doby, než je ta jeho.
Vztah času vyprávění k času událostí spočívá v rozdílu mezi relativními délkami těchto obou časových rovin. Buď se čas vyprávění s časem událostí kryje, nebo je kratší, anebo nepoměrně delší než čas událostí, které obsáhl.
V trilogii Jirásek vynalézavě uplatňoval analyticky současné kloubení událostí, probíhajících zároveň, zejména pro potřeby kontrastu. Na nové úrovni začal používat postup následně reprodukující.
Katolická Hlídka literární Jiráskovi vyčetla, že v zájmu líbivosti neváhal v obrazu Čech předělu 14./15.stol.uplatnit schémata triviálního románu, hlavně v milostných hrátkách Jana z Jenštejna a v jejich temných dozvucích. Předpojaté kritice uniklo, že se Jirásek oněch témat chopil, aby je přehodnotil a použil jinak – pro vykreslení napětí, v němž zápasy o moc hraničí s bezmocí, mocný navenek je v sobě bezmocný a člověk služebný se chápe nástroje služby, aby se mstil.

(Jaroslava Janáčková)

Mezi proudy budou pomníkem našeho historického románu. Kdo přijdou nyní, budou mít hezkou práci, aby aspoň u jeho paty mohli pokračovat.

(J.S.Machar)

Mezi proudy se čtou jako jedna báseň. Trilogie začíná pěkným rozverným příběhem, který se však postupem času mění ve vážnější. Jiráskovi se excelentně povedlo vylíčit tehdejší dobu ve všech rozporech i jako vroucí kotel plný svárů, bídy a nenávisti. Čtenářovu pozornost udržuje mnoho zajímavých a dobře vyprávěných příběhů, které se navzájem prolínají a zapadají do celkové mozaiky, skládající dobu, ze které později vytrysklo husitské hnutí. Jirásek dokázal mistrně zdůvodnit, proč po Husově smrti eskalovalo napětí ve společnosti. I když Mezi proudy končí rokem 1409, čtenář chápe, co následovalo. Jirásek vidí příčiny v sociálních rozporech (Jan Žižka se v trilogii přidává k lapkům, neboť Rožmberk vládne tvrdou rukou a své poddané krutě uzurpuje, je to vlastně jediná forma obrany před panskou zvůlí) i rozporech mezi slovy a činy, nejmarkantnější v chování církevních hodnostářů (postava Jana z Jenštejna, který nejdříve žije bohatý světský život, jehož následky ho však přivedou k pokání, zobrazuje tyto rozpory nejpříznačněji).
Mezi vrcholy díla patří bez jakýchkoliv skrupulí vylíčený brutální hon na Židy tehdejšími Pražany, uvěřitelně zobrazená postava stále popudlivějšího a chybujícího krále Václava IV., o kterém se traduje, že jej Jirásek idealizoval a mistrovsky Jiráskem domyšlený raný život pozdějšího legendárního husitského vojevůdce Jana Žižky, o kterém dodnes nejsou řádné relevantní historické prameny a informace.

Rozhodně doporučuji k přečtení; milovníci historických románů – a českých dějin obzvlášť – nebudou zklamáni. Mezi proudy patří bezpochyby nejen mezi vrcholy Jiráskova díla, ale i české historické literatury vůbec.