MUDRCOVÉ

Byla v ní nezměrná hloubka citu a takové porozumění tragice národních našich dějin, že soud zněl všeobecně: zde máme před sebou historického vypravovatele první řady.

(Jan Neruda)

Práce je z nejkrásnějších věcí Jiráskových, veledílo v malém. Pravda života, ale tím už ryzí poesie.

(Jan Voborník)

Krátkou, až anekdotickou povídku “Mudrcové” bychom mohli zařadit mezi vyprávění, jež nejen bohatě využívají řeč postav, ale také tematizují komunikaci v různých formách coby cestu k sblížení a smíření. Příběh z války o dědictví bavorské se odehrává za mlžného dne; voják rakouské strany s překvapením zaslechne z mlh, jak se dohaduje, již z pruských pozic, nábožnou píseň v češtině. Se vzpomínkou na milou babičku, jež ji zpívávala, se přidá a nakonec se sbratří s pruským vojákem, kladským Čechem. Scéna přátelského srozumění je kulturním prototypem setkání dvou zástupců nepřátelských vojsk v situaci, kdy se válečný konflikt přehodnotí na základní antropologické konstanty: touhu po přežití, bezpečí a míru – scéna v mnoha variacích opakovaná v české i světové literatuře. Vojáci se zapovídají, jsou přistiženi: pruský zastřelen, rakouský hnán “krvavou uličkou”. Pochybení vojáků ironicky komentuje explicit: “Toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje.” Zatímco vyprávění začíná in medias res a hlavní část příběhu je přímo předvedena prostou řečí, vyústění děje je podáno ve vyprávění, jež dotud nezjevný vypravěč připisuje starému kmotrovi a jemuž naslouchá přímo na místě, kde se událost odehrála. Lze možná namítnout, že krátká, až anekdotická povídka stěží může stát jako příklad obecnějšího jevu vedle rozsáhlejších textů: nepřehlédnutelně však signalizuje přetrvání platnosti orální tradice (v závěru se odhaluje, že vyprávění má svůj blízký lidový zdroj a hlavní vypravěč mu naslouchal přímo na místě někdejšího střetu vojsk) jako prostředku autentifikačního, tak, jak ho známe třeba u Jiráskova současníka Beneše Třebízského. Převažující způsob podání však signalizuje ústup od vypravěčského zprostředkování ve prospěch předvádění.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Jiráskův úvod k této povídce je hutný a výstižný: “všechen kraj při Metuji a horním Labi, hostě dvě armády, podobal se nesmírnému mraveništi. V čele pruského vojska Fridrich, naproti Josef, oba filozofové”  – Filozofovat si dovolili i oba vojáci na stráži, kteří se shodli na tom, že jsou bratři jedné krve, a co jim tedy bylo do toho, co si udělali potentáti? A tak opustili svoje stanoviště, aby bratrství stvrdili. Jednoho to stálo život, druhý dostal krvavou uličku, jak se říkalo bolestivé exekuci, kdy voják musel za trest procházet mezi vojáky, kteří ho bili. Autor svůj příběh ukončuje lakonickou větou: “Toť co do vojska, které mudruje a uvažuje”… Děj se odehrává někde na kladském pomezí, Jirásek tu opět osvědčil důvěrnou znalost prostředí, když jednoho z hrdinů, kladského Čecha, obdařil příjmením Koláčný, což bylo jedno z nejfrekventovanějších jmen mezi evangelíky ve Stroužném a na Bukovině, čehož doklady najdeme v hojné míře na strouženském hřbitově.

(Eva Koudelková)

Povídku můžeme interpretovat jako ironickou miniaturu o možnostech komunikace ve válečném konfliktu: dva příslušníci nepřátelských vojsk se v mlze sřečí nejprve prostřednictvím písně, pak radostně zjistí, že jsou oba Češi, krajané; když se zaberou do hovoru, jsou přistiženi, jeden rovnou zastřelen, druhý prohnán “krvavou ulicí” a jeho konec zůstává neznámý.

(Alice Jedličková)

A.Jirásek v této povídce vystihuje paradoxní situaci, že oba monarchové, Josef II. i Friedrich II., byli filozofy (spíše rádoby či pseudofilozofy) na trůně, ovšem jejich vojáci filozofovat nesmějí, protože toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje. Přesná lokalizace děje i jeho smutného zakončení je zřejmě téměř nemožná, některé indicie nasvědčují, že to muselo být blízko autorova rodiště, někde poblíž Hronova. Tragický závěr se měl odehrát v okopu pro dělostřeleckou baterii z této války, kam autora zavedl jeho informátor, který, ač starý kmotr, těžko mohl událost před sto lety zažít. Snad to tedy byl syn pamětníka, který to slyšel od svého otce.

(Ladislav Hladký – Jaroslav Šůla)

Povídková miniatura, zato umělecké veledílo. Ironický nadhled a zároveň nesmírná humanita, která se vznáší nad hrůzným příběhem, dodávají povídce mimořádné kouzlo. Bezpochyby se jedná o mimořádný skvost české povídkové literatury.

Mudrcové