Popis projektu

Povídka

Napsáno 1880. Vydáno poprvé v Národ sobě 1880, dále v Povídky a novely 1887, ve sv. 13 Sebraných spisů I a ve sv. 24 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Bravurní ukázka ne příliš známé stránky Jiráskova díla – trpké ironie a nadsázky.

Za války o dědictví bavorské roku 1778 stáli proti sobě v kraji při Metuji a horním Labi dva korunovaní filozofové, Fridrich a Josef. A proto stáli proti sobě na stráži také dva obecní vojáci, Václav Suk z císařského pluku Hillerova a Jan Koláčný, kladský Čech a helvit, který na sebe upozornil v husté mlze písní “Kdo ochrany Nejvyššího”.

Dohovoří se, Koláčný opře pušku o strom, a sejdou se na půl cesty. “Vždyť jsme sobě nic zlého neudělali, jsme bratři, z jedné krve; co nám do toho, co si potentáti udělali?” Jdou se ohřát, pruský Čech má s sebou plnou láhev. “Jen pojď a neboj se!”

Tak uvažovali před nimi mnozí a bude uvažováno vždy, praví vypravěč, ať jsou králové filozofy nebo podle Platónova snu filozofové králi.

A takto to s nimi dopadlo – oba se zabrali do hovoru a tu je přistihli. Jednoho zastřelili a druhý proběhl krvavou uličkou.

“Toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje,” končí Jirásek svou brilantní povídku.

Byla v ní nezměrná hloubka citu a takové porozumění tragice národních našich dějin, že soud zněl všeobecně: zde máme před sebou historického vypravovatele první řady.

(Jan Neruda)

Práce je z nejkrásnějších věcí Jiráskových, veledílo v malém. Pravda života, ale tím už ryzí poesie.

(Jan Voborník)

Jiráskův úvod k této povídce je hutný a výstižný: všechen kraj při Metuji a horním Labi, hostě dvě armády, podobal se nesmírnému mraveništi. V čele pruského vojska Fridrich, naproti Josef, oba filozofové… Filozofovat si dovolili i oba vojáci na stráži, vždyť vlastně byli bratři jedné krve a co jim bylo do toho, co si udělali potentáti? A tak opustili svoje stanoviště. Jednoho to stálo život, druhý dostal krvavou uličku, jak se říkalo bolestivé exekuci, kdy voják musel za trest procházet mezi vojáky, kteří ho bili. Autor svůj příběh ukončuje lakonickou větou, z níž mrazí: Toť co do vojska, které mudruje a uvažuje.

(Eva Koudelková)

Povídku můžeme interpretovat jako ironickou miniaturu o možnostech komunikace ve válečném konfliktu: dva příslušníci nepřátelských vojsk se v mlze sřečí nejprve prostřednictvím písně, pak radostně zjistí, že jsou oba Češi, krajané; když se zaberou do hovoru, jsou přistiženi, jeden rovnou zastřelen, druhý prohnán “krvavou ulicí” a jeho konec zůstává neznámý.

(Alice Jedličková)

A.Jirásek v této povídce vystihuje paradoxní situaci, že oba monarchové, Josef II. i Friedrich II., byli filozofy (spíše rádoby či pseudofilozofy) na trůně, ovšem jejich vojáci filozofovat nesmějí, protože toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje. Přesná lokalizace děje i jeho smutného zakončení je zřejmě téměř nemožná, některé indicie nasvědčují, že to muselo být blízko autorova rodiště, někde poblíž Hronova. Tragický závěr se měl odehrát v okopu pro dělostřeleckou baterii z této války, kam autora zavedl jeho informátor, který, ač starý kmotr, těžko mohl událost před sto lety zažít. Snad to tedy byl syn pamětníka, který to slyšel od svého otce.

(Ladislav Hladký – Jaroslav Šůla)

Povídková miniatura, zato umělecké veledílo. Ironický nadhled dodává povídce mimořádné kouzlo. Bezpochyby se jedná o skvost české povídkové literatury.