Popis projektu

Povídka

Napsáno 1877. Vydáno poprvé v Osvětě 1877, poté v Z bouřlivých dob 1879, 1889, ve sv. 44 Sebraných spisů I a ve sv. 40 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Podnětem k dílu byla Jiráskovi jeho oblíbená báseň ze studentských let – Koubkova báseň “Rokoko”. Zejména jeho verš:

A což v jeskyni té Veteránské

slávou písecký se pokryl pluk.

tam hle proti síle musulmanské

jedna ruka byla na šest ruk.

Verše ho natolik zaujaly, že začal po této epizodě z turecké války za císaře Josefa II. pátrat. Pro informaci dopsal setníku Ferdinandu Čenskému, profesoru české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní. Setník Čenský mu velice ochotně a laskavě odpověděl a sdělil mu, že ten skalnatý kout se nazýval “Na Krvavém kameni”. Na dějiště k Dunaji do divokých skal, na jeskyni už před tím generálem Veteranim hájenou a po něm nazvanou, se však Jirásek podíval nemohl. Ale náhodou našel obrázek té události – u hlavních vrat litomyšlského zámku stála zasklená, hodně sešlá lože vrátného, ustavičně zavřená. Zadní prkennou stěnu měla vylepenou obrázky. Mezi nimi padla Jiráskovi do oka rytina z 18.století, zpodobující jeskyni Veteraniho a pokus Turků zdechlinami, jejich puchem, vypudit z ní statečné obhájce z Prácheňska.

Příběh z válečné výpravy, kterou vedl Josef II. na pomoc Rusům proti Turkům od února 1788, většinou nešťastně, kromě Laudonova slavného dobytí Bělehradu roku 1790.

Výpravy se účastnil i 25.písecký pluk Brechainvillův, který měl vždy s sebou i své dudáky. Dva jeho prapory stály u bídné vesničky při Dunaji, asi hodinu od Svinice. Jejich úkolem bylo zabránit Turkům přechod přes Dunaj. Nejdůležitějším místa tu byla rozsocha Klisurského pohoří, na západ od Nové Ršavy, mezi vesnicemi Dubovou a Plaviševicí, zvaná lidem “Krvavý kámen”, a v ní jeskyně Piškabora, od r. 1692 přezvaná Veteránskou podle generála Veteraniho, pod jehož vrchním velením setník d´Arnau od pluku Mannsfeldova s 300 muži a 5 děly po 45 dnů jeskyni bránil proti Turkům. Stejný úkol připadl teď píseckým a major Stein udržel se tu 21 dnů, až se pro nedostatek potravy a střeliva vzdal dne 30.srpna 1788.

Zbylým dovolen čestný odchod.

Jirásek zvěděl o hrdinství píseckého pluku z Koubkovy idyly “Rokoko”, látka ho lákala, dopisem se obrátil na setníka Ferdinanda Čenského, profesora české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém městě za Vídní, a dostalo se mu některých informací, našel též na vylepené zadní prkenné stěně vrátnice litomyšlského zámku obrázek jeskyně, rytinu z 18.století, jak Turci puchem zdechlin zamořují statečné obránce. Nebylo toho mnoho, ale fantazii Jiráskově stačilo, aby vyvedl z nevalného materiálu sytý obraz napínavého, urputného zápasu. Líčení bojů je mistrné, krajinný rámec vystižen… Postavy, jako setníka Sekerky, desátníka Václava Felizny, Kristiána Holce, zbožného adamity, Jeníka Podrazila dudáka, dlouhého, vždy při chuti a řeči Mandáta, utkvívají v paměti.

(Jaromír Borecký)

Za zmínku stojí i to, že dříve než uměl Jirásek číst, viděl ve starém kalendáři vyobrazení dudáka s dudami – nebyl to obyčejný dudák, ale vojenský, kterého míval písecký pluk ještě na počátku 19.století a který táhl v pluku s českými vojáky z Prácheňska a hrával jim na pochodu i v ležení – ten dudák utkvěl mu v paměti a právě v povídce “Na Krvavém kameni” si na něj znovu vzpomněl.

Mistrně a strhujícně líčený každodenní život obléhané vojenské jednotky i bojové výjevy. Rozhodně stojí za přečtení.

Stojí za zmínku, že tuto povídku vysoce oceňoval Karel Čapek, jak o tom svědčí Karel Scheinpflug:

“Když toto hodnocení vyvolávalo u přítomných pochybnosti, jak a proč a čím si tato povídka zaslouží tak mimořádného ocenění, přiznal, že už se na to přesně nepamatuje, že ji četl kdysi velmi dávno jako mladý člověk a že na něho mocně zapůsobila. Přesto kdykoliv se rozhovořil o povídkách, neopomněl se zmínit o mimořádných kvalitách této povídky. Je to jistě povídka dobrá, ale čím ho tak okouzlila, nevím. Je to tím podivnější, že nikdy o žádném jiném díle, ať už básni, románu, dramatu nebo čemkoliv jiném, nepronesl tak nadnesený soud. Čapek měl vůbec Jiráska rád a mluvil o něm vždy s respektem.”

Ve zmíněné povídce líčí Jirásek osudy nevelké skupiny převážně českých vojáků, hájící v roce 1788, tedy ku konci vlády císaře Josefa II., za války proti Turkům strategicky velice důležitou kótu nad Dunajem v Banátu poblíž obce Nové Ršavy. Úkolem tohoto oddílu, patřícího k 25.regimentu (pluku), v němž bylo hodně vojáků z Písecka, bylo zabránit nepříteli v přechodu přes Dunaj. Vojáci dostali se však v nevelké jeskyni do obklíčení hrozivou tureckou přesilou, jemuž po 21 dní statečně vzdorovali, až zcela vyčerpaní a téměř vyvraždění se rozhodli ke kapitulaci. Stateční obránci prožili peklo. Turci se je snažili zdecimovat i tím, že házeli do jejich pozic zdechlé mrtvoly zvířat, které příšerně páchly. Alois Jirásek dovedl hrdinný zápas obklíčených českých vojáků přesvědčivě popsat. Jiráskova povídka Na Krvavém kameni patří spíše k pozdně romantické próze než k realistické beletrii a je lehce sentimentální. Má však v sobě i něco, co pro Karla Čapka, člověka a umělce, bylo patrně velmi podstatné. Próza reflektovala či souzněla s pocitem obklíčení, který se v něm už zřejmě od dětství ozýval, i s jeho obdivem ke statečným zápasům proti němu. “Komu milejší hovor o mužném srdci a statečné smrti než mlhavá touha a sentimentální duše vyvzdechování,” říká Jirásek v úvodu své povídky, “ten mne poslechne rád.”… V tom, že se znovu a znovu snažil vymanit z obklíčení, že člověka, který se obklíčení brání, měl snahu heroizovat, zachytil Karel Čapek něco velmi podstatného pro většinu lidí našeho pomalu již končícího století.

(František Černý)