Popis projektu
Povídka
Napsáno 1888. Vydáno poprvé v roce 1888, znovu 1948, poté ve sv. 15 Sebraných spisů I a ve sv. 14 Sebraných spisů II
Zajímavost: Novela byla zpracována v televizní inscenaci “Preceptor” z roku 1986.
Jan Hodoval, bývalý vychovatel v knížecí rodině, pak advokátní koncipient, dostal nabídku bývalého profesora Bláhy, aby přijal vychovatelské místo u majitele Ostrova, a sice proto, aby pomohl zachránit české vlastenectví mladého pána, Edy – Jan Valenta, statkář na Ostrově, byl totiž hodný pán a vlastenec, ale jeho druhá žena byla pravý opak – přeje německému továrníkovi Weinoltovi, jemuž dohazuje svou dceru Melanii. Valentův první syn Václav je inženýr, také vlastenec, zato druhý, Fricek, hejsek a maminčin mazlíček. Třetí je Edáček, kterého má Hodoval vychovávat.
Paní domu se vlastenecký vychovatel nelíbí, ale pracuje proti němu marně. Hodoval se zamiluje do Evy, Valentovy neteře, která s Valentovými žije a je také vlastenka. Eva však miluje Václava. Fricek se zaplete s paní Brožovskou, přítelkyní Valentové. Statkář se vše doví, pošle Fricka do Prahy a zakáže Brožovské návštěvy.
Václav si nakonec vezme Evu a postaví českou továrnu. Melanie se provdá za Weinolta. Hodoval se vrací zpátky do Prahy – se zlomeným srdcem, ale s dobrým pocitem, že Edáček bude studovat českou školu.
Povídka je cenná a důležitá svou pravdivou a reálnou typičností a to jak charakterů, tak idejí a děje.
(Jan Voborník)
Povídka je varovným výkřikem k záchranné práci na pomezí národnostním.
(Jaromír Borecký)
Tak jako v každé výchovné povídce i v Jiráskově agitační próze se nemenší váha než příběhu přikládá myšlenkám na skromnou fabuli navěšeným. Opakovaně se vracejí stesky nad nedostatkem vlastenecky uvědomělých žen a matek.
(Jaroslava Janáčková)
Tendenční povídkou ze současnosti se obrátil Jirásek hlavně k inteligenci a majetnější venkovské vrstvě, která dosud ve své jazykové a kulturní orientaci kolísá. Hlavní hrdina opouští Prahu a odjíždí na statek Ostrov, jenž je poloostrovem v německém živlu (metafora Ostrova jako ostrova zde nabývá dimenze synekdochy – charakter místa totiž připomene národnostní mapu, na níž český klín provokativně vyčnívá do prostoru obývaného Němci), aby tam vyučoval syna českého statkáře. Dopis bývalého gymnaziálního učitele a přítele statkářovy rodiny, který ovlivnil tuto volbu, současně objasňuje situaci na jazykových hranicích a vyslovuje potřebu hájit každou píď země, jež může být oporou českému živlu. O křehkosti národního vědomí na venkově se mladý učitel přesvědčí již během cesty, v debatě o četbě farář s učitelem obhajují českou literaturu, zatímco jejich spolucestující, jež je – jak později vyplyne – morálně nepevná žena, je okouzlena tvorbou německou… Pomineme-li atraktivizační zápletku založenou na komplikovaných citových a příbuzenských vztazích, stávají se skutečným jádrem textu četné rozmluvy dokládající střet české perspektivy s velkoněmeckou s jejím podceňováním české kultury a úsilím přivést české děti do německých škol. Vedle toho autor řeší rizika vyplývající ze smíšeného, česko-německého manželství, dotkne se ale i bezzubého vlastenectví české maloměstské inteligence. I když se v závěru podaří zasít semeno českého průmyslu, dílčí úspěch zaznamenává rovněž strana německá – v přítomné chvíli jsou síly vyrovnány a budoucnost zůstává otevřená. Přestože se povídka postupně vytratila z čtenářského povědomí, literární historie ji vždy pokládala za text programový vyjadřující Jiráskovo niterné přesvědčení.
(Martin Tomášek)
I Jirásek vidí, jak národní hnutí zjalovělo, ano líčí to zde v barvách tak černých a přitom s kritikou tak ostrou, jako málokdo jiný v té době. Již to, že jeho mluvčím činí adjunkta Vamberu, člověka povrchního a protivného, jak jich Jirásek málo vytvořil, stačí na charakteristiku této jeho kritiky. A jako Vambera, tak se tu Jiráskovi jeví i celé to povrchní tehdy vlastenčení, vybíjející se v samých národních slavnostech a formalitách.
(Zdeněk Nejedlý)
Dobře napsaná tendenční povídka, jejíž obsah a poselství však dnes už málokoho zaujme.