NĚKTERÉ POZNÁMKY O KULTURNÍCH DĚJINÁCH

Jak v instrukcích na str. 92 uvedeno, je především nutno, aby při vyučování kulturním dějinám, jejichž důležitost jmenovitě na reálkách a krásný úkol tamtéž jsou vytčeny, pravá míra se zachovala, tj. aby kulturní dějiny pro politické nebyly zanedbávány, nebo naopak politické pro kulturní příliš snad zkracovány.

Tu školní knihy samy závadou bývají, dějiny politické místem až příliš obšírně vypravujíce. Dějiny kulturní však bývají jen snůškou jmen a letopočtů, a přece dle instrukcí (str. 92) nemají obsahovati jen aforistické údaje a holá jména bez obsahu a živosti na potíž mladé paměti. Tu tedy nastává učiteli úkol, aby jména ta oživil a snahy a skutky těch, kteří jména ta měli, a působení jich v obecnou vzdělanost, pokud ve škole možná, ocenil a vyložil.

Pak ovšem nezbývá mu někdy než politické dějiny tu zkrátiti, tam stručněji podati a leccos vypustiti, což možná dle instrukcí (str. 88, 97). Žákům zajisté újma se nestane, jestliže stručněji podají se jim například stěhování národů nebo děje císařů římských a výpravy jejich do Itálie aj. Závadno také ve školní knize (Gindely – Jireček), že dějiny vzdělanosti jsou od dějin politických úplně odloučeny a jako poslední část celé knihy uvedeny, ač to nepříhodno pro těsnou souvislost obojích dějin, i z ohledů didaktických.

Také z instrukcí viděti, jakož to při postupu v nižším oddělení výslovně udáno, že kulturní dějiny s politickými třeba spojovati. Tím nabývá dějepisné vypravování větší rozmanitosti a zábavnosti, líčí věrněji a úplněji. Instrukce mluvíce o nižších třídách udávají, v kterou dobu dějin politických črty a rozhledy kulturně historické bylo by vetkati, a tímto postupem se bráti jest nejvýhodněji i také v těch vyšších třídách (6. a 7.), o kterých instrukce přímo to neudávají, ovšem úkolu a látce škol těch přiměřeně.

Spojujeme-li tak případně dějiny kulturní s politickými, hledíme-li k synchronismu, nabývá obraz dějinný nejen větší zajímavosti, ale ušetříme také žákům mnohé letopočty z dějin literárních.

Tak například při dějinách italských 14.století možná uvésti ihned Danta, Petrarku, jejich význam a působení literární a politické, jejich vztahy k Jindřichu VII. a jeho vnuku Karlu IV. Všímajíce sobě při slavných panovnících nejen významu jejich politického, ale i kulturního a skutky jejich jej doličujíce, uvarujeme žáky hluchých historických frází, jako: “podporoval vědy, umění, obchod a průmysl” aj., které si žáci rádi a snadno navykají.

V mnohých partiích dějin může učitel jazyka českého kolegu dějepisce vydatně podporovati, pracuje-li s ním součinně. Tak o literatuře 13. a 14. století, o látkách té doby zobecnělých, jako o Alexandrovi, o Artušovi a sv. Grálu, tak o významné době humanismu, jež i v dějinách české literatury je důležita.

Dle instrukcí o kulturních dějinách v 5.škole nemají Pythagoras, sofisté, Sokrates, Plato, Aristoteles, stoikové žákům býti jména zcela neznámá nebo nic neobsahující. Nutno tedy, aby vyložena jim podstata filozofie, a na základě tom možná pak i v 6.škole pověděti o filozofii scholastické, pro středověk tak charakteristické. I tu dějiny literatury české mohou býti podporou, neboť v téže škole promlouvá se o Štítném a čtou se ukázky ze spisů tohoto křesťanského filozofa. Neméně možná učiteli dějepisu opírati se o dějiny literární, například o sporech náboženských v Čechách, jmenovitě o předchůdcích Husových, o jednotě bratrské, o novém věku, o době Rudolfově. V té době i jazyk francouzský a německý jakožto pomocníci přistupují jmenovitě vzhledem ku století osmnáctému, jehož spisovatelstvo pro dějiny kulturní i politické je tak důležito a významno.

O malířství a sochařství, není-li sdostatek pomůcek, jest poměrně nejobtížněji ve škole promlouvati, ač reálky jsou v tom u výhodě. Má učitel dějepisu mimo kopie a obrázky, jež opatřiti si možná, značnou oporu v kreslírně. Jsou v kabinetu zajisté odlitky některých soch a sousoší antických i novějších, jako Apollo belvederský, poprsí Diovo, Achillovo, Mojžíš a “spoutaný otrok” Michelangelův, jež tedy žákům v případnou chvíli ukázati lze.

Však zajisté s nemalým prospěchem by bylo, kdyby učitel kreslení příležitostně o sochách, o nichž a původcích v dějinách mluveno, promluvil, tj. pokud žákům možná stránku estetickou vyložil, aby žáci na plastická díla dívati se naučili a smysl pro krásu a ladný celek v nich se budil.

To by také neškodilo žákům reálným i vzhledem k budoucímu, odbornému jich studiu, jak také instrukce na str. 92 obecně naznačují. Kreslírna obsahuje také modely a diagramata různých hlavic i sloupů, basreliéfy ornamentické, čehož při výkladu jmenovitě o slozích stavitelských, hlavně renesančního, lze s prospěchem užíti. Jakož instrukce jednajíce i dějinách literárních praví, že není úkolem školy, aby probrala se tu systematická historie světové literatury, tak zajisté nemožná podati dějiny malířství, a snad dostačí, přestane-li učitel na předních domácích a pak na vynikajících světových umělcích, jejichž díla v kopiích valně jsou rozšířena, a lze je tedy ve škole u vhodném výběru ukázati.

Vzhledem pak k úkolu kulturních dějin, jaký pro život žáků reálných míti mají, nebude snad na škodu, vyznačí-li učitel, mluvě o malířství, co na obraze máme pozorovati, jako: ideu, kompozici, kresbu, barvosvit – dále udá-li také druhy obrazů dle provedení, jako: al fresco, sgrafitní, pastelové, zvláště jsou-li v místě malby toho druhu, jako například sgrafitní v nádvoří zdejšího zámku, a dále dle obsahu: historické, náboženské, žánry, zátiší, krajinomalby, maríny.