O AŠINCE A HOZÍNKOVI

𝓥 širém, velikém světě ležela nevelká země. Království – ale bez krále. Zlý soused zemí vládl. Léta, nekonečná století tiskl obyvatelstvo země, že už si ani netroufalo pomyslit, že by mohlo být lépe, že by se zemi mohla vrátiti bývalá moc a sláva.

Země ležela pod mírným nebem, lehce zvlněná pahorky a kopečky. Na hranicích kopce a pahorky se srazily, vyrostly v hory, podaly si ruce a pevně obejmuly milovanou zemi.

Průzračné bystřiny prýštily s jejich temných, zalesněných strání, a sbíhaly se v potoky a řeky, stříbrné a zlaté, a protékaly úrodnou zemí křížem krážem.

Města a městečka svítila bíle a červeně a maličké dřevěné vesničky byly šedivé, jak stádo oveček. V srdci země pevně stálo veliké město. Stál pevně na kopci i mohutný hrad. Ale co bylo platno, že stál pevně. Bylo tam ticho a pusto, tráva rostla mezi dlážděním a nikdo se nedíval z oken na krásu do daleka rozprostřenou, na velebnou řeku, staré mosty a věže. Tichý, pomalý byl život v městě, kopyta koní dutě zněla o dlažbu a cizí řeč tvrdě zaléhala do sladké řeči utištěných obyvatel.

Stalo se, že na druhém svahu téhož kopce, kde stál hrad, na svahu, kde už končilo město, postavili velký dům. Zahrádku vpředu, zahrádku vzadu. Dům patřil učenému muži. Muž byl tak učený, že věděl, jak je k životu potřebí veselosti a radosti, a oženil se se sličnou, veselou dívkou. Do roka se narodila veselé mamince holčička, holčička tak krásná, že každému srdce poskočilo, jak se na ni podíval.

Jmenovali ji Ašinkou. Byli šťastni, učený tatínek a veselá maminka, a jako oko v hlavě střežili spanilou Ašinku.

Rostla Ašinka jak z vody, léta běžela, běžela, a Ašinka dospívala pomalu v pannu.

Protože byla jediná, rodiče jí nikdy ničeho neodepřeli a tak se stalo, že přes všechny vrozené dobré vlastnosti Ašinka bývala někdy rozmazlená, umíněná a rozpustilá a na co si pomyslila, vše musila mít.

Došel jí patnáctý rok, a Ašinka se začala rozhlížet kolem.

Vidí, že město je pusté, život jako zakřiknutý. Začalo být Ašince těsno, nevídané, čarokrásné obrazy cizích měst a zemí začly jí vyvstávat před očima, slyšela z dálky hlučet a bít veselý život bohatých měst.

Sedávala Ašinka ve svém pokojíčku u okna a přemýšlela, jak do světa utéci.

A jednoho jarního večera, když už tma venku padala, otevřela holčička svou vykládanou, starožitnou truhličku – a začala vybírat a přebírat svoje věci.

Rovná, přebírá a skládá, a docela na dně truhly vidí dva malé střevíčky z rudého safiánu.

Vzpomíná Ašinka a dovzpomíná se. Kdysi, když byla maličká holčička, učený přítel jejího učeného tatínka přivezl holčičce střevíčky z dalekých cest. Zapomněla Ašinka na svůj plán, zakoukala se na střevíčky. Zalíbily se jí a začla je obouvat. Padly jí jako ulité.

Zálibně se točila Ašinka před velkým zrcadlem, a najednou vesele zadupala.

A touže chvílí jako by uslyšela vzdálený hukot, a touže chvíli se otevřené okno do tmy jarní noci jakýmsi stříbrným světlem prosvětlilo a před Ašinkou stálo podivné stvoření. Zelené šatečky objímaly drobné tělíčko panenky, ale byly tak krátké, že nahá, růžová kolínka vykukovala.

Trochu se rozkročila zelená panenka, pevně opřela bosé nožičky v zlatých střevíčkách o zem, natřásla se, až dvě bělozlaté kudrlinky u oušek a jedná bujná nad čelem, tryskající zpod zelené, pevné čepičky s bažantím pírkem, se prudce zatřásly, zvrátila hlavičku trochu nazad, až jí zapadla do širokánského, nabíraného límce, přimhouřila temněmodrá, skoro černá očka a z otevřené tlamičky, jak divoký mák červené, vyletělo radostné “á, á, á”, tak radostné, jakým vykřikují jen docela maličké děti, když se jim po prvé na světě zalíbí.

A vzápětí nato tlamička se roztáhla k úsměvu, temněrůžové skvrnky na tvářích povyskočily, tlamička vycenila ostré zoubky a řekla:

“Me voilà, me voilà, čeho si přeješ, má milá? Jsem Lodoiska, veselý duch Města Světla, a žádej na mně cokoliv, vše ti vyplním.”

Poplašila se, polekala se trochu Ašinka, ale její touha po cizím světě byla taková, že si dodala odvahy a řekla:

“Jsi-li tak mocná, Lodoisko, učiň, ať jsem daleko ze svého smutného města, ukaž mně, co jsem ještě nikdy neviděla, ukaž mně široširý svět.”

“Poletíme,” řekla Lodoiska, “obejmi mne pevně. Ale jedno ti ještě povím. Kdykoli zadupeš v červených střevíčkách, objevím se a každou tvou prosbu vyplním. Jedinou ne. Nikdy na mne nežádej, abych ti domov vrátila.”

Zaváhala Ašinka, bleskem jí projela vzpomínka na veselou maminku a učeného tatínka. Zakolísala v mysli své, ale tu se Lodoiska k ní nahnula. Ašinka ucítila omamnou, pronikavou, cizí vůni dalekého města – a objala svými oblými pažemi křehký pas Lodoisky.

Zatmělo se jí ve zracích, ucítila, jak třikrát rychleji koluje krev Lodoisky než její, ucítila, jak třikrát rychleji bije její srdce.

Nevěděla jak, a stály na jarně zoraném poli, za zahradou jejich domu.

Ve tmě uviděla matně stříbrná křídla čehosi, uslyšela hukot motoru. A než se vzpamatovala, seděla v aeroplánu vedle Lodoisky.

Pomalu se rozjížděl, veliký oblak prachu z rodné země zahalil zahradu a dům se spící maminkou a tatínkem.

Kdosi neviditelný řídil stroj, který se lehce vznášel nad smutným městem, zakroužil nad temně rozlitou řekou, přeletěl zakletý hrad a jarně ševelící stromy na stráních a dal se směrem, kde slunce zapadá. Tma zahalila Ašinku; už okem nespatřila rodnou zemi; aeroplán stoupal a mizel v měkkých oblacích.

Jak dlouho letěly, Ašinka nevěděla. Začlo jí být zima. Přitulila se k Lodoisce. A za tlukotu jejího teplého srdce usnula.

Dlouho-li, krátko-li spala, nikdo neví.

Zdá se Ašince, že zní jí v uších hukot motoru. Ale zvuk je jaksi vzdálenější, jakoby dole pod Ašinkou, a líce její ovívá teplý vánek. Dokořán otevřela Ašinka svá překrásná očka – ale hned je zavřela. Naráz nesnesly oči té krásy, která před nimi ležela rozprostřena. A smavě zašveholila Lodoiska:

“Jsme v Městě Světla. Dívej se, a až mne budeš potřebovat, zadupej.”

A než se Ašinka vzpamatovala, Lodoiska zmizela. Nepodivila se ani mnoho Ašinka a začala se rozhlížet. Uviděla, že stojí kdesi velmi vysoko, na jakési rovné střeše a že pod ní leží ohromné město. Slyšela, jak tepe, chvěje se a bouří, jak ve ztlumených vlnách doléhá zvuk jeho života k ní. Cítila vlhce měkký vzduch a když oči pozvedla, znovu užasla.

Čtrnáct bílých, širokých řek sbíhalo se k bodu, kde Ašinka stála. Ale nebyly to řeky, čtrnáct širokých, bílých ulic do hvězdy se rozbíhalo a každou ulicí dvě řady košatých, jarně zelených stromů do nekonečna ubíhaly a splývaly a tonuly v zelených ostrovech kudrnatých parků. Do nekonečna mizela spousta střech, šedivě modrých, kupily a tyčily se vysoké domy, paláce, brány a kostely. Ale všecko se rozlévalo do široka a nekonečna a modré pahrbky obtáčely město a splývaly s nebem.

K východu klenulo se jasně modré, a v růžovém oparu měkce zářilo veliké slunce. V stranu západní sivělo temně, a tam, kde ve směsi střech zeleně svítila střecha ohromného chrámu, jako by do té zeleně zabodnut byl jeden konec oblouku přeskvělé duhy. Druhý se vbodával až daleko za městem v modravý vrchol pahrbku.

A nad hlavou Ašinky, na nejvyšším bodu nebeské báně válela se hustá, bělavá oblaka, těžká velkými kapkami.

Dlouho stála Ašinka, dlouho objímala pohledem celý kouzelný obraz a slastí jí trnulo srdce, když si řekla, že tady bude žít.

Když se dost nadívala, zachtělo se jí blíže k městu. Otočila se, uviděla tmavý otvor ve střeše, uviděla stupeň. A krok za krokem, dlouhou tmou sestupovala, až vyšla na světlo boží, až poprvé stanula na půdě hlučícího Města Světla.

Teď teprve poznala holčička, že stála na střeše podivuhodné, překrásné brány, plné tesaných obrazů skvělých vítězství, plné zlatých slavných jmen.

Začala Ašinčina pouť. Lehká jak pírko, vydala se na cestu městem.

Mraky se rozpadly, duha zmizela. Jen lehká mlha, jako by zůstala v modravém vzduchu a jakoby růžové světlo oblévalo jiskřivý kámen rozlehlých budov a vítězných oblouků, velké, drobně rozvětvené koruny ohromných stromů a šedivá hrdla temně houkajících holubů, usedlých na větvích stromů mezi mladým listím. Z nádrží démantová voda vytryskovala a tříštila se v stříbrný prach, červené rybičky v kruzích plovaly a směšně tlamky otvíraly a sedmikrásy, které v zemi Ašinčině jak haléře malé byly, tady jak koláčky velké, řadily se kolem záhonů.

Sotva se Ašinka země dotýkala. Oči a srdce měla otevřené a pila čarovné město.

Hladu a únavy necítila.

Nelze ani vypovědět, nelze péru vypsat, co vše uviděla.

A řeka, stříbrná slavná řeka v Ašinčině rodném městě, docela byla jiná, než řeka Města Světla.

Městem Světla vesele se kroutila bujná, pracovitá řeka, která těžce naložené lodi na svých loktech houpala a bystře poháněla do dálných krajů. Kamenná, vysoká nábřeží ji, bujnou, svírala, a přes jejich obrubu ve vodě se shlížely staré stromy a kudrnatými, učesanými i roztřepanými hlavami vesele řece na pozdrav kývaly.

Železné a kamenné mosty ji přepínaly, dva, tři, pět, deset, dvacet – napočetla Ašinka.

V dálce, v modru a stříbře se tratily jejich konstrukce, v dálce se tratily vysoké komíny továren.

Viděla Ašinka, že město konec nemá, že je pořád nové a nové, a že ním práce a rozkoš kráčí ruku v ruce.

Oběhlo děvčátko srním krokem střední kruh města, oči otevřené, srdce otevřené.

Tmělo se, světlo vyskočilo, jedno, druhé, třetí; zalily se jím skvělé krámy a okna, zažíhalo se a haslo, zažíhalo a haslo, bez ustání, červené, zlaté a zelené, na tabulích a štítech domů.

Červeně, zlatě a zeleně mrkalo a říkalo:

“Tady, tady, sem, sem pojď, uvidíš, cos nikdy neviděl.”

Ašince se už hlava kroužila, běžela, letěla, lehce se hlučícím, veselým davem prodírala. Jako by příval barevných světel ze všech stran se na ni hrnul i z ohromných, podivných očí rozkošných žen v davu.

Běžela, letěla, tichl hluk, světla tolik nekřičela, jen z temně modrých nebes lilo se tiché světlo měsíce na ohromný chrám.

Tak překrásný, že Ašince dech se zatajil.

Hlavu zvrátila a pohled její stoupal po pevně, krásně tesaných pilířích, obloucích a žebrech kamenného chrámu, mdle, žlutavě svítícího jak kostra obrovského zvířete.

Oběhla Ašinka chrám, pokynula rukou a usmála se na čtveračivě obludné chrliče, přeběhla most a zapadla do tichých uliček staré čtvrti.

Vázl jí už krok, v hlavě jí vířily obrazy skvělého města a touha, všechno to mít.

A když došla do uzounké, roztodivné “Uličky kočky, která loví ryby”, poslední silou opřela se Ašinka o patičky a zadupala.

“Á, á, á, me voilà, me voilà, čeho si přeješ, má milá?” vykřikla spanilá Lodoiska a bělozlaté kudrny pod čepičkou se zatřásly.

Sáhla si Ašinka na prázdný žaludek, podívala se na nebeskou klenbu nad sebou a na tvrdé, křivé dláždění pod svýma nohama, podívala se na svou domácí bundičku – a řekla:

“Všecko si přeji – dej mně Lodoisko palác, a jídlo a pít a služebnictvo a šaty.”

“Stane se, jak poroučíš.”

Uslyšela Ašinka smích, uviděla jak mák červená ústa Lodoisky a zatmělo se jí v očích.

Pohnula se Ašinka – houpy, hou – ruku spod rozespalé, ruměnné tváře povytáhla – houpy, hou – posadila se – houpy, hou – oči otevřela – a zas – houpy, hou. Ale to už ne zlatá, pružná postýlka – to houpy, hou – viděla Ašinka jasnýma očima, jak vítr kymácel zprava vlevo, zleva vpravo korunami starých platanů.

Diví se Ašinka, diví. Vidí palác, najisto palác. Bílé zdi, štukové stropy, zlaté kliky, vysoká okna od stropu k zemi, před nimi zvenčí kovaný balkon s mříží a za mříží zeleno, v zelenu bílé sochy svítí, klenou se staré stromy a přistříhaná loubí rozbíhají se na vše strany.

Postel je zlatá a nad ní pivoňkový baldachýn, zlatými včelami vyšitý.

Vstává Ašinka, tělo v navoněné vodě myje, slonovým hřebenem dlouhé vlasy češe, hedvábné roucho obléká, zlaté střevíčky obouvá.

Červené, safiánové střevíčky stojí vedle, trochu obroušené.

Něžně je Ašinka bere a do drahé skřínky schovává.

Zvoní jednou – sluha se uklání.

Udílí Ašinka rozkazy. A než přijde z jednoho sálu do druhého, stůl je bohatě pokryt. Ašinka pečlivě obsluhována.

Zoubky její se boří do nevídaného ovoce a divných, k nepopsání dobrých věcí, a bílým hrdélkem jejím protéká mandlové mléko.

V Městě Světla brzy byl znám skvělý palác záhadné a mladičké cizinky a lokaj nestačil otvírat dvířka kočárů a automobilů, z kterých vystupovali vzácní hosté.

Začala Ašinka vesele a pansky žít.

Ašinka krásněla, krásněla – přišel čas, kdy se o dívku ženiši počínají hlásit.

Ašinka se jen smála, vesele jí srdce skotačilo – ženichy odmítala.

Doslechli se vysocí hodnostářové o její kráse, veselosti a moudrosti. Neboť nezapomeňte, děti, že Ašinka měla veselou maminku a učeného tatínka.

Přijel jí složit svůj hold a požádat o její ruku urostlý vyslanec ze země sněhu a ledu, zelených pastvin, bujného skotu, země bohaté mlékem a čokoládou. Vyslanec byl moudrý a hezký hoch – ale nezabolelo Ašince pro něho srdce a jen vesele se smála.

Přijel vyslanec druhý, mladý a plavý, ze země širokých kanálů jasných vod, ze země tulipánů a hyacintů.

Půvabně vyndal své dlouhé nohy z automobilu, pohodil hlavou, až se mu lehká, plavá čupřina zatřepetala, zanechal za sebou oblak vůně – a za chvíli zrovna tak půvabně skládal své dlouhé nohy v kupé skvělé limusiny.

A Ašinka seděla na zlatém kanapíčku a smíchem přivírala oči.

Vyhlédla Ašinka oknem – slyší veliký hluk, vidí – třetí automobil přijel. Vyskakuje hodnostář vznešený, vyslanec ze země rudy železné a skvělého průmyslu. Vyslanec zlobně trhá rameny, pospěšně, trhaně stoupá po kobercích. Nevidět z něho nic, než pohyb ramenou, černé vlasy, jak smolné plameny vzhůru mu šlehají, černé vousy, jak smolné plameny z brady mu vlají, černé, ohromné oči zlobně září.

A hlučně, prudkými slovy žádá Ašinčinu lásku a ruku.

Lekla se Ašinka – a málem, málem by byla dala svoje svolení. Ale vzpamatovala se a usměvavě odmítá.

Jak ďábel žene se vyslanec země rudy železné a skvělého průmyslu, zlobně láteří – jen překrásné oči smutně září.

“Utěší se, utěší, vyslanec země rudy železné a skvělého průmyslu,”

řekla Ašinka – a vesele žila dále.

Jako by docela byla zapomněla na svůj dřívější život. Projela už Město Světla křížem krážem, lokaje napřed, lokaje vzadu.

Ztepilá postava její zahalena byla v drahé kožešiny a tkaniny, vzácná peříčka jí na kloboučcích povívala. Nebylo divadla, nebylo plesu, aby na něm nezářila bílá ramena Ašinčina.

Ale všechno na světě má svůj konec. Začla se Ašinka nudit a hluboko v srdci se ozývala vzpomínka na něco dávno minulého.

Jednou, nevěděla Ašinka jak, našla svou starou bundičku, oblékla se a zadními schody paláce vyběhla na ulici. Otřepala se vesele jako malé štěňátko a pustila se na potulku Městem Světla.

Zazdálo se jí nové a krásnější než prvý den.

Vyhnula se hlavním ulicím, do starých čtvrtí zaměřila. Potkávala školní děti celé schované v černých zástěrkách, potkávala veselé studenty s dýmčičkami v ústech a sametovými barety na hlavě.

Bavila ji jména ulic.

Proběhla ulicí Čtyř synů, ulicí Bílých plášťů, ulicí Starého chrámu, ulicí Svobodných měšťanů, ulicí Kapouní.

A každá ulice jako by žila s domy vespolek. Ulice žila, domy žily, prací se všechno chvělo, vesele klepal klempíř, uhlíř uhelné kouličky do pytle nasýpal, dívka u okna stála, vlasy si česala, mládenec v krámě zboží vážil, ve dvoře písničkář zpíval.

Barevně se smály krámy do ulice veselým ovocem, kučeravými saláty a krásnou zeleninou.

Těžké, nádherné angorské kočky měkce mezi zbožím přešlapovaly nebo královsky odpočívaly.

Podle chodníků vousaté báby, ano, děti milé, vousaté báby, jaké u nás nejsou, vyvolávaly své zboží, máslo, vejce, zeleninu, ovoce, podivné ryby, mušle, kraby i raky, i na dřevíčkách napíchaná stehýnka žab skokánků. Zboží bylo vyloženo na dvoukolových vozíčkách, báby vozíčky postrkovaly, zpěvavě volaly, lidé se kupili, žertovali a kupovali.

Nejvíce se Ašince líbily vozíky s květinami. Tolik, tolik květů hustě do kupy narovnaných, tolik barev, až oči přecházely. Vítr povíval krajkami před krámy vyvěšenými, u řezníků se kývaly beránčí kýtky s mašličkou na ocásku a celé růžence drobných ptáčků, za zobáčky na motouzcích pověšených.

Podívala se Ašinka blíže, srdce se jí zatetelilo – poznala zpěváčka skřivánka, a z hluboka srdce vyplynula vzpomínka na něco dávno minulého.

Vlna osením běží, stříbrně šedá, je vysoké, blankytné nebe a v něm temný puntíček. A s vysoka vysoka line se zpěv, až srdce rozkošně bolí.

Obrátila se Ašinka, do paláce utíkala, zadními schody vyběhla, drahocennou skřínku vzala, safiánové střevíčky vyndala a rychle obouvala.

Dávno jich neměla – ničeho nepotřebovala, na Lodoisku zapomněla.

Dupy, dupy, dup.

“Á, á, á, me voilà, me voilà, čeho si přeješ, má milá?”

Rozkošně se Lodoiska smála, bělozlaté kudrnky se chvěly.

“Drahá, zlatá Lodoisko, prosím tě, učiň, ať jsem doma.”

Zavrtěla Lodoiska hlavičkou:

“Již jsem ti jednou řekla – nežádej na mně, co ti nikdy splnit nemohu.”

A než se Ašinka vzpamatovala, Lodoiska zmizela.

Ašinka smutně se podvolila osudu. Jen veselý život v paláci skoro přestal.

Častěji a častěji oblékala Ašinka svou starou bundičku, častěji a častěji zadními schody utíkala na potulky milovaným městem.

Dala se Ašinka do práce. Slavné učitele povolala, na vysoké školy chodila – a vzpomínala na svého učeného tatínka, veselou maminku a své rodné město a zemi.

Ale stalo se cosi hrozného. Vypukla válka a divoké plameny zchvátily celý svět.

Odvěký nepřítel rodné země Ašinčiny válku začal a rozeštval všechny národy.

Lidské slovo nevypoví, pero nevypíše bolest, zoufalství a hrůzu, jaká nešťastné lidstvo zaplavila.

Rázem se změnilo Město Světla.

“Do zbraně, občané!” jako by se chvělo vzduchem.

“Do zbraně, občané!” bublala řeka.

“Do zbraně, občané!” burácel vítr v starých korunách stromů.

A jako jeden muž, otcové, manželé, synové šli a umírali hrdinně za napadenou vlast.

Začaly vlát městem smuteční závoje matek, žen a dcer. Pohaslo město, ztichlo – jen horečná práce rokotala dál. Zbrojilo se, ranění a nemocní se sváželi z bojišť a ošetřovali.

Nastaly pro Ašinku dni hrůzy a úzkosti. Srdcem byla daleko ve své zemi.

Jak zmámená chodila Ašinka truchlým městem, déšť a sníh padal, po černých větvičkách stékaly kapky vody.

Ašinka bezmocně úpěla a pěstě zatínala – nenávist k odvěkému nepříteli srdce jí zaplavovala.

Nic o své zemi nevěděla, jen byla tolik jista, že všichni synové její rodné země hnáni byli na bojiště proti svému přesvědčení proti národům, s kterými si blízci byli. Čtyři léta hrůza trvala, čtyři léta krev tekla, čtyři léta slané ručeje brázdily líce žen a slabé jejich paže hrdinně pomáhaly, jak dovedly.

Vítězství kolísalo, nepřítel byl mocný a tvrdošíjný. Přišel den, kdy se blížil již k branám Města Světla. Jaký byl pak jásot, když nepřítel přemožen prchal. A jaký pak jásot, když porážky nepřítele hlášeny ze všech stran.

Dočkalo se Město Světla slavného dne, kdy nadobro zbraně složeny, kdy ukořistěná nepřátelská děla krutými jícny tupě civěla k nebesům Města Světla, a kdy pod vítěznými oblouky prošel nekonečný průvod hrdinů.

Té chvíle Ašinka již v Městě Světla nebyla.

Lodoiska? O ne, Lodoiska nepomohla. Tady začíná druhý díl pohádky.

Když skončeno skvělé vítězství, roznesla se též Městem Světla zpráva o osvobození malé země, po věky pod jhem společného nepřítele úpějící.

A veselé barvy praporů této země družně zaplály mezi barvami země Města Světla. Jako větrem přiletěla radostná zpráva k uším ubledlé Ašinky.

Jako rozumu zbavená obouvala Ašinka červené střevíčky a netrpělivě dupala.

“Á, á, á, me voilà, me voilà, čeho si přeješ, má milá?”

Cenila zoubky Lodoiska a divoce poskakovaly bělozlaté kudrnky.

“Lodoisko, Lodoisko, dnes se slituj nade mnou, zaveď mne do mé osvobozené země,” prosila Ašinka.

“Á, á, á, není možná,” vesele se smála Lodoiska – a zmizela.

Zaplakala Ašinka krutým pláčem – pak slzy setřela, rukou mávla a řekla:

“Moje srdce cestu najde.”

A statečně vykročila z Města Světla. Ale srdce bylo tak radostí zmatené, tak radostí opilé, že táhlo Ašinku docela opačným směrem.

Běžela, letěla Ašinka, srdce tluk, tluk, tluk, o tři rázy napřed, náruč otevřenou. Jak vlaštovka prolétla Ašinka kus sladké země Města Světla. Bílými silnicemi běžela a zelené stromy spínaly nad jejím letem svá ramena. Z drobných, šedých kamení stavěné zdi starých parků, zdi pokryté chladivými přehozy temného břečťanu, vrhaly Ašince stín na cestu, a veliká hnízda jmelí přirostlá na starých stromech kývala jí na pozdrav. Pole zralých jahod a lány granátového rybízu podaly Ašince osvěžení, a co nedaly ony, dali dobří lidé. Jak krásná, líbezná byla země, kterou Ašinka běžela!

Ale Ašinka jako by neviděla; srdce pořád tluk, tluk, tluk, o tři rázy napřed, náruč otevřenou.

Ale nezjevovala se toužená rodná země, nenadnesly se pahorky nad rovinou, nezavoněl smrkový les, nezavlnilo se obilí.

Místo toho krajina pustla a pustla.

V žalu a údivu prošla Ašinka prázdnými vesnicemi, kde holé trámy k nebesům trčely, okna byla beze skla a stavení vyrabována.

Človíčka vidět nebylo, stromy zmizely, jen černé jejich pahýly hrozně a zoufale k bílému nebi se vzpínaly.

Už nerozeznávala Ašinka silnici – před ní ležela pustá, pustá planina, prach a kámen, prach a kámen a chuchvalce ostnatého drátu, a hromady neforemných těžkých helmic. Zastavilo se Ašince srdce, ztuhla jí hrůzou krev.

Poznala děvečka nebohá, že je na bojišti, poznala hrůzu války a lidského ničení a srdce jí zabolelo bolestí, jaké nikdy nepoznala.

Zabloudila očima po nebi, slunce hledala, aby se pustila jeho směrem. Ale slunce nebylo, jen bělošedé tupé nebe se klenulo nad pustou zemí.

K smrti smutná sklonila Ašinka hlavu – jediný nesmělý barevný hlásek se ozval, to červené, zaprášené střevíčky Ašinčiny zavolaly.

Zoufale zadupala Ašinka, až mrak prachu ji zahalil.

Zasvítila zelená barva, zazářily bělozlaté, třepotajíci se kudrnky a Lodoiska radostně vykřikla:

“Á, á, á, me voilà, me voilà, čeho si přeješ, má milá?”

Svezla se Ašinka do prachu na kolena, objala růžová kolínka Lodoisky a zalkala:

“Doveď mne, doveď, Lodoisko, do mé rodné země. Zaklínám tě, doveď mne do ní.”

“Á, á, á,” vykřikla Lodoiska, “není —” ale nedořekla.

Bleskem se Ašinka vztyčila a bleskem udeřila Lodoisku do purpurových, otevřených, smavých úst.

Ale než se vzpamatovala, zavířilo vzduchem a jasně Ašinka uslyšela:

“Nedojdeš, a za to pohanění vezmu ti, co ti bude nejmilejšího.”

Stála Ašinka v pustině a z dalekého prostoru potřetí doznívalo:

” – vezmu ti, co ti bude nejmilejšího.”

Dalo se zmučené srdce Ašinčino znovu do tlukotu; tluk, tluk, tluk, náruč otevřenou.

Dlouho-li, krátko-li Ašinka místy smrti šla, nevěděla.

Ale přešlo i to. První zelený trs trávy ze země povyskočil, první keříček se zazelenal. Ašinka s novou nadějí běžela, letěla po zarostlé zemi, po cestách a pěšinách.

Slunce zazářilo a najednou, co to?

Vlna osením běží, stříbrně šedá, je vysoké, blankytné nebe a v něm temný puntíček. A s vysoka, vysoka line se zpěv, až srdce rozkošně bolí.

Zajásala jediným výkřikem děvečka, náruč rozpřáhla a letí jak šíp zelenou zemí.

Tráva se za ní vlní, kývají kalíšky květů, mateřídouška voní. Mez a oupad, žita lán, zelená louka – Ašinka se půdy nedotýká, náruč otevřenou, letí.

Vánek ji líbá na skráně, krásná chřípě se chvějí a vdechují svěží vzduch – ale jakoby slaný?

Skáče divoce srdce Ašinčino a volá:

“Doma, doma!”

Jakoby nízko u země krouží hejno bílých ptáků, ve vzduchu se převalují a jak na na nich paprsek slunce se nítí a zhasíná, mihá se zlatá, stříbrná, a v ucho Ašinčino zalétá:

“Chacha, chacha.”

V široce otevřené oči děvečky vřezává se jiskřivý pruh čehosi na obzoru, zasvítí bílý útes – a Ašinka, náruč otevřenou, řítí se do propasti.

Velikánská slaná vlna vzala Ašinku do náruče, v hloub ji potopila, nahoru vynesla, zas potopit chtěla.

Ale v tom jiná, teplá a lidská náruč ztuhlé tělíčko převzala a na břeh vynesla.

Leží na mořském břehu bílá Ašinka jak mrtvá. A nad ní se sklání pěkný hoch, modrý vojáček, baret mu na uchu bujaře sedí.

Tře Ašince skráně, oblé paže zdvíhá – až konečně první vzdech přeletí přes zbledlé její rty.

Ašinka upírá žalné zraky na velikou vodu a smutně si hovoří:

“Kde jsi, moje rodná země?”

Zaslechl vojáček slova Ašinky, v očích mu svitlo, a povídá:

“Já jsem Hozínek a jsem z tvého kraje.”

A teď zas jiskřičky a svit v očích děvčete – a ústa nestačí přívalu slov, vyptávání a odpovídání.

Sedí na břehu mořském, jak dvě děti, Ašinka s Hozínkem.

Spokojeně hučí moře, na břehu odpočívá lodička, dehtem natřená, a vysoko nad hlavami mladých lidí mihá se stříbrná, zlatá, stříbrná, zlatá, a zní veselý chechtot.

A když Ašinčiny zchladlé údy teplem byly prostoupeny, když si odpočinulo její tělo, dali se s Hozínkem na pochod.

To už věděla Ašinka, s kým jde.

Stoupal Hozínek po srázné pěšince v krátké trávě vyšlapanou a jeho široká, statná záda, jak z mramoru tesaná, objímal modrý stejnokroj. Věděla už Ašinka, že jde s hrdinou.

Prostě jí vyprávěl Hozínek o zápasech a bojích, které prodělal se svými kamarády v daleké, daleké zemi, tam, kde slunce vstává, za devaterými horami, devaterými řekami, v zemi, kterou se od poledne až k půlnoci nepřáteli prosekali, sněhem a ledem prošli, v blátě a bařinách tonuli, řeky přeplavali, a kudy šli, pořádek a kázeň zaváděli a veselý prapor své země vztyčovali.

Dvojí touha teď po pěšině stoupala, dvě srdce toužila do svobodné země.

Jedno plaché a malé, kterému osud neudělil víc, než toužit, milovat, lkát a jásat, a druhé pevné a statečné, které velet dovedlo, a které s pomocí svého bratra rozumu dokázalo divy.

Jaká pýcha zalévala Ašinčino nitro, když pomyslila, kolik ještě takových hrdinných srdcí tluče!

Celé pluky jich byly! Celé pluky mužů, jak ze železa! Část jich vracela se s Hozínkem nekonečným mořem na velké lodi k prahům svých toužených domovů.

Ale když už tušili zemi, kterou projít měli, aby se do vlasti dostali, rozpoutala se divá bouře, blesky svítily černou oblohou a nestvůrné vlny tloukly o boky lodi, až s ohromným rachotem dobyly si cestu dovnitř – a loď začala klesat.

Hozínek více nevěděl, než že vskočil s kamarádem do jednoho z ochranných člunů; více nevěděl, než že divoké vlny kocábku jak skořápku z ořechu k nízkému nebi vznášely a v hlubiny mořské stahovaly.

Se žalem se rozpomínal, že zlá vlna věrného druha smetla.

I utišily se nakonec vody a dohoupaly lodičku ke břehu – v ten okamžik, kdy Ašinka s otevřenou náručí v hloub se zřítila.

Jak to bylo dále, víte, milé děti.

Dostoupil mládeneček s děvečkou na vrchol, obešli šedivý kostelík, v kterém, co oběť rybářů, drobná lodička od stropu spuštěna na šňůře se houpala, a octli se na zelené louce, kde páslo se stádo koní, každý kůň ke kolu uvázaný.

Vítr čeřil stébla trav, v hloubce a dálce bleskotaly nesmírné vody, teď krotké a hladké, a chřestivě si hrály na břehu s oblázky.

Slastně se usadila Ašinka s Hozínkem do trávy a začli uvažovat, jak se domů dostanou.

Zpod brv se dívala Ašinka na Hozínka, na jeho nevelkou, ale statnou postavu, na jeho odvážnou tvář.

Tíseň a úzkost spadla – cítila, že hrdina ji domů dovede.

Ale cosi nového se v jejím srdci ozvalo, jakási sladká bolest, a Ašince jako by z dálky, ze šedivé pouště zazněla ozvěnou slova Lodoisky:

“Vezmu ti, co ti bude nejmilejšího.”

Pásli se bílí koníci na slané trávě, neboť to bylo u moře, a slaný vzduch každé stébelko osolil a navoněl. Jen jeden koníček, docela jiný než ostatní, se nepásl.

Byl hnědý, s lysinkou na čele, a jak Hozínek s Ašinkou promluvili, střihl ušima.

Co mohl, nejvíc se přiblížil, teple dechl na mládenečka a děvečku a povídá:

“Odvažte mne od kůlu. Rozumím vám. Stalo se tak a tak. V té zemi, kde se mluví tou řečí, kterou vy hovoříte, sloužil jsem u sedláka, člověka dobrého. Oral jsem, vláčel jsem, klasy do stodoly svážel, dřeva ze zeleného lesa vozil a bylo mně dobře. Nevím, co se stalo. Přišli lidé, bubnovali, a nás koně ze vsi odvedli. Cizozemce na mne posadili, do hrůzy, řevu a plamene nás hnali. Daleko, daleko od své vesnice jsem se octnul, a v jedné kruté seči zabili mého nového pána. Pádil jsem zničenou osadou. Chytil mne za uzdu voják, také cizozemec, ale řeč jeho byla jiná. Dlouho jsem s ním ještě bojoval, nevím, kudy jsme všude jezdili. Až si mne přivedl sem. Zle se nemám, ale stýská se mi po prvním dobrém pánu – a pak – tráva je tu slaná. Jsem vždy uvázán, utéci nemohu. Ty, pane, mne odvaž – však už cestu domů najdeme – a já vás oba ponesu. Vždyť ta panenka je bosa, ani by domů nedošla,”

zařehtal koníček.

“Bosa, bosa,”

podívala se Ašinka po svých bílých nohách – a vzpomněla svých čarovných střevíčků, které prudkým pádem s nohou jí spadly a bůhvíkde odpočívají.

“Dobře,” povídá Hozínek, “vydáme se na cestu.”

Široko daleko nebylo člověka. Jasně zelená země v nekonečno se prostírala na tři strany světové, jen na stranu půlnoční veliké nekonečné vody moře se rozlívaly.

Odpoutal Hozínek koníčka od kůlu.

Sedl na něho, vyzdvihl Ašinku, před sebe na kůň posadil a povelel:

“Jeď, koníčku, v tu stranu, kde slunce vzcházívá a pak se zatoč v stranu polední.”

Měkce zadupala kopyta koňova na zelené zemi – dal se v lehký klus.

Jeli nekonečným zelenem, míjeli vesnice v hradbách starých stromů úplně schované.

Obilí stálo ještě zelené, v poli se nepracovalo, lidí nepotkávali.

Jeli už dlouho, zmizela bleskotavá hladina moře, vzduch chladl a temněl, snášel se večer.

Umdlena spočívala hlava Ašinky na prsou Hozínkových a šťastna počítala tepy jeho srdce.

Zdaleka zachvělo se cosi vzduchem, jakýsi povědomý zvuk donesl se k uším Ašinčiným.

Zdvihla hlavu a poslouchá…

Hrčí motor – Ašince se přelila krev v srdci.

“Ohlédni se, Hozínku, a ty, koníčku, běž!”

Napjal kůň štíhlé svaly na nohou, v cval se dal.

“Co vidíš, Hozínku?”

Otáčí Hozínek pěknou hlavu, plavé, hladké vlasy nazad sčesané, večerním větrem mu povívají; rýsuje se v soumraku hladké čelo, rovný nos a pevná brada, a modré, nevelké oči bystře se dívají. Pevně objímá Ašinku a hovoří:

“Oblak stříbrného prachu vidím, a kmitá se zelená čapka s pírkem bažantím.”

A zacloniv oči:

“Krásná panenka ji na hlavě nese, bělozlaté kudrnky se houpou a temněmodré oči září.”

Letí kůň.

Ašinčino srdce stojí, a ze vzduchových vln posměšným hláskem zní:

“Me voilà, me voilà, dnes já si přeji, má milá.”

Hozínek, hlavu otočenou, v sochu proměněn, dívá se, dívá a ruka objímající pás Ašinčin, povoluje.

Objala Ašinka šíji koníkovu, a zoufale šeptá:

“Připínám ti křídla ptačí, dej se v let!”

Vzepjal se kůň, sotva se země dotýkal, jak pták letěl. Celou noc trval divoký hon.

Slaběji a slaběji zněl hukot motoru a v temnu hynul Lodoisky hlas.

Klesla ruka Hozínkova, sklonila se zmámená jeho hlava, kůň let mírnil, bledlo nebe, vstávalo slunce, země se probudila.

Nastal den druhý. Omyl chladnou vodou líce Ašinky a Hozínka, zchladil rosou znavené nohy koňovy. A když si odpočinuli, nakrmili se a z pramene vody se napili, s veselou myslí se pustili dál, tváří v tvář jasnému slunci.

Pevně zas objal Hozínek Ašinku, její hlava na prsou mu spočívala a na rodnou zemi vzpomínala. Kus krásného božího světa projeli – ale neviděli – myšlenky jejich letěly k rodné zemi,

Klonil se večer, sluníčko za horou mrkalo, začal vát vítr – a Ašinku divná úzkost pojala. Zafičel vítr kolem uší Ašinky, na svých perutích vzdálený hukot v sluch jí donesl.

Hukot se zesiloval, Ašinčino srdce omdlévalo. Slabým hlasem povídá děvečka:

“Ohlédni se, Hozínku, a ty, koníčku, leť!”

Letí kůň, boky mu Hozínek tiskne, nadzvedá se, hlavu po větru otočí. Hukot se blíží, stříbrný prach všechno zahaluje.

“Co vidíš, Hozínku?”

skleslým hlasem ptá se Ašinka.

“Vidím, vidím zelenou čepičku, bělozlaté kudrnky se chvějí, temněmodré oči září, jak mák rudá ústa se usmívají a otvírají… sladkou vůni cítím.”

Hozínek u vytržení se tyčí, koni boky tiskne, tělem se otáčí, ruce vzad vzpíná.

“Me voilà, me voilà, dnes já si přeji, má milá – to tvoje nejmilejší,”

zní lákavě i posměšně ze stříbrného mraku, a motor hučí blíž a blíž.

Padá Ašinka na šíji koníkovu, obtáčí ji oblýma rukama a úpí:

“Připínám ti křídla ptačí, dej se v let! Čeká na tě hospodář! Hospodář!”

Vzepjal se hnědý kůň, zadníma nohama v půdu se zaryl, odrazil, až mrak zemského prachu Lodoisce v tvář stříkl.

Vzepjal se kůň a co skok, to kolik mil.

Klesá Hozínek, klesá k Ašince, objímající v úzkosti šíji koňovu.

Proletěli bleskem země lán – hukotu více neslyšet. Jen z dálky kuropění se ozvalo a za horou vystrčilo slunce smavou tvář.

Polilo zlatou září Ašinku pod stromem ležící, Hozínka o kmen opřeného, osušilo zpoceného koně a pustilo se známou cestou po nebeské báni.

Třetí den putovali, kůň, voják a panna, skoro už letní zemí.

Klusal zas vesele koníček, Ašinčina krásná hlava na věrných prsou mládence spočívala, počítala tep jeho srdce a jasnýma očima rodnou zemi vyhlížela. Potřetí večer objal mladou zemi.

Nerado už letní slunce se zemí se loučilo a jeho světlo dlouho ve vzduchu stálo.

Vítr je teplý a laškovně věje.

Co to na perutích nese? Jaký rachot a hukot? Co se to světlým podvečerem stříbří?

Ašinčino srdce je jak mrtvé.

“Ohlédni se, Hozínku, a ty, koníčku, leť!”

hlesla Ašinka.

Nepotřebovala říkat.

Kůň sám v let se dal, uši nazad hlavy přitisklé. Cítí Ašinka chlad z Hozínkových údů, cítí, jak tělo jeho se tyčí, cítí, jak Hozínek na hřbetě koně stojí a náruč v dál rozpřáhá.

“Vidíš, co vidíš, Hozínku?”

“Vidím, vidím, stříbrný mrak, zelenou čepičku, bělozlaté kudrnky vlají, ústa jak mák rudá se usmívají, mne volají – vidím, ach, vidím, štíhlé tělíčko, krátké šatečky, nahá kolínka.”

“Me voilà, me voilà, beru si tvoje nejmilejší, má milá,”

vejská radostně Lodoiska.

Divné světlo se udělalo – pak se v Hozínkových zracích zatmělo, tělem mu proběhl horký proud a Hozínek ucítil v náručí své teplé tělíčko Lodoisky. Ucítil, jak třikrát rychleji bije srdce její než srdce jeho; ucítil, jak třikrát rychleji koluje její krev. Jak prudkou ránu ucítil na svých ústech ústa její; zazdálo se mu, že počíná se s Lodoiskou do vzduchu vznášet.

Letí kůň – ale co to? Co to?

Vlna osením běží, stříbrně šedá, je vysoké podvečerní nebe a v něm temný puntíček. A s vysoka, vysoka line se zpěv, večerní zpěv, až srdce bolí.

Šedá vesnice leží mezi ovocnými stromy, jasně modrý kouř stoupá k nebesům a vzduchem prolíná teplá vůně dříví a jehličí, vůně rodné země.

Ašince v chvějící se chřípí vniká, srdce jí jihne, v sluch jí zvoní skřivánčí píseň.

Jasné oči vidí žita lán, vidí mez.

Dobrý hospodář po mezi chodí, na svého koně vzpomíná a zpívá:

“Ouhá, lysej, pas se, lysej.”

Zabělaly se pohraniční kameny.

Zastříhal kůň ušima, zařehtal. Svoje jméno uslyšel, hospodáře uviděl – a skok a skok, hranice přeskakuje.

Jak bleskem sražen kácí se Hozínek k Ašince, srdce mu na poplach bije, rodná země jej všemi svými hlasy volá.

“Sbohem a na shledanou,” hovoří kůň, “dobře se mějte, mládenče a panno! Hospodář mne volá – jsme doma.”

A měkce střásá Ašinku s Hozínkem v objetí pod skloněné větve starých, kosmatých smrků.

Do měkké náruče je bere rodná země.

“Me voilà, me voilà,”

zní ze stříbrného mraku.

“Nevolána, práva na vás nemám ve vaší rodné zemi. Ale políbila-li má ústa někoho, obejmula-li má náruč někoho – zavolá mne zas. Me voilà.”

Cizí vůně taje v syté vůni lesa. Teplá tma všechno zahaluje.

Zlatý, živý kruh, čarovný kruh uzavírá se kolem mládence a panny.

Je svátek sv. Jana Křtitele.

V tu dobu živá světélka nocí létají, a lidé je svatojanskými muškami zovou.

Je čarovná noc. Sletěla se živá světélka z mezí a břehů rodné země, pevný kruh uzavřela kolem šťastných milenců – a žádná cizí moc kruh nepřestoupí.

Houstne stříbrný mrak, hučí motor – v dálce mizí rozkošná Lodoiska, veselý duch Města Světla.

Zmizel v nekonečnu nebeské báně stříbrný prach. Zlatě září kruh světlušek po celou noc.

Myslím, že pohádka je skončena.

Jak, jak vám mám, děti, povídat o tom, co jste samy viděly – konec té nejkrásnější pohádky – jak vám mám povídat o tom, co už nikdy nebude a co už nikdy nikdo neuvidí?

Jak vám mám vylíčit nepopsatelné štěstí Ašinky a Hozínka, když vkročili do osvobozeného rodného města?

Jak bylo krásné a jiné! Hemžilo se barvami, prapory se vzdouvaly a vesele třepotaly.

Černo bylo lidí na ulicích a kohosi čekali.

Pohnul se zástup, zajásal, šátky a klobouky zamával.

Půda zvoní pod pevnými kroky, kráčí řada za řadou, hrdinové v jasně modrých stejnokrojích, temně modrý baret na ucho posazený.

Poznává Hozínek v řadách hrdinů své kamarády ze ztroskotané lodi – a jásavě s Ašinkou je pozdravuje.

A doma, co bylo doma, ve velkém domě, kde tolik let lkala veselá maminka o svoji ztracenou dceru, a kde hlava učeného tatínka žalem docela zšedivěla?

Jak byste si, děti, nedovedly představit tu radost, radost rodičů z navrácení dcery oželené, oplakané – dcerušky, která se vrací krásná a šťastna a vede si takového hrdinu – do svobodné vlasti! Tak už ta radost byla veliká, že popsat se nedá, a nedá se ani popsat veselí na svatbě Ašinky s Hozínkem. Tak bylo veliké a upřímné!

A čarovné střevíčky?

Snad i najít byste je mohly!

Odpočívají pod vysokánským útesem na písku, moře jim tiše i nahlas, dnem i nocí, zpívá.

Ale zelenou zemi byste si musely napřed najít. A pak byste mohly na Lodoisku zadupat. Je rozkošná, třikrát rychleji než nám, smrtelníkům, jí srdce bije, třikrát rychleji jí krev tepe.

V kouzelné Město Světla by vás zavedla.

Ale je svůdná, je zrádná – snad už pak nikdy byste nespatřily své město s velebnou řekou.