O MARTINKA

Na náměstí tichého městečka jižních Čech zvedal se blízko radnice do patra ještě jeden dřevěný, někdy zemanský dům. Donedávna v něm kvetly štěstí a spokojenost. Až tu se v něm pojednou rozhostilo tiché hoře – jediná dcera Márinka chodila jako stín, smutná a zachmuřená.

Panímáma přišla všemu na kloub – sousedův chlapec Martinek, který se s Márinkou od dětství kamarádil, měl jít na vandr. Dlouho se panímáma s pantátou radili, ale ještě ten večer se rozhodli – došli k sousedovi říci o Martinka. A tak se, po nějakém sousedově váhání, že by měl jít ještě do světa na zkušenou, splnila slova panímámy, když se Martinek ještě jako hoch pokoušel zvednout spadlou peřinu: “Tys hodný, Martinku, to jsou peřiny mé Mařenky. No, ty budeš jejím chlapcem!”.