O MIŘINCE A KOCOURU AMŮRKOVI

𝓥 jednom městečku žila holčička a jmenovala se Miřinka. Když byla ještě maličká, zemřela jí maminka a tatínek přivedl si domů macechu. Dokud měla Miřinka tatínka, bylo ještě dobře.

Ale zlé doby jí nastaly, když i toho potom ztratila.

Od macechy dobrého slova neslyšela. Musila těžce pracovati a odměnou bývaly jí rány. Nejednou Miřinka svůj suchý kousek chleba slzami skropila. Když jí bývalo nejhůře, utíkala z domu, na zpustlém dvorku sedávala, a její modré oči se dívaly mezerami v plotě do pěkně upravené, kvetoucí zahrady sousedčiny. Sousedka byla krupařka. Měla čistě obílený domek, krám plný krup, krupek, jahel a šedého máku, kudrnatého syna Petříčka a v zahradě bohaté záhony velkých modrých chrp, zlatých, plnokvětých pryskyřníků a vlající, zelené, bíle pentlované trávy.

Přesívala krupařka krupky, přesíval i Petřík, a bílý prášek sedal Petříkovi na černou, kudrnatou hlavu, a tučné, růžové paní krupařce na šáteček na hlavě, na kulaté tváře a malý nosíček.

Dívala se Miřinka na zahradu, na krupařku a nejvíc na Petříka. Dívala se a byla by chtěla žít za tím plotem, v té rozkvetlé zahradě, hrát si s Petříkem. Ale místo toho musela poslouchat lání své macechy a snášeti její rány. Když jí jednoho dne macecha nespravedlivě vyplísnila a ztrýznila, rozhodla se Miřinka, že pustí se do širého světa, hledat si v něm štěstí.

Ráno, jak vyšlo sluníčko, Miřinka vstala, umyla se, zlaté vlasy zapletla, uzlíček svázala, vzala džbánek s mlékem, naposled se podívala na sousedčinu zahrádku a vydala se na cestu.

Šla a šla, cestou necestou, polem i pěšinami, přes vrchy a doly, až došla do velikého lesa. A jak tak lesem jde, zaslechne najednou žalostné: mňau, mňau. Vidí holčička, že v houští, v mechu stojí železa, jaká myslivci na lišky líčí, a v nich za pracičku chycený veliký kocour a lítostivě naříká. Politovala Miřinka kocoura. Opatrně vytáhla mu pracičku ze želez a vidí, že je už celý zesláblý, že tlamičku nakřivo otvírá a říká jakoby »mňau«. Ale slabounce, že to už skoro ani slyšet nebylo.

Zželelo se Miřince kocourka. Sedla na bobeček, vzala džbánek s mlékem a povídá kocourkovi:

“Tak si umyj nožičky a napij se mlíčka.”

A jak to řekla, kocour si sedl, olízal a omyl si nožky, napil se mlíčka, znovu se olízl, mrkl pravým okem a povídá:

“Děkuji ti, Miřinko. Jsem Amůr loupežník. Lesem jsem běhal, ptáčky zpěváčky lovil. Zachránilas mi život. Dalas mi napít sladké, bílé šťávy. Cítím v sobě divnou sílu. Nebudu už lovit ptáčky, ale půjdu s tebou. Až mne budeš potřebovat, zavolej tak, jako jsi prve volala.”

I vydali se spolu na cestu, malá Miřinka a silný kocour Amůr. A šli a šli, cestou necestou, polem i pěšinami, přes vrchy a doly. Když dobří lidé Miřince mléka podarovali, vždycky se s Amůrem rozdělila. A v noci, když přenocovali někde na mezi nebo v háji, Amůr se k Miřince přitulil, spokojeně předl, a svým šedým, hebkým kožíškem Miřinku zahříval.

Ale konečně zastesklo se Miřince po práci, zachtělo se jí života okusit. Umínila si, že půjde do služby. Došli k chalupě u lesa. Byla křivá, stará, celá zarostlá, shrbená v trní. Miřinka zaklepala. Dveře se otevřely, a na prahu stála stará baba, nos a bradu k sobě, a povídá:

“Jsem bába Čejková, co chceš?”

“Službu hledám,” řekla Miřinka, “a tohle je můj kocour.”

Amůr neřekl nic, jen oběma očima mrkl a otřel se Miřince o sukně. Baba Čejková se podívala Miřince do tváře, vzala ji za ruku, nepromluvila, a vedla ji chalupou na zahradu.

“Tady,” povídá baba, “je můj sad. Nebudeš mít nic na práci, než každý den sbírat meduňky pod stromy.”

Podivila se holčička a byla ráda, že našla tak krásnou a lehkou práci. Ale jak se lépe rozhlédla, uviděla a pocítila, že je ta zahrada jaksi divná. Divná plíseň z ní vanula, všude leželo zetlelé listí, a všechno bylo vlhké a mokré, jako v ranní páře na podzim. Meduňky byly modré a ojíněné, a pod stromy jich ležely celé kupy. Miřinka přihlédla blíže a hrůzou jí kolínka ztuhla. Vždyť to nebyly meduňky, byly to samé oči. A baba Čejková znovu se podívala Miřince do modrých zraků.

Miřinka byla by ráda utekla, ale baba ji pilně střežila. Těžce holčička pracovala, těžce babě Čejkové meduňky sbírala. A baba častěji a častěji, blíž a blíž Miřince do modrých, velkých očí se dívala.

Amůr za Miřinkou krok co krok. A když jednou ve světnici baba už těsně u Miřinky stála a kostnatou ruku zdvihala, zašeptala Miřinka hrůzou k Amůrovi:

“Tak si umyj nožičky a napij se mlíčka.”

Amůr si sedl, nožičky umyl, vypil hlt mléka, mrknul pravým okem a už seděl babě na krku. Zavlál nad ním šedý ohon jako pštrosí péro, kocour divoce zamručel a sekal tlapami napravo nalevo, až baba Čejková se mrtva skácela na zem.

A rázem se všecko změnilo. Shrbená chaloupka se narovnala, zašlá okénka se zaleskla, křoví se zazelenalo, sadem zavanul teplý vítr a vůně. Modré, opravdové, sladké meduňky, s kapkami medu a rosy zahoupaly se na větvích stromů. A najednou rozlehly se sadem veselé hlasy a smích. Hejno modrookých dětí hrnulo se k Miřince a k Amůrovi:

“Děkujeme ti, Amůre silný, i tobě, statečná Miřinko, že jste nás od zlé baby vysvobodili a vrátili nám, co je člověku nejdražšího – zrak.”

Znovu se zatočil teplý vítr a všechno zmizelo. Jen bílá cesta ležela před Miřinkou a Amůrem. Miřinka vykročila a Amůr vesele pelášil za ní.

Lehce se Miřince kráčelo. Míhala se zoraná pole, honila se oblaka po nebi a bílá cesta se vinula dál a dál. Prošla Miřinka s Amůrem mnoho vsí, prošla i město. Všude rádi viděli zlatovlasé děvčátko a statného, mourovatého kocoura. Dost se Miřinka naputovala, mnoho věcí viděla a zažila a zachtělo se jí zas pracovat. Změnil se kraj a lid, i řeč zazněla Miřince jinak, ale sladce a blízce. Chýlil se večer, slunce zapadalo. Miřinka stála v širokém údolí.

Jako těžká, temná, velká těžítka vyrůstaly vysoké hory ze země. Miřinka byla k smrti unavena a stesk a smutek přepadl její dušičku. Amůr lehounce za ní pokulhával. Najednou stojí před Miřinkou velký dům. Střecha je červená a okna k západu se krvavě lesknou. I vešla Miřinka o službu požádat. Dům se zdál pustý. Dřevěné schody zaskřípaly. Miřinka prošla chodbou a vstoupila na dřevěnou pavlač.

Vidí dvůr. Slunce sklouzlo za černý kopec a divný polojas všechno zatopil. Amůr věrně za Miřinkou. Opřela se holčička o zábradlí a dívá se. Na dvoře cosi kutí veliký muž. Co ruka, to kloub, co noha, to hnát. Kostkovaná kazajka odívá hubené tělo, čepice posunuta hluboko na oči. Jen veliká ústa a veliký nos Miřinka uviděla. Zdvihl člověk hlavu, uzřel bělounkou a hebkou Miřinku a vlídně povídá:

“Co, dítě, chceš? Já jsem řezník Sylva.”

“A já jsem Miřinka, a tuhle s kocourem Amůrem putuji světem a hledám si službu.”

“Dobře,” povídá řezník, “můžeš zůstat u mne. Ráno ti přikáži práci.”

Pozval Miřinku do světnice. Na plotně syčela jelítka a z trouby cosi vonělo. Najedla se Miřinka, najedl se Amůr. Začal příst, a oba v klubíčko stočeni usnuli.

Už bylo slunce vysoko a pálilo, když Miřinka oči otvírala a Amůr zíval a údy protahoval.

Řezník Sylva stál nad nimi.

“Pojď se mnou,” povídá, “práci ti přikáži.”

Teprve teď holčička v ostrém slunci viděla každý kout dvora. A viděla, jak Amůr svraštil kůži na čele s temným M, a jak záchvěv proběhl mu po celém hřbetě.

“Nepřítel,” řekla si Miřinka.

Vyřítil se náhle z boudy, žlutý, ohromný pes Šverin. Oči, podlité krví, nevěstily nic dobrého. Zachvěla se holčička a zachvěla se podruhé, když se rozhlédla a uviděla dvůr plný kostí, velkých i malých, žlutých i bílých.

“Sbírat kostičky budeš a hromádky skládat,” hovoří řezník.

Sbírá a skládá Miřinka každý den kostičky. Šverin u boudy stojí, vrčí, a krvavýma očima Amůra stíhá.

Amůr ocasem šlehá a temně mručí.

Z kuchyně valí se pára, na plotně to syčí a škvaří se, zlaté koblihy se kupí a nikde nikoho nevidět.

Jen Sylva obchází, ruce si mne, až klouby mu praskají. Miřince se kulatí tváře, důlky v nich, na bradičce, loktech a kolínkách jsou hlubší.

Ale duši je neveselo a těžko. Vrata jsou zavřena a Šverin hlídá.

Zas prudce a divoce svítí sluníčko, kostičky se v něm jiskří, Miřinka sbírá, hromádky skládá, a Sylva obchází, ruce vzadu složené, jako by cosi držel. Hrůza obejmula Miřinku. Slabounce zavolala holčička na Amůra:

“Tak si umyj nožičky a napij se mlíčka.”

Sylva obchází, blíž a blíž. Šverin stojí, přední tlapy, uši vztyčené.

Amůr nožičky si myje, mlíčko pije. Dopil Amůr mlíčko, mrkl pravým okem. Skočil Sylva, zableskl se nůž, skočil Šverin, skočil Amůr a divoce zamával ohonem. Klesla Miřinka, zlaté copy zavlály vzduchem. Ale Amůr řádí jako zběsilý. Řezníkovi v týl se zakousl, prackami vpravo, vlevo seká Šverinovi, který na něho zuřivě doráží. Marně zlý řezník Amůra setřásal. Skácel se Sylva a Amůr, hop! Šverinovi do týla. Divoce se Šverin bránil, hrozné tesáky cenil, po zemi se válel. Zápas trval dlouho. Už se chladné stíny kladly na zemi, když Amůr posledním hnutím silné pracky dorazil rozzuřeného Šverina.

Hluboká tma všechno zahalila.

Probouzí se Miřinka. Hledí – dům zmizel, zmizel zlý řezník Sylva, i Šverin pes zmizel. Není už dvora, ani kostí a kostiček. Za horou vstává jasný den. Na krátké travičce rosa se třpytí. Tiše cosi vzduchem ševelí. Zvuk zvonků, teplý dech a chroustání. Protírá Miřinka oči a vidí: stádo krav se pase, těsně u ní, a dál druhé, třetí, čtvrté. Jako strakaté kaštánky krávy s telátky se po kopcích rozkutálely. Mezi nimi pobíhají baculatí pacholíci.

Uviděli, že Miřinka vstává, že se Amůr protahuje a rány si líže.

“Hej, Březula, Hvězdula, Stračena!”

volají pasáčci: Hrnou se krávy s telátky k Miřince a k Amůrovi. Krávy hlavy kloní, moudře se velkýma očima dívají, a pasáčci jasnými hlasy volají:

“Děkujeme vám, vítězi Amůre a milá Miřinko. Vrátili jste nám život. Zlý řezník kouzelník nás všechny snědl; žluté a bílé kostičky, to byly naše kostičky.”

Usmála se na pasáčky Miřinka, kravičky po kudrnatých čelech poplácala, pokynula horám na pozdrav. Do jedné ruky vzala uzlík a džbánek s mlékem, druhou k sobě přitiskla pocuchaného Amůra a vydala se na další pouť.

Rosa chladila jí do nožek, vůně vysokých jalovců a tiché zvonění zvonečků ji provázelo. Putovala s Amůrem dlouho, cestou necestou, poli i pěšinami, přes vrchy a doly. Střídalo se dobré i zlé. Mnohému se Miřinka naučila. Zdálo se jí, že už dlouho putuje, ale že štěstí ještě nenašla.

Sníh ještě ležel na polích, když jednou k večeru došla Miřinka s Amůrem k osamělému mlýnu. Ale divný byl to mlýn! Starý, malý, zčernalý a celičký ze dřeva. Ani skobičky tam nebylo. Neslyšně točilo se mlýnské kolo, a tiše vytékala voda z malého rybníka a hrnula se do vantrok. Ve mlýně svítili. Zaklepala Miřinka, vešla. Pan otec u okna stál, vyhlížel, plesnivé vlasy si česal. Maličký byl, drobounký, a tvářičku měl jak scvrklé jablíčko. Oči žabí, nos kachní. Když uviděl Miřinku, tenká ústa se mu úsměvem roztáhla, přes oči přeběhla jakoby zlatá blanka.

“Čekám tě, Miřinko, čekám. Hospodyni potřebuji.”

Prohlédl si Miřinku od hlavy k patě a zas jako by mu zlatá blanka přes oči přeběhla.

Zůstala tedy Miřinka ve mlýně. Byla tu sama s panem otcem. Jen šedivý, němý stárek se smutnýma očima po mlýnici chodil a nehlučně pracoval.

Zalíbila se Miřince služba. Práce byla snadná. Jen uklízela a panu otci rybičky smažila. Mísa byla pořád plná. Pan otec chroustal rybičku za rybičkou, za Miřinkou chodil, usmíval se, tiše našlapoval a tichounce zpíval:

“Tam pod mostem
rybka s chvostem,
vařila ji milá,
holubička sivá,
s vinným octem,
s vinným octem.”

Dlouho-li, krátko-li Miřinka sloužila – nevěděla. Šla jednou s vědrem pro vodu. Vidí: kolo stojí a strakaté pentličky jsou v něm zapleteny. Nahnula se Miřinka, červenou pentličku strhla, kolo se roztočilo, a div že Miřinku nezachytilo. Vpletla si holčička pentli do vlasů, do vody
se podívala. Lekla se Miřinka.

Sukýnka krátká, košilka malá. A jak vysvitlo předjarní slunko z mraků, duhově zahrála pevně napjatá kůže na Miřinčině krčku. Krásná jsem, lekla se Miřinka. A pan otec u ní stál, přes oči mu přebíhaly zlaté blanky, tenké prsty jako ptačí drápky měl roztaženy a mezi nimi chvěla se plovací blána. Poplašená Miřinka chytla vědro a utíkala do mlýna. A zas bylo všecko jako dřív. Pan otec jedl smažené rybičky, tiše našlapoval, tiše prozpěvoval, plesnivé vlasy si lízal a leštil.

Miřince od té doby v srdci úzkost se usídlila. Amůr si ve mlýně zvykl, na rybičkách si pochutnával – ale Miřinky z oka nespustil.

Nedobře bylo Miřince a podezření rostlo v jejím srdci. Číhala. Jednou vyšla v jinou hodinu než obvykle s vědrem pro vodu. V rybníčku za mlýnem se rákosí klátilo a šustilo. V rákosí seděl pan otec. Hmátl rukou do vody, zalovil, rybičku vytáhl a šup s ní do úst. Jen ocásek se mrskl. Hmátl podruhé, zalovil, žabku skokánka vytáhl a zas šup do úst. Jen žabí nožičky se třepetaly a i ty panu otci v ústech zmizely. Utíkala Miřinka do mlýna, srdce se jí tetelilo. Sedla do koutka a plakala. Pan otec se vrátil, a jak jde po světnici, courá, courá, stopu dělá, voda ze šosu mu kape.

Umínila si Miřinka, že ze služby uteče. Ale pan otec jako by jí do srdéčka viděl. Přitočil se, zachechtal se a povídá:

“Ženu potřebuji, zítra bude svatba.”

Žabíma očima Miřince v modré oči pohleděl. A zas, jakoby nic. Celou noc Miřinka oka nezamhouřila. Za svítání vstala, uzlíček svázala, Amůrka pod bradou poškrabala a řekla mu:

“Amůrku, vstávej, utečeme.”

Naježil se Amůr, vstal, a potichu se s děvčetem z mlýna vyplížili. Východní vítr vál, šeřilo se. Plížili se po hrázi. Zahovořilo rákosí. Cosi se kmitlo. Pan otec stál před Miřinkou. Tence se zachechtal, ruce rozpřáhl a huhňavě povídá:

“Neutečeš, neutečeš, dnes jsi má, svatba bude slavná, ryby družičkami, starosvaty raci budou.”

Zlaté blanky přebíhaly mu po očích a celý se třásl. Krokem byl u děvčete, těsně je v pasu objal. Když Miřinka, hrůzou do země vklíněna, ucítila na svém těle chladné a vetché tělo hastrmanovo, když ucítila, jakou silou ji k vodě táhne, rukama zalomila a zoufale zavolala na Amůra:

“Tak si umyj nožičky, a napij se mlíčička!”

Rychle Amůr packy myje – ale mlíčko na hrázi nevidí. Běží, pádí zpátky do mlýna.

Zoufale zápasí Miřinka s hastrmanem. Ruce umdlévají, nohy klesají, do tmavé tůně zbývá už jen málo kroků.

Vtom se žene zpátky Amůr. Ocas zdvižený jak péro vlaje, z brady mu mlíčko kape. Skok – a už sedí hastrmanovi na prsou, bije, škrabe, kouše. Ale vodní panáček pevně drží Miřinku a táhne ji k vodě. Čím vodě blíž, tím síla jeho větší.

Vtom okénkem z mlýnice vyhlédl šedý, němý stárek. Jako by ani starý nebyl, skočil, na Miřinku smutně se podíval, hastrmanu tenký krček sevřel. Vzmužil se znovu Amůr, ťal prackou hastrmana do prsou. Zapištěl vodní panáček, naposled přeběhly zlaté blanky po žabích očích, ruce povolily, Miřinku pustily. Roztrhl Amůr drápem zelený kabát, rozťal vetchá prsíčka. Neměl hastrman srdce.

Jen rybí měchýř Amůr rozdrásl. Uletěla zlá dušička hastrmanova. A trochu černé, studené krve potřísnilo zelený kabátek.

Ale div a div. Kde je dřevěný mlýn? Kde je šedivý stárek? A kde je z polí sníh? Teple se směje slunce na jarní kraj. Na hrázi stojí bílé stavení, šindelová střecha se třpytí v slunci, kolo vesele klape, voda vantrokami hrčí.

Nad Miřinkou stojí statný, pomoučený, kudrnatý hoch. Z hráze, plné petrklíčů, Miřinku zvedá, v modré oči hledí. Poznávají modré oči, sladká ústa se otvírají a volají:

“Petříčku!”

Vysoko, převysoko klene se holubičí nebe, v modru se skřivánek ztrácí a jeho zpěv zalévá srdce i sluch Miřinčin. Cosi dávného, cosi známého Miřinka cítí; poznává nízké kopečky, známý je jí oráč na obzoru – poznává kotlinu Líbánky u rodného města.

A Petřík vypravuje, jak mu Miřinka zmizela, jak ji a štěstí šel do světa hledat, jak dlouho putoval, co všechno zažil, jak nakonec přišel do starého, dřevěného mlýna, jak tam sloužil, a za trest, že panu otci-vodníku dušičky zpod hrníčka pustil, byl od něho začarován do šedého, němého stárka. Jak se úzkostí o Miřinku soužil, když viděl hastrmana za ní chodit a na ni číhat.

Poslouchala Miřinka, ale Amůr na zadních tlapkách seděl, ocasem o zem šlehal a neposlouchal. Od zápasu měl ouška ještě horká – ale na všechno zapomněl. Jen v okno do mlýna se napjatě díval. V okně byl polštář a na polštáři toužebně se protahovalo zvířátko, bílé a lehké, jako vločka sněhová. Byla to kočka Fatinka.

Usídlili se Petřík s krásnou Miřinkou ve mlýně, slavnou svatbu měli. Štěstí, které tak dlouho ve světě hledali, našli doma, blízko rodného města.

Amůr s Fatinkou bujně se mlýnem proháněli, kamarádi byli a také své kočičí štěstí našli.