Popis projektu
Cár na praporů svatých bledý
tak často smuten pozírám
a hanbu synů, prach ten šedý
se zbroje otců utírám.
A počítám ty skvrny rudé –
mou duší předků píseň zní
a smuten ptám se, jak to bude,
až přijde boj ten poslední.
Šumí vrch po doubravě,
bouře spěchá z daleka,
brzo v horách zahlaholí –
Tebe, hochu, neleká?
Oj vždyť já jsem děcko bouře,
mluvu její duše zná.
V pochod víří hromu rázy,
vichr, píseň válečná.
Duše peruť volněj pne se,
oj to nota písně zní,
o níž truchlá duše často
ve hrobovém klidu sní.
“Byť nevzpomněli našeho víc rovu,
náš život svatého je praporu –
S ním klesneme – jej povztyčí věk znovu,
ó vlasti, sbohem! Bratři k odporu!”
Dol zvučí troubou k divokému lovu
a bouře v horu, rachot, blesků mih –
Dne hasne svit, pad vůdce slední z šiku –
zří lesem luna v tváře bojovníků
svobodě věrných, branců umrlých.
Mohyla v lese, dubec roste na ní,
v haluzích pták myšlenku mrtvých pěl –
I šel tu pěvec, stanul v zadumání,
pak k lidu bědnému s tou písní šel
a s jasem povstal všecek k bojování.
Svobodu lidstva věčnou nezmučí –
obživne žertev ohněm nekonečným,
zapadne hvězdou, vzejde sluncem věčným
a z krve palma míru vypučí!
Ó ty,
jenž, Lucifer světlonoš
a světla dárce, kynul jsi mocnou svou pravicí,
a ej – vytryskl pramen
petroliny,
temno plašící.
Ó ty,
jenž přemoh v sobě tvrdý vzdor opozice tvrdé,
jat šlechetným hnutím,
vyslal jsi zástup služebných duchů po Vinohradech širokotřídných,
aby sehnaly pomoc tomu,
jenž krutý prezident ukrutně vládne, nešetře ni šedin ctných ni spanilé brady.
Tys pomohl jeho brku, žes tmu zplašil jemu a světlo dal,
že mohl ponořit
brk ten v kalamář černý za noci tiché,
kdy po špičkách přichází Múza.
Proto Tobě první, ó dárci světla a petroliny,
jenž jsi Lucifer,
hle, plod první té chvíle, kdy zahořel kahan nafty
a Múza zlíbala presidentovu hlavu,
ach, lepokadeřavou,
plod první, hle verše
nadšené díkem.
Dík Tobě, vznešený plašile tmy,
dík Tobě
a sláva!
(Alois Jirásek tak počátkem roku 1918 poděkoval Josefu Štolbovi za petrolej, který byl za první světové války nedostatkovým zbožím)
V tom mraku pochyb a dum šeru
mé lásky žhoucí slunce znej
a odpusť! Trpím muku steru
kdy rozpoutá se stínů rej
a kalí štěstí mého ráno.
*
To nermutiž o drahé dítě
Tvůj poklid, pevnou důvěru,
a lásky naší na úsvitě
již nelekej se večeru!
Nám bude požehnáno! –
(Po “Majales” dne 2.5.1878)
Mé líce chmurné bylo, nevlídné,
a mysl jak by kryla mračna tmavá –
Tys plakala! A jako jiskra žhavá
Tvá slza padla v nitro neklidné.
*
Byť pálila! Já žehnám slze té,
vždyť byla září, co mhlu šedou plaší,
vždyť byla rosou kvítku – lásce naší,
jež omládne a bujně pokvete! –
(16.6.1878)
O pláče nech a teskné dumy,
a vrať se Tobě duše klid!
Ten mrak, co halí hvězdu naši,
ten nepohasí její svit.
*
Chlad, z našeho jenž nevál srdce,
ten nesžehne nám lásky květ,
jenž v duši věrné pučí, kvete,
ať kolem mrak, ať chlad i led.
(28.1.)
Stín vrhl soumrak do komory,
den pohas´, ve tmě dolina,
jen hvězda nad temenem hory
tam září samojediná.
Je klidu chvíle, černá hodinka,
kdy plane touha, vzchází vzpomínka –
*
Květ fialy na okně vůni dýchá,
a lilje bílý kalich uklání;
den hasne, večer kráčí městem z ticha,
a šerem doznívá již klekání.
Má ruka vine se kol Tvého pasu,
Tvé srdce cítím a v Tvé oko zřím:
už není šera, světla, není času –
jen co je blaho, štěstí, to už vím. –
*
Já usadil Tě na svém klínu,
a blíže, blíž Tě milá vinu
jak děcko drahé k věrným prsoum svým.
Ty usmíváš se, hladíš čelo,
teď políbení zahořelo
Tvé na rtech mi, a já se blahem chvím. —
Noc tichá, vlažná, májová
co snů jak květů dochová!
Jdou duší v blahém pohnutí
jak tiché větru vanutí.
V nich jas i luzné zášeří,
a vůně doušky mateří,
v nich ševele a šepotu
na sladkou duše dřímotu.
*
A všecky, všecky k Tobě jdou
a u Tvé hlavy spočinou
tu září bílém na čele,
tu polibkem v rty zardělé,
tu v ňadru růží vypučí,
a sladkou písní dozvučí
v noc tichou, vlažnou, májovou. —