Popis projektu

Drama o 3 dějstvích

Napsáno 1894

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 27.11.1894 v Národním divadle, režie Josef Šmaha

První vydání: 1895, poté ve sv. 25 Sebraných spisů I a ve sv. 43 Sebraných spisů II

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 60

Dějství: 3

Charakteristika: Vesnické drama

Doba: nespecifikováno

Hlavní témata: Chamtivost, zvůle, vzdor, závist, zloba, vražda

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Otec není žádná vesnická selanka, ale přímočarý syrový příběh o lidské hamižnosti a bezohlednosti. Mnozí označují hru za naturalistickou.

Podobným námětem se Jirásek již zabýval ve své rané povídce “Pro statek otců(v)”.

Předlohou byla pro Jiráska skutečná událost ze vsi Sloupnice. Zde našel nejen předobraz hlavního hrdiny v sedlákovi Zahálkovi, ale i předlohu pro postavu Křivdy.

“Do Litomyšle často docházel rolník, nápadný svým zjevem. V zimě vždy v čepici a velký, vlněný šátek otočený kolem krku vysoko přes bradu. Okraje víček měl krvavé a ústa zkřivená. Notná rána jeho protivníka mu nějak sanici vyrazila, a on, sudič, nechal ústa tak znetvořená, aby je mohl soudci ukázat a jej přesvědčit. Tím zanedbal léčení; deformovaná ústa nedala se pak už spravit a tak zůstal křivoústým. Byl nadmíru pobožný, tj. velký pobožnůstkář, o němž se leccos vypravovalo, jak jednal a jedná ve své rodině a jinde. Tuze rád se soudil. Proto často přicházel do Litomyšle. Seznal jsem ho dobře, a mnoho jsem slyšel o něm a jeho okolí. Když po letech vyšlo mé selské drama “Otec”, poznali, kdo byl otce Divíška modelem. Já ovšem nenapsal holou kopii toho sedláka a jeho okolí; nicméně pak leckde a také v těch dotčených článcích hledali můj kus všechen, celý ve skutečnosti, na určitém místě, ba i jménem uváděli rodinu, kteréž byl přičiněním originálu mého Divíška prodán statek a která prý se pak v Benátkách zakoupila. To není správné, zvláště ne o té jmenované rodině, o níž jsem tenkrát ani nevěděl.”

Známý český básník a překladatel, Jiráskův zeť, Hanuš Jelínek (1878-1944) prosadil uvedení hry na pařížské scéně.

Sedlák Divíšek vládne svým dětem tvrdou rukou; svou dceru poslal i přes její naříkání do kláštera, aby ušetřil na věnu, syna Jana na studium bohosloví, aby se zalíbil Bohu a dostal se do nebe, a syna Bobše nechal doma na statku, aby na něm Bobeš pracoval. Vše se mu zatím daří.

Jedno ho přece jen trápí; to, že sousedící statek, který kdysi jeho předkové vybudovali, ale pak kvůli finančním problémům prodali, patří Kopeckým, a ne jemu.

Kopečtí se však dostanou do finanční tísně; mají syna na studiích a příliš nešetří – pořádají večírky apod. Kopecký tedy vyráží za svým příbuzným, aby ho založil. Ten však má také problémy, pomoct tedy nemůže. Jakmile se Kopecký vrátí zpět od příbuzného, potká Divíška, kterému dluží velkou částku – Divíšek má v zástavě statek Kopeckých. Kopecký žádá Divíška o prodloužení doby splátky, Divíšek souhlasí.

Mezitím se vrací Jan ze studií. Nejdříve se zastaví u Kopeckých, jejichž dceru Annu má moc rád. Ta mu vyčítá, že se otci nevzepře a neodejde z bohosloví, které ho nebaví. Jan slibuje, že se odhodlá, i když má z otce strach. Bobeš, který tvrdě dře, zahlédne, jak Anna dává Janovi kytku a zve ho na pouť. To ho rozčílí, a tak to hned žaluje otci.

Jan sděluje otci, že odejde ze semináře. To otce rozčílí a v souvislosti s kytičkou od Anny usuzuje, že za vše může Anna, která jeho syna svedla. Janovi zakáže jít na pouť a tvrdě mu vyčiní. Hnán vztekem oznamuje Kopeckému, že vypovídá smlouvu o splátce dluhu, a jelikož má v zástavě jejich statek, stává se statek Divíškovým majetkem, neboť Kopečtí nemají na zaplacení.

Kopečtí se stěhují. Hořce se loučí se svým domovem. Bobeš krouží okolo a nevybíravě uráží celou rodinu Kopeckých. Jakmile Kopecký s Kopeckou ze statku odejdou, Bobeš se střetne se synem Kopeckých; dojde ke rvačce, při které je Bobeš těžce zraněn, a na následky zranění umírá.

Syna Kopeckých čeká soud, Anna musí jít s rodiči a pomáhat jim v jejich těžké situaci. Jan se dobrovolně vrací zpět do semináře, zklamán a zdrcen vším, co se stalo.

Otec zůstává na statku sám, opuštěn a bez dědice…

Otec měl model ve Sloupnici, vesnici na trati k Ústí nad Orlicí, nářečí v něm bylo litomyšlské.

Pojem otce, stojící v názvu, je naplno ironizován. Jiráskův Divíšek je karikaturou otcovské role a starostlivosti o děti.

Otec byl kontrastem v poměru k Vojnarce. Tam mateřská role pojatá se starobylou vážností a opravdovostí, zato v Otci karikatura otce, útok na falešné pojetí otcovství, podnikaný v dotyku s dramatem expresionistickým a symbolistním. K expresivně hodnotícím prostředkům v Otci patří také nápadné využití neběžných přísloví a lidových frazeologických obratů v dialogu.

Zatímco Vojnarka byla mravoličným obrazem, Otec je mravoličnou výstrahou. V této svéráznosti obě hry, každá po svém, obohatily repertoár domácích dramat ze soudobého života a staly se kmenovou částí repertoáru ochotnických představení.

(Jaroslava Janáčková)

Nejhlavnější je skutečnost, že Jirásek tím, jak se odchýlil od důsledného kauzálního pojetí dramatičnosti, otevřel možnost pro interpretaci, která nebude hledat přímočaré poukazy na realitu české vesnice 19.století. Ale spíše na dvojakost a protikladnost lidského chování a jednání, kdy postavy nejsou bytosti zcela vědomě a účelově ovládající své chování a prožívají velmi rozporuplně a rozdílně vztahy k témže jevům.

(Jan Císař)

Pevností dramatické stavby, slovní ekonomií, rozvážným a úměrným vystupňováním divadelního účinku stojí “Otec” snad nejvýš z dramatických prací Jiráskových. Zejména druhé dějství, kde děj vrcholí, mohl napsati jen skutečný dramatik a bylo by věru na čase revidovati málo podepřený locus communis, který Jiráskova dramata podceňoval výtkou epičnosti.

(Hanuš Jelínek)

Místo důkazu objektivního, místo logiky faktů a činů podává Jirásek logiku – tupého šílence, totiž jeho neobjektivní víru, lépe jeho pověru. Ta by měla býti dramatickým důkazem. Místo řetězu logického určení – subjektivní mátohy, halucinované postavy monomana. To je skutečně postup všech tragiků osudovosti: místo řetězové řady skutečností, místo objektivního, konkrétního sledu logické nutnosti podávají překvapující, nepravděpodobné, nevyzpytné náhody, které jsou důkazem jen pro horečný, nebo stuhlý, tupý mozek jich nepříčetných, pod průměr chápání a usuzování stlačených reků. Takový je také Divíšek p. Jiráska. Je v sazích kreslený surový divoch, nevyzpytovaný hloubavec, tajemný a šíleně tvrdošíjný podivín, o jehož duševním ustrojení ničeho nevíme, které nám není ničím odkryto a odhaleno. Chápeme pak také úplně, proč neodvážil se p. Jirásek na demonstrační hru logického rozvoje, na objektivní určitost skutečnosti a proč odevzdal se fatalismu, jeho subjektivním dýmům a mlhám, které nepřipouštějí, ba přímo vylučují všecku kontrolu, všechnu kritiku a poznání. Vidíme to v naprosté neschopnosti k psychologickému rozboru a rozvoji, která nás přímo zaráží i ve všech ostatních figurách “Otce”… Celkem mne Otec Jiráskův překvapil. Čekal jsem každým způsobem plod správnější, konkrétnější, akademický a viděl jsem lichý a zvrhlý revoluční náběh; třeba sto let starý náběh; ale přece jen revoluční. “Otec” byl by dnes zajímavý, i kdyby jej napsal kdokoliv. Že jej napsal Jirásek, uvádí v úžas.

(F.X.Šalda)

Tak je Divíšek selský tyran, bezcitný otec, pobožnůstkář, lichvář, potutelný a škodolibý sobec. Výlupek skutečnosti, jímavý silou pravdy a vnitřního hnutí. Silou charakteru, byť jakkoli morálně bludného a nízkého, nabývá Divíšek tolik mohutnosti v dojmu svého pádu, že působí skutečný děs a lítostný otřes nad žalostnou ubohostí lidskou… “Otec” je dobré činoherní drama, pravdou svého vesnického života a silou scénické úpravy z nejlepších českých divadel.

(Jan Voborník)

Včera jsme byli v divadle na “Otci” od Jiráska. Je ro realismus surový…

(F.L.Rieger, 1894)

Formace Divíškova charakteru je po mém soudu jeden ze silných činů naší dramatiky. V tom člověku je všecko sevřeno v jeden hutný, až hrůzně důsledný a zákonitý celek. Žije v dramatu jen jedinou myšlenkou: vrátit se na statek, z něhož byl jeho rod sehnán. Vrátit se tam, ať to stojí, co stojí. Posedlec jedinou mocnou vášní, která v něm léta stravovala a nakonec strávila skoro všecko ostatní. Vše kolem sebe – lidi i věci – vidí jen z hlediska tohoto cíle. Jednostrannost? Zajisté! Ale ne jednostrannost schematu, ale právě posedlost, z jaké se dělají velké dramatické figury. Syté, pevné, samy sebe drtící bezohledností, s jakou jdou za svým. Divišek není mravoličné schema, vyslané na jeviště proto, aby se pohledem na Diviška dali na pokání podobní hříšníci v hledišti. Mravokárného právě v Otci je co nejméně – to jej také činí v Jiráskově díle zvlášť zajímavou hrou. V tom Diviškovi je při práci a v činnosti veliká energie, houževnatá životní síla, byť obrácená směrem, který přinese záhubu. Síla taková, že to i dramatika strhlo ke kresbě, v níž se odpor mísí s obdivem. Je černý, odporný, nelidský, ano – ale je i silný, pevný, je v něm dravost, aktivita. Není pravda, že psychologicky plochý a chudý, jak vytýkal Šalda. Žádal nemožnou věc – nadto z hledisek této postavě cizích. Právě v nedostatku, ba přímo nemožnosti jakéhokoli psychologického vývoje je to nejcharakterističtější a nejsilnější, co dramatik o své podstatě pověděl. Statek není Diviškovi smyslem života teprve na počátku hry. Statek se mu stával smyslem života dávno předtím, než hra začala. Připravoval se na rozhodnou chvíli už tenkrát, kdy sotva narozené mladší děti “zasvěcoval bohu”, aby nejstaršímu synovi zůstal příští dobytý a opanovaný statek v celku, nedělen. Léta číhá Divišek na svou příležitost: plahočil se, dřel, škrtil, omezoval, křivil sebe i děti. Ustavičně, pozorně a s nadějemi sledoval úpadkové hospodaření cizích majitelů rodového statku. A shromažďoval prostředky k rozhodnému útoku. Ten nastává právě na počátku hry, kdy Divišek koupí směnku a udeří! Zastihujeme tedy postavu ve chvíli, kdy léta zarputilého plahočení a ostřížího číhání dokonale už vymodelovala tento charakter. Je zformován natolik, že by bylo v rozporu s jeho vlastní zákonitostí, kdyby měl v průběhu hry prožít vývoj. Jen otřes jej čeká, těžký, krutý, vražedný – ale otřes, ne vývoj! Není rovněž pravda, že nevíme, kde se ta urputná bezohlednost, jejímž rubem je lišácká sladkost a zbožnost, v něm vzala. Víme to bohatě. Divišek vstupuje do hry jako plně srozumitelný, jadrně zformovaný, životný typ. Touha po návratu na rodný statek není u něho utkvělá vidina, psychopatologická záležitost. Není to také mystické poslání v duchu “filozofie půdy”. Je to velmi reálný životní úkol. Statek je vesnickému člověku těchto let základní ekonomická jistota. “Bytí určuje myšlení” vesničana do té míry, že tento základ stává se tu ještě vyostřeněji než v městě smyslem života… Divišek nepodniká to vše pro sebe, on si dokonce zajišťuje včas výměnek u mladšího syna – faráře, aby statek nezatížil! Jeho pohled na rodinu Kopeckých není nelítostný jen z “vrozené” Diviškovy nelidskosti: v jeho očích si svůj osud plně zaslouží, protože jsou marnotratní hospodáři… Otec je oproti Vojnarce upjatý, chladný, úsečný. Děj se vyvíjí v jednoduché linii, ale přísně, bez odboček. Řeč je strohá, je tu míň dialektických nuancí, méně se jazyk “barví”. Postavy většinou řeknou jen to, co je pro příběh nezbytně zapotřebí. Není-li existence některé postavy zdůvodněna přímo dramatem samým (Jílek, Janáč), pociťujeme ji ostřeji jako zbytečnou. Úsečnost řeči, kterou ještě zvýrazňuje časté vynechávání slovesa, je v souladu s nezvykle u Jiráska přísnou, až asketickou stavbou. Ta strohost byla pociťována s rozpaky: na jevišti vyšla obvykle při inscenaci hra tak krátká, že byl večer doplňován aktovkou, hudebním úvodem nebo dokonce i jinou celovečerní hrou… Vůle k tvaru u Jiráska v dramatu až neobvyklá – v našem dramatě vůbec pak dost vzácná! V několika momentech zapůsobí hra zkratkou básnické intenzity: tam, kde Divišek s obrázkem Panny Marie vstupuje vítězně do dobytého statku, nebo tam, kde nad umírajícím Bobšem zní temný, tlumený zpěv Křivdův. Úhrnem: máme tu co dělat se skutečným dramatem, koncentrovaným, logicky vystavěným, přísně a zákonitě završeným. Dílem, které i umělecky, právě svým tvarem, vymyká se naturalismu, protože je formovala ne náhoda, ale zákon. Ve dvou bodech však Jiráskova Otce před kritikou neubráníme. Koncentrace na drama Diviškovo má svůj rub v tom, že ostatní postavy hry žijí víceméně jen těmi stránkami svých lidských osobností, jichž je k dramatu Diviškovu bezprostředně zapotřebí. Proto jsou většinou vedle ústřední postavy dost bledé, nerozvité. Plně se to týká rodiny Kopeckých včetně Anny a bohužel i postavy, která se s Diviškem ocitá v přímém dramatickém konfliktu: Jana. Patrně tu mínil Jirásek demonstrovat, jak silná vůle otcova dovedla podlomit charaktery dětí – rozhodně tím však drama oslabil. A druhá výtka, daleko závažnější, týká se momentu, kde Jiráska z naturalismu žádným úsilím asi k realismu nepozvedneme. Jde o smrt Bobšovu, tedy o ústřední moment zvratu v Diviškově osudu. Ta smrt je opravdu náhodná – neplyne ze zákonitosti dramatu jako uměleckého díla. Pravdu má Šalda, praví-li, že Bobeš mohl by umřít i jinak, nějakou jinou náhodou, na nemoc nebo úrazem – efekt by byl stejný, dobytý statek byl by bez dědice. A kde je náhoda, tam je zákon popřen, tam vniká do umění naturalistický moment, tam právem mluvíme o naturalismu jako estetickém principu, který znamená vždycky oslabení, někdy i konec umění.

(Jan Kopecký)

Otec je pronikavá psychologická studie. Je to skvěle prokreslený lidský typ lakomce, pobožnůstkáře a bezohledného závistníka.

(dobová kritika)

Všechen nerv dramatický, srážky charakterů a dějová sevřenost a spádnost scén, potom jistotná kresba osob hlavních a účinný kontrast v postavení osob a skupin proti sobě, osudová téměř nezadržitelnost chodu, zejména pak lapidární sporost stavby, to vše ani nemohlo ztratiti čeho na účinku a dojmu. Zarážela-li druhdy jemnocitné duše krutost zápasu a zabití synů obou rodů, tož je dnes správně pociťována jako dramaticko-logická nutnost katastrofy. Starý Divíšek je jadrně kreslená postava, jejíž vášnivá snaha, vydobýti nazpět ztracený kdys majetek rodu, probudí ve vás jisté sympatie, jako každá uvědomělá energie. Chápete i jeho starost do budoucna, aby statek nabytý měl pojištěnou celistvost a nedílnost. Tragika “Otce” přivoděna je násilnými, zištně nevybíravými prostředky k dosažení cíle a zle se tresce na starém Divíškovi, který v pustém osamění klesá na dobyté půdě. Skoro nám vyčítavá a výsměšně moralizující slova “doktora Smetany”, jehož výstup ostatně zde zdržuje závěr hry, zdají se býti nadbytečná. Rozklad blahobytu a štěstí Kopeckých vidí a líčí básník jistě jako vážné memento. Vysvětluje jej, nevyčítá; odpouští chyby, poněvadž vyšly z dobroty, ale proto neštěstí neumenšují. Dva rody jsou zničeny, na statku i v chalupě, ne pro cíle, jež měli jejich hlavy a otcové, nýbrž pro nepřiměřenost prostředků a nepřípustnost cest. Alois Jirásek se zračí v tom celý, se svojí touhou po vypjetí sil a vydobytí práva, ale zároveň se svým požadavkem poctivosti, morálnosti a rovnovážnosti.

(dobová kritika)

Čtvrtláník Divíšek je postava základem přirozeně a význačně dramatická, muž vypočítaného, plánovitého, pádného a bezohledného činu. Jeho život je důsledné, krok za krokem vyměřené, tvrdé a nepovolné provádění záhy předsevzatého cíle: on, synek z velkého statku, nesmí zemřít, dokud nenapraví hřích svého lehkomyslného, nehospodárného otce, dokud jeho selská pýcha, sražená k zemi potupným ochudnutím, nebude moci opět chlubně a furiantsky postavit se světu na odiv. Všechny mravní a citové zřetele pustil mimo sebe. On sám sobě není osobou, člověkem, nýbrž představitelem rodiny, představitelem rodinného jména, strážcem vyloupeného posvátného pokladu, za jehož ztenčený obsah se má zodpovídati. Ta modla, v jejíž kult se zabral s děsným, slepým, blbým, stravujícím fanatismem, ovládá jej jako démon, jenž ho posedl. Říci, že se pro ni urputně, skoro asketicky odříká veškerého pohodlí, každého komfortu, všech příjemných stránek života, bylo by příliš slabé a nejapné: jak daleko je všechno to jeho mysli; jak směšné, nízké, dětinské, nedůstojné – jemu, který je povolán povznésti jméno Divíšků na bývalou výši. Je-li Divíškem, nemůže být ani otcem… Bůh je mu hrozným odpůrcem, na nějž se bojí doopravdy myslit, a jehož hněv, vědomě zasloužený, hledí uchlácholit prázdnými, bezcennými obřadnostmi, vnější poctou, přetvářenou ponížeností. Je tu totéž spojení pověrčivosti se špatností, jehož četné příklady nalézáme i v životě, i v literatuře, i v divadle. V základní koncepci postavy Divíškovi jsou obsaženy účinné elementy estetické. Pravý zápas o život reprezentuje se v něm silným, vyvinutým exemplářem člověka stvořeného k vítězství. Kde se v něm vzala ta koncentrovaná, sebevědomá, vášnivá energie? Cítíme v ní bolestné a zároveň popuzující zahanbení pokořených, k zemi přitlačených generací, které mají před očima výši, z níž byly sraženy, a posměch podmanitelů, jimž musely vydati bohatou kořist. Cítíme v ní pádný, dráždivý, ostrý nátlak dědičných tradicí rodových, přešlých do krve, tvořících temné dno osobnosti, násilnických jako instinkt. Cítíme v ní zuřivou nevraživost spoutaného proti původcům své vazby, vypovězence proti vetřelcům. Jak mohutná, neodolatelná je ve své bezohlednosti! Jak imponující ve své surovosti! Jak mimovolně rádi jí dáváme právo drtit slabochy neschopné odporu!

(dobová kritika)

Sotva bychom mohli najít v české literatuře díla, jež by spíše mohlo míti nadpis “člověk-bestie” než “Otec”… “Otec” je vrchol, kam bezohledné líčení skutečnosti u nás dospělo a je zároveň nejlepším Jiráskovým dramatem ze současnosti.

(Zdeněk Nejedlý)

Málo známé Jiráskovo drama je dle mého názoru jednou z nejlepších Jiráskových her. Je přímočaré, syrové a bez jakýchkoliv kudrlinek směřuje k tragickému konci. Postavy jsou načrtnuty v bravurní zkratce, která nebyla v minulosti plně doceněna, a naopak byla vykládána jako nedostatečná psychologie postav, ale dnes se jeví jako účinná a v rámci pojetí celé hry opodstatněná.

Všem hlavním postavám je jasně předurčen jejich osud, který nebyly schopny změnit; Divíšek díky své závisti zůstává sám (kdyby však býval ustoupil, nemusel tak dopadnout), Bobeš nekrotí svoji nenávist a ukřivděnost (kdyby se krotil, nemusel být zabit) a Jan se nedokáže včas vzchopit, a ztrácí tak svou lásku i svobodu, o kterou usiloval.

Jirásek si nebere s nikým servítky, líčí postavy přímo a bez přikrášlení. Dobrý režisér jistě dokáže publiku objevit zapomenutý klenot české dramatické literatury, nečekaně expresivní a strhující ve svém účinku.