PAN JOHANES

Hra plná symbolických nápovědí pozbyla šance prosadit se do kmenového repertoáru českých divadel.

(Jaroslava Janáčková)

Řídký děj, třeba vyzdobený lidovými pověstmi a humorem, přiměl autora k úpravě hry pro loutkové divadlo, kde je její naivnost tím roztomilejší.

(Jaromír Borecký)

Pokud jde o “Pana Johanesa”, měl Schmoranz tolik nedůvěry v jeho jevištní zrealizování, že si dokonce troufal o své újmě autorovi tu hru vrátit. Podařilo se mi toto pošetilé a bezúčelné jednání Schmoranzovo srovnat a hru jsem počátkem roku 1910 přece vpravil na scénu…

(Jaroslav Kvapil)

A přec ten bouřný, nebývalý úspěch jeho třetího aktu o premiéře byl výmluvnější nad všecky rozpaky, jak vlastně rozuměti této pohádce či alegorii – či jak libo tu hru nazývati. “Pan Johanes” jako pendant k “Lucerně”, jako její variace, chcete-li, jako nejvroucnější slovo vlasteneckého básníka vždycky si toho jásavého úspěchu po svém třetím aktě zasloužil mnohem víc, než všech těch dalších nejistých a mnohomluvných výkladů a rozkladů nazejtří v novinách.

(Jaroslav Kvapil)

Že se rozpakovalo Národní divadlo uvésti na scénu Pana Johanesa p.A.Jiráska, nedivím se. Dnes, kdy tuto “alegorickou pohádku”, ve skutečnosti senilní dramatický brak, opravdu provedlo, mám jen respekt k odvaze, s níž se dopustilo tohoto hříchu proti umění. Pohádka! Pojem něčeho tak lehkého, vonného, slunného – a zde zpoceně, udýchaně, nemotorně slepená povídačka o nástrahách Rýbrcoulových proti princezně Kačence, čili: o nástrahách germánství proti “dobrému, českému lidu”. Všechno se vzpírá ve vás proti tomuto “vlastenectví”, spekulujícímu na aklamaci davu nejlacinějšími prostředky, proti tomuto “patriotickému” stylu, jenž nás v pracích Tylových jímá ještě svou srdečnou naivností, ale jenž v nás u Pana Johanesa budí jen štítivý odpor svou vypočítavostí, lacinou nástrahou efektu. P.Jirásek myslí patrně, že pohádka dovoluje největší libovůli scénickou a psychologickou. Proto se dopouští ve své alegorii, vedle zvyklé povídavosti, řady opravdových nesmyslností: Rybrcoul, který má k dispozici, jako pán hor, všechny možné přírodní síly, ukazuje se stále v bezradné komice malomoci. Je to ubohý, smutný patron: divíte se Kačence, proč se ho bojí vlastně tolik. P.Jirásek nepomyslil ani na to, by obě hlavní figury jeho hry byly v pravdivém, zdůvodněném vztahu. Nepomyslil, že i pohádka musí míti svou logiku, svou realitu, třeba pracovala nejfiktivnějšími prostředky… Dramatická stavba, dramatický styl, to jsou mu neznámé pojmy. Spoléhal patrně jen na vlastenecký bengál, jejž na konci hry, kdy se zachraňuje Kačenka za pomoci horalů, rozsvítil. Ale právě tento křiklavý efekt osvěcuje jen vnitřní nuznost p.Jiráskova produktu.

(Jiří Karásek ze Lvovic)

“Pan Johanes” se dostal na Národní divadlo oklikou přes venkovské scény. Konečně chápeme rozpaky naší zemské scény… “Pan Johanes”, oděný v pohádkové roucho má podklad zápasu národnostního. Je skoro doplňkem kroniky “U nás”, ze které jsou vzaty i některé postavy. A my zabředli příliš jednak do realismu, jednak zase do psychologické analýzy, než aby pohádka, k tomu symbolická, kotvící v prostředí nám tak málo známém, mohla nás upoutati. Zajisté jenom zase náladovost scény hru udrží na repertoáru. Jsme příliš zpohodlnělí, příliš poživační, než abychom se zabývali problémy tak těžkými se stínovým pozadím nebezpečí, které je nám dnes blíže než jindy. A tak většině obecenstva jdou před očima mlhavé stíny, než postavy živoucí a “Pan Johanes” zůstane spíše osobitým produktem vroucí, cítící duše básníkovy, než hrou divadelní.

(dobová kritika)

Je stejně pohádkově založena a alegoricky myšlena, jako Lucerna, ale daleko ne tak účinná a tak poetická. To, co působila v Lucerně mile, poněvadž nevtíravě, totiž alegorický význam jednotlivých scén, je v Panu Johanesovi příliš akcentováno, a tím hra mnoho pozbývá na líbezném pohádkovém kouzlu. A nad to sám pohádkový děj není tak šťastně osnován a na scénu postaven, jako v Lucerně… Nikdo tu nejedná, všichni pouze mluví. A poněvadž jeviště pouhého mluvení nesnese, nýbrž vyžaduje především činů, proto Pan Johanes zanechává dojem celkem mdlý.

(dobová kritika)

“Pan Johanes” jest myšlenkově jistě bohatší a hlubší ještě než “Lucerna”, ale není zase scénicky tak účinný, poněvadž nemá té dobové reality jako “Lucerna”.

(Zdeněk Nejedlý)

Socialistický list soudí jenom ze svého hlediska, na vyšší se nepovznesl. Šířit se o tom bylo by zbytečností. Ale zajímalo mne i to, že se ani slovem nezmínil, jak českému dělníku je v Panu Johanesovi vzdána čest.

(Alois Jirásek na kritiku sociálně demokratického listu Nová doba)

Téměř neznámá Jiráskova hra je právem zapomenutá. A upřímně řečeno, Jirásek v této hře vytvořil jedno ze svých nejhorších děl. Hloupý příběh, nudné dialogy, prkenné postavy, nelogický děj i chování jednotlivých postav. Oživovat ji nemá smysl, leda tak jako ukázku toho, že i velký Mistr se někdy utne, či snad jako nenáročnou loutkovou hru-pohádku pro malé děti (v úpravě pro loutky měla hra skutečně u dětí úspěch a kdysi ji loutkové soubory s radostí hrály).
Domnívám se, že hra nemůže nikoho dospělého zaujmout ani se mu líbit.
Na milost bych vzal jedině tato slova postavy Tomáše, která mi přijdou moudrá:
„Co hledat, honit štěstí. Kdo honí štěstí, sám je štván. Štěstí je sice vzácná květina, často však ji zalévají slzami. A mšice se jí drží, mšice závisti. Té klouzačky už nehledám. Nohy na ní snadno ujedou, nebo ti je podrazí a nežli se na ní rozjedeš, jsi u konce. Než rozesmát se ještě mohu, a když ke rtům nahnu džbán, nestarám se tesklivě, že uzřím jeho dno, a když fajfčičku si zapálím, nic nevzdychám, že tabák brzy dohoří.“

Pan Johanes