Popis projektu

Pohádka o 4 jednáních

Napsáno 1909

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 12.12.1909 v Městském divadle plzeňském (nastudoval Vendelín Budil), v Národním divadle 16.2.1910

První vydání: 1909, poté ve sv. 41 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 60

Dějství: 4

Charakteristika: Pohádkové drama

Doba: nespecifikováno

Hlavní témata: Boj, Rýbrcoul, duchové, útěk, statečnost

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Hra je založena na lidových pověstech o Rýbrcoulovi, králi v Krkonoších, a o Kačenčiných horách.

Kdysi byla oblíbena jako pohádková hra pro děti u loutkových souborů – sám Alois Jirásek hru pro loutková divadla upravil tak, aby to byla jen pohádka – tato verze měla premiéru 15.4.1917.

V roce 1951 byla hra zhudebněna jako stejnojmenná opera skladatelem Ivo Jiráskem.

Tomáš jako voják poznal zajatou princeznu Kačenku, která se mu velmi zalíbila. Nelíbilo se mu, jak s ní vojáci zacházeli, a tak jí chodil pro její potěšení zpívat. Náhle Kačenka uprchla. Tomáš se rozhodl, že opustí vojsko a půjde Kačenku hledat.
Dostane se do Krkonoš. Bloudí v lese a potká podivného člověka – zjistí, že se jedná o Rýbrcoula, krále Krkonoš. Náhle se objeví Kačenka, která prchá před vojskem. Tomáš jí slibuje, že ji vždy ochrání. Rýbrcoul však chce Kačenku pro sebe. Tomáš se nebojí, a vzbudí tak Rýbrcoulovu nenávist.
V malé chalupě vesnické kořenářky, která nalíčila koření proti Rýbrcoulovi, se objeví znavená Kačenka, následovaná Tomášem. Prosí o chvíli odpočinutí.
Rýbrcoul je jim však v patách. Do stavení však nemůže – je chráněno tajemnými bylinkami. Vyzývá tedy chalupníka, aby mu vydal Kačenku. Mezitím se Rýbrcoulovi podařilo chytit jeho dceru, která se objevila před chalupou. Chalupník však Rýbrcoula odmítá a vytrhne svou dceru Rýbrcoulovi. Všichni se ukryjí v chalupě, kam Rýbrcoul nemůže.
Kačenka s Tomášem putují dál, kam už nebude sahat Rýbrcoulova moc. Rýbrcoul jim však chystá v přestrojení různé překážky. Na hranici Rýbrcoulova panství hlídá salakvarda. Jemu – tak jako všem vesničanům – se snaží Rýbrcoul namluvit, že Tomáš s Kačenkou jsou podvodníci. Žádá jej, aby Kačenku nechránil, ale odešel do fingované vojenské skupiny. Kačenka však salakvardu přesvědčí tím, že jako jediná zná tajné heslo, na které má salakvarda reagovat. Kačenka se slibem, že přijde zas v pravou chvíli, dá se vést salakvardou. Salakvarda se dotkne mečem třikrát skály srubu, skála se otevře a zase za nimi zavře. Kačenka je zachráněna. Rýbrcoul se však nevzdává…

Hra plná symbolických nápovědí pozbyla šance prosadit se do kmenového repertoáru českých divadel.

(Jaroslava Janáčková)

Řídký děj, třeba vyzdobený lidovými pověstmi a humorem, přiměl autora k úpravě hry pro loutkové divadlo, kde je její naivnost tím roztomilejší.

(Jaromír Borecký)

Pokud jde o “Pana Johanesa”, měl Schmoranz tolik nedůvěry v jeho jevištní zrealizování, že si dokonce troufal o své újmě autorovi tu hru vrátit. Podařilo se mi toto pošetilé a bezúčelné jednání Schmoranzovo srovnat a hru jsem počátkem roku 1910 přece vpravil na scénu…

(Jaroslav Kvapil)

A přec ten bouřný, nebývalý úspěch jeho třetího aktu o premiéře byl výmluvnější nad všecky rozpaky, jak vlastně rozuměti této pohádce či alegorii – či jak libo tu hru nazývati. “Pan Johanes” jako pendant k “Lucerně”, jako její variace, chcete-li, jako nejvroucnější slovo vlasteneckého básníka vždycky si toho jásavého úspěchu po svém třetím aktě zasloužil mnohem víc, než všech těch dalších nejistých a mnohomluvných výkladů a rozkladů nazejtří v novinách.

(Jaroslav Kvapil)

“Pan Johanes” se dostal na Národní divadlo oklikou přes venkovské scény. Konečně chápeme rozpaky naší zemské scény… “Pan Johanes”, oděný v pohádkové roucho má podklad zápasu národnostního. Je skoro doplňkem kroniky “U nás”, ze které jsou vzaty i některé postavy. A my zabředli příliš jednak do realismu, jednak zase do psychologické analýzy, než aby pohádka, k tomu symbolická, kotvící v prostředí nám tak málo známém, mohla nás upoutati. Zajisté jenom zase náladovost scény hru udrží na repertoáru. Jsme příliš zpohodlnělí, příliš poživační, než abychom se zabývali problémy tak těžkými se stínovým pozadím nebezpečí, které je nám dnes blíže než jindy. A tak většině obecenstva jdou před očima mlhavé stíny, než postavy živoucí a “Pan Johanes” zůstane spíše osobitým produktem vroucí, cítící duše básníkovy, než hrou divadelní.

(dobová kritika)

Socialistický list soudí jenom ze svého hlediska, na vyšší se nepovznesl. Šířit se o tom bylo by zbytečností. Ale zajímalo mne i to, že se ani slovem nezmínil, jak českému dělníku je v Panu Johanesovi vzdána čest.

(Alois Jirásek na kritiku sociálně demokratického listu Nová doba)

Téměř neznámá Jiráskova hra je právem zapomenutá. A upřímně řečeno, Jirásek v této hře vytvořil jedno ze svých nejhorších děl. Hloupý příběh, nudné dialogy, prkenné postavy, nelogický děj i chování jednotlivých postav. Oživovat ji nemá smysl, leda tak jako ukázku toho, že i velký Mistr se někdy utne, či snad jako nenáročnou loutkovou hru-pohádku pro malé děti (v úpravě pro loutky měla hra skutečně u dětí úspěch a kdysi ji loutkové soubory s radostí hrály).
Domnívám se, že hra nemůže nikoho dospělého zaujmout ani se mu líbit.
Na milost bych vzal jedině tato slova postavy Tomáše, která mi přijdou moudrá:
„Co hledat, honit štěstí. Kdo honí štěstí, sám je štván. Štěstí je sice vzácná květina, často však ji zalévají slzami. A mšice se jí drží, mšice závisti. Té klouzačky už nehledám. Nohy na ní snadno ujedou, nebo ti je podrazí a nežli se na ní rozjedeš, jsi u konce. Než rozesmát se ještě mohu, a když ke rtům nahnu džbán, nestarám se tesklivě, že uzřím jeho dno, a když fajfčičku si zapálím, nic nevzdychám, že tabák brzy dohoří.“