Popis projektu

𝓞pravdu se to, děti, stalo. Svatosvatě si umínil Tonda, že vyčíhá, jak posvícení do městečka přijde. Říkalo se pořád – »až přijde posvícení« – a malá, ježatá hlava Tondova nemohla pochopit.

Kdo je posvícení, jak vypadá, a kudy by mohlo přijít?

Kulatá, ježatá hlava skula plán.

Seděl Tonda na zahradě pod angreštovým keřem, kolena u brady, v modrých očích černé panenky poskakovaly; širokánská ústa se poťouchle usmívala:

“A co kdybych já posvícení do vesnice nepustil?”

Zachrul se Tonda pod keřem, a ústa jeho se smíchem roztáhla přes celou růžovou tvář.

Drobné, mléčné zuby se ukázaly a jeden jediný nový, veliký, bujně vypučelý.

Víte, děti, co uviděl Tonda?

Viděl v duchu svou kulatou maminku, jak po světnici chodí od prkna k prknu, svazek husích brků v ruce, a vajíčkem veliké koláče pomazává.

Ale děti, kdybyste věděly, jaké to koláče byly! Takové už nikde nedělají, než tam, u nich, a Tondova maminka nejlepší.

Víte, mák je hustý a sladký, samá smetana a perníkem a medem rozdělaný; a tvaroh jak máslo a veliké hrozinky koukají a šilhají po Tondovi.

A povidla badianem voní a divným kořením.

A moučka, panečku, tu jistě neznáte! Ta je tak sladká a mdle voní a je plná másla a na koláčích jsou jí celé hrudky, veliké i malé. A vláčné a vlhké, jazyk je po patře jen rozmázne.

A tyhlety koláče se na talíře rovnají, do bílých ubrousků zaváží a Božana a Žofka je po tetkách, strýcích a sousedech roznesou.

Víte, Božana a Žofka, to jsou sestry Tondovy. A teď, kdyby to posvícení zítra nepřišlo! Všecko by zůstalo doma!

I ty jitrničky, co má tatínek v kvelbíčku narovnány, i ty šrůty uzeného, co tatínek v komíně udil.

A plno jiných dobrých věcí!

A Božana a Žofka jsou jak utržené, o jiném nemluví, než o muzice. Ruce mají plné práce, Tonda se jim všude plete, odhánějí ho, ze světnice vystrkují.

A toho všeho by nebylo, kdyby posvícení zítra nepřišlo!

Ale abyste, děti, věděly, kdo ten Tonda vlastně je. Abych vám pravdu řekla – on je trochu uličník. Jeho sestry sice tvrdí, že je uličník veliký, a hodná jeho maminka je někdy celá vylekaná – ale tatínek jeho říká, že tak trochu uličníkem musí být každý kluk.

Tatínek Tondův je pekař a jeho domek stojí blízko náměstí. Střecha na domku sedí šindelová, lomená, vysoká. A jaká je půda pod ní!

A co strakatých peřin tam má maminka! A jaké je v nich peříčko bělounké, hebounké. Jako vločky sněhové!

A na půdě je pěkný vikýř. Peřiny jsou docela blízko. Cípek je rozpáraný hned.

Nabere se jednou rukou, vyhodí vikýřem – a hlele – snížek poletuje. Nabere dvěma – chumelí se – ještě – a chumelí víc a víc – duchnička hubne – chumelí se, chumelí, závěj se ve žlabu dělá.

Sluníčko s modrého nebe do šindelové střechy pere – a maminka v okně rukama lomí.

Tonda je na kraji v lese. Léto praská, borovice voní, sarančata frčí vzduchem, vrzají jejich oranžová křidélka a suchou travou šelestí slepýši.

Nachytal jich Tonda plnou krabičku. A doma jakoby nic vypustil je na stůl a jen se zubil, když maminka, Božana a Žofka v hrůze před »hady« utíkaly. Vyčíhal si chvíli, kdy tatínek po noční práci spal.

A milé děti, kdybyste byly viděly Tondův katapůrek! Střílel, milý Tonda, katapůrkem, kde se co dalo. Rád u vikýře stojí i dívá se.

Doktorovic Nanynka jde se džbánkem piva.

Nevinně, bezelstně jde, lehce se pohupuje, šáteček na hlavě jí větrem vlaje, z plného džbánu ucakuje bílá pěna.

Prásk! – Nanynka stojí ztuhlá, oči vyjevené. V skleslé ruce drží ucho od džbánu.

A její bíle potištěná modračka je mokrá pivem, v střevících jí pivo mlaská, střepy džbánu se válejí v prachu – a nahoře na půdě ve vikýři vykukuje ježatá hlava Tondova.

Ústa má od ucha k uchu a dusí se smíchem.

Snad také někdy, děti, čtete indiánské povídky? Zpolykal jich Tonda na kopu – a pak, co neudělal?

Za bílým tatínkovým domkem s podsíní, podepřenou dvěma kulatými sloupy, je podlouhlý dvoreček.

Dříví tam voní a dvoreček od dvorku sousedního potok odděluje. Po dvoře chodí slepice, na dříví stojí zlatý kohout a zelená péra v ocase mu svítí. Po potoku kachny a husy plují.

Strakatých per a pírek, barevných i bílých po dvoře dost a dost.

Nasbíral je Tonda, indiánský chochol z nich uvázal. Zalezl do kůlny, svlíkl kalhoty s jednou kšandou a kouskem provázku místo druhé, přetáhl košili přes hlavu – a stál v plné slávě, jak jej Bůh stvořil.

A začla malířská práce. Barevné hlinky měl už Tonda schované. Kruhy a divné ornamenty po rukou, těle i tváři si namaloval, až barvami zářil, jak duha na báni nebeské.

Pírka do ježatých vlasů nastrkal, chochol si na hlavu uvázal, do ruky vzal tomahavk a v teplé a vonné tmě číhal u pekárny vedle světnice.

Neděle byla, maminka seděla za stolem a snad četla v modlitbách.

Cvakla klika a s proudem světla jak po másle vplovala sousedka Chloupková. Dlouhá sukně jí kolem hubených nohou plandala, a pohled pichlavých očí jezdil z kouta do kouta.

Jen se usadila milá Chloupková a – húúúú – Tonda vrazil s hrozným řevem do dveří, zamával tomahavkem, zatančil indiánský válečný tanec.

Jak vymrštěná ujížděla sousedka domů, a nebohá maminka se chytala za hlavu a div si nezoufala – jakým že to synečkem Bůh ji obdařil.

A co vám ty neplechy vypravuji, leží Tonda pod angreštovým keřem a přemýšlí.

“Kudy přijde posvícení?”

Nedávno bylo posvícení na Heralci – nepřijde jinudy, než od kostela, kudy cesta do Heralce vede.

“A jak se mám obléci?”

Na posvícení uchystala maminka Tondovi nové šedé šaty. Kalhoty trochu dlouhé, boty těžké, zelený klobouk s kamzičí štětkou.

Rozhodl Tonda jinak. Vezme si staré katě s jednou šlí a provázkem.

Bude mu volněji  – a co kdyby bylo potřebí s posvícením se prát?

“A co mu řekne?”

Však co, to už se uvidí. Dost času až potom. Nelámal si už Tonda své ježaté hlavy a dnes nějak tiše vklouzl do malého přístavku, kde sám spal.

Dům byl tichý, umetený, čistý, okna se blýštěla v měsíčné záři.

A v domě i kolem domu vála líbezná vůně koláčů.

Usnul Tonda tvrdým snem. Ale nezaspal. Ještě ani kuropění se neozvalo a Tonda vyletěl jak zajíc z pelechu, natáhl košili, jednu, druhou nohavici, šli a provázek přetáhl přes ramena.

Lehce strčil do okénka, okénko se otevřelo. Tonda se vyhoupl, přelezl vrata ve dvoře.

Stále ještě noc. Podivný měsíc zapadal za horou. Byla černá, nebe podivně světlé. Javor u stavení hovořil podzimním listím, a hvězdy nad ním bledly.

Zabořil Tonda bosé nohy do bílého prachu silnice, otřásl se chladem a dal se do klusu. Přeběhl náměstí s mariánským sloupem, se čtyřmi lipami v okruhu, a pustil se ulicí ke kopečku u kostela.

Sousedé spali.

Nebe bledlo víc a víc, hvězdy zmizely a předranním vzduchem ozval se kohoutí zpěv. Zblízka, zdaleka, až z okolních vesnic.

A za toho zpěvu doběhl Tonda k dřevěnému kostelu na vršku, právě v okamžik, kdy po krvavém nebi se rozlila zlatá záře, a narodil se vlahý, zářijový, jasný den.

Orosené pavučiny zahrály duhou na trávě, na plotech, na stromech, v štěrbinách zdí i na střechách a slunce vesele střílelo své paprsky do krajiny.

Zamžikal Tonda očima a postavil se na číhanou za starou lípu u kostela.

Na spící faře zazářila v slunečním paprsku tabulka:

Obec Sedmákovice, okres N…

Neboť byla fara v obci stavením prvním. Silnička točila se do kopce. Horským kamením se točila kolem malého lomu.

Jako by drobné kamení sesulo se pod lehkou nohou!

Jako by za lomem mihla se červená barva.

Jako by před lomem mihla se barva zelená.

Divná veselost a lehkost zaplavila Tondu.

A oči přivyklé prudkému světlu uviděly najednou líbezné dítě, prostovlasé, s vlásky jak hedvábnou září kolem hlavy, dítě bosonohé, v červené sukničce, zeleném kabátku.

Když dítě došlo, ne, dotančilo k tabulce na faře a překročilo hranice obce, tichounce daleko v městečku zakvikly housle.

Tonda nedutal – číhal.

Dotančilo Posvícení, spanilé dítě, k zelenému trávníku. Přitisklo si pěstičky k očím a řeklo:

“Já mám radost!”

A tichounce se zachichotalo.

Vkročilo na zelený trávník, a než se Tonda vzpamatoval, udělalo kotrmelec, až se mu zlaté vlásky kolem hlavičky rozsypaly. Spojil se hlas houslí s hlasem trubky, kdesi kdosi vesele zavýskl.

Stálo líbezné Posvícení už skoro u Tondy. A zas přitisklo pěstičky k očím a vesele vykřiklo:

“Já mám radost! I já mám radost!”

a nahlas se zachichotalo.

Vykročil Tonda, napřáhl ruce, Posvícení chtěl chytit.

Ale Posvícení, líbezné dítě, v jednom okamžení pěstičky od očí odtáhlo, očkama jak tisíci slunéčky na Tondu zazářilo, překulilo se, kotrmelec udělalo jeden, druhý, třetí – Tondu porazilo a Tonda ležel v prachu silnice, a po bradě mu tekl pramínek krve.

Na kámen upadl, nový bujně vypučelý zub si vyrazil.

Ale dobře mu bylo, šťastně mu bylo, vesele mu bylo.

Vymrštil se z prachu a vidí:

Spanilé dítě se žene s kopce od kostela, patičky jen se mihají, ručky šermují vzduchem, zlato se rozletuje na hlavičce.

Tonda slyší:

“Já mám radost! Já mám radost!”

Posvícení je v Sedmákovicích.

Muziky vesele vyhrávají, daleko, blízko. Do kostela pospíchá zástup sousedů, sousedek v zlatých čepcích.

Maminka, kulatá maminka Tondova kráčí v granátovém hedvábí.

Vidí Tondu, sklání se k němu, objímá ho, oprašuje, krev s brady stírá – ale nehubuje.

Podivil se Tonda.

Potkal Božanu, nese v každé ruce v ubrousku talíř koláčů, jde k sousedům.

Směje se, na Tondu kývá.

A divná, divná věc, Tondovi není koláčů líto a pořád je mu veselo.

Potkal Žofku. Jde od sousedky Chloupkové. Koláče a jitrnice tam nesla. Hovoří vesele s Tondou. Po hrubé jdou tancovat s Božanou.

Tondovi je pořád veselo.

Jak po másle vyplavala ze svého stavení sousedka Chloupková. Tondu po hlavě pohladila, pohled pichlavých očí změkl.

Strýček Vondra jej oslovil.

A strejc Michálek vyndal pytlíček, krejcárky odpočítal a dal mu na hrušky.

Od zástupu sousedů se oddělil tatínek. Hochu do očí se podíval, do vzduchu jej vyzdvihl a pak v náruči sevřel.

A neřekl nic.

Moudrý, poznal asi, že na Tondu posvícení očima zazářilo, a že mu bude v životě dobře a všem lidem kolem něho. Nepřehádal se. Štěstí měl Tonda – to proto, že v něm byla radost – a na koho se podíval, kus radosti mu dal. A nic nevadilo, že hlava jeho zůstala ježatá a ústa široká. Ani to nevadilo, že sem tam nějaké šelmovství provedl. Velkým pánem se stal. Poslancem či ministrem, možná, že i ministerským předsedou. Ale do Sedmákovic vždycky o posvícení přijel a vždycky si ještě zatancoval. Božana a Žofka už netančily. Tančily už jejich dcery.