Popis projektu

Povídka

Napsáno 1887

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Švarná švagrová správce Radinovského zámku, slečna Zdena, touží po romantice. Proto ji bodrý, škádlivý správce říká “paní Romantika”. Od té doby, co přijel do archivu bádat mladý, pobledlý učenec – “pan archivář” Švehla, se švagrová zajímá pouze o archiv. Správce si z ní jemně vystřelí, když prohlásí jednu knihu za opravdu historickou a kterou jí archivář posílá. Z knihy se však vyklube staročeská kuchařská kniha.

Slečna “Romantika” hodlá za ten žert archiváři vyčnit, ale večer na zámecké terase zjistí od archiváře Švehly, že žert způsobil správce. Z lipové aleje je pozorována zamilovaným adjunktem Semencem, který sem za ní pospíchal, aby se jí konečně vyznal z lásky.

Druhý den slečna Zdenka s paní správcovou Slávkou připraví malou pomstu – pozve všechny na hostinu se staročeskými jídly. Všichni se náramně baví, jen adjunkt Semenec nepřestává žárlivě sledovat svou zamilovanou, když se domnívá, že to vše je uděláno jen pro pana archiváře. Po večeří vypravuje pan archivář slíbenou povídku z archivu.

Povídka je strašidelná. Je to příběh o pokladu, který zaznamenal zámecký kaplan, jak mu jej svěřil po smrti pána z Reutenu i jeho manželky P.Josef, který jej s P.Roderigem Arriegou slyšel od samotného šlechtice. Lakomec se chtěl zmocnit pokladu po Radinovských, o němž mu pověděl starý sluha, když pán s jmenovanými jezuity ve hře stále prohrával a své neúspěchy sváděl na nějakého ducha. Sluha mínil, že to asi ten duch, který pod přízemní komnatou, tak divně pomalovanou, střeží poklad. Od té chvíli to Reutovi nedalo, a poněvadž tu mohl pomoci pouze zaklínač a když nikoho v okolí nenašel, odhodlal se na radu starého sluhy se zárukou veškeré bezpečnosti povolat ze Žitavy exulanta Adama Stránského. Zaklínání bylo hrozné, boj s duchem o vykopanou truhlu příšerný. Kovová pokladnice vždy znovu pod zem mizela, tažena neznámou silou. Zaklínač útočil na ducha mečem, ve vzduchu lítal, až jím duch o zem mrštil a truhlice se propadla do země. To již šlechtic a jeho sluhové nevydrželi a uprchli. V noci se však vrátili zpátky. Zmizel starý sluha, zmizela také nevlastní dcera pána z Reutenu, kterou matka před svým druhým sňatkem k přestupu přinutila, a která nemohla na nebožtíka otce zapomenout a trápila se touhou po ženichu exulantovi. Paní našli svázánou v altánu, kde s dcerou čekala na výsledek dobývání pokladu.

Společnost s napětím sleduje archivářovo vypravování, když tu přiběhne služka zdola, že polesných mají hosta, slečnu Haničku. Je dcerou polesného z prvního manželství, macechou týraná. Bratr její matky, setník Kozák, dává ji ze své skromné penze učit zpěvu, neboť se přesvědčil o jejím nadání a krásném hlase. Švehla Kozáka zná, díky němu zná i Haničku, ke které pociťuje náklonnost.

Od Haniččina příchodu je pan archivář roztržitý. Když se setká s Haničkou a paní Zdenkou v archivu, vypravuje jim druhou povídku z archivu – o sestřenci tehdejší majitelky panství, mladém baronu z Rudova. Než odjel do boje, sezvala teta velkou společnost. Bylo to v předvečer baronových narozenin. Baron byl tehdy již zasnouben se vzdálenou tetinou příbuznou komtesou, sirotkem. Ve chvíli osamění se ho teta zeptala: Kdyby tak Pán Bůh dopustil, a tys padl, jak mi tom podáš zprávu? Jak se mi zjevíš? A důstojník odpověděl: Padnu-li, tetičko, zjevím se ti jako vlaštovička.

Baron odjel. Dostali od něj několik dopisů, ale pak přiletěla vlaštovička a po tři dny sedala na okno barončiny komnaty. Také nevěstě se ve snu třikrát zjevila. Baron z Rudova padl hned při první bitvě…

Haničce její macecha stále vnucuje starého doktora za ženicha – vidí v tom sňatku pouze svůj prospěch. Pan archivář proto Haničku “unese” do Prahy, za strýcem. Ze všeho je ohromný zmatek, ale nakonec vše dobře skončí.

Semenec se odváží vyznat svou lásku paní Zdence, pan archivář si vezme Haničku…

Půvab povídky tkví v jejím humoru, v její idyličnosti, v elegii vzpomínek, nápisů, lesních zákoutí, náhrobků a starých podobizen.

(Jaromír Borecký)