Projev k zahájení ochotnické činnosti

(Veršovaný projev Aloise Jiráska k zahájení ochotnické činnosti v nově zbudovaných místnostech v Hronově v roce 1875)

“Už procitněte, zapomeňte starou bídu

a pracujte jazyka svého k oslavě!”

Tak zazněl hřímavý hlas po slovanském lidu

od Krkonoší až k stinné Šumavě.

I slyšeli. A české slovo, prvé klato,

zas zazvučelo po všech končinách,

syn vroucně ctil, co po otcích mu bylo svato,

co zlatem zapsáno jest v našich dějinách.

Čech díla chopil se a zdárně vědu pěstil,

zas jazykem svým tvořil díla umění,

nic nedbal odporu a cestu mužně klestil,

vždyť doufal, budoucnost že práci odmění.

A doby té, kdy přece ještě mnozí spali

a mnohý váhal, chabý, prací zalekán,

my u nás svaté umění už pěstovali,

a město naše Thalie už mělo stan.

Ty doby zajisté z vás mnozí máte v mysli,

kdy hlouček ochotníků hrami bavil vás,

a rádi zajisté si na ně vzpomínáte,

na dobu zašlou, na mladosti krásný čas:

už dávno tomu – a mnohý z prvních ochotníků

divadla našeho si uleh´ pod trávník –

však potomek ctí dílo dobrých pracovníků

a volá: “Sláva jménu jich a vroucí dík!”

Z nich jeden, nejstarší a vůdce v našem sboru,

zří divadla našeho krásný na rozkvět,

pro kterýž pracoval a dychtil do úmoru.

“Buď dlouho živ Antonín Knahl, náš milý kmet!”

Pak přišly síly mladé, divadelní stánek

zas s nadšením a prací mnohou zřídily.

Což bylo her tu milých, zábav, radovánek,

jež mnohou starost, chmuru s čela plašily!

Však nemajetní jsme jen, chudí horalové

a naše divadlo byl stánek chudičký,

jenž, sotva našed místa, stěhoval se v nové

a vítám musil mu být koutek prostičký.

I zloba mnohdy chtěla zrušit jeho bytí,

však láska vroucí, práce, ty jej chránily –

až přišel den – z vás každý s námi radost cítí,

nás podporujíce jste sebe slavili!

Nuž vítám vás v tom divadelním stanu novém,

a kteří jste jej darem mnohým dařili,

vám ze srdce já vzdávám díky prostým slovem

a ždám, tam byste provždy rádi chodili.

Jeť chrámem divadlo, v němž zříti obraz světa,

lidského žití, jeho blaho, bolesti,

jež ve zábavu perly poučení vplétá

a učí snášet úkor, křížek neštěstí.

Tu zřít, že zločin duši v děsnou propast žene,

že pravda potlačená přece zvítězí,

že vášeň peklo, ctnost pak lidem nebe klene,

že blaží láska jen, ta čistá, bez mezí.

Tu unavená duše se vám obveselí,

zříc hloupou pýchu, lidí směšné křehkosti,

a šaška skoky, žerty, jeho vtip smělý

vám vady lidské zjeví v jejich nahosti.

Tu seznáte, jak otcové vlast milovali,

jak pro ni z lásky mřeli, s ochotou,

že potomkům svým krásný příklad, příkaz dali,

by nezapomínali se nad vlastí svou!

Ó, zachovejte místo toto v přízni milé

a pomáhejte nám, by stále vzkvétalo,

by provždy poskytlo vám pobavení chvíle,

by ples a poučení v věnec splétalo!

Ó trvej, stánku, trvej ku všech potěšení

a přečkej věk našemu městu k prospěchu,

by tu, kde děd ve strasti hledal zabavení,

i vnuk vždy nalez´ ušlechtilou potěchu!

Ó trvej, aby potomkové pozdních časů

tak o nás – tebe zříce – v pravdě hovořili:

“Občané dobří byli, milovali krásu,

osvětu, pravdu, byli muži pokročilí!”