Popis projektu

Historická románová trilogie – Skonání věku, Kruciata, Boží zástup

Napsáno 1892-1893

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1892-1893

Věnováno: Svatopluku Čechovi přátelsky věnováno

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl 110, 2.díl 320, 3.díl 50

Kapitol: 1.díl 26, 2.díl 58, 3.díl 10

Charakteristika: Historický román

Doba: 15. století

Hlavní témata: Svoboda, náboženství, válka, fanatismus, zrada, pomsta

Zfilmováno: Ano (1956, režie Otakar Vávra)

Zajímavost: Jiráskův mohutný román o vrcholné době husitských válek je oproti tradovaným předsudkům plný deheroizace jak samotných husitů, tak i jejich nepřátel. Navíc se Jirásek nebojí vylíčit hrůzy husitského běsnění, hraničící až s bezhlavým fanatismem; ostatně příběh jedné z hlavních postav románu, Zdeny z Hvozdna, bez servítků zobrazuje rozpolcenost husitského hnutí a důsledky náboženského fanatismu, ve který husitství často vyúsťovalo. Jirásek sice chápe prvotní příčiny i cíle husitského hnutí – svoboda vyznání, vyzvednutí duchovního života nad hmotný – tedy hodnoty Jiráskovi jako zapřisáhlému demokratovi blízké, ale dokáže vidět, jak složité husitské hnutí bylo, kolik v něm bylo různých zájmových skupin, a také, jaké hrůzy s sebou navzdory všem heslům a ideám neslo.

Náboženské husitské hnutí zachvátilo celý český národ. Sedláci, měšťané a vladykové prodávají své statky nebo je v náboženském fanatismu zapalují a za zpěvů husitských písní odcházejí za ostatními bratry a sestrami k Táboru. Cestou ničí kláštery a hubí nepřátele kalicha.

Na mohutném ostrohu hory Tábor vyrůstá pod rukama pilných bratrů nové město, které se plní nadšenými božími bojovníky, ale i fanatickými sektáři a blouznivci.

Probošt vypáleného louňovického kláštera prchá spolu s novickou Martou a sakristánem před oddíly husitů. Kdyby je husité chytili, čekala by je jako odpůrce přijímání podobojí jistá smrt. V blízkosti vesnice Bukovska se sice s jedním oddílem husitů téměř setkají, ale podaří se jim včas utéct. Hledají úkryt v sousedním Hvozdně, kterému vládne vladyka Ctibor z Hvozdna. Ten zde žije se svou dcerou, vdovou Zdenou z Hvozdna, ve které díky hříšnému a poživačnému životu svého muže, kterého nikdy nemilovala, našlo velký ohlas kázání Mistra Jana Husa i ostatních husitských kněží, a s mladým Ondřejem z Hvozdna. I Ctibor z Hvozdna si zamiloval Jana Husa, nesdílel však dceřino nadšení pro radikální husitské kněze.

Ctibor z Hvozdna poskytne uprchlíkům přístřeší. Při své obhlídce sousedního Bukovska se stane svědkem vypálení a zničení tamního kostela a dobytí tvrze husity. Spatří, jak většina vesničanů odchází do nového města Tábora; někteří sami zapalují své domy, jiní odcházejí s husity ze strachu před nimi. Zdena z Hvozdna přemlouvá svého otce, aby také odešli na Tábor. Ten váhá, Zdena odchází sama. Uprchlý probošt s novickou a sakristánem potají utíkají postranními cestami z Hvozdna a za doprovodu Ondřeje z Hvozdna se dostávají do bezpečí radonické tvrze Oldřicha z Rožmberka a odtud dále na jeho hrad Příběnice.

V Táboře se Zdena z Hvozdna rychle zabydluje; pomáhá v místním špitále, ve kterém pečuje o raněné. Setkává se s mladým knězem Bydlinským a knězem Kánišem; oba patří mezi radikální husitské kněze. Odmítají pomáhat Praze, na kterou se chystá Zikmund s křižáckou výpravou, neboť ji pokládají za hříšné město. V Táboře se objevuje i Ctibor z Hvozdna s Ondřejem. Chce být hlavně dceři nablízku.

Probošt louňovického kláštera se vydává za císařem Zikmundem jako posel Oldřicha z Rožmberka. Na husitském území se pohybuje v přestrojení, na území, které ovládají křižáci, ve svém duchovním oděvu. Při cestě je svědkem řádění cizích vojsk, která zabíjí bezbranné ženy i děti a vše pálí na cestě ku Praze. V Kutné Hoře se setkává s císařem Zikmundem. Domluví s ním další plán: Zikmund napadne Prahu a ve stejnou dobu Oldřich z Rožmberka Tábor. K Zikmundovi dorazí i poselstvo z Prahy; chtějí zabránit útoku na Prahu, ale zároveň požadují, aby Zikmund akceptoval přijímání podobojí. Zikmund se jim však vysměje.

Žižka i přes odpor knězů Kániše a Bydlinského táhne Praze na pomoc. Ve vojsku se nachází i Ondřej a Ctibor z Hvozdna. Zatímco se Žižka připravuje na boj s křižáckou výpravou, dozvídá se o tom, že Oldřich z Rožmberka obklíčil Tábor. Vysílá tedy část vojska Táboru na pomoc; mezi ním i Ctibora z Hvozdna a Ondřeje z Hvozdna.

Při vítězném boji o Tábor je Ctibor těžce zraněn. Dostává se do špitálu v Táboře, ve kterém o něj pečuje jeho dcera Zdena. Dozvídá se, že si Zdena chce vzít kněze Bydlinského. Ctibor z Hvozdna se sňatkem nesouhlasí, neboť je mu proti mysli radikální a fanatické učení Bydlinského. Zdenu však nemiluje jen kněz Bydlinský; i kněz Kániš k ní zahořel. Mezi oběma knězi tak vzniká silná rivalita.

Ondřej z Hvozdna pospíchá s vojskem zpět ku Praze. Husité se opevnili na Vítkově. Vojsko císaře Zikmunda přebrodí Vltavu, aby zaútočilo na husity. Husité se však ubrání a zvítězí. Ondřej z Hvozdna se s ostatními vrací na Tábor. Ctibor z Hvozdna se už cítí lépe.

Na hradu Příběnice uprchlá novicka často vzpomíná na Ondřeje z Hvozdna. I na Příběnicích je vězněno mnoho husitů. Ti se vzbouří a podaří se jim vyslat zprávu na Tábor. K Příběnicům tak dorazí husitské vojsko a hrad dobyde; věznění husité jsou volní. Správcem hradu se stane Ctibor z Hvozdna. Novicka se opět setkává s Ondřejem z Hvozdna a ten jí chrání před rozběsněnými husity. Vezme ji pod svojí ochranou na Tábor. Zde novicka přechází na husitskou víru.

Kněz Kániš i Bydlinský v Táboře bouří své přívržence proti ostatním husitům i proti Žižkovi. Nakonec jsou však většinou vyhnáni z Tábora do městečka v podhradí Příběnic, spolu s nimi i Zdena z Hvozdna. Žárlivý Kániš popouzí ostatní proti Bydlinskému; podaří se mu zfanatizovat dav svých věrných, kteří Bydlinského i jeho ženu Zdenu z Hvozdna upálí v jejich domě. Pomoc, kterou k nim pošle Ctibor z Hvozdna, přichází pozdě.

Adamité kolem kněze Kániše jsou poté Žižkou rozprášeni…

Hlavní téma epopeje – obrana kalicha a země před Zikmundem a jeho spojenci a pak obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé z tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a rozestavěni tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné obhlédnout územně rozlehlé a ideologicky rozporné dění.

Jediná ženská postava z hvozdenského trojlístku dává poznat Tábor i v jeho větvi nejradikálnější zevnitř. Svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí Zdena z Hvozdna monumentalizuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby; prahnutí po družném a čistém lidství, po nesobecké spolupráci a po sbratření lidí, po společnosti, kde se respektuje jedinec a odmítá stádnost. Tragický skon vrhá stín na pikarty, odsuzuje jejich ideologii a morálku a slouží jako zdůvodnění tvrdého zásahu hvozdenského zemana proti sektě. Ale také současně ten tragický skon dřívější Zdeninu důvěru v zástup zpochybňuje.

Ve světle jejího údělu a konce dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů. Díky této postavě pronikáme do psychologické a mravní problematiky husitského hnutí.

Typickým znakem románu je záměrná deheroizace.

V Proti všem se konfrontuje několik ideologií a vůlí, a každá tíhne k vyhraněnosti; v bitvách jsou vítězové i poražení. Jak je pro Jiráska typické, ve svém díle prosazoval toleranci. Vážil si lidí pevného přesvědčení a v tom smyslu koncipoval hrdiny svých příběhů. Ale nade vše u lidí pevných myslí a povah stavěl snášenlivost.

Momenty historické a ahistorické stojí v románě v tak těsné blízkosti, že mezi nimi vzniká působivý kontrast.

Tempo v Jiráskově epopeji se zpomaluje zachycováním vnitřního rozpoložení postav. Nemalá část aktivity Jiráskových hrdinů se obrací dovnitř, k přemítání o myšlenkách, které k nim doléhají, i k hledání vlastní duchovní orientace a vlastní odpovědnosti za rozrůstající se hnutí. Jirásek nahlíží na jednu skutečnost z několika zorných úhlů, jeden druhým doplňuje, ale také relativizuje.

(Jaroslava Janáčková)

Současníci nemusejí obdivovat husitskou dobu tak jako jejich předci v 19.století, avšak národní obraz husitství, jak jej vykreslil např. spisovatel Alois Jirásek v historickém románu Proti všem, zůstane trvalou součástí novodobého historického povědomí.

(Hugh LeCaine Agnew)

Autorovým primárním záměrem ovšem nebylo předestřít čtenářům pouze barvitý a historicky věrný obraz počátků husitské revoluce, nýbrž napsat prozaickou epopej, která by zachytila dějinné vzepětí českého národa a jejímž hlavním hrdinou by byl český lid, nikoliv jen historicky známé osobnosti. Ve svém experimentu se ale Jirásek neodvážil jít tak daleko, aby zrušil románové postavy a stvořil kolektivního hrdinu…

Spisovatel, věren svým dřívějším i pozdějším postupům, si vybral z pramenů jména lidí, o kterých není téměř nic známo a z nichž poté učinil přesvědčivé typy.

(Petr Čornej)

Okolo osudů hlavních postav se rozvíjí co nejširší historický děj; zvolené postavy se přitom stávají prostředníky mezi románovým příběhem a historickým obrazem. Obě složky pak v jediný celek spojuje Jiráskovo vypravěčství.

První a třetí díl románu tvoří vlastně prolog a epilog vlastního epického jádra, které se tu ještě nerozbíhá do několika samostatných pásem, posunuje se kupředu v krátkých chronologicky i věcně na sebe navazujících kapitolách. Novým rysem románu je spojení individuálních osudů se sugestivně vylíčenými obrazy velkých bitevních scén. Jedná se o Jiráskovu metodu historického románu, která se často stává předmětem nepochopení Jiráskova umění, ale která ve spisovatelově díle představovala způsob, jak překonat romantickou, zápletkami překypující stylizaci děje a jak objevovat pro český historický román nové možnosti.

(Zdeněk Pešat)

S velkými epickými básněmi má Jiráskova epopej v próze jeden požadavek, jemuž plnou měrou vyhovuje. Dar neobyčejné síly a mohutnosti v evokaci zašlých dob. Tím se skladba skutečně blíží velké epopeji, která vyjadřuje a objímá celý národ v celé stupnici rozvoje za jisté doby s celým kulturním a dějovým pozadím, s celým bludištěm postav, nakreslených tu letmo pouhým epitetem, tak široce a hlouběji dialogem a líčením, se všemi na oko nepatrnými a zde přece tak důležitými detaily lokálními a kostýmními. Proti všem není lehýnkou kudrlinkou nebo pochoutkou, která by se po čaji rozplizla na jazyku, je zrnité a těžké jako ty vozové hradby husitské.

(Jaroslav Vrchlický)

Zde už řádí fanatismus všeho druhu, a zvláště silně, historicky zcela pravdivě, fanatismus sektářský a blouznivá mystika. Proti všem nechce být vnímáno po částech, nýbrž najednou, v jednom dechu…Jiráskův význačný a zcela národní staročeský ráz se jeví v tom, že v pohybech davů vždy nejsilněji udává příčiny hluboce duchovní, zvláště náboženské. Tato individualisace těch vzbouřených houfů nemá ani modelu v žádné naší současnosti – tu skutečnost divě rozblouzněnou on uzřel jen ve vlastní obrazotvornosti.

(dobová kritika)

Proti všem bylo krutě zdeformováno filmem z padesátých let. Komunistická propaganda naprosto překroutila vyznění a smysl Jiráskova díla, které je samo o sobě oslavou snahy o náboženskou i názorovou pluralitu a varováním před jakýmkoliv davovým fanatismem a potlačováním názorů druhých. Je škoda, že tak mohutné, umělecky mimořádné dílo české literatury je v myslích českých čtenářů spojeno s komunistickou ideologií.

Proti všem není černobílé vylíčení doby tak, jak by si to komunističtí ideologové přáli. Je to barvitý, plnokrevný a všestranný obraz, ve kterém Jirásek jednoznačně stojí na straně vzájemné tolerance a pochopení. Ukazuje, kam až mohou zajít fanatičtí vyznavači původně dobře míněných myšlenek, a zároveň obdivuje ty, kterým skutečně jde o názorovou i náboženskou svobodu a dokážou pro ni nasadit i svůj život.

Proti všem je mistrné historické plátno, jedno z nejlepších děl české historické literatury. Je čtivé, hluboké, dramatické a životné. Kdokoliv odhodí předsudek vůči tomuto dílu a Proti všem si přečte, dílo si okamžitě zamiluje. A pochopí, v čem tkví Jiráskova genialita – Jirásek dokáže skloubit historické události s životem a cítěním tehdejších lidí tak, že se historická doba zživotňuje, vysvětluje a skutečně prožívá.