Popis projektu

Historická románová trilogie – Skonání věku, Kruciata, Boží zástup

Napsáno 1892-1893

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

První vydání: Zlatá Praha 1893, poté ve sv. 19 Sebraných spisů I, ve sv. 1 Sebraných spisů II, první ilustrované vydání 1939

Věnováno: Svatopluku Čechovi přátelsky věnováno

Motto: bez motta

Průměrně stran: 1.díl 110, 2.díl 320, 3.díl 50

Kapitol: 1.díl 26, 2.díl 58, 3.díl 10

Charakteristika: Historický román

Doba: 15. století

Hlavní témata: Svoboda, náboženství, válka, fanatismus, zrada, pomsta

Zfilmováno: Ano (1956, režie Otakar Vávra)

Zajímavost: Jiráskův mohutný román o vrcholné době husitských válek je oproti tradovaným předsudkům plný deheroizace jak samotných husitů, tak i jejich nepřátel. Navíc se Jirásek nebojí vylíčit hrůzy husitského běsnění, hraničící až s bezhlavým fanatismem; ostatně příběh jedné z hlavních postav románu, Zdeny z Hvozdna, bez servítků zobrazuje rozpolcenost husitského hnutí a důsledky náboženského fanatismu, ve který husitství často vyúsťovalo. Jirásek sice chápe prvotní příčiny i cíle husitského hnutí – svoboda vyznání, vyzvednutí duchovního života nad hmotný – tedy hodnoty Jiráskovi jako zapřisáhlému demokratovi blízké, ale dokáže vidět, jak složité husitské hnutí bylo, kolik v něm bylo různých zájmových skupin, a také, jaké hrůzy s sebou navzdory všem heslům a ideám neslo.

Inspirací pro vznik díla byla vedle literárních a historických pramenů i inspirace výtvarná – olej Mikoláše Alše “Husitský tábor” z roku 1877 a snad kresby husitů, které koncem roku 1875 osobně objednal Jirásek u Alše pro potřeby Šmilovského (ten jich nakonec nevyužil).

Zajímavou, i když drobnou inspirací byla próza Josefa Holečka “Jak u nás žijou a umírají”.

Náboženské husitské hnutí zachvátilo celý český národ. Sedláci, měšťané a vladykové prodávají své statky nebo je v náboženském fanatismu zapalují a za zpěvů husitských písní odcházejí za ostatními bratry a sestrami k Táboru. Cestou ničí kláštery a hubí nepřátele kalicha.

Na mohutném ostrohu hory Tábor vyrůstá pod rukama pilných bratrů nové město, které se plní nadšenými božími bojovníky, ale i fanatickými sektáři a blouznivci.

Probošt vypáleného louňovického kláštera prchá spolu s novickou Martou a sakristánem před oddíly husitů. Kdyby je husité chytili, čekala by je jako odpůrce přijímání podobojí jistá smrt. V blízkosti vesnice Bukovska se sice s jedním oddílem husitů téměř setkají, ale podaří se jim včas utéct. Hledají úkryt v sousedním Hvozdně, kterému vládne vladyka Ctibor z Hvozdna. Ten zde žije se svou dcerou, vdovou Zdenou z Hvozdna, ve které díky hříšnému a poživačnému životu svého muže, kterého nikdy nemilovala, našlo velký ohlas kázání Mistra Jana Husa i ostatních husitských kněží, a s mladým Ondřejem z Hvozdna. I Ctibor z Hvozdna si zamiloval Jana Husa, nesdílel však dceřino nadšení pro radikální husitské kněze.

Ctibor z Hvozdna poskytne uprchlíkům přístřeší. Při své obhlídce sousedního Bukovska se stane svědkem vypálení a zničení tamního kostela a dobytí tvrze husity. Spatří, jak většina vesničanů odchází do nového města Tábora; někteří sami zapalují své domy, jiní odcházejí s husity ze strachu před nimi. Zdena z Hvozdna přemlouvá svého otce, aby také odešli na Tábor. Ten váhá, Zdena odchází sama. Uprchlý probošt s novickou a sakristánem potají utíkají postranními cestami z Hvozdna a za doprovodu Ondřeje z Hvozdna se dostávají do bezpečí radonické tvrze Oldřicha z Rožmberka a odtud dále na jeho hrad Příběnice.

V Táboře se Zdena z Hvozdna rychle zabydluje; pomáhá v místním špitále, ve kterém pečuje o raněné. Setkává se s mladým knězem Bydlinským a knězem Kánišem; oba patří mezi radikální husitské kněze. Odmítají pomáhat Praze, na kterou se chystá Zikmund s křižáckou výpravou, neboť ji pokládají za hříšné město. V Táboře se objevuje i Ctibor z Hvozdna s Ondřejem. Chce být hlavně dceři nablízku.

Probošt louňovického kláštera se vydává za císařem Zikmundem jako posel Oldřicha z Rožmberka. Na husitském území se pohybuje v přestrojení, na území, které ovládají křižáci, ve svém duchovním oděvu. Při cestě je svědkem řádění cizích vojsk, která zabíjí bezbranné ženy i děti a vše pálí na cestě ku Praze. V Kutné Hoře se setkává s císařem Zikmundem. Domluví s ním další plán: Zikmund napadne Prahu a ve stejnou dobu Oldřich z Rožmberka Tábor. K Zikmundovi dorazí i poselstvo z Prahy; chtějí zabránit útoku na Prahu, ale zároveň požadují, aby Zikmund akceptoval přijímání podobojí. Zikmund se jim však vysměje.

Žižka i přes odpor knězů Kániše a Bydlinského táhne Praze na pomoc. Ve vojsku se nachází i Ondřej a Ctibor z Hvozdna. Zatímco se Žižka připravuje na boj s křižáckou výpravou, dozvídá se o tom, že Oldřich z Rožmberka obklíčil Tábor. Vysílá tedy část vojska Táboru na pomoc; mezi ním i Ctibora z Hvozdna a Ondřeje z Hvozdna.

Při vítězném boji o Tábor je Ctibor těžce zraněn. Dostává se do špitálu v Táboře, ve kterém o něj pečuje jeho dcera Zdena. Dozvídá se, že si Zdena chce vzít kněze Bydlinského. Ctibor z Hvozdna se sňatkem nesouhlasí, neboť je mu proti mysli radikální a fanatické učení Bydlinského. Zdenu však nemiluje jen kněz Bydlinský; i kněz Kániš k ní zahořel. Mezi oběma knězi tak vzniká silná rivalita.

Ondřej z Hvozdna pospíchá s vojskem zpět ku Praze. Husité se opevnili na Vítkově. Vojsko císaře Zikmunda přebrodí Vltavu, aby zaútočilo na husity. Husité se však ubrání a zvítězí. Ondřej z Hvozdna se s ostatními vrací na Tábor. Ctibor z Hvozdna se už cítí lépe.

Na hradu Příběnice uprchlá novicka často vzpomíná na Ondřeje z Hvozdna. I na Příběnicích je vězněno mnoho husitů. Ti se vzbouří a podaří se jim vyslat zprávu na Tábor. K Příběnicům tak dorazí husitské vojsko a hrad dobyde; věznění husité jsou volní. Správcem hradu se stane Ctibor z Hvozdna. Novicka se opět setkává s Ondřejem z Hvozdna a ten jí chrání před rozběsněnými husity. Vezme ji pod svojí ochranou na Tábor. Zde novicka přechází na husitskou víru.

Kněz Kániš i Bydlinský v Táboře bouří své přívržence proti ostatním husitům i proti Žižkovi. Nakonec jsou však většinou vyhnáni z Tábora do městečka v podhradí Příběnic, spolu s nimi i Zdena z Hvozdna. Žárlivý Kániš popouzí ostatní proti Bydlinskému; podaří se mu zfanatizovat dav svých věrných, kteří Bydlinského i jeho ženu Zdenu z Hvozdna upálí v jejich domě. Pomoc, kterou k nim pošle Ctibor z Hvozdna, přichází pozdě.

Adamité kolem kněze Kániše jsou poté Žižkou rozprášeni…

Hlavní téma epopeje – obrana kalicha a země před Zikmundem a jeho spojenci a pak obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé z tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a rozestavěni tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné obhlédnout územně rozlehlé a ideologicky rozporné dění.

Svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí Zdena z Hvozdna monumentalizuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby; prahnutí po družném a čistém lidství, po nesobecké spolupráci a po sbratření lidí, po sociálně spravedlivém světě, kde se respektuje jedinec a odmítá stádnost. Tragický skon, který zaskočí paní Zdenu s Bydlinským ve chvíli, kdy se – již pozdě – rozhodli z “božího zástupu” odejít, aby uchránili sebe a svoji lásku před zfanatizovaným davem, vrhá kritický stín na “pikarty”, odsuzuje jejich ideologii a morálku a slouží jako zdůvodnění tvrdého zásahu hvozdenského zemana proti sektě. Ale také současně ten tragický skon dřívější Zdeninu důvěru v zástup zpochybňuje.

Ve světle jejího údělu a konce dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů. Díky této postavě pronikáme do psychologické a mravní problematiky husitského hnutí.

Zdena z Hvozdna je hrdinka pokory a snu. Zprvu poslušná otce a pak zkroušená nezdařeným manželstvím zahoří pro Husovy výzvy k mravní obrodě současného lidstva. Bez nároku na uznání slouží nemocným a raněným a v atmosféře Tábora se dál vzněcuje vidinou lidského sbratření. Lásku Bydlinského a svazek s ním chápe jako nápověď této nové mravnosti a jako vlastní vklad do jejího prosazování. Uplatnit pokoru, rozdávat se potřebným až po kraj sebeobětování je také v prostorách Jiráskovy “české epopeje” snazší než dojít zadostiučinění a hlavně osobního štěstí.

Svět obklopující Zdenu má historicky společenskou konkrétnost. V něm nabývá postava na hloubce, její vývoj má svoje zjevné společenské motivy i přesvědčivost. Jako žena hledající poslání ve společnosti skrze lásku je Zdena blízká a srozumitelná modernímu čtenáři.

Poměřován tou zmařenou ženou, velikou svou pokorou a svým snem, dostává čas vítězných bojů husitů, ona doba obestřená slávou, svou tragickou perspektivu nenaplněných ideálů – ideálů tak vysokých, že je nebyla s to realizovat.

Deheroizací vyniká scéna vítězné bitvy na Vítkově. Ctibor z Hvozdna tu účasten není, následky zranění ho drží mimo. Ondřej pak se míhá na okrajích rozsáhlé operace, zařazen v zálohách, a ne na vrcholu Vítkova, v blízkosti Jana Žižky. Tohoto vojevůdce v nejvypjatější chvíli bitvy obklopují u Jiráska pouze bezejmenní hrdinové. Taková anonymizace dějinné scény třeba “odpovídá” realitě grandiózního vojenského střetnutí, rozhodně pak Jiráskovu záměru demonstrovat lidové hnutí v akci, sotva však uspokojuje potřebu hrdinů. Ondřej stojí v dané scéně na místě, odkud může dohlédnout i na vrchol Vítkova, i za sebou ku Praze. Ale roli této širokoúhlé kamery a kompoziční spojky – v těchto funkcích se Ondřej uplatňuje se zdarem – obětoval Jirásek šance svého mladého muže zaskvět se v boji a vynutit si obdiv svého okolí (i čtenáře).

K takové deheroizaci reka a udatného individuálního činu neradil starý epos, a to snad v žádné podobě – ani epos bohatýrský, ani rytířský nebo historický, tím méně pak epos romantický, koncentrovaný k výjimečné osobnosti. To “zmenšování” jedinců, které pozorujeme v próze Proti všem, jde spíš na vrub realistického románu určitého typu a jeho zaměření na jevy nenápadné, hromadné, opakované, na jedince neseného silami mocnějšími, než je on sám, anebo na jedince vřazeného na první pohled téměř k nerozeznání do zástupů, které vede.

V ostrém kontrastu k Žižkovi je představen Zikmund a jeho dvůr. V porovnání s Žižkou, demokratickým a téměř nenápadným vůdcem a vojevůdcem, vyvstává pyšné sebevědomí onoho uchazeče o český trůn s aspiracemi světovládce a zhoubce českého kacířství, ne-li všeho českého. On i jeho družina chtějí svým leskem imponovat českým spojencům i je zastrašovat a vnucovat jim pokornou poslušnost. Jenže dojem vznešené moci se opakovaně hroutí v bojových střetnutích s “božími bojovníky”. V nepoměru, jak se jeví Zikmund a jeho vojsko v klidu a jak v boji, tkví zase deheroizace. Tentokrát se obrací – na rozdíl od Žižky – proti pyšné zvůli.

Deheroizace se týká jedinců v táboře kališnickém i nepřátel.

V Proti všem se konfrontuje několik ideologií a vůlí, a každá tíhne k vyhraněnosti; v bitvách jsou vítězové i poražení. Jirásek prosazoval ve svém díle toleranci. Vážil si lidí pevného přesvědčení a v tom smyslu koncipoval hrdiny svých příběhů. Ale nade vše u lidí pevných myslí a povah stavěl snášenlivost.

Momenty historické a ahistorické stojí v románě v tak těsné blízkosti, že mezi nimi vzniká působivý kontrast.

V kompozici Jiráskových próz se běžně a nápadně uplatňuje záliba v ostrém kontrastu. Projevuje se například tím, že v nejvyšší tísni, v okamžiku bitevní vřavy a vrcholícího nebezpečí, smrti či prozrazení, dochází k tklivému vyznání lásky… Autor neapeluje na schopnost odříkání, naopak přiznává hrdinovi právo na soukromé štěstí.

Tempo v Jiráskově epopeji se zpomaluje zachycováním vnitřního rozpoložení postav… Nemalá část jejich aktivity se obrací dovnitř, k přemítání o myšlenkách, které k nim doléhají, i k hledání vlastní duchovní orientace a vlastní odpovědnosti za rozrůstající se hnutí.

Ústřední hrdinové jsou svobodní zemané, kteří vstupují do revolučního hnutí nikoliv pod tlakem bídy či útisku anebo z jakékoliv další praktické pohnutky, nýbrž z nabytého přesvědčení, prokazujíce tak mravní a ideovou přitažlivost Husova učení. Jejich původ, zázemí a ideová východiska jim dovolují zůstávat rozumnými a ryzími “idealisty” a distancovat se od jakéhokoliv radikalismu. Jediná paní Zdena z Hvozdna z trojice ústředních postav se přidala k “adamitům”; tím, že krutě doplatila na své pozdní prohlédnutí ze zklamaného snu, je sugestivním varováním před pozicí “proti všem”.

(Jaroslava Janáčková)

Současníci nemusejí obdivovat husitskou dobu tak jako jejich předci v 19.století, avšak národní obraz husitství, jak jej vykreslil např. spisovatel Alois Jirásek v historickém románu Proti všem, zůstane trvalou součástí novodobého historického povědomí.

(Hugh LeCaine Agnew)

Autorovým primárním záměrem ovšem nebylo předestřít čtenářům pouze barvitý a historicky věrný obraz počátků husitské revoluce, nýbrž napsat prozaickou epopej, která by zachytila dějinné vzepětí českého národa a jejímž hlavním hrdinou by byl český lid, nikoliv jen historicky známé osobnosti. Ve svém experimentu se ale Jirásek neodvážil jít tak daleko, aby zrušil románové postavy a stvořil kolektivního hrdinu…

Spisovatel, věren svým dřívějším i pozdějším postupům, si vybral z pramenů jména lidí, o kterých není téměř nic známo a z nichž poté učinil přesvědčivé typy.

(Petr Čornej)

Okolo osudů hlavních postav se rozvíjí co nejširší historický děj; zvolené postavy se přitom stávají prostředníky mezi románovým příběhem a historickým obrazem. Obě složky pak v jediný celek spojuje Jiráskovo vypravěčství.

První a třetí díl románu tvoří vlastně prolog a epilog vlastního epického jádra, které se tu ještě nerozbíhá do několika samostatných pásem, posunuje se kupředu v krátkých chronologicky i věcně na sebe navazujících kapitolách. Novým rysem románu je spojení individuálních osudů se sugestivně vylíčenými obrazy velkých bitevních scén. Jedná se o Jiráskovu metodu historického románu, která se často stává předmětem nepochopení Jiráskova umění, ale která ve spisovatelově díle představovala způsob, jak překonat romantickou, zápletkami překypující stylizaci děje a jak objevovat pro český historický román nové možnosti.

(Zdeněk Pešat)

S velkými epickými básněmi má Jiráskova epopej v próze jeden požadavek, jemuž plnou měrou vyhovuje. Dar to neobyčejné síly a mohutnosti v evokaci dob zašlých. Tím blíží se skladba jeho skutečně velké epopeji, která vyjadřuje a objímá celý národ v celé stupnici rozvoje jeho za jisté doby s celým kulturním a dějovým pozadím, s celým bludištěm postav, nakreslených tu letmo pouhým epitetem, tak široce a hlouběji dialogem a líčením, se všemi na oko nepatrnými a zde přece tak důležitými detaily lokálními a kostýmními… (Proti všem) není ovšem lehýnkou kudrlinkou nebo pochoutkou, která by se po čaji rozplizla na jazyku, je zrnité a těžké jako ty vozové hradby husitské.

(Jaroslav Vrchlický)

Sleduji Tvou novou práci ve Zlaté Praze s napnutím, dělá to mocný dojem – inu výborné. Tak Tábory nepopsal posud nikdo.

(Mikoláš Aleš)

Zde už řádí fanatismus všeho druhu, a zvláště silně, historicky zcela pravdivě, fanatismus sektářský a blouznivá mystika. Proti všem nechce být vnímáno po částech, nýbrž najednou, v jednom dechu…Jiráskův význačný a zcela národní staročeský ráz se jeví v tom, že v pohybech davů vždy nejsilněji udává příčiny hluboce duchovní, zvláště náboženské. Tato individualisace těch vzbouřených houfů nemá ani modelu v žádné naší současnosti – tu skutečnost divě rozblouzněnou on uzřel jen ve vlastní obrazotvornosti.

(dobová kritika)

Jsou tu místa, v nichž Jirásek nestranného historika spojuje se vzletným básníkem. Jedním u nejúčinnějších jest výjev upálení dvou mnichů břevnovských, když nechtěli se jako sedm jiných zříci své řehole, co s hradeb hradčanských kněz v obřadném rouše, na slunci zlatem se třpytícím, žehná jim do výše pozdviženou svátostí v nádherné monstranci, od níž na slunci zlaté záblesky jako zář se míhají a ke kůlům na hranici přivázaných mnichům odvahy dodávají. Boje Rožmberských o Tábor, výpady obležených, smrt a pohřeb práčete, ledva pozdraveného a již opět v boj se vrhnuvšího, včasná pomoc Žižkova od Prahy poslaná, noční bitva, smrt probošta a jeho sakristána v hořícím stavení, úplná porážka oblehatelů jsou ovšem líčení, která spolu s vylíčením bitvy na Vítkově zůstávají vrcholky díly.

(Jaromír Borecký)

Proti všem v Zlaté Praze dokončeno (ale trochu kvaltem pro nedostatek místa) a vyjde napřesrok v knize. Pak konec trochu opravím. Pracoval jsem upřímně a udělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi, 1893)

Že se Tobě má práce líbí, těší mne obzvláště. Někdy mne nad tím strach pojímá pro to naše obecenstvo, ale pak píšu zas, jak umím a cítím. Však jsem se také za práce asi třikrát díval na Tvé skici husitských bojovníků a divil jsem se, jak jsi tenkráte už před tolika lety to výborně vycítil.

(Alois Jirásek M.Alšovi, 1893)

Proti všem v té Hlídce zřezali až běda. Ale to jsem čekal. Zato Naše doba mne pochválila, že jsem právě solidní historik, kteráž chvála při díle, které má umělecké aspirace, náramně blaží.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi, 1896)

Proti všem bylo krutě zdeformováno filmem z padesátých let. Komunistická propaganda naprosto překroutila vyznění a smysl Jiráskova díla, které je samo o sobě oslavou snahy o náboženskou i názorovou pluralitu a varováním před jakýmkoliv davovým fanatismem a potlačováním názorů druhých. Je škoda, že tak mohutné, umělecky mimořádné dílo české literatury je v myslích českých čtenářů spojeno s komunistickou ideologií.

Proti všem není černobílé vylíčení doby tak, jak by si to komunističtí ideologové přáli. Je to barvitý, plnokrevný a všestranný obraz, ve kterém Jirásek jednoznačně stojí na straně vzájemné tolerance a pochopení. Ukazuje, kam až mohou zajít fanatičtí vyznavači původně dobře míněných myšlenek, a zároveň obdivuje ty, kterým skutečně jde o názorovou i náboženskou svobodu a dokážou pro ni nasadit i svůj život.

Proti všem je mistrné historické plátno, jedno z nejlepších děl české historické literatury. Je čtivé, hluboké, dramatické a životné. Kdokoliv odhodí předsudek vůči tomuto dílu a Proti všem si přečte, dílo si okamžitě zamiluje. A pochopí, v čem tkví Jiráskova genialita – Jirásek dokáže skloubit historické události s životem a cítěním tehdejších lidí tak, že se historická doba zživotňuje, vysvětluje a skutečně prožívá.