Popis projektu

Historický román

Napsáno 1883-1884

Ohodnoťte dílo

5/5 (1)

První vydání: 1884

Věnováno: Památce Boženy Němcové

Motto: bez motta

Průměrně stran: 250

Kapitol: 30

Charakteristika: Historický román

Doba: 17.století

Hlavní témata: Boj, vzpoura, zvůle, proroctví, hrdinství, svoboda

Zfilmováno: Ano (1931 – režie Svatopluk Innemann, 1955 – režie Martin Frič, 1985 – filmové zpracování stejnojmenné opery Karla Kovařovice – režie Milan Macků)

Zajímavost: Jedním z impulzů pro napsání románu byla Jiráskovi šestice fejetonů “Der Chodenprozess”, uveřejněná roku 1848 všerubským léčitelem G.L.Weiselem.

Lamminger (Lomikar) je skutečná postava, tak jako Jan Sladký Kozina. Lamminger ve skutečnosti opravdu zemřel necelý rok po Kozinovi.

Psohlavec byla původně nadávka; až Jirásek vryl do povědomí čtenářů pozitivní smysl tohoto slova. Co se týče praporu s psí hlavou jako symbolu domažlických Chodů, ten má oporu v obrazu vzniklém před rokem 1753.Ve skutečnosti však byly znakem Chodů hraničářské boty.

Román se stal předlohou pro úspěšnou operu Karla Kovařovice, inspiroval i J.Š.Baara, který začínal svoji uměleckou kariéru pod pseudonymem Jan Psohlavý.

Chodové, statečný a otužilý pomezní lid v okolí Domažlic, střežili zemské hranice. Za to požívali různých výhod a práv; odjakživa byli lidem svobodným a byli poddáni pouze samému králi.

Po Bílé Hoře se dostali Chodové do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Jejich svobody neuznávali a nutili je do roboty. Chodové se bránili, ale marně. Koncem 17.století naposledy bojovali za svá práva.

Od roku 1693 se dědictví po svém otci Volfu Vilémovi z Lammingenu, svobodnému pánu z Albenreuthu, říšském dvorním radovi, ujal jeho syn Maxmilián.

Lamminger poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého-Koziny. Kozina žil do té doby pokojným rodinným životem a byl svými druhy i matkou považován spíše za slabocha, neboť byl mírné a rozvážné povahy. To jeho matka byla tvrdší Chodka.

Ale Kozina se Lammingerovi nečekaně vzepřel a správce i s čeledníky vyhnal. Tento skutek byl označen za odboj proti vrchnosti. Lamminger přikázal Kozinu s několika jinými sousedy zatknout. Při prohlídce našli vojáci v Kozinově statku truhlu s majestáty, které Lamminger přikázal spálit. Netušil však, že stará Kozinová ty nejdůležitější zachránila. Uvězněné sice Lamminger potom propustil, ale robotu Chodům přitížil. Tím ovšem posílil jejich odpor vůči sobě.

Na základě zachráněných majestátů se Chodové domáhali uznání svých práv ve Vídni u samého císaře Leopolda. Zprávy odtud docházely zpočátku příznivé, ale Lamminger nelenil. Chodům ublížilo, když v masopustním úterý před trhanovským zámkem na potupu utopili v rybníce panský karabáč, o čemž Lamminger poslal do Vídně hodně zkreslenou zprávu. Konečně se komise ve Vídni negativně vyjádřila k chodské žádosti, ale Chodové se odvolali k apelačnímu soudu do Prahy. Vyslali tam své přední sousedy, mezi nimi Kozinu.

Ale i do Prahy dosáhl Lammingerův vliv; poslední majestáty byly soudem zničeny a Chodům nařízeno, aby podepsali listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a litují toho, co udělali. Zdrcení Chodové podepsali, až na Kozinu a jeho starého strýce, rychtáře Hrubého; ti proto zůstali ve vězení, kde však Hrubý záhy zemřel.

Mezitím se na Chodsku rozpoutala velká bouře, že muselo být povoláno vojsko. Odpor Chodů byl nakonec potlačen. Rozlícený Lamminger, nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, odevzdal svou při hrdelnímu soudu, který díky Lammingerově vlivu rozhodl, že jeden z odsouzených smí být oběšen – Lamminger si vybral Kozinu jako nejvýmluvnějšího a nejzapřisáhlejšího rebela, přestože Kozina Chody v jejich nenávisti mírnil, takže se s nimi často dostával do sporu – chtěl docílit chodských práv u soudu, nikoliv vzpourami a násilím.

Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a museli mu být na rozkaz Lammingera přítomni všichni Chodové. Kozina však před smrtí vyzval Lammingera do roka a do dne na boží soud.

Kozinova smrt smířila starou Kozinovou s Kozinovou ženou a z Koziny učinila chodského hrdinu.

Uplynul rok od Kozinovy popravy. Lamminger slaví; když tu náhle, skolen mrtvicí, umírá…

Ticho a zamlklost se v románě opakují ve značné frekvenci. Ticho jako poslušnost Chodů si chce vynutit Lamminger, v prostředí chodském ticho a zamlklost opravdu neznamená pokoj, ale jen mezihru mezi akcemi, nabitou vnitřním neklidem anebo hřmotným útlumem.

Pověstná kletba a její účinek mají v Psohlavcích předznamenání. Jí vrcholí systém zlých předzvěstí, jež kolem sebe tuší i vidí pán na Trhanově, Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu. Sotva vyvolal nepokoj na vesnicích, které patří k jeho panství, již se strachuje hněvu hrdého lidu. Četné další úklady proti chodským krokům za obhájení dávných práv motivuje strach mocného pána s tyranskou povahou o vlastní postavení. Lammingerův strach živí Chodové i při svých tradičních zvycích.

Lamminger je ukazován nejen zvenčí, ale i zevnitř, v kruhu své rodiny. Několikrát je exponován po boku své ženy. Oproti němu je paní z Albenreuthu citlivého a dobrého srdce; varuje chotě, přimlouvá se za Chody, které on trestá a pronásleduje. Také ona se pochopitelně bojí lidového hněvu, tuší však, že si ho muž přivolává na sebe sám. Její tichý a nesmělý nesouhlas s počínáním Lammingera vrcholí poté, co odmítl Hančí Kozinovou s dětmi, prosící o milost pro muže odsouzeného na šibenici. Tehdy vlastní žena, pohnutá soucitem, zvolá na Lammingera: Tyrane!

Jan Sladký-Kozina nevstupuje do Jiráskova obrazu jako hrdina, ale hrdinou se v něm postupně stává, jak na sebe přijímá roli nepokorného a uvážlivého mluvčího a posléze umlčeného vězně. V tichu, které se vynucuje a předpisuje na znamení pokory vůči feudální vrchnosti a vládě, je Kozina obávaný, že umí promluvit.

Předposlední fázi dění, předcházející popravě, sleduje Jirásek jakoby očima Lammingera, který nerad vidí, že Kozina kráčí pevně, ničím nezničen. Samo vylíčení popravy je věcně lakonické. V Jiráskově pojetí je etapou v pokračujícím nepřátelství Chodů vůči Lammingerovi. Trvá pod vnuceným přizpůsobením. Zatímco romantický odsouzenec obzíral ranní krajinu, u Jiráska je prostor vedoucí na popraviště zaplněný lidmi a jejich diferenciovanou reakcí. Také vězeň navazuje kontakty se skupinkami i jednotlivci v jisté posloupnosti a ideové gradaci. Dynamiku dění vystihuje Jirásek střídáním pohledů a zorných úhlů, které tlumočí vedle vypravěče neosobního také vypravěč hodnotící, v souladu s ním pak jednotlivé řeči přímé i polopřímé nebo nevlastní přímé znějící z množství. V napětí vůči vypravěči pak polopřímá i přímá řeč Lammingerova.

Mladá a stará Kozinová zaujímají ve stavbě Psohlavců pozici rodiny, mířící jedním pólem k idyle, druhým k dějinné akci. Hančí (mladá Kozinová) je odsouzena do role prosebnice; ostatně Chodskou při viděla nerada, ztrátu truhly s majestáty vítala s nadějí, že bude pokoj a Jan Sladký Kozina zase bude patřit rodině. Svou statečnou oddaností k muži si nakloní i starou Kozinovou, ale to neumenšuje napětí mezi oběma ženami.

Z rozmezí tří roků, v Psohlavcích sledovaných, je roku prvnímu věnováno nejvíce kapitol. Čas, zrychlovaný epickým podáním, podporuje dojem dochvilné spravedlnosti, pokud jde o Lomikara, a dějinného odkazu.

Zrychlování dané redukcí motivů a mírou návaznosti či plynulosti v jejich spojování se dotýká všech základních témat, včetně idylického chronotopu. Zkracování se týká i evokací bouřkové nálady v krajině a zamračeného nebe s lijáky a větry, nejfrekventovanějšího motivu svého druhu. Tento doprovod bouřlivých událostí chodské pře vtiskuje Psohlavcům akcent mýtické souhry mezi lidským a přírodním, zemí a nebem. I tohle srozumění, ve svém principu obehrané a průhledně jinotajné, může přispívat k tomu, že smrt přičarovaná jako akt odplaty, smrt vyprošená lidem z rukou vyšší spravedlnosti, než na jakou stačí oni, je přiřazena k předchozím paralelám aktů lidských a živelných, a v tomto smyslu je logická a přirozená.

(Jaroslava Janáčková)

Kozina není žádná vtělená ohnivost nebo vůdcovská nátura; je to hrdina ve svém vědomí práva, ale neuděláte z něho typ bojechtivého vyznavače síly.

(Karel Čapek)

Psohlavci zaujímají klíčové místo v dějinách české literatury; znamenají totiž zásadní předěl; definitivní rozloučení s romantickou tradicí v osnování postav i děje a obrat k umělecké věrojatnosti jako prvnímu a nejdůležitějšímu rysu jeho novodobé neromantické podoby.

K věrnosti příběhu přispěla nejen dokonalá znalost prostředí, v němž se tragédie odehrává, ale i samotné pojetí konfliktu. Jirásek nepřipustil jakékoliv zjednodušení složité situace. Naopak, v kresbě selských charakterů rozvinul širokou stupnici postojů, opírajících se o rozdílnosti jednotlivých povah a jejich zájmů. I to patří k celkové věrojatnosti příběhu, že právě ten nejrozvážnější, který zprvu vzbuzuje svou připoutaností k rodině až nedůvěru chodských rychtářů i vlastní matky a krotí projevy živelné vzpurnosti svých druhů, je nakonec považován Lammingerem a pak i soudci za nejzarytějšího nepřítele.

Konečně našel Jirásek pro své téma i odpovídající umělecký tvar. Ráz a průběh konfliktu si vynucoval strohou, dramatickou gradaci děje. Jeho vyvrcholení a odplata v podobě božího soudu zase vnáší do příběhu prvek baladičnosti.

(Zdeněk Pešat)

Psohlavci jsou nám kniha vzácně drahá, která by v žádné české rodině neměla scházeti. Ten bodrý, rázovitý český lid, jemuž bulacké jeho nářečí dodává tak zvláštní jadrné barvitosti, ve svém utrpení, ve svém zápase za zděděnou volnost musí zachvěti srdcem každého člověka, jakž tedy ne Čecha. Poesie a pravda sloučily se zde ve svazek nejpůvabnější. Nemýlíme se, tvrdíme-li, že Psohlavci jsou dnes nejlepší náš román historický.

(František Kvapil)

Vedle poutavosti dějinné látky a vedle umělecké hodnoty zpracování vděčí všeobecné sympatie k dílu v neposlední míře své ideji: ideji úcty a lásky k slavné minulosti, k svobodě a samostatnosti, jež je vrozena českému národu, ideji, jíž je chodská historie předobrazem touhy celých generací, předobrazem obnovení českého státu.

(Jaromír Borecký)

Láska a píle zvítězily, chodský příběh vstoupil uměním Jiráskovým do národní paměti navždy.

(dobová kritika)

Psohlavci patří mezi Jiráskova nejlepší díla a klasiku české literatury vůbec. Je to strhující román s věrně a výborně vylíčenými postavami a dramatickým příběhem, který čtenáře nepustí, dokud se nedostane až ke konci.

Někomu může vadit použité chodské nářečí, které však má své kouzlo a zapadá do perfektně vystiženého života Chodů. Psohlavci jsou románem vrcholně hrdinským, a přitom nepatetickým a uvěřitelným. Hlavní postava není typickým rekem bez bázně a hany, tedy někým z téměř nadpozemské sféry, naopak svým počátečním váháním a nedůvěrou a pozdějším vývojem prokazuje typicky lidské vlastnosti, blízké každému smrtelníkovi.

I postava Lomikara není vylíčena jednostranně. Je typickým pánem staré doby; strachuje se, aby neztratil kontrolu i moc nad svými poddanými, a proto se neštítí jakýchkoliv činů. Má z hněvu lidí strach a jde mu o to ukázat, že je to on, kdo má větší sílu. Jedině jeho žena tuší, kam jeho způsob vlády a řešení konfliktů vede.

Díky povinné četbě dost zprofanovaný titul si zaslouží upřímnou přízeň čtenářů; těm, kteří odhodí předsudky, přinese skutečně excelentní literární zážitek a prokáže, že by Jirásek díky svému mimořádně citlivému pohledu na každou nesvobodu a zvůli těžko mohl být zadobře se svými pozdějšími komunistickými překrucovateli.