ŘEČ V HRONOVĚ DNE 21.SRPNA 1921

Den sedmdesátých narozenin není dnem potěšení, nýbrž vážného zamyšlení a výhledu na nedlouhou již cestu životní, tratící se v temnu věčnosti.

Než pro mne je dnem krásným, vyjasněným tolikerými projevy uznání, přízně a lásky vás všech milých rodáků, vás všech milých krajanů z blízka i daleka, ba snad mohu říci, všeho národa, všech jeho vrstev, všech jeho stavů ve vzácné svornosti. “Co vám možná přáti krásnějšího, co více blažícího,” četl jsem v jednom z blahopřání, písemně mi zaslaných. Ano, je tomu tak; je to krásné a blažící, je to štěstí; jeho paprsky zaplašují stíny vysokého věku a budou svítit a hřát do všech dnů, jež budou mně ještě popřány.

Ale nesmím zhrdnout, nesmím zapomenout, že ta oslava není jen má, ale oslava myšlenky, pro kterou jsem pracoval, i oslava vítězství našeho národa, všech pracovníků a bojovníků, kteří pro to vítězství pracovali a bojovali; v jejich řadách jsem stál a konal to, co je svatou povinností. Šel jsem jen za hlasem svého srdce, za tím, co jsem pokládal za prospěšné národu, olupovanému o stará práva a utiskovanému v jeho rozvoji. Před deseti lety, když jsem o svých šedesátých narozeninách děkoval tu ve svém rodišti svým příznivcům, naznačil jsem, oč jsem se snažil svým dílem: obnovit paměť minulých dnů a tou osvěžit a posílit v boji a třeba roznítit i k svatému hněvu, připomínat křivdy na nás páchané a zažehovat i nenávist proti utiskovatelům.

Dnes o svých sedmdesátých narozeninách mohu radostněji děkovat. Tenkráte jsme stáli v tuhém boji, dnes jsme vítězi. Jsme osvobozeni, samostatni. Toho štěstí jsem se dožil, a jestliže jsem dílem svým něčím prospěl, jsem tím šťastnější. Dojat, z té duše děkuji za vaše uznání, za vaši přízeň a lásku. Děkuji svému milému příteli, básníku Kvapilovi, za srdečný a přelaskavý jeho projev, děkuji všemu obyvatelstvu svého milého rodiště, děkuji váženým zástupcům měst a obcí, našim jednotám a organizacím, spolkům a sdružením, váženému slavnostnímu výboru, jenž tyto milé, krásné dny připravil. A děkuji také za tu valašku ze Slovenska. Když se na ni podívám, vzpomenu si na valašku Jánošíkovu, o které vypravuje se krásná pohádka, že když ji za sedmery dveře zavřely, sama se jim probila. A tak myslím, že i ta naše československá jednota zůstane trvalou, věčnou.

Obzvláště děkuji našemu milému lidu bez rozdílu stran a stavů. Blaží mne, že miluje, co já miluji, a věřím, že bude jednotný v lásce a oddanosti k naší republice, těžkými oběťmi, utrpením a krví vybojované, k republice vpravdě demokratické, která nezná nadvlády jediné strany, nýbrž ctí právo všech a přeje všem spravedlnost i rozvoj kulturní a sociální. Toužím, aby všechno zápolení stran spravovaly a vedly zřetel a láska k tomu nejvyššímu, čeho jsme dosáhli, k naší samostatnosti, k našemu státu, k blahu a síle všeho národa.

Milí rodáci, krajané, přátelé, srdečné díky vám všem!