M.D.RETTIGOVÁ

Zatímco se ve světě dějí věci širšího dosahu, zde na malém městě jde jen o to, aby se dívka dostala za ženu mladému muži a aby její starší ctitel neřešil svou prohru tragicky. Záleží přece na tom, aby uprostřed nekonečného světa i skromné osobní příběhy došly prostého lidského štěstí.

(Miroslav Novotný)

Jarý, svěží dech národního jitra vane z veselohry, časově předjímající slavnou “Filosofskou historii”.

(Jaromír Borecký)

Vlastní dramatické jádro není silné. Je to drobné epizoda z maloměstského života.

(dobová kritika)

A tak jste pohrouženi v ty krásné a nám drahé časy, že nepříjemně vás vytrhne padání opony z líbezného snu. Z diváků rozhýčkaných, nervosních a nemilosrdně analysujících stanete se pojednou tak trpělivými a naivními posluchači, jako děti, slyšící hezkou pohádku

(dobová kritika)

Tichá a vlídná idylka z doby probuzenecké, divadelní to pendant autorovy starší rozkošné “Filozofské historie”.

(Jaroslav Kvapil)

Kolem drobného, sentimentálně milostného románku mladé dívčiny Lenky, jež se chce provdati za staršího muže v domnění, že mu náleží z vděčnosti a úcty také její štěstí, a při tom jiného miluje, hromadí se v pestrých skupinách rej všeho venkovského života, jak býval v menším městě před r.1848. Dílo vyniká hlavně pravdou starobylosti zobrazeného života a znamenitou náladovostí scén, většinou intimně idylických neb i humoristických. Ale hlavním cílem díla to nebylo. Podnětem k práci byla autorovi vděčná památka šlechetné české ženy, vlastenky a buditelky.

(Jan Voborník)

V dobrém koloritu je všechna cena práce té – více ani autor sám jistě nezamýšlel.

(Karel Kamínek)

Titulní hrdinka hraje vlastně úlohu pouhé resonérky. Domlouvá každému a všem… Ve hře vystupuje mnoho osob, ale největší díl jejich je pouze schematicky nakreslen… Perlou novinky jest obrana vlastenectví a národního uvědomění proti humanitství němčícího advokáta Güllicha; zde ťal spisovatel do živého pánům Güllichům nynějška.

(F.Zákrejs)

V Magdaléně Dobromile Rettigové jsem hrála nejprve němčící převrhlou Češku Rollerovou a konečně i samu Magdalenu Dobromilu. Tato úloha mne zvlášť jímavě opředla půvabem jasně viděné doby úsvitu. Miluji z celého srdce tuto osvícenou, statečnou ženu, která si u Jiráska tak dobře rozumí s pravdou prostých i s blouděním mladých a která ztělesňuje tři z nejvzácnějších ženských vlastností: cit, rozum a odvahu. Všechno, co mi Jirásek pověděl o své Litomyšli ať už ve Filosofské historii či ve svých pamětech, bylo mi dobrým ukazovatelem cesty k této přemilé roli… Když jsem hrála Rettigovou o svém čtyřicetiletí u Národního loni v září, uvědomila jsem si znovu, co síly, víry a nádherné jistoty je v této zdánlivé idylce z dávné Litomyšle. Vzpomeňme proto při této příležitosti i na jejího velkého tvůrce Aloise Jiráska s vděčnou láskou.

(Růžena Nasková)

Jirásek ukázal v této hře pozoruhodnou divadelní techniku, jmenovitě v kresbě postav a dikci. Každé slovo tu má své místo, všecko přiléhá a klape, má svou šťávu a vůni. Škoda jen, že tento duch, tak silný a houževnatý v evokaci vymřelých pokolení, pohybuje se na tak úzkém horizontě ideovém a utkvívá tak příliš jen na povrchu věcí a duší.

(dobová kritika)

Na této veselohře stejně jako v Lucerně postihneme snadno pravé zdroje Jiráskova humoru a idylismu. Totiž jeho životní optimismus a jeho teplý poměr k drobným lidským postavičkám. Tyto dva elementy nadnášejí Jiráskovu drobnokresbu na úroveň laskavé veseloherní idyly, jež je prostoupena skrznaskrz kořenným češstvím, takovou podivnou esencí češství, již postihne právě jen české srdce, ale je prostoupena i uměním důvěrné charakteristiky a jasné stavby. Je to líbezný obrázek, malovaný vodovými barvami.

(dobová kritika)

Jakýsi novelistický nádech, tak lehce pochopitelný u autora, jenž ve velikých románových skladbách i v drobnějších povídkách pokusil se vystihnouti zajímavý ráz a milou vůni naší předbřeznové doby, nese na sobě i “M.D.Rettigová”. Její dějový podklad a zápletka jsou tak prostičké, že na první pohled je zřejmo, že autorovi více šlo o dobový obrázek, než dramaticky působivou, organicky ucelenou práci… Nová tato dramatická práce co do účinnosti zůstává značně za “Vojnarkou” a “Otcem”. Schází jí právě to, co činí podstatu scénické úspěšnosti: hybná dramatická síla, břitkost a plastika kresby a organicky se vyvíjející děj, jehož nositelkou by byla životná, plastická postava. Magdalena Dobromila Rettigová, jejíž tiché vlastenecké a společenské působení v němčící Litomyšli let třicátých hra Jiráskova nám předvádí, není takovou postavou. Milostné zápletce hry nad to nedostává se novosti.

(dobová kritika)

Dva mladí, dobří lidičky se mají rádi a divným předením událostí mají se minout v životě. M.D.Rettigová, žena zlatého srdce, zahraje si trochu – ne na intrikánku – na prozřetelnost. Tu onde lehce a skoro nepozorovaně prstem přirovná běh koleček, až ta ku konci dál bez překážky šťastně běží. Nic zvláštního, nic neobyčejného, pouze tak prostě pravdivé, že snad se i na vlas všechno tak událo, jak třemi akty veselohry probíhá. Co rok se mi objevuje Jirásek jako vždy horlivější a bezprostřednější vypravovatel a líčitel skutečnosti, málem bych řekl rekonstruktér skutečnosti jednou již zaniklé… Ona útlá fabule s ovzduším časů, “když si náš dědeček babičku bral”, je tu takměř jen proto, aby paní Providentia = M.D.Rettigová se vším svým bodrým životním teplem dobré, rozšafné ženy a prostosrdečné vlastenky, na níž není stínku jaké přepjaté sentimentálnosti, mohla zde vystoupiti a vedle ní několik miniatur městských honorací, klepavých, dobromyslných, ironických, nebo neuhlazených a na každou z nich připadlo tolik místa a světla, aby vznikl z toho všeho obrázek pohyblivý, živý, barevný, s přelétavými stíny a příjemným teplem, jaký jedné neděle a následujícího pondělí roku zmíněného mohl v uvedeném městečku pozorovati, kdo by v zámeckém parku, v bílém, čistotném pokoji paní radové Rettigové, v háji nebušínském mohl zpozorovati, kdyby se na vše ze stanoviska uměleckého výběru, sám nepostřehnut, díval. A.Jirásek nepohybuje se zde v novém nebo cizím ovzduší. Už dávno je byl objevil a cele si osvojil. Na tisíce jeho čtenářů zná tuto atmosféru tichých městeček a chvíle našeho svítání, časy prvních dnů našeho obrození, a hle, jejich dlouholetý líčitel zase znovu v nich nalézá poutavé a nové obrázky, nové zjevy a nové pohledy… Žádný náraz, žádné vysoko se pnoucí emoce: pro nás, šťastnější dědice, jen třenice, na něž s veselým úsměvem pohlížíme. Zdravé, tak poněkud jakoby horácké umění Jiráskovo, není ochořené ni v nejmenším symbolismem, a přece ti studentíci a jejich dívčinky, ti dva – s odpuštěním – ševci vlasteneckého zápasu a na druhé straně páni advokáti, pojezdní, berní a jich paničky, zda nesymbolizují vrstvy, v nichž símě nového češství nejdříve a nejpozději vzešlo? Až počnou Jiráskovo umění vážně a zevrubně rozebírati, naleznou, jak jsem si jist, přesnost a jasnost zejména v posledním, již po desítiletí trvajícím období jako jeho přední vlastnosti. Přidávám k nim ještě jednoduchost, i v složité koncepci. To jsou také vlastnosti nové jeho veselohry; jejich proud a spád má podivuhodně správnou souvislost a podmíněnost, jejíž kompozice má světlou přehlednost a přitom přirozenost, a nejvýše stavím její živě přívětivý kolorit doby a bezpečnou kresbu typů a zjevů, nejednou jakoby jediným slovem a jediným gestem vystiženou. Jiráskovo umění vypravovatelské zrovna nápadně vyhýbá se reflexím a reflektujícím pomůckám; má v mých očích vždy mnoho pozitivní plastičnosti a proto asi tolik trefné koncisnosti. Zde rovněž tak. A přece tolik detailů? Ano, právě v tom, jak, mnoho-li a kde je autor nasazuje a umisťuje, osvědčuje umělecký takt přímo záviděníhodný. Proto jeho Litomyšlané před našima očima žijou, jakoby nebyli umřeli. Na prvním místě paní Magdalena Dobromila. Její kuchařská popularita není firemním štítem, hřešícím na známost jména. To je žena se srdcem na pravém místě, s ženským důvtipem a s teplou srdečností. Slovem: životná žena, která má pravé slovo pro sarkastického dr. Güllicha zrovna tak nasnadě jako pro řemeslníka, pro říznou hospodyni doktora Plavce i pro ajnemrovic Lenku a jejího milence. Není divu, že, než slunce zajde a háj nebušínský měsícem zazáří a romantickými fanfárami a písněmi se rozkolíbá, vše skoncuje, jak se ve veselé hře sluší a patří.

(dobová kritika)

Je ostatně zřejmo na první pohled, že autoru šlo více o zachycení a nanášení barev, na vytvoření určitého kulturního milieu než na vytvoření účinných scén a fraškovitých situací, jež lákají galerie. Ale to není slabinou hry, po mém názoru je to její předností, a přibližuje ji právě tato snaha po malbě určitého kulturního prostředí modernímu názoru na uměleckou tvorbu a tvoří z veselohry Jiráskovy dílo vážné a skutečně umělecké. Já pro svou osobu kvituji aspoň autoru s velkým povděkem odvahu, že dovedl si odříci honbu za fraškovitostí, která sama sebou daleka ještě je toho, co si myslíme pod pojmem veselohry. Zde i ty na pohled komické postavy, kupř. manžela punčochy pana Roubínka a ženské dvojice Roubínkové a Rollerky mají pod svou komičností krvavě vážný rys, budící hluboký soucit a otevírající vážné, kulturně historické perspektivy. A dobrá, umělecky cenná komedie právě musí pod svým vnějším smíchem ukrývati tyto výhledy na věci vážné a zanechati po smíchu rýhy nutící k vážnému přemítání. Děj je prostičký. Točí se kolem lásky mladého děvčete k panskému myslivci a rozporu mezi touto láskou a vděčností k starému doktoru Plavcovi. A jen tak pevná ruka jako Jiráskova mohla se odvážiti tuto jednoduchou látku zpracovati na celý večer. Jen té neobyčejně jisté malbě a znalosti kulturního koloritu doby mohlo se podařiti, že hra nejen upoutá, ale hřeje až do konce, úspěch to právě umělecký. Hru nezachraňuje několik scén, jako bývá zvykem, ale celkové umělecké zpracování. K hlavnímu prostému ději připojena je řada epizod, v nichž hlavní roli hraje postava Rettigové a její blahodárný vliv na její okolí.

(Antonín Nečásek)

Jirásek překvapivě věnoval slavné české kuchařce a vlastence nikoliv životopisnou hru, nýbrž historickou veselohru, ve které jde o problém s láskou, který se díky Rettigové podaří zdárně vyřešit. Svou veselohru zasadil do příběhu podobného těm, které Rettigová v době národního obrození sama psala – zřejmě jako ocenění její odvážné literární činnosti v době, která češtině a ženám spisovatelkám vůbec nepřála. Jiráskovi se určitě podařilo vytvořit skvělý starosvětský náladový obrázek ála Rettigová, který má své kouzlo i dnes.

M.D.Rettigová je tedy do určité míry půvabná hra, jejíž původní poslání a účinnost se však již vytratily. Zůstal sice povedený historický obrázek tehdejšího života s brilantně napsanými dialogy, jehož příběh však není natolik nosný a dramaticky vystavěný, aby přesvědčil i dnešní diváky. Charakteristika postav je přímočará a nikterak silná, aby hru osvěžila. Vylíčení dobového prostředí, ve své hodnověrnosti a barevnosti velmi zdařilé, již dnes v mnohém postrádá zamýšlené humornosti (dříve se diváci bavili mj. škádlením mezi českým a německým elementem; ostatně hra byla kdysi velmi populární). Mnohem starší Filosofská historie vylíčila podobnou dobu nadčasovějším a životnějším způsobem – M.D.Rettigová je slabším pokusem o dramatické zpracování obdobné látky.

M.D.Rettigová