Popis projektu

Historická veselohra o 3 dějstvích

Napsáno 1900. Vydáno poprvé v roce 1901, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 25.3.1901 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: Paní Haně Kvapilové

Motto: bez motta

Průměrně stran: 70

Dějství: 3

Charakteristika: Historická veselohra

Doba: 1836

Hlavní témata: Láska, vlastenectví, moudrost, pomluvy

Zfilmováno: Ano (1961, režie František Filip, s Jiřinou Šejbalovou v hlavní roli)

Zajímavost: Hra vypráví humorný příběh z doby, kdy v Litomyšli působila česká vlastenka, autorka dodnes známé kuchařky Magdalena Dobromila Rettigová. Nejedná se však o životopisnou hru. Rettigová je jen součástí prostého příběhu o lásce.

Když Jirásek přišel do Litomyšle, žila Rettigová ještě v mysli mnohých pamětníků a pamětnic. Jiráskovi o ní vyprávěly zvláště paní Bártová, která o ní zamlada slýchala leckterý štiplavý úsudek i klípek, paní Theurerová a jedna z Rettigových žákyň paní Pláničková. “Paní Bártová, jež vyrostla v patricijské rodině, nevzpomínala na Rettigovou zcela bez předsudků… Uvedu jenom to, že Rettigová pořád zkoušela kuchařské recepty, až její muž Jan Sudiprav, malý postavou, tratící se vedle imposantní své ženy, takže mu šnuptychlíček říkali, prý vzdychával, ach bože, jen kdyby se mohl alespoň trochu kloudné polévky najíst, žena že pořád jen zkouší a zkouší nová jídla i z bramborové nati… To o ševci Chadimovi, vystupujícím v mé veselohře, jenž si dal, první, českou vývěsní tabuli na stavení, a jemuž za to v noci přemalovali slovo obuvník na ohavník, je pravda, tak jako přemnohé podrobnosti v této veselohře. Také oblek M.D.Rettigové vypsán je dle udání těchto pamětnic. Od paní Pláničkové mám, že Rettigová, umírajíc žádala, aby ji snesli z postele a položili na podlahu. Učinila podobně jako Libuše, o které pověst vypravuje, že vidouc blížící se smrt, položila se na zemi a zemřela… Po letech, když už jsem byl nějaký rok v Litomyšli, nalezli v domě bývalé dívčí školy pod fortnou blíže špitálského kostelíka, kde Rettigová zemřela, v nějaké komoře zapomenutou truhlu a v ní leccos z domácnosti M.D.Rettigové, jmenovitě různé nádobí… Městská správa pak mne laskavě vyzvala, abych si, co chci, vybral z toho na památku. Vzal jsem si hliněnou, pěknou konvici empirového rázu na čaj. Po letech, to již v Praze, nabídl jsem ji druhé, nezapomenutelné M.D.Rettigové, paní Haně Kvapilové, jež tak znamenitě hrála v mé veselohře titulní úlohu, a paní Kvapilová přijala starou konvičku do svých sbírek.”

V době první světové války byla vlastenecká hra cenzurou zakázána.

M.D.Rettigová vede v Litomyšli český ženský spolek. Scházejí se v něm mladé dívky, které se učí domácím pracem, ale i české řeči. Mezi nimi je i Lenka. Uchází se o ni o dost starší, šedesátiletý doktor Plavec. Lenka ho neodmítá, i když miluje Valentu, mladého chlapce, který však odešel do světa a dosud nedal o sobě vědět.
Lenka i Plavec jsou celému městečku pro smích. Tak jako M.D.Rettigová pro své vlastenecké smýšlení. Když už se všichni pomalu smířili s nerovným sňatkem, objeví se v Litomyšli Valenta, který se vrací pro svou Lenku. Dozvídá se však, že je Lenka zasnoubena se starým Plavcem. Setkává se s Lenkou a obviňuje ji, že si Plavce bere pro jeho dobré postavení.
M.D.Rettigové se zamýšlená svatba Lenky se starým Plavcem nelíbí. Cítí, že Lenka Plavce nemiluje. Valenta, který ví, jak má Rettigová k Lence blízko, ji poprosí, aby mu pomohla. Ta mu přislíbí pomoc a domluví sraz mezi Lenkou a Valentou.
Poté se Rettigová sejde nejprve s Lenkou – vyzvídá, aby zjistila, zda jsou její domněnky správné. A skutečně – Lenka Valentu stále miluje a Plavce si bere jen proto, že doktor zachránil jejího milovaného otce, když těžce onemocněl, a choval se k němu i k ní tak hezky, že ji přemohla velká vděčnost. A navíc se Valenta neozýval… Rettigová se snaží Lenku přemluvit, aby si Plavce nebrala – vždyť miluje jiného! Pozve Lenku na sraz s Valentou.
Další schůzku má Rettigová s Plavcem. Přemlouvá ho, aby si Lenku nebral, že by s ním byla nešťastná, že si jej chce vzít jen z vděčnosti a že miluje jiného. Doktor však odmítá – přece by nezpůsobil Lence takovou hanbu, aby jí odřekl zasnoubení!
V háji, kde se mají sejít Lenka s Valentou, je plno. Každý z městečka je na vycházce. I Roubinková a Rollerová, místní drbny. Objevuje se Plavec, znechucen, že musel místo klidu doma za Lenkou mezi lidi. Rettigová ho znovu odrazuje od svatby s mladou ženou – ona bude chtít zábavu a děti, on svůj klid.
Lenka se schází dle domluvy s Valentou. Vysvětluje mu, že ho nezradila a proč si chce vzít doktora. Rettigová mezitím přivede doktora Plavce, který Lenku s Valentou uvidí i uslyší. Když Lenka pronese, že se musí vdát, protože kdyby svatbu zrušila, byl by pan doktor terčem posměchu, uvědomuje si doktor Plavec, že manželství s Lenkou by nebylo šťastné, a od svatby odstupuje. Rettigová vše kvituje s povděkem a doktorovi děkuje za jeho moudrost.

Zatímco se ve světě dějí věci širšího dosahu, zde na malém městě jde jen o to, aby se dívka dostala za ženu mladému muži a aby její starší ctitel neřešil svou prohru tragicky. Záleží přece na tom, aby uprostřed nekonečného světa i skromné osobní příběhy došly prostého lidského štěstí.

(Miroslav Novotný)

Jarý, svěží dech národního jitra vane z veselohry, časově předjímající slavnou “Filosofskou historii”.

(Jaromír Borecký)

Vlastní dramatické jádro není silné. Je to drobné epizoda z maloměstského života.

(dobová kritika)

A tak jste pohrouženi v ty krásné a nám drahé časy, že nepříjemně vás vytrhne padání opony z líbezného snu. Z diváků rozhýčkaných, nervosních a nemilosrdně analysujících stanete se pojednou tak trpělivými a naivními posluchači, jako děti, slyšící hezkou pohádku

(dobová kritika)

Tichá a vlídná idylka z doby probuzenecké, divadelní to pendant autorovy starší rozkošné “Filozofské historie”.

(Jaroslav Kvapil)

Kolem drobného, sentimentálně milostného románku mladé dívčiny Lenky, jež se chce provdati za staršího muže v domnění, že mu náleží z vděčnosti a úcty také její štěstí, a při tom jiného miluje, hromadí se v pestrých skupinách rej všeho venkovského života, jak býval v menším městě před r.1848. Dílo vyniká hlavně pravdou starobylosti zobrazeného života a znamenitou náladovostí scén, většinou intimně idylických neb i humoristických. Ale hlavním cílem díla to nebylo. Podnětem k práci byla autorovi vděčná památka šlechetné české ženy, vlastenky a buditelky.

(Jan Voborník)

V dobrém koloritu je všechna cena práce té – více ani autor sám jistě nezamýšlel.

(Karel Kamínek)

Titulní hrdinka hraje vlastně úlohu pouhé resonérky. Domlouvá každému a všem… Ve hře vystupuje mnoho osob, ale největší díl jejich je pouze schematicky nakreslen… Perlou novinky jest obrana vlastenectví a národního uvědomění proti humanitství němčícího advokáta Güllicha; zde ťal spisovatel do živého pánům Güllichům nynějška.

(F.Zákrejs)

V Magdaléně Dobromile Rettigové jsem hrála nejprve němčící převrhlou Češku Rollerovou a konečně i samu Magdalenu Dobromilu. Tato úloha mne zvlášť jímavě opředla půvabem jasně viděné doby úsvitu. Miluji z celého srdce tuto osvícenou, statečnou ženu, která si u Jiráska tak dobře rozumí s pravdou prostých i s blouděním mladých a která ztělesňuje tři z nejvzácnějších ženských vlastností: cit, rozum a odvahu. Všechno, co mi Jirásek pověděl o své Litomyšli ať už ve Filosofské historii či ve svých pamětech, bylo mi dobrým ukazovatelem cesty k této přemilé roli… Když jsem hrála Rettigovou o svém čtyřicetiletí u Národního loni v září, uvědomila jsem si znovu, co síly, víry a nádherné jistoty je v této zdánlivé idylce z dávné Litomyšle. Vzpomeňme proto při této příležitosti i na jejího velkého tvůrce Aloise Jiráska s vděčnou láskou.

(Růžena Nasková)

Jirásek ukázal v této hře pozoruhodnou divadelní techniku, jmenovitě v kresbě postav a dikci. Každé slovo tu má své místo, všecko přiléhá a klape, má svou šťávu a vůni. Škoda jen, že tento duch, tak silný a houževnatý v evokaci vymřelých pokolení, pohybuje se na tak úzkém horizontě ideovém a utkvívá tak příliš jen na povrchu věcí a duší.

(dobová kritika)

Na této veselohře stejně jako v Lucerně postihneme snadno pravé zdroje Jiráskova humoru a idylismu. Totiž jeho životní optimismus a jeho teplý poměr k drobným lidským postavičkám. Tyto dva elementy nadnášejí Jiráskovu drobnokresbu na úroveň laskavé veseloherní idyly, jež je prostoupena skrznaskrz kořenným češstvím, takovou podivnou esencí češství, již postihne právě jen české srdce, ale je prostoupena i uměním důvěrné charakteristiky a jasné stavby. Je to líbezný obrázek, malovaný vodovými barvami.

(dobová kritika)

Jakýsi novelistický nádech, tak lehce pochopitelný u autora, jenž ve velikých románových skladbách i v drobnějších povídkách pokusil se vystihnouti zajímavý ráz a milou vůni naší předbřeznové doby, nese na sobě i “M.D.Rettigová”. Její dějový podklad a zápletka jsou tak prostičké, že na první pohled je zřejmo, že autorovi více šlo o dobový obrázek, než dramaticky působivou, organicky ucelenou práci… Nová tato dramatická práce co do účinnosti zůstává značně za “Vojnarkou” a “Otcem”. Schází jí právě to, co činí podstatu scénické úspěšnosti: hybná dramatická síla, břitkost a plastika kresby a organicky se vyvíjející děj, jehož nositelkou by byla životná, plastická postava. Magdalena Dobromila Rettigová, jejíž tiché vlastenecké a společenské působení v němčící Litomyšli let třicátých hra Jiráskova nám předvádí, není takovou postavou. Milostné zápletce hry nad to nedostává se novosti.

(dobová kritika)

Je ostatně zřejmo na první pohled, že autoru šlo více o zachycení a nanášení barev, na vytvoření určitého kulturního milieu než na vytvoření účinných scén a fraškovitých situací, jež lákají galerie. Ale to není slabinou hry, po mém názoru je to její předností, a přibližuje ji právě tato snaha po malbě určitého kulturního prostředí modernímu názoru na uměleckou tvorbu a tvoří z veselohry Jiráskovy dílo vážné a skutečně umělecké. Já pro svou osobu kvituji aspoň autoru s velkým povděkem odvahu, že dovedl si odříci honbu za fraškovitostí, která sama sebou daleka ještě je toho, co si myslíme pod pojmem veselohry. Zde i ty na pohled komické postavy, kupř. manžela punčochy pana Roubínka a ženské dvojice Roubínkové a Rollerky mají pod svou komičností krvavě vážný rys, budící hluboký soucit a otevírající vážné, kulturně historické perspektivy. A dobrá, umělecky cenná komedie právě musí pod svým vnějším smíchem ukrývati tyto výhledy na věci vážné a zanechati po smíchu rýhy nutící k vážnému přemítání. Děj je prostičký. Točí se kolem lásky mladého děvčete k panskému myslivci a rozporu mezi touto láskou a vděčností k starému doktoru Plavcovi. A jen tak pevná ruka jako Jiráskova mohla se odvážiti tuto jednoduchou látku zpracovati na celý večer. Jen té neobyčejně jisté malbě a znalosti kulturního koloritu doby mohlo se podařiti, že hra nejen upoutá, ale hřeje až do konce, úspěch to právě umělecký. Hru nezachraňuje několik scén, jako bývá zvykem, ale celkové umělecké zpracování. K hlavnímu prostému ději připojena je řada epizod, v nichž hlavní roli hraje postava Rettigové a její blahodárný vliv na její okolí.

(Antonín Nečásek)

M.D.Rettigová je do určité míry půvabná hra, jejíž původní poslání se však již vytratilo. Zůstal povedený historický obrázek tehdejšího života, jehož příběh je ale příliš prostý a vzdálený naší době. Charakteristika postav je plochá a nikterak silná, aby hru osvěžila. Vylíčení dobového prostředí, ve své hodnověrnosti a barevnosti přece jen zdařilé, již dnes postrádá zamýšlené humornosti (tehdy se snad ještě diváci smáli špatné češtině německy mluvících měšťanů); ostatně mnohem starší Filozofská historie vylíčila podobnou dobu mnohem nadčasovějším způsobem – M.D.Rettigová je jen slabý pokus o dramatické zpracování obdobné látky.

Hra určitě neurazí, potěší jako roztomilý dobový obrázek, ale nijak výrazně dnešního diváka nezaujme a neosloví. Ostatně Jirásek byl jako každý jiný člověk – něco se mu povedlo, něco ne. A M.D.Rettigová patří mezi jeho slabší a méně životná díla.