Popis projektu

Historická veselohra o 3 dějstvích

Napsáno 1900. Vydáno poprvé v roce 1901, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 25.3.1901 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: Paní Haně Kvapilové

Motto: bez motta

Průměrně stran: 70

Dějství: 3

Charakteristika: Historická veselohra

Doba: 1836

Hlavní témata: Láska, vlastenectví, moudrost, pomluvy

Zfilmováno: Ano (1961, režie František Filip)

Zajímavost: Hra vypráví humorný příběh z doby, kdy v Litomyšli působila česká vlastenka, autorka dodnes známé kuchařky Magdalena Dobromila Rettigová. Nejedná se však o životopisnou hru. Rettigová je jen součástí prostého příběhu o lásce.

Když Jirásek přišel do Litomyšle, žila Rettigová ještě v mysli mnohých pamětníků a pamětnic. Jiráskovi o ní vyprávěly zvláště paní Bártová, která o ní zamlada slýchala leckterý štiplavý úsudek i klípek, paní Theurerová a jedna z Rettigových žákyň paní Pláničková. “Paní Bártová, jež vyrostla v patricijské rodině, nevzpomínala na Rettigovou zcela bez předsudků… Uvedu jenom to, že Rettigová pořád zkoušela kuchařské recepty, až její muž Jan Sudiprav, malý postavou, tratící se vedle imposantní své ženy, takže mu šnuptychlíček říkali, prý vzdychával, ach bože, jen kdyby se mohl alespoň trochu kloudné polévky najíst, žena že pořád jen zkouší a zkouší nová jídla i z bramborové nati… To o ševci Chadimovi, vystupujícím v mé veselohře, jenž si dal, první, českou vývěsní tabuli na stavení, a jemuž za to v noci přemalovali slovo obuvník na ohavník, je pravda, tak jako přemnohé podrobnosti v této veselohře. Také oblek M.D.Rettigové vypsán je dle udání těchto pamětnic. Od paní Pláničkové mám, že Rettigová, umírajíc žádala, aby ji snesli z postele a položili na podlahu. Učinila podobně jako Libuše, o které pověst vypravuje, že vidouc blížící se smrt, položila se na zemi a zemřela… Po letech, když už jsem byl nějaký rok v Litomyšli, nalezli v domě bývalé dívčí školy pod fortnou blíže špitálského kostelíka, kde Rettigová zemřela, v nějaké komoře zapomenutou truhlu a v ní leccos z domácnosti M.D.Rettigové, jmenovitě různé nádobí… Městská správa pak mne laskavě vyzvala, abych si, co chci, vybral z toho na památku. Vzal jsem si hliněnou, pěknou konvici empirového rázu na čaj. Po letech, to již v Praze, nabídl jsem ji druhé, nezapomenutelné M.D.Rettigové, paní Haně Kvapilové, jež tak znamenitě hrála v mé veselohře titulní úlohu, a paní Kvapilová přijala starou konvičku do svých sbírek.”

M.D.Rettigová vede v Litomyšli český ženský spolek. Scházejí se v něm mladé dívky, které se učí domácím pracem, ale i české řeči. Mezi nimi je i Lenka. Uchází se o ni o dost starší, šedesátiletý doktor Plavec. Lenka ho neodmítá, i když miluje Valentu, mladého chlapce, který však odešel do světa a dosud nedal o sobě vědět.
Lenka i Plavec jsou celému městečku pro smích. Tak jako M.D.Rettigová pro své vlastenecké smýšlení. Když už se všichni pomalu smířili s nerovným sňatkem, objeví se v Litomyšli Valenta, který se vrací pro svou Lenku. Dozvídá se však, že je Lenka zasnoubena se starým Plavcem. Setkává se s Lenkou a obviňuje ji, že si Plavce bere pro jeho dobré postavení.
M.D.Rettigové se zamýšlená svatba Lenky se starým Plavcem nelíbí. Cítí, že Lenka Plavce nemiluje. Valenta, který ví, jak má Rettigová k Lence blízko, ji poprosí, aby mu pomohla. Ta mu přislíbí pomoc a domluví sraz mezi Lenkou a Valentou.
Poté se Rettigová sejde nejprve s Lenkou – vyzvídá, aby zjistila, zda jsou její domněnky správné. A skutečně – Lenka Valentu stále miluje a Plavce si bere jen proto, že doktor zachránil jejího milovaného otce, když těžce onemocněl, a choval se k němu i k ní tak hezky, že ji přemohla velká vděčnost. A navíc se Valenta neozýval… Rettigová se snaží Lenku přemluvit, aby si Plavce nebrala – vždyť miluje jiného! Pozve Lenku na sraz s Valentou.
Další schůzku má Rettigová s Plavcem. Přemlouvá ho, aby si Lenku nebral, že by s ním byla nešťastná, že si jej chce vzít jen z vděčnosti a že miluje jiného. Doktor však odmítá – přece by nezpůsobil Lence takovou hanbu, aby jí odřekl zasnoubení!
V háji, kde se mají sejít Lenka s Valentou, je plno. Každý z městečka je na vycházce. I Roubinková a Rollerová, místní drbny. Objevuje se Plavec, znechucen, že musel místo klidu doma za Lenkou mezi lidi. Rettigová ho znovu odrazuje od svatby s mladou ženou – ona bude chtít zábavu a děti, on svůj klid.
Lenka se schází dle domluvy s Valentou. Vysvětluje mu, že ho nezradila a proč si chce vzít doktora. Rettigová mezitím přivede doktora Plavce, který Lenku s Valentou uvidí i uslyší. Když Lenka pronese, že se musí vdát, protože kdyby svatbu zrušila, byl by pan doktor terčem posměchu, uvědomuje si doktor Plavec, že manželství s Lenkou by nebylo šťastné, a od svatby odstupuje. Rettigová vše kvituje s povděkem a doktorovi děkuje za jeho moudrost.

Zatímco se ve světě dějí věci širšího dosahu, zde na malém městě jde jen o to, aby se dívka dostala za ženu mladému muži a aby její starší ctitel neřešil svou prohru tragicky. Záleží přece na tom, aby uprostřed nekonečného světa i skromné osobní příběhy došly prostého lidského štěstí.

(Miroslav Novotný)

Jarý, svěží dech národního jitra vane z veselohry, časově předjímající slavnou “Filosofskou historii”.

(Jaromír Borecký)

Vlastní dramatické jádro není silné. Je to drobné epizoda z maloměstského života.

(dobová kritika)

A tak jste pohrouženi v ty krásné a nám drahé časy, že nepříjemně vás vytrhne padání opony z líbezného snu. Z diváků rozhýčkaných, nervosních a nemilosrdně analysujících stanete se pojednou tak trpělivými a naivními posluchači, jako děti, slyšící hezkou pohádku. (dobová kritika)

Tichá a vlídná idylka z doby probuzenecké, divadelní to pendant autorovy starší rozkošné “Filozofské historie”.

(Jaroslav Kvapil)

V dobrém koloritu je všechna cena práce té – více ani autor sám jistě nezamýšlel.

(Karel Kamínek)

Titulní hrdinka hraje vlastně úlohu pouhé resonérky. Domlouvá každému a všem… Ve hře vystupuje mnoho osob, ale největší díl jejich je pouze schematicky nakreslen… Perlou novinky jest obrana vlastenectví a národního uvědomění proti humanitství němčícího advokáta Güllicha; zde ťal spisovatel do živého pánům Güllichům nynějška.

(F.Zákrejs)

Jirásek ukázal v této hře pozoruhodnou divadelní techniku, jmenovitě v kresbě postav a dikci. Každé slovo tu má své místo, všecko přiléhá a klape, má svou šťávu a vůni. Škoda jen, že tento duch, tak silný a houževnatý v evokaci vymřelých pokolení, pohybuje se na tak úzkém horizontě ideovém a utkvívá tak příliš jen na povrchu věcí a duší.

(dobová kritika)

Na této veselohře stejně jako v Lucerně postihneme snadno pravé zdroje Jiráskova humoru a idylismu. Totiž jeho životní optimismus a jeho teplý poměr k drobným lidským postavičkám. Tyto dva elementy nadnášejí Jiráskovu drobnokresbu na úroveň laskavé veseloherní idyly, jež je prostoupena skrznaskrz kořenným češstvím, takovou podivnou esencí češství, již postihne právě jen české srdce, ale je prostoupena i uměním důvěrné charakteristiky a jasné stavby. Je to líbezný obrázek, malovaný vodovými barvami.

(dobová kritika)

M.D.Rettigová je do určité míry půvabná hra, která však jaksi zatuchla. Příběh je příliš prostý a jeho vylíčení je příliš poplatné své době, tak jako charakteristika postav je plochá a nikterak silná, aby hru osvěžila. Vylíčení prostředí již dnes nikomu nepřijde vtipné (tehdy se snad ještě diváci smáli špatné češtině německy mluvících měšťanů); ostatně mnohem starší Filozofská historie vylíčila podobnou dobu nepřekonatelným způsobem – M.D.Rettigová je jen slabý pokus o dramatické zpracování obdobné látky.
Hra určitě neurazí, ale ani nijak nezaujme a neosloví. Ostatně Jirásek byl jako každý jiný člověk – něco se mu povedlo, něco ne. A M.D.Rettigová patří mezi jeho slabší a méně životná díla.