Popis projektu
Režisér úspěšné inscenace Vojnarky ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kterou diváci zvolili nejlepší inscenací roku 2016, Igor Stránský odpověděl v roce 2017 na naše otázky.
Vítězství klasické hry českého dramatu, Jiráskovy Vojnarky, hry vážné a zcela jistě nikoliv oddychové, u diváků Slováckého divadla je opravdovou divadelní senzací. Jak si vysvětlujete mimořádný úspěch díla, které lze stěží považovat za kasovní hit či trhák?
Nemáte pocit, že se současné době divadlo mnohdy uzavírá do jakési těžko čitelné šablony? Podle mnohých tvůrců musí být vše nové, originální, provokující, překvapivé. Vlastní “Já” je rozhodující, divák je pro ně téměř bezpředmětný. A to je škoda. Vojnarka asi nebude v očích těchto tvůrců moderním divadlem, ale reakce diváků o mnohém vypovídá…. A přece stačí tak málo.
Čitelný příběh s lidskými osudy a konflikty, které jsou staré, jako je lidstvo samo. Žádné zbytečné kudrlinky a kličky – chce to přímý tah na branku….
Když jste inscenaci připravovali, tušili jste, že jste u zrodu mimořádné inscenace, která diváky doslova chytne za srdce?
Česká klasika, resp. období kritického realizmu je mojí velkou láskou. Ve své tvorbě jsem se již dvakrát setkal s Maryšou a Našimi furianty. A okolo Vojnarky jsem přešlapoval řadu let. A když nastala ta správná chvíle, ani na okamžik jsem nezaváhal. Věděl jsem, že je to předloha mimořádně kvalitní, že mám tři základní klíče – co, proč, jak – připraveny. A po zkušenostech s Maryšou a Furianty jsem věřil, že znám tu správnou cestu. Teď na mne čeká ještě Otec a Její pastorkyňa. Snad se jich dočkám….
Čím Vás osobně Vojnarka nejvíce zaujala? Čím Vás překvapila?
Svojí člověčinou, která by měla být cítit v divadle i do té poslední řady. A co mne překvapilo? Při přípravě na inscenaci Vojnarky jsem si uvědomil, jak je nesmírně důležité dějství, které se ve Vojnarce vůbec nehraje. Jirásek napsal dějství čtyři, ale to páté a vlastně je to dějství první – to co se stalo před osmi až desíti roky – existuje jen v několika zmínkách. A přitom je to základní klíč k celé inscenaci. Proto jsem si toto “první” dějství napsal jako malou povídku a jsem přesvědčen, že nám to všem v naší práci pomohlo.
Změnila Vojnarka Váš názor na Jiráska – dramatika? Jak?
Nezměnila. Pocházím z kraje Al.Jiráska. Zásluhou mého dědečka – řídícího učitele na jednotřídce v Pohoří, patřily Jiráskovy knihy k mému základnímu vzdělání. Jedničkou byly tenkrát pro mne Staré pověsti české a Psohlavci. Docela mě mrzí, že se Jirásek v současné době z knihoven nezaslouženě vytrácí. Nemalou “zásluhu” na tom má mnoholetá prezentace v povinné školní četbě, či téměř až nebes se dotýkající pomník, od konce devatenáctého století, až do poloviny století dvacátého. A pak zde byl nepřehlédnutelný Zdeněk Nejedlý, který tento pomník vybavil rudou svatozáří. Proto hlavní snahou mé Vojnarky bylo, abych vrátil co nejvíce lidem Jiráska v jeho skutečné velikosti. První krok jsem tak učinil, když jsem režíroval Lucernu, která se také setkala s mimořádným diváckým zájmem.
Alois Jirásek napsal celou řadu divadelních her – komedie, pohádky, tragédie, velkolepé historické hry. Jaká další Jiráskova hra Vás láká? A proč?
O Lucerně jsem se již zmínil, je to skutečný klenot české klasiky. Trochu rozpačitý však zůstávám nad jeho hrami historickými – zde by to chtělo dost podstatné úpravy, protože ve svém originále jsou v současné době dost těžko hratelné. Ale stále na mne bez úprav kyne Otec… Bude to asi tím, že Otec a Vojnarka patří mezi Jiráskova raná díla, souvisejícím s mým milovaným kritickým realizmem.