Popis projektu
Povídka
Napsáno 1881. Vydáno poprvé v Osvětě 1881, poté v Povídky a novely 1885, dále ve sv. 11 Sebraných spisů I a ve sv. 2 Sebraných spisů II
Rybnikář Jan Vostrovec přijde navštívit svého druha z mládí, nyní regenta na milhostickém panství a zámku, zkonfiskovaném panu Vojkovskému a prodaném cizímu generálu z Němec. Florián Libochovský ho nerad vidí, poněvadž mu připomíná chudý původ, nevalné studie, bídné písařství, z něhož se jen odpadlictvím od víry, udavačstvím a jinými nekalými službami prokázanými protireformaci vymanil.
Vostrovec tu vlastně hledal starého držitele panství, u něhož doufal, že nalezne útulek, když pro raněnou nohu již nemůže válčit. Od Libochovského žádá jenom nocleh a na den přístřeší. Na zámku shledá vše změněno – jen Eliáš Karban tu zbyl, někdy šašek nebožtíka pána Vojkovského z Milhostic, hnětený odpadlictvím a vidoucí v různých úkazech hněv boží. Na zámku se vše třese před jezuitou P.Lippachem. Regentova matka byla synem donucena zříci se víry otců, při odvolání oněměla před oltářem duševním vzrušením. Na zámek přikázána Salomena, dcera mistra Javorského, někdy církevního evangelického správce na Milhosticích, něžná dívka, ostýchavá, která zažila mnoho příkoří a ústrků. Pod záminkou obrácení na víru o ni nyní usilují páter i regent.
Rybnikář v Salomeně pozná dceru svého prvního učitele a rozhodne se ji zachránit. Smluví za Karbanovy pomoci útěk. Staré, svědomím umořené paní schází v poslední chvíli duševní síla opustit syna, byť nehodného. Sjednaná přípřež přijde jen jedna, to je také zdrží, a tak při náročné cestě mají vzápětí v patách pronásledovatele. Vostrovec se hrdinně brání přesile, až mu Salomena – zasažena do hlavy – klesne na prsa. Vypadne mu kord z ruky a sám umírá. Regentova matka, jakmile se dozví, co se stalo, prokleje svého syna. Eliáš Karban až za svítání nalezne na mýtince mrtvoly Vostrovcovu a Salomeninu.
V povídce vyniká forma kontrastu: dva opovržení pro svůj stav (šašek, rybnikář) lidé jsou duše šlechetné, lidé stavů povýšených duše bezcitné a zlé.
(Jan Voborník)
Romantičnost dějové osnovy propletena realistickými podrobnostmi ze života těžké doby, jež dolehly na českou zem… Líčení útěku je napínavé, ale přirozené… Chmurně sugestivní je zjev němé matky, rostoucí z trpitelky svou zoufalou kletbou v mstitelku křivd… Klasickou přímo ukázkou Jiráskova vypravovatelského umění je vylíčení boje kavek a vran, plné prudkého pohybu a zmítání, symbolického významu, zlověstného znamení.
(Jaromír Borecký)
Přes určité vročení do r. 1625 jest povídka jenom zpracováním drobné tragédie, jakých ta hrozná doba tolik přinášela, a nemá tuším, ač určitě lokalisována do Milhostic (u Sedlce na Berounsku), základem události skutečné. Zde však dosti zajímavě dá se sledovati způsob tvorby Jiráskovy, zejména jeho užívání pramenů, jeho, umělecky oprávněné, volné pojímaní jejich. Rámec jest zde historičtější, ač ovšem po vkusu a účelu autorově upraven, jednotlivé osoby mají historická jména, třeba zčásti vypůjčená.
(Václav Novotný)
Svět násilí jest tu zosobněn i sladkým, hladkým jezuitou Lippachem i zase hrubým, surovým regentem Florianem Libochovským, jenž pro pochvalu mocných a pro dobré místo jest schopen všeho… Zlo vítězí. Tak zlí lidé vítězí tu nad dobrými. A tito proto už ani nevěří v moc pravdy, ani nedoufají ve spravedlnost.
(Zdeněk Nejedlý)
Strhující povídka, která vyhroceně zobrazuje utrpení a bezcitnost v kontrastu s ušlechtilostí šaška a rybnikáře, je bohužel dnes zcela neznámá. Pro svou atmosféru i strhující vyprávění si určitě zaslouží pozornost i dnešního čtenáře.