SPOLEČNOST ALOISE JIRÁSKA

ŽÁDOST O ČLENSTVÍ VE SPOLEČNOSTI ALOISE JIRÁSKA

Jak se přihlásit za člena Společnosti Aloise Jiráska?

• Stáhněte si soubor Přihláška do SAJ
• Přihlášku vyplňte a podepište.
• Vyplňte ZDE ONLINE žádost o členství, ke které přiložte naskenovanou přihlášku.
• Případně můžete přihlášku zaslat poštou na adresu: Společnost Aloise Jiráska, Plzeňská 949/129, 150 00 Praha 5, či naskenovanou emailem na adresu: manakova@pamatnik-np.cz.

HISTORIE A SOUČASNOST SPOLEČNOSTI ALOISE JIRÁSKA (Milan Pokorný)

Tři úkoly Společnosti Aloise Jiráska

Společnost Aloise Jiráska (SAJ) si od svého založení 11. listopadu 1930 vytkla za úkol péči o Jiráskovo dílo, osobnost i památku. Tento zprvu obecně stanovený cíl zanedlouho začal dostávat konkrétnější obsah a činnost Společnosti se soustředila do tří základních směrů. Ty pak – v různých podobách a v nestejné míře intenzity – profilovaly první třicetiletou etapu existence Společnosti až do jejího rozpuštění v roce 1960.

Byla to samozřejmě především snaha uchovat a dále zpřístupnit literární odkaz Aloise Jiráska, a to jak formou editování jeho díla, tak podpory literárněvědné i publicistické činnosti zabývající se Jiráskovým odkazem. Tato podpora měla jednak formu organizační (zpřístupnění Jiráskovy pozůstalosti a dalších studijních materiálů), ale také přímo „sponzorskou“ – vypsání stipendií pro literární badatele zabývající se Jiráskovou tvorbou. Společnosti Aloise Jiráska například v roce 1946 věnoval newyorský advokát Charles Recht, rodák z Varvažova u Písku, dar 1000 dolarů (asi 50 000 tehdejších korun) s přáním, aby tato částka byla použita „na vydání díla, v němž by byl svěží formou přístupně psané eseje podán obraz sociálních snah a tendencí hnutí husitského“.

Historii Společnosti Aloise Jiráska až do závěru padesátých let minulého století dále provází snaha postavit v Praze Jiráskův pomník, a zřídit tak důstojnou připomínku jeho nejdelšího a nejplodnějšího tvůrčího období. Tomuto cíli věnovala Společnost mnohaleté vskutku mimořádné a cílevědomé úsilí, jež nakonec nebylo korunováno úspěchem. Lépe řečeno, spisovatelův pomník od Karla Pokorného na Jiráskově náměstí není přímým výsledkem práce SAJ, je však konečným článkem procesu, u jehož zrodu a téměř celého průběhu Společnost stála jako iniciátor a aktivní účastník.

Konečně třetím okruhem zájmu členů Společnosti bylo od samého začátku vytvoření instituce, jež by v náplni své činnosti měla popularizaci Jiráskova života a díla prostřednictvím souboru předmětů z jeho pozůstalosti a dalších dokladů o jeho životě a díle – tedy Jiráskova muzea.

Tento úkol se zdál být nejsnadnější, vždyť Jiráskova pozůstalost, uchovávaná v jeho bytě v Resslově ulici, byla pietně opatrována pod dohledem zvláštního Kuratoria Společnosti Aloise Jiráska za předsednictví prof. Cyrila Purkyně. V těchto prostorách však nebylo dost dobře možné vytvořit skutečnou, plnohodnotnou expozici s potřebným odborným zázemím, a tak již v průběhu třicátých let Společnost uvažovala o soustředění veškeré dostupné jiráskovské dokumentace do samostatné sbírky, pro niž se hledaly vhodné prostory. Toto úsilí však bylo přerušeno německou okupací a válkou.

Nadějné plány

Společnost Aloise Jiráska v letech 1939–1945 sice formálně nepřestala existovat, její činnost však byla ochromena. Jak vyplývá ze zprávy jednatele SAJ Karla Chlupáče na valné schůzi dne 13. 12. 1945, všichni funkcionáři Společnosti stejně jako členové Jiráskovy rodiny byli pod tajným dohledem, většina z nich byla i vyšetřována a někteří – například Anna Jirásková (manželka Jiráskova jediného syna Jaromíra) či velitel Jiráskova pluku Vilém Závada – zaplatili svůj statečný postoj životem. Aby uchránili Společnost od následků, které by mohlo mít jejich eventuální zatčení, vzdali se funkce předsedy jak Jaroslav Kvapil (v únoru 1941), tak Albert Pražák (v prosinci 1943). Společnost se na důkaz distance od režimu vzdala i finančního příspěvku ministerstva školství a jak je zdůrazněno ve zmiňované zprávě z prosince 1945, „uchránila se mj. od účasti na projevech po zabití Heydricha, na nichž jiné podobné společnosti účast měly.“ Z těchto i dalších důvodů mohla Společnost Aloise Jiráska bezprostředně po válce kontinuálně navázat na dřívější činnost. Své osobní uznání za to, že v ničem nezpochybnila čest svých členů ani památku Aloise Jiráska, jí projevil i nový ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý.

Ten také začal hned v prvních poválečných měsících, podpořen vahou své vědecké i politické autority, uskutečňovat záměr učinit Jiráskovo dílo (vedle díla Alšova a Smetanova) úhelným kamenem vlastní kulturněhistorické, a neoddělitelně s tím i politicko-sociální koncepce české národní otázky. Na valné schůzi SAJ 13. 12. 1945 oznámil rozhodnutí ministerstva školství a osvěty platit od počátku roku 1946 nájem z domu, v němž byla uložena Jiráskova pozůstalost, a zároveň Společnost informoval o záměru ministerstva zřídit Jiráskovo muzeum a zajistit je dostatečným finančním obnosem. Tím dal Společnosti najevo, že v situaci, kdy aktivitu ve věci Jiráskova muzea převzal stát, není účelné, aby sama pokračovala ve svém předválečném úsilí. Z toho důvodu valná hromada Společnosti neschválila původně navrhované zřízení muzejní komise – na rozdíl od komise pro postavení Jiráskova pomníku.

Za necelý rok se však situace změnila: na účet Společnosti Aloise Jiráska byly z ministerstva školství a osvěty na zřízení Jiráskova muzea poukázány tři miliony korun. Byla to možná právě nezpochybnitelná národní spolehlivost Společnosti, tehdy vysoce ceněný a žádaný společenský kredit, jež měla za následek, že Zdeněk Nejedlý, pravděpodobně pro množství jiných úkolů, se rozhodl využít jejího čistého štítu a přenechat jí organizační práci spojenou se zřízením muzea. Na schůzi výboru Společnosti 30. října 1946 tak poprvé padl konkrétní návrh na nové prostory zamýšleného muzea. Člen výboru Václav Vojtíšek, archivář města Prahy, sdělil, že by na jaře příštího roku bylo možné umístit Jiráskovu pozůstalost do sídla archivu hl. m. Prahy v Clam-Gallasově paláci v Husově ulici, kde se uvolní několik místností. Výhodou tohoto – jakkoli provizorního – řešení by byla především odborná správa pozůstalosti pověřeným archivním úředníkem, jakož i přístup badatelů k uloženým materiálům a možnost jejich studia v pracovně archivu. Poté, co výbor tento návrh schválil, jej profesor Vojtíšek projednal s kulturním referentem magistrátu hl. m. Prahy Jarošem a dosáhl jeho souhlasu, čímž se celá věc dostala z oblasti úvah do roviny ryze praktické.

Důležitým mezníkem v „prehistorii“ Jiráskova muzea byla schůzka zástupců Společnosti Aloise Jiráska (místopředsedy Josefa Rotnágla, jednatele Karla Chlupáče a člena výboru Václava Vojtíška) se Zdeňkem Nejedlým 16. dubna 1947. Nejedlý, nyní ministr sociální péče, sice slíbil, že zřízení Jiráskova muzea v prostorách archivu hl. m. Prahy projedná s primátorem Vackem, ale z jeho dalších slov vyplynulo, že jeho plány dalekosáhle přesahují prostorové možnosti, jež Clam-Gallasův palác mohl nabídnout. Ze zápisu o schůzce, který vyhotovil Karel Chlupáč, vyplývá, že Nejedlý už v této době pokročil v plánu využít díla čelných představitelů národní kultury k vlastním politickým cílům. Podle jeho slov mělo být vydržování Jiráskova muzea povinností státu, neboť tím by se významu Jiráskova díla dostalo celonárodního charakteru podobně jako v případě díla Bedřicha Smetany a Smetanova muzea. Dokonce se vyslovil pro „jakousi jednotu muzea Smetanova a Jiráskova“, přičemž tento svůj námět doporučil detailnímu promyšlení a propracování muzejní komisi, kterou navrhl zřídit převážně z členů Společnosti Aloise Jiráska, k nimž doporučil přizvat zástupce Jiráskovy rodiny a jmenovitě ředitele Smetanova muzea. Sám projevil – na návrh členů výboru – ochotu stát se předsedou této komise. O ustanovení a práci muzejní komise se však v archivu SAJ nezachoval žádný doklad.

Pozdější expozice v letohrádku Hvězda, zahrnující dílo Aloise Jiráska a Mikoláše Alše, má tedy svůj ideový předobraz již zde, v roce 1947, v Nejedlého představě reprezentativní státní instituce, jejíž péče o kulturní hodnoty by měla i svůj rozměr politický.

Dalším výsledkem schůzky bylo Nejedlého ujištění, že i po zřízení Jiráskova muzea zůstane bývalý Jiráskův byt v Resslově ulici pietně udržován a že nájem bude i nadále platit stát. Ministr dokonce upozornil na to, že by bylo žádoucí získat pro kulturněhistorické účely i další prostory, spjaté s Jiráskovou tvorbou, jako například dům U rytířů v Litomyšli. To však evidentně přesahovalo možnosti Společnosti, a proto se tato myšlenka dále v jejích materiálech neobjevuje.

Společnost Aloise Jiráska, podpořena souhlasným stanoviskem ministra Nejedlého, se zaměřila na nejbližší etapu – přenesení Jiráskovy pozůstalosti do Clam-Gallasova paláce. V lednu 1948 informoval profesor Vojtíšek výbor, že instalace bude moci proběhnout pravděpodobně v září.

Ztráta vlivu

Poté však události vzaly prudký obrat. Po únorových událostech přišly úplně jiné starosti. Společnost musela ustanovit akční výbor za vedení svého předsedy Alberta Pražáka a zabývala se lákavou možností získat nakladatelství Šolc a Šimáček (jež bylo jedním ze zakládajících členů SAJ) pod svou patronaci. Vycházela přitom z předpokladu, že nakladatelský provoz budou nadále vykonávat pouze kulturní a společenské organizace. Tento předpoklad se nenaplnil, ale zaměstnal výbor Společnosti natolik, že otázkou Jiráskova muzea se znovu začal zabývat až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Zdeněk Nejedlý (nyní znovu ve funkci ministra školství) hodlá – v rozporu s dříve dohodnutým postupem – zřídit Jiráskovo muzeum v letohrádku Hvězda. Předsedovi SAJ Albertu Pražákovi tuto informaci sdělil 10. listopadu 1948 – v den zahájení jiráskovské akce – osobně prezident Klement Gottwald spolu s tím, že správou plánovaného Jiráskova muzea byl prozatím pověřen ředitel Smetanova muzea, jež zároveň převzalo správu Jiráskova bytu v Resslově ulici. Jeho kurátorkou Nejedlý učinil dr. Drahomíru Jiráskovou-Plavcovou. (Shoda jmen je zde náhodná.) Zdeněk Nejedlý Pražáka současně požádal, aby Společnost vyplatila Smetanovu muzeu na přípravné práce související s Jiráskovým muzeem 100 000 korun z tří milionů „deponovaných“ ministerstvem školství na jejím účtu.

Bylo zřejmé, že začala vysoká hra, v níž dílo Jiráskovo mělo mít roli sice důstojnou, ale napsanou podle aktuálních potřeb, jež se s objektivním, střízlivým a přísně vědeckým literárněhistorickým pohledem začaly stále více rozcházet. Výbor Společnosti nehodlal tomuto vývoji pasivně přihlížet a na své schůzi dne 26. listopadu 1948 připravil několik variant dalšího postupu. Především se rozhodl nabídnout Zdeňkovi Nejedlému funkci předsedy Společnosti Aloise Jiráska a tím dosáhnout toho, aby si SAJ udržela i nadále alespoň částečnou kontrolu všech aktivit souvisejících s Jiráskovým odkazem. Je nutno ale objektivně poznamenat, že v tomto gestu byl bezpochyby přítomen též dík za Nejedlého zásluhy o šíření Jiráskova díla v širokých lidových vrstvách.

Bez ohledu na to, zda ministr Nejedlý předsednictví přijme či nikoli, rozhodl se výbor Společnosti požádat jej, aby péče o zamýšlené Jiráskovo muzeum připadla muzejní komisi při SAJ, jež by převzala odpovědnost nejen za jeho koncepci, ale posléze i za jeho správu. V případě, že by ministr Nejedlý s tímto řešením nesouhlasil a zřídil by zvláštní orgán mimo Společnost, výbor se hodlal zasadit o co nejpočetnější zastoupení členů SAJ v této nově vzniklé instituci.

Konečně výbor SAJ podpořil Nejedlého názor, že vedle reprezentativního Jiráskova muzea (v této fázi a v těchto souvislostech nazývaného „lidovým“) by měl být zachován v pietní úpravě Jiráskův byt v Resslově ulici s původní Jiráskovou knihovnou, s částí jeho rukopisů a pozůstalosti (tzv. „intimní“ muzeum).

Z jednání zástupců Společnosti Aloise Jiráska se Zdeňkem Nejedlým dne 1. prosince 1948 se zachovala zpráva pořízená jednatelem Karlem Chlupáčem, obsahující zajímavé doplňující informace, vážící se bezprostředně k našemu tématu. Mj. se v ní uvádí:

„Při této příležitosti rozvinul pan ministr svůj plán o zřízení musea, které bude otevřeno v zámečku Hvězdě r. 1951, tj. v roce stého výročí Jiráskova narození. Vysvětlil, jak ho napadla myšlenka zříditi Jiráskovo museum právě ve Hvězdě. Když letos dne 11. září po táboru lidu před Hvězdou, kde pronesl proslov, navštívil zámeček, shledal, že je svou hvězdicovitou úpravou, poskytující krásné kóje, se stěnami osvětlenými velmi vhodný pro účely museální. Tehdy se rozhodl umístiti zde Jiráskovo museum, poněvadž i symbolika místa učiní museum vyhledávaným. Úprava, jíž bude třeba, a nutné stavební zajištění zámečku bude vyžadovati značných nákladů, ale poněvadž přislíbila pomoc i kabinetní kancelář presidenta republiky, nebude provedení úpravy zámečku a jeho stavební zabezpečení činiti žádných zvláštních obtíží.“

Ústředním bodem rozhovoru však byl vztah Společnosti k chystanému projektu. Zdeněk Nejedlý dal jednoznačně najevo, že v tuto chvíli pro něj Společnost Aloise Jiráska již není partnerem a že další vývoj se bude odehrávat na zcela jiné úrovni. Odůvodnil to budováním Jiráskova muzea jako „ústavu významu celonárodního (…) na všenárodní základně, tj. na širší základně, než je základna Společnosti Aloise Jiráska.“ Oznámil delegaci SAJ, že namísto komise, o níž před půldruhým rokem hovořil, hodlá ustanovit přípravný výbor, v jehož čele by stál on sám a místopředsedy by byli ministr informací Václav Kopecký, pověřenec informací Pavlík a také předseda Společnosti Aloise Jiráska Albert Pražák. Členy výboru by se měli stát představitelé vrcholných společenských organizací jako ČSM, ÚRO, Syndikát spisovatelů apod. Tento výbor by zřídil řadu menších komisí, mj. redakční, muzejní, vydavatelskou či propagační. Právě posledně jmenovanou komisi pak Zdeněk Nejedlý doporučil Společnosti jako vhodné pole její působnosti. O tom, že ale neměla být odstavena zcela na vedlejší kolej, svědčilo jeho výslovné prohlášení, že fond tří milionů korun, který jí svěřil právě na zřízení Jiráskova muzea, má Společnost i nadále spravovat, „tj. že nebude žádáno vydání fondu. Na poznámku pana pokladníka, že by ani nebylo snad možno žádat vydání fondu, poznamenal pan ministr, že by i to bylo nějakou formou možné, ale že vydání fondu žádáno nebude.“

Otázka Nejedlého předsednictví Společnosti Aloise Jiráska byla smetena ze stolu velice rychle jeho poukazem na to, že se chce věnovat nikoli práci Společnosti, ale především zřízení Jiráskova muzea. Stejně rychle byl vyřešen i poslední bod – Jiráskovo „intimní“ muzeum v Resslově ulici. Nejedlý přislíbil, že i nadále z něj bude nájem platit ministerstvo, ale jinak se celou věcí odmítl zabývat s tím, že po ukončení prvořadého úkolu – zřízení Jiráskova „lidového“ muzea – bude tato otázka „rozřešena přiměřeně svému významu“. (Připomeňme však, že SAJ se o Jiráskův byt přestala starat již 1. ledna 1946, kdy jeho udržování převzalo ministerstvo školství a osvěty.)

Závěr roku 1948 tedy přinesl Společnosti Aloise Jiráska zklamání. Její osud byl podobný osudům mnoha dalších institucí té doby. Po nadějném poválečném období, kdy se zdálo, že v našem společenském životě bude hrát důležitou úlohu aktivita občanských spolků a sdružení, převzal tuto roli stát, který tak v krátkém čase získal absolutní kontrolu nad životem celé společnosti.

Další vývoj událostí byl již téměř mimo vliv Společnosti Aloise Jiráska. Její definitivní vyřazení na vedlejší kolej dovršilo postupné odevzdání částky tří milionů korun, kterou Společnosti na zřízení Jiráskova muzea udělil Zdeněk Nejedlý. Jedním ze tří místopředsedů výboru, koordinujícího všechny jiráskovské akce, se sice skutečně stal spolu s Václavem Kopeckým a Ladislavem Novomeským předseda SAJ Albert Pražák. V nových podmínkách bylo ale vyloučeno, aby jeho prostřednictvím mohla Společnost uplatňovat jakýkoli vliv na praktické kroky výboru. Omezené pole působnosti dobře vystihlo usnesení valné schůze Společnosti 11. února 1949: Společnost Aloise Jiráska „… vykoná s ochotou všechny práce, které jí svěří Jiráskův výbor, tj. účastní se s radostí práce spojené s lidovým vydáním Jiráskových děl a se zřízením Jiráskova muzea, bude-li k těmto pracím povolána.“

Protože taková výzva nepřišla, Společnost se soustředila na poslední z trojice úkolů, jež si po obnovení své činnosti v roce 1945 vytkla a který ještě zůstal v její kompetenci, a sice na postavení Jiráskova pomníku. Vyvinula v tomto směru neobyčejné úsilí, jež přineslo konkrétní výsledky: městská rada hl. m. Prahy jí propůjčila důstojné místo na dnešním Jiráskově náměstí, SAJ vyhlásila dvě umělecké soutěže a obstarala nemalé finanční prostředky na ocenění nejlepších návrhů. V době, kdy se věc dostala do závěrečné fáze, tzn. kdy byl vybrán vítězný návrh a stavba pomníku mohla být zahájena, tedy na podzim roku 1950, byl na zásah jiráskovské vládní komise výsledek soutěže anulován. Na další vývoj ve věci Jiráskova pomníku ztratila SAJ rovněž jakýkoli vliv. To byl definitivní konec snah Společnosti Aloise Jiráska být plnohodnotnou součástí kulturního a společenského života. Výmluvná je pasáž ze zápisu o schůzi výboru SAJ 21. září 1950, v níž místopředseda Společnosti Josef Rotnágl informoval o své rozmluvě s tajemníkem ministra školství Němcem, při níž chtěl zvrátit rozhodnutí ministerstva o převedení zbytku původní částky tří milionů korun na účet vznikajícího Jiráskova muzea: „V další rozmluvě (…) sdělil důvěrně pan tajemník, že Společnost Aloise Jiráska nebude rozpuštěna, ale naznačil, že ovšem asi nebude moci nic dělat, když se jí všechna práce bere z rukou.“

Dá se říci, že až do svého zrušení v roce 1960 živořila v ústraní, reprezentována spíše ojedinělými aktivitami některých svých členů.

Jiráskovská akce a Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše

Zřízení Jiráskova muzea v letohrádku Hvězda se stalo součástí tzv. jiráskovské akce, oficiálně zahájené prezidentem Gottwaldem 10. listopadu 1948, jež dále zahrnovala lidové vydání vybraných Jiráskových spisů a řadu menších akcí směrovaných k oslavám stého výročí Jiráskova narození v roce 1951. Jejich vyvrcholením se měla stát národní slavnost otevření Jiráskova muzea ve Hvězdě 2. září 1951, doprovázená slavnostmi v Hronově, Litomyšli, Táboře a dalších místech spojených s Jiráskovým životem a dílem. Po krátké etapě, v níž jiráskovskou akci vedl výše zmíněný výbor, převzala její vedení vládní komise. Ta byla zřízena na základě usnesení vlády z 13. prosince 1949, jež učinilo z chystaných oslav 100. výročí Jiráskova narození věc státního zájmu. Jejími členy se stali ministr školství, věd a umění Zdeněk Nejedlý, ministr informací a osvěty Václav Kopecký, ministr financí Jaroslav Kabeš, ministr techniky Emanuel Šlechta, ministr zdravotnictví Josef Plojhar, za slovenskou stranu pověřenec školství, věd a umění Ladislav Novomeský (poté, co byl obviněn z „buržoazního nacionalismu“, jej nahradil Ernst Sýkora) a pověřenec informací a osvěty Ondřej Pavlík.

Na její první schůzi 10. března 1950 Zdeněk Nejedlý nastínil koncepci Jiráskova muzea jako muzea českých dějin, jakousi zrcadlovou obdobu druhé části jiráskovské akce – vybraných Jiráskových spisů, jež neměly být vydávány podle data jejich vzniku, „ale tak, aby čtenáři z nich poznali velikost husitství, hrůzy Temna a krásu i svěžest obrození.“ Vládní komise na této schůzi zřídila pracovní výbor, jehož členem se stal i předseda Společnosti Aloise Jiráska Albert Pražák. Ten ani na tomto fóru neopomněl prosazovat a obhajovat aktivity SAJ (v tomto okamžiku totiž byl již vybrán definitivní návrh Jiráskova pomníku a jednalo se o uvolnění financí na jeho vyhotovení), čímž vzbudil nelibost Zdeňka Nejedlého, který odsuzoval každou aktivitu v tomto směru bez jeho přímé osobní iniciativy a kontroly. Tento výbor řídil vlastní agendu jiráskovské akce pod předsednictvím literárního kritika Václava Pekárka, jenž zároveň vedl sekretariát vládní komise a byl z titulu své funkce přednosty literárního oddělení ministerstva školství jakýmsi „styčným důstojníkem“ mezi členy pracovní komise a ministrem Nejedlým. Předsedu Společnosti Aloise Jiráska na pracovních schůzích pravidelně zastupoval jednatel Karel Chlupáč.

Práce na úpravě letohrádku Hvězda podle projektu architekta Pavla Janáka postupovaly rychlým tempem. Značnou část finančních prostředků (12 milionů korun) poskytl Jiráskův fond, jehož zřízení bylo inspirováno lidovou sbírkou na Národní divadlo v minulém století, osm milionů dodala Kancelář prezidenta republiky, vnější úpravy byly hrazeny z rozpočtu města Prahy, přispělo i ministerstvo školství. Velký přínos (například při výstavbě vodovodu a kanalizace) znamenala pomoc dobrovolných brigádníků. Při rekonstrukci byly mj. restaurovány i cenné štuky. Dvě nové správní budovy byly citlivě umístěny za zdí kolem letohrádku tak, aby nerušily pohled na unikátní renesanční architekturu.

Zároveň se upřesňovaly možnosti budoucí expozice. Touto prací byla pověřena dočasná správa Jiráskova muzea, organizačně přičleněná ke Smetanovu muzeu. Vládní komisi za ni zodpovídali ředitel Smetanova muzea Alfons Wajsar a dr. Drahomíra Jirásková-Plavcová. Prováděla se evidence vhodných materiálů v galeriích, muzeích i na výstavách, v univerzitní knihovně, v historickém ústavu Čs. akademie věd, prováděly se nákupy na aukcích a v antikvariátech, byly tříděny tiskové zprávy apod. Instalací samotné expozice pověřila vládní komise ředitele Národní galerie Vladimíra Novotného a architekta Otakara Novotného.

Zkolaudované prostory slavnostně předala v předvečer výročí Jiráskova úmrtí, 11. března 1951, Kancelář prezidenta republiky, jež za rekonstrukci letohrádku odpovídala, ministerstvu školství, věd a umění. Tato událost odstartovala dlouhou řadu jiráskovských oslav, jež vyvrcholily velkou všelidovou slavností v oboře Hvězda a otevřením Jiráskova muzea dne 2. září 1951.

K tomuto datu se váže drobná epizoda, v kontextu vývoje „kauzy Jiráskovo muzeum“ ovšem charakteristická. Na slavnostní otevření muzea byl oficiálně pozván i jednatel Společnosti Aloise Jiráska Karel Chlupáč. Jelikož pozvánka došla na jeho adresu pozdě, slavnosti se nezúčastnil. Jiráskovo muzeum tak bylo otevřeno bez účasti zástupce Společnosti Aloise Jiráska, jež stála u jeho zrodu.

Činnost Společnosti Aloise Jiráska do „dobrovolného rozchodu“ v roce 1960

Další osud Společnosti Aloise Jiráska je typickým projevem dobového vztahu centralistické státní moci a občanských aktivit, jakkoli nepolitických a režimu neškodících.

Obavy ze zrušení provázely Společnost Aloise Jiráska od počátku padesátých let, přestože v roce 1951 ujistil tajemník ministra školství Václav Pekárek výbor Společnosti, že na rozdíl od jiných obdobných organizací jí rozpuštění nehrozí, i když se o této možnosti jednalo. Přesto se Společnost připravovala i na tuto eventualitu. V listopadu roku 1951 výbor Společnosti rozhodl, že v případě nuceného „splynutí s organizacemi rázu celostátního“, jak to stanovil zákon č. 68/1951 Sb., by se SAJ snažila připojit k Literárně historické společnosti. Tato situace skutečně záhy nastala. Již v březnu 1952 byla Společnost postavena před dvě možnosti: buď se včlenit do některé z „organizací celostátního rázu“, nebo se rozpustit. První neformální sonda výboru SAJ, zda by Literárně historická společnost s včleněním souhlasila, se uskutečnila 5. dubna (této žádosti předcházelo koncem minulého roku prozíravé poskytnutí příspěvku 10 000 korun Literárně historické společnosti na vydávání časopisu Slovesná věda). Po kladném stanovisku, jež přišlo obratem, mohl výbor SAJ předložit tuto variantu valné hromadě, jež ji 15. dubna 1952 jednomyslně schválila. (Pro zajímavost: k tomuto datu měla SAJ 185 členů.) Dalších osm let až do její úplné likvidace a předání majetku Národnímu muzeu stálo ve stínu bohaté aktivity let předválečných i poválečných. Z významnějších akcí Společnosti stojí za připomenutí zejména posmrtná výstava Jiráskovy dcery, malířky Boženy Jelínkové-Jiráskové v roce 1953.

Přestože rozhodnutí SAJ včlenit se do Literárně historické společnosti bylo doručeno Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, k oficiálnímu zaregistrování této skutečnosti nedošlo, a Společnost Aloise Jiráska tak žila v pololegálních podmínkách. V roce 1959 Společnost dostala ostrou výzvu, aby sdělila, proč nesplnila ustanovení zákona č. 68/1951 Sb. V odpovědi na tento až urážlivý přípis jednatel Společnosti zrekapituloval minulost, doložil, že ze strany Společnosti k porušení zákona nedošlo, a požádal o úřední potvrzení SAJ jako součásti Literárně historické společnosti. K tomu však již nedošlo, neboť odbor pro vnitřní věci Rady Ústředního národního výboru hl, m. Prahy uložil Komisi pro organizaci vědeckých výběrových společností při ČSAV, aby tomuto spojení zabránila. Tajemník této komise si na přelomu ledna a února 1960 předvolal jednatele Společnosti Karla Chlupáče a postavil ho před hotovou věc. Dokonce předem nastylizoval dopis o „dobrovolném rozchodu“ Společenosti, který měl jednatel zaslat Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy. Veškeré jmění SAJ – 18 894 korun – bylo odevzdáno do pokladny Národního muzea.

Oznámení o „dobrovolném rozchodu“ Společnosti nese datum 24. května 1960. Tímto dnem byla Společnost Aloise Jiráska vymazána ze spolkového katastru.

Současnost

V roce 1980 několik milovníků Jiráskova díla obnovilo Společnost Aloise Jiráska, která byla zakrátko přeměněna na Kruh přátel díla Aloise Jiráska, organizačně přičleněný k Muzeu Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Předsedou Kruhu byl básník a literární historik Karel Cvejn (1911–1986) a po něm výtvarník a loutkář Vlastimil Lebr (1913–2003). Spolu se zánikem Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v roce 1992 přestal tento spolek existovat. Jeho dosavadní výbor pak založil opět Společnost Aloise Jiráska a vypracoval její stanovy. Na jejich základě byla Společnost Aloise Jiráska dne 20. 11. 1992 zaregistrována ministerstvem vnitra ČR. Prvním předsedou nově založené Společnosti Aloise Jiráska se stal Vlastimil Lebr. Po jeho smrti je předsedou SAJ prof. Miloš Zelenka.

Činnost obnovené Společnosti Aloise Jiráska se postupně vyprofilovala do několika hlavních směrů.

Tím prvním je ediční činnost. Zatím bylo vydáno pět Sborníků Společnosti Aloise Jiráska obsahujících množství literárně historických studií a také rozsáhlý Jiráskův životopis Tou cestou jsem šel od Marie Vorlíčkové, autorky bibliografií a dalších muzejnických prací týkajících se Aloise Jiráska. Společnost Aloise Jiráska se rovněž podílí na editování dalších publikací souvisejících s jejím zaměřením.

Důležitou součástí života Společnosti byla zejména v jejích počátcích moderovaná setkání s významnými osobnostmi českého kulturního a společenského života (např. režisér Otakar Vávra nebo Jiráskův vnuk, herec Jiří Prager), pravidelné přednášky historiků, literárních historiků a historiků umění nebo společné návštěvy divadelních inscenací dramatických děl Aloise Jiráska.

Díky péči tajemnice Společnosti Marcely Maňákové se aktivity Společnosti postupně rozšířily z vycházek s erudovanými průvodci a komentovaných prohlídek do bohaté zájezdové činnosti, zaměřené primárně na místa vztahující se k Jiráskovu životu a dílu, ale nezřídka překračující tyto hranice směrem k jiným významným kulturně historickým fenoménům (Slovensko, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Německo, Ukrajina).

STANOVY SPOLEČNOSTI ALOISE JIRÁSKA, z.s.

§ 1

Základní ustanovení

Název: Společnost Aloise Jiráska, z.s. (dále jen „Společnost“)

Sídlo: Plzeňská 949/129, Košíře, 150 00 Praha 5

IČ: 481 33 027

Společnost je právnickou osobou se samostatnou právní subjektivitou a s působností na území České republiky. Ve své činnosti se řídí právním řádem České republiky a těmito stanovami. V právních vztazích vystupuje svým názvem a nese odpovědnost vyplývající z přijatých závazků.

Společnost je nepolitickým, zájmovým a dobrovolným sdružením, pokračujícím v tradicích bývalé Společnosti Aloise Jiráska, která vznikla v roce 1930, a aktivu Kruh přátel díla Aloise Jiráska, který od roku 1980 pracoval v rámci činnosti Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v Praze a jímž byl i řízen.

§ 2

Účel Společnosti a prostředky k jeho dosažení

Účelem Společnosti je:

a) sdružovat a získávat přátele a ctitele tvorby Aloise Jiráska,

b) šířit a prohlubovat znalost o jeho životě a díle,

c) pečovat o to, aby literární dílo Aloise Jiráska bylo soustavně studováno a aby byl osvětlován jeho vliv na literaturu a kulturní rozvoj národa,

d) očistit dílo a památku Aloise Jiráska od nesprávných nánosů a úprav z dřívějších dob,

e) podporovat literární výzkum, uměleckou a odbornou činnost.

Tohoto účelu se Společnost snaží dosáhnout:

a) vydáváním nebo spoluprací na vydávání sborníků, ročenek a jiných publikací,

b) pořádáním přednášek, diskusí, besed, exkurzí, vzpomínkových pořadů a oslav a výprav do míst významných z hlediska života a díla Aloise Jiráska,

c) podporováním aktivit spojených s propagací Aloise Jiráska peněžními příspěvky,

d) iniciováním údržby soch a pomníků, pamětních desek, náhrobků a podobných objektů,

e) sledováním a uchováváním prací vztahujících se k cílům Společnosti,

f) spoluprací s institucemi, jejichž činnost koresponduje s cíli Společnosti.

§ 3

Členství

Společnost má členy řádné a čestné.

Řádným členem Společnosti se může stát každý občan starší 15 let. Členové ve věku od 15 do 18 let mají plná práva člena Společnosti bez právní způsobilosti k právním úkonům (tj. bez práva hlasovacího, volebního apod.)

Čestní členové jsou voleni členskou schůzí na návrh výboru za vynikající zásluhy o Společnost nebo za mimořádný zájem o Jiráskovo dílo a šíření znalostí o něm ve veřejnosti. Čestným členem Společnosti se může stát i zahraniční příslušník, který dosáhl vynikajících výsledků vědeckých nebo významně přispěl k podpoře činnosti Společnosti.

Významný čestný člen Společnosti může být členskou schůzí zvolen čestným předsedou Společnosti.

§ 4

Vznik členství

Členy Společnosti jsou fyzické osoby. Právnické osoby se stávají členem jen výjimečně.

Členství ve Společnosti vznikne podáním písemné přihlášky a jejím schválením výborem Společnosti. Po zapsání do členské evidence je členu vystaven členský průkaz s evidenčním číslem.

§ 5

Zánik členství

Členství ve Společnosti zanikne:

a) úmrtím člena,

b) na vlastní žádost,

c) nezaplacením členských příspěvků po dva roky,

d) vyloučením pro závažné porušení stanov nebo zájmů Společnosti, s to po schválení členskou schůzí Společnosti na návrh výboru,

e) členství může být zbaven i člen, který se dopustil nečestného činu, pro který byl veřejností nebo soudem odsouzen.

Ukončení členství ve Společnosti oznamuje člen písemně výboru Společnosti. Členství ve Společnosti je neobnovitelné. Proti zániku členství jeho zrušením ze stran výboru se může člen do 14 dnů písemně odvolat a to k nejbližší členské schůzi.

§ 6

Práva a povinnosti členů

Členové Společnosti mají právo:

a) účastnit se všech veřejných jednání Společnosti, hlasovat a podávat návrhy, pokud to není těmito stanovami vyhrazeno stanoveným orgánům Společnosti,

b) účastnit se všech veřejných akcí, které Společnost pořádá,

c) po dohodě s předsedou Společnosti předkládat na schůzkách výsledky vlastního průzkumu a vlastní tvorby a návrhy, které se týkají Společnosti,

d) využívat výhod, které spolek poskytuje.

Členové Společnosti mají povinnost:

a) platit členský příspěvek v termínu a ve výši odsouhlasené členskou schůzí Společnosti,

b) dodržovat stanovy Společnosti,

c) plnit úkoly, které vyplývají pro členy z usnesení členské schůze Společnosti.

Předpokládá se, že členové Společnosti budou:

a) podporovat Společnost ve všech oborech její činnosti,

b) aktivně se zúčastňovat činnosti Společnosti,

c) podle svých možností přispívat k naplňování cílů Společnosti.

§ 7

Orgány Společnosti

Organizační strukturu Společnosti tvoří nejvyšší orgán – členská schůze a statutární orgán – výbor.

§ 8

Členská schůze

Výbor Společnosti svolává podle potřeby, nejméně jednou za tři roky členskou schůzi. O době konání a programu členské schůze musí být členové Společnosti informováni nejméně dva týdny předem (pozvánkou, e-mailem).

§ 9

Členská schůze:

a) schvaluje zprávy o činnosti a o hospodaření Společnosti v uplynulém období,

b) schvaluje zprávu revizora účtů o hospodaření a uděluje absolutorium výboru Společnosti,

c) schvaluje plán činnosti na další období,

d) pověřuje výbor Společnosti hospodařením s vyrovnaným rozpočtem ve správním období,

e) pověřuje výbor Společnosti aktualizováním výše členských příspěvků v průběhu správního období,

f) schvaluje změny stanov Společnosti,

g) volí členy výboru a revizora účtu na další spolkový rok,

h) volí čestné členy Společnosti,

i) vylučuje členy Společnosti,

j) rozhoduje o zániku Společnosti.

Členská schůze je schopná usnášení, je-li přítomna nejméně čtvrtina všech členů. Nesejde-li se tento počet v ustanovenou dobu, koná se členská schůze o půl hodiny později a může se usnášet bez ohledu na počet přítomných členů.

Za schválený se pokládá návrh, pro nějž hlasovala prostá většina přítomných členů. Ke změně stanov Společnosti je třeba souhlasu dvoutřetinové většiny přítomných. K rozhodnutí o zániku Společnosti je třeba přítomnosti alespoň 80% členů a rozhodnutí dvoutřetinové většiny přítomných.

Obvyklý způsob hlasování ve Společnosti je aklamací. Nesouhlasí-li alespoň jedna desetina přítomných členů nebo jeden člen výboru, pak se hlasuje lístky.

Při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy.

§ 10

Mimořádná členská schůze

Mimořádnou členskou schůzi svolává výbor Společnosti v naléhavých případech, jednak z vlastního rozhodnutí, jednak požádá-li písemně o její svolání nejméně třetina členů a uvede zároveň předmět jednání.

§ 11

Výbor Společnosti

Výbor Společnosti, zvolený členskou schůzí, má lichý počet členů, nejméně 3. Ve zvláštních případech se jeho obměna nebo doplnění děje kooptací.

Výbor společnosti:

a) volí své předsednictvo, tj. předsedu, místopředsedu, jednatele a hospodáře, popř. i jiné funkcionáře,

b) řídí činnost Společnosti v období, pro který byl zvolen,

c) spravuje jmění Společnosti,

d) přijímá nové členy Společnosti,

e) svolává členskou schůzi Společnosti a připravuje návrhy a program jejího jednání,

f) projednává roční plány činnosti a jejich finanční zabezpečení,

g) rozhoduje spory členů ve věcech Společnosti.

Schůze výboru svolává jednatel zpravidla jednou za čtyři měsíce, v naléhavých případech podle potřeby.

§ 12

Předseda Společnosti předsedá schůzím výboru a členské schůzi Společnosti a dbá na plnění usnesení. Členské schůzi předkládá zprávu o činnosti Společnosti za uplynulé období. Zastupuje Společnost navenek a podepisuje listiny a dopisy jménem Společnosti. Připravuje program činnosti Společnosti i jednotlivých schůzek.

§ 13

Místopředseda zastupuje předsedu a má v této funkci všechna jeho práva. Jinak má pouze práva člena výboru.

§ 14

Jednatel organizuje hlavně záležitosti členské základny, evidence jejích členů a pozvánek na jednotlivé schůzky i jiné akce Společnosti. Organizuje spolkové zápisy a z pověření předsedy vyřizuje i podepisuje listiny a dopisy jménem Společnosti.

§ 15

Hospodář organizuje tvorbu a čerpání jmění Společnosti, placení členských příspěvků a jejich evidenci, stejně tak i evidenci vydání a předkládá zprávy o stavu jmění. Udržuje pokladní hotovost i účet Společnosti u banky.

§ 16

Revizoři účtů

Dva revizoři účtů, které z řad členů Společnosti zvolila členská schůze, nejsou členy výboru Společnosti. Mohou se ale po dohodě s předsedou zúčastnit schůzí výboru. Na schůzi výboru nemají však právo hlasovat.

Revizoři účtů provádějí revizi hospodaření obvykle jen k členské schůzi, ale i v případě, že jsou o to požádáni výborem nebo desetinou členů Společnosti, přítomných na kterékoliv schůzce Společnosti. Výtky revizorů mají být před jednáním členské schůze projednány výborem Společnosti na společné schůzi s revizory.

§ 17

Hospodaření Společnosti

Společnost hospodaří s movitým majetkem a podle vlastního rozpočtu. Za hospodaření s majetkem a finančními prostředky Společnosti odpovídá výbor Společnosti a hospodář v rámci své působnosti.

Hlavní příjmy Společnosti tvoří roční příspěvky členů, zůstatky z nevýdělečných akcí pořádaných Společností, dobrovolné příspěvky ze schůzek i jiných akcí, případně i dary či odkazy ve prospěch Společnosti.

Finanční prostředky Společnosti jsou účelově určeny a mohou se používat jen se souhlasem výboru Společnosti. Příjmové a výdajové doklady podepisují předseda (místopředseda) s hospodářem. Výsledky hospodaření za spolkový rok kontrolují revizoři účtů.

§ 18

Zánik Společnosti

Společnost zaniká, rozejde-li se dobrovolně za podmínek uvedených v § 9 těchto stanov.

Rozejde-li se Společnost či bude-li rozpuštěna z moci úřední, připadne zůstatek jejího jmění současně s doklady o její činnosti Muzeu Aloise Jiráska v Hronově.

§ 19

Závěrečná ustanovení

Tyto stanovy, které v úplném znění nahrazují předcházející stanovy občanského sdružení, nabývají účinnosti dnem schválení členskou schůzí Společnosti.

Právní vztahy v těchto stanovách výslovně neupravené se řídí ustanoveními § 214 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník v platném znění.

***

Společnost Aloise Jiráska obnovila svou činnost dnem 20. listopadu 1992, registrací Ministerstvem vnitra ČR, čj. VSC/1 – 16446/92 – R. Stanovy Společnosti schválilo valné shromáždění Společnosti dne 26. ledna 1993 a jejich inovaci 21. ledna 2019.