SAMOTA

Neklid a bolesti mladých lidí, dotčených novými proudy skepse a smutku v umění, se tu bagatelizují jako směšné koketování a soudí se jako neodpovědné sobectví.

(Jaroslava Janáčková)

Šlehy proti moderně let devadesátých nepociťují se dnes již ostře, jako snad ve své době; jeví se spíše jen povrchovými, ze zúženého hlediska zevních nápadností vzatými, jsou příliš všeobecné, nejdou do hloubky, aby mohly ze hry učiniti projev zásadního odporu, roztínající podstatu problému.

(Jaromír Borecký)

Tiché, intimní drama “Samoty” vzbudilo nad to trochu úmyslného nepochopení a po mém zdání zhola nesprávných výkladů o poměru autorově k mladé generaci.

(Jaroslav Kvapil)

Jirásek a takto vybarvený! Ten úctyhodný muž a úctyhodný spisovatel a takové nepěkné prozrazení. To nitro pracovníka, imponující právě svým klidem a svou vyrovnaností, a takové zavilosti v sobě živí! Ty přísně rozumné oči, kterým jste chtěli důvěřovati, že zírají sice nezměkčile, ale přece jen spravedlivě i do let mladších, než která leží na jejích víčkách, a zatím takový divný žeh kaceřování a nelásky všeho mladého v nich! Nemluvím o karikatuře “modernisty” – básníka Jaro Labuťky, kterou tu autor podává, karikatuře příliš levné, příliš otřepané již, že se člověk jen stydí, že spisovatel jako Jirásek se snížil k jejímu napodobení, nýbrž mluvím o duchu hry, o vnitřně nepřátelském stanovisku, na něž autor se staví, jakmile dotýká se ve hře čehokoli mladšího; vizte jen, jak nedelikátně a bez chápání vidí a pak drtí touhu mladé ženy, která se vdala bez lásky a na samotě setká se s tím, jejž před svatbou milovala; vizte jen, jak tvrdě zkaceřuje závrať lásky mladého muže, jenž setkal se s tou, která mu byla jiným vzata; vizte jen, jak karikuje universitánku, které dává plácati o nejmodernějších zjevech evropské kultury a při tom jí nepřizná, že by věděla, kdy má psáti “i” a kdy “y”; naslouchejte suchým a otřepaným výtkám starého profesora, jež adresuje dnešní mládeži “skepsí otrávené”, “vlast nemilující”, “starší pracovníky nectící” atd.; co že to tu zavilého zní, s čím že nepřátelským se to tu setkáváte? Chtěl bych mu, Aloisu Jiráskovi, spisovateli ctihodnému a ctěnému, říci z tohoto místa, které je veřejné a při tom osobně zodpovědné: Pane, horlil jste ústy jedné z žen své nové hry, že život kolem kol je prolhaný, a to že jest, co ho otravuje, nuže, mějmež zmužilost k pravdě my, kteří nejsme ženami, nýbrž jistě oba muži – vidíte úzce a zle, zíraje na mladost, rozšiřte svůj pohled! Nepravím Vám, abyste nezkoumal mladší současnost, nepravím Vám, abyste se nevyslovoval o ní, neradím Vám, abyste se zchytrale držel světa historických snů a evokací, kde nenarazíte – ne; pravím Vám naopak: zírejte, zkoumejte, pozorujte, suďte ji – než nemyslíte, že v ní je více a lepšího než to, co nalezl jste Vy, a že ve Vašem poměru k ní nemělo býti cos srdečnějšího, důvěřivějšího a chápavějšího, než je to, co, snad ani nevědouc, prozrazuje Vaše hra?… Na zcela krátkou a všední povídku by snad bylo materiálu dosti, celovečerní poutavou a napínavou hru dovedl by však z nedokonaného svádění stvořiti toliko autor, v jehož schopnosti by bylo, sytou a jemnou kresbou střední ženské postavy a horkým dechem lásky a vášně vás odměniti. Obé však nikdy nebylo silou Jiráskovou a obé neobjevuje se ani tu.

(Jaroslav Hilbert)

Alois Jirásek Jaroslavu Hilbertovi veřejně odpověděl:

Nikdy jsem se neozval na kritiky týkající se mého díla literárního, ani na takové, jež zúmyslně je snižovaly, ba i surově se ho dotkly. Dnes poprvé se ozývám Vám, ale také ne proto, co jste napsal o mé hře Samota v časopisu Venkov, ale pro úvod k tomu referátu. Především Vás upozorňuji, že v Samotě není nic o mládeži “starší pracovníky nectící”, jak Vy to ve svém článku citujete. Nikdy jsem “nízce nepodezíral mladost”, “nekaceřoval” jsem a nekaceřuji mládí, nemám žádné “nenávisti k němu” a nemohu ji tedy propagovati, jak mne obviňujete. Přečtěte si Samotu (za představení Vám snad leccos ušlo) a uznáte, budete-li objektivní, že ty šlehy nejsou proti mládí a veškeré mládeži, nýbrž že švihly jen po “směšných výhonech a příživných vlčcích na novém kmeni, po pěně a bublinách, jež plynou s novým proudem”. Upírám Vám právo, abyste tyto jednotlivé zjevy, které jsem do ovzduší své hry dáti musil, vztahoval na všecko české mládí pro moje veřejné snížení. Nejsem proti novým cestám, vedou-li kupředu, to je v Samotě také řečeno, a rád uznávám, co naši mladí krásného napsali, protože miluji literaturu a přeji pro národ, aby rozkvétala co nejrozmanitěji. A ještě o lásce k vlasti naší mládeže – zase neprávem mě obviňujete, neboť mluvě o národním nihilismu pravím, že je u části naší mládeži. Jedno s rozhořčením odmítám. Naznačil jste, že jsem zchytrale se držel světa historických snů a evokací. Byla to u Vás také zchytralost, když jste psal Falkenštejna? Za rady, co mám psát, Vám pěkně děkuji. O tom si rozhodnu sám. A na konec poznámku: K svým pracím historickým užíval jsem vždy pramenů, ve kterých se obrážel tehdejší život. Také v Samotě není nic, co by nebylo ze života doloženo, ani to i ani to y. Račte uvěřit na slovo.

(Alois Jirásek)

Jaroslav Hilbert Jiráskovi veřejně odpověděl:

Se své strany konstatuji, že, co jsem ve hře a pod hrou slyšel, slyšel jsem a ne z frivolity, nýbrž z lítosti napsal. Řekl jsem, že Jirásek, zíraje v ní na mladost, vidí úzce a zle /ne snad jen na literární, té jsem se dotekl/, a upozorňuji každého, kdo Samotu viděl, aby si uvědomil, co v které mladé postavě této hry je podstatnějšího: jsou to vesměs lidé nicotní a nijací, jimž dostává se výsledkem hry odbytí, kdežto starým a starším, proti nim v problému postaveným, lásky a opory autorovy. Mimo to upozorňuji znovu na řeči prof. Čepelky z prvého aktu, jež přece o pochopení současné české mladosti a o lásce k ní svědectví nevydávají. Souhrn: nechť mi někdo ve hře ukáže jediné místo skutečného, chápavého ohodnocení mladšího současného světa, jedinou mladou postavu, jež by svědčila o tom, že autoru není předmětem hodným pokárání nebo smíchu, a odvolám konstatování svého postřehu i výraz úžasu z něho… Prosím však p.Jiráska za prominutí rozčilení, které jsem mu, jak s úžasem pozoruji, způsobil i větou “Neradím Vám, abyste se zchytrale…” atd. Rozčilení povstalo tuto jen z neporozumění textu, neboť věta má smysl: “Neradím k chytráctví, nedotýkati se současnosti” atd. – než že bych tím rozsáhlou tvorbu Jiráskovu, stojící na materii dějinné, považoval za literární chytráctví a ne za nutnost a potřebu autorovu, může mi podkládati jen ten, kdo mi naprosto nerozuměl.

(Jaroslav Hilbert)

P.Jiráskova Samota, na Národním divadle hraná, sama o sobě, svými uměleckými vlastnostmi, by nestála ani za zmínku. Je to naivní výrobek, dramaticky a ideově tak primitivní, že jest až stydno. Stačí, uvedeme-li, že p.Jirásek pokládá vtipem např., říká-li někdo místo “kozel” “od kozy pán.” Ovzduší klepů, podezírání, narážek, ovzduší ostrostřelců, řeznic, slečinek – ovzduší nízké, malicherné. Ale to by vás nepřekvapovalo. Samota hřeší jinou smělostí. Ústy starého profesora na pensi, jehož životním úkolem jest sbírati houby a pěstovati ideály, tato hra si dovoluje útočiti na mladou generaci, jež jest jiného názoru, než p.Jirásek. Skandalisuje modernismus, nové proudy v českém životě – ubohou parodií Labuťky, jeho “křečí nostalgie”, “umdlenou vůni tuberos” a tirádami idealistického sběratele hub. “Všecko nové a mladé ještě není pokrok. A měl bych proto, abych se zdál moderním, hanit všecko staré i to, co je dobrého, velkého, a chválit všecko nové, i to, jak otravují naši mateřštinu, jak s ní ohavně, bez citu pro ni nakládají? A to bych měl chválit? Obdivovat… jalové napodobitele bez svého rázu, domýšlivé kopisty, kteří křičí a myslí, že oni jsou ten proud a ta síla nových myšlenek?” P.Jiráskovi třeba odpověděti názorně. Nových ideí mu vykládati nebudu – to by mu bylo “metafysikou” – ale dokáži mu hmatatelně, kdo hyzdí “drahou naši mateřštinu” a “kdo s ní ohavně, bez citu pro ni nakládá.” Je to p.Jirásek sám, jenž píše ledabylým jazykem, plným germanismů. Čtěte Samotu! Je psána nejtriviálnější češtinou. Sledujte, jakou češtinou mluví právě profesor, jenž horlí proti mladé generaci! “A to je to nejhorší!” (das Schlimmste! dle němčiny). “Omrzelost panuje” (herrscht!). Nepřítel má akk. nepřátele a ne “nepřátely”!! “Bezohledně” útočiti chybně místo “nešetrně”! “Obdivovat” neříkají už ani školáčkové! “Myslí, že oni jsou ten proud, ta síla nových myšlenek…” Velmi krásná čeština! Tohle jsem vybral z jediné stránky 24, kde ostatních chyb, jichž neuvádím, je na pětatřiceti řádkách zrovna padesát. A takový autor se opovažuje říkati o mladé generaci, že ohavně s mateřštinou “nakládá”! Dříve ať se naučí p.Jirásek česky – a pak ať si vymýšlí své Labuťky!

(Jiří Karásek ze Lvovic)

Je právě těžkou a trudnou chybou našich starých, že mladých neznali a nesnažili se znát, že jim nikdy pořádně a hlouběji nerozuměli. Profesor Čepelka, jenž v prvním aktě krátce polemizuje s Petrem, ví teoreticky, že mladí jsou ironičtí a skeptičtí, že stále sami sebe analyzují, že takto upadají v duševní hypochondrii, že se chtějí vyžít a ne žít, že nemají pravé lásky k rodnému jazyku, že zavrhují historismus, že proto nejsou schopni vlasteneckého vzdoru a hněvu ap. Dobrá, budiž! Ale ty všecky rysy mají přece nějaký kořen, nějaký prvotní původ a důvod, z něhož vznikly, a k tomu třeba jít. Nedostatek, jenž tu jest, nejvíce se cítí na postavách samých. Petr Vít, to je jakýsi jednoslabičný, prařídounký človíček, jenž je stále v nesnázích, co mluvit a co odpovídat, a jejž každý může strčit kam chce. A o Adéle nikdo se nedoví, svádí-li Petra z dlouhé chvíle či z opravdové vášně, z poblouznění tak onak založeného či z organického nějakého popudu. Když se oba nejprocítěněji a nejhojněji rozhovoří, horují – (“romantika neumírá”) o měsíčních nocích poetickým žargonem profesora Čepelky a Heleny Toralové! Kdyby byl na ně p.Alois Jirásek vynaložil aspoň tolik snahy, důmyslu a pozoru, co na své ovšednělé karikatury dekadentních básníků a hloupých emancipantek! Ano, vysmát se mladým, jejich “tristním náladám”, “sensacím nervů”, tuberosám a asfodelům, to bylo jediné, s čím si staří dali trochu práce. Kdo by se byl nadál, že ani p.Alois Jirásek nevyšine se nad to. S jakými mladými se to asi setkal! Snad, kdyby mu byla náhoda přivedla do cesty lepší mladé, snad by byl i na své staré pohlížel jinak, s menší něhou a s menší idylickou dojímavostí. Pochodil-li jeho profesor Vojtěch Čepelka tak špatně se svou první láskou, nevyplývá z toho, že jeho všechen život měl být navždy jen tou staromládeneckou pouští, kterou byl. A byla-li Toralová tak zle zklamána ve svých dívčích touhách, není tím omluveno, že od té doby nedělala nic jiného, nežli sbírala hořkost a odpor proti ženatým a vdaným spolubližním. Oba byli povoláni, pokoušet se tak dlouho všemi silami o kousek štěstí, až by se úplně a rozhodně přesvědčili, kolik ho lze ve světe dobýt. Oba narodili se, aby stvořili rodinu, aby rozšířili třeba jen o píď družnost a vespolné sblížení pohlaví, aby pomohli razit a hledat jasnější cesty do budoucnosti. Vzdali se vší námahy na samém začátku: velmi pohodlně, ale velmi chabě a hříšně. Hle, proto nemohou porozumět slovu mladých “vyžít se”. Posmívají se mu, jakoby znamenalo “vyžilost”. Nu, možná, pro mladé, které p.Alois Jirásek má kolem sebe. Pro všechny jiné “vyžít se” zahrnovalo vždycky nejvyšší povinnost člověkovu, učinit zadost všem svým schopnostem, nenechat ani jedné úhorem, nemrzačit jich a neodbývat polovičatě, naplnit seč jsou do poslední kapky určení a poslání, jež příroda svými dary a popudy do nich vložila. Je to něco, čemu se lze vysmívat? Tomuto vyžití arci Vojtěch Čepelka se svým věčným quasi a Helena Toralová se svým škaredohlídstvím představují leda bytosti zkomolené, nedomrlé, bědně nevyvinuté, pouze zárodečné. Pravda, staří mají přednost, které bychom mladým přáli. Ať jde o cokoli, nezapomínají na širší vztahy a složitou souvislost života. Nezužují, neosamotňují ho tak jako mladí. Nemůže např. p.Alois Jirásek myslit na bolavý případ Adelin a Petrův, aby ho hned nespojoval se vším hybem a ruchem jejich okolí, se všemi obyčejnými zájmy a osobnostmi, jimiž jsou obklopeni. Ale ovšem i ta přednost zase! Lidé, kteří se chumelí kolem Adely a Petra, kolem profesora Čepelky a tety Heleny, ukazují se sotva některou svou dětinskou směšností, některou svou bláznivou grimasou a pochybnou zábavností. Jsou to obtloustlí pijáčtí revidenti, kteří neumějí dobře česky, potřeštění nadporučíci ostrostřelečtí, kteří žvaní pořád o svém “kóru” a jeho dobrodružstvích, tělnaté řeznice, manželky radních, které se podepisují “radnice” a nevyjdou bez koše buřtů ap. Chodí po výletech, bumbají v tichých zákoutích, namlouvají se někde za roštím a utíkají, spustí-li déšť a bouřka. Vrcholem špásovitosti jest mezi nimi, pojmenuje-li někdo kozla “pánem od kozy”. Dramatickým napětím jest u nich, schovává-li se někdo, zbytečně a pošetile, za dveřmi, odkud může bez závady utéct a kde smí být nalezen bez velké nouze o výmluvu.

(Jindřich Vodák – Jirásek na něj podal kvůli této kritice žalobu, neboť se dotkla jeho rodiny)

Tak, jak si počíná Vít, jednali jsme, když nám bylo čtrnáct let, když nám srdce plálo první láskou a my měli strach, aby nás tatínek neuviděl a profesoři aby o tom nezvěděli. Vskutku, je to čistě studentská erotika, erotika tak nějak zdětinštělá, že vyvolává spíše úsměv tam, kde by autor si přál otřásat nitrem diváků. I v jiných hrách p.Jiráskových je něco podobného, ale tam se to zdálo ve shodě se starosvětským obsahem. Bylo třeba moderní hry, aby se p.Jiráskovo pojetí erotiky ukázalo v celém svém bezkrvém idylismu. Zdá se, že autorovi tanul na mysli konflikt dvou generací, starší a mladé, chcete-li: “vlastenecké” a “kosmopolitické”. Než, ať jde o první či o druhou, v obojím případě jsou tyto pojmy takřka obsahu zbaveny, jsou to nepravdivá a laciná schémata, první pojaté autorem sympaticky, druhé polemicky.

(dobová kritika)

Národní učitel a hlasatel jasného pohledu a duševní výše Jiráskovy neměl k mladšímu pokolení pohlížet s tou nedůvěrou, která se zračí v “Samotě” a zvláště se měl při své důstojnosti zdržet persiflujícího výsměchu. Docela se na Jiráska nehodilo, aby parodoval dekadenty, dekadentní erotismus a dekadentní básnění.

(dobová kritika)

Hra zcela úmyslně ukazující, jak poživačný způsob života lidí z poslední doby zeslabuje všechno jejich mravní cítění a tak je činí jakékoliv lepší činnosti vůbec neschopné.

(Zdeněk Nejedlý)

Kritika vytahovala ze hry generační problematiku. Nikdo nepochopil, že síla dramatu je v jeho kritice buržoazie celé; to buď nemohli pochopit, anebo nechtěli přiznat. Právě rozličnost názorů prokazuje, že hra splnila svůj aktuální úkol, a že se dotkla naší veřejnosti na bolavém místě. Proti hodnocení literárních a divadelních historiků a proti soudům kritiky i proti mlčení o Jiráskově Samotě je třeba ukázat tuto zapomenutou hru v jejím pravdivém a konkrétně historickém smyslu jako kritický doklad bezvýchodnosti měšťáckého života a jako nález o smrtelné nemoci celé buržoazní třídy. Všechny hlavní postavy hry, kromě staré Vejrové, vyrůstají z hlubokého úpadku české buržoazie v prvním desetiletí našeho století, všichni jsou marní lidé, s nimiž nelze postavit nový život. Obsahem Samoty je tedy úpadek celé měšťácké třídy v období jejího rozkladu. Měšťák se už nedovede orientovat ve skutečnosti, která ho přerůstá a rozbíjí navyklý chod jeho života. Mladí se chtějí zachraňovat anarchismem, který má zahnat prázdnou nudu, modernismem a originalitou (Áda, Vít, Labuťka). Staří liberálové dobře poznali, kam se propadá jejich budoucnost, dědici jejich práce a snažení, varují, ale nemají sil k opravdovým zásahům; anebo spíše už v jejich programu drobných činů a malé denní práce jako cíle není skutečná síla, která by byla s to změnit život (Čepelka). Maloměšťáci si najdou svůj koutek v zátoce života a tráví čas v omezené spokojenosti (Šrámek, Schlums, Mráčková). Takový je obsah Samoty a smysl postav, které Jirásek zobrazuje… Děj se rozvíjí hlavně příběhy tří postav: Ády, Petra Víta a profesora Čepelky. Áda je typ měšťácké paničky, trávící čas bez práce a bez cíle. Tragédie jejího manželství se opakovala v mnoha takzvaných lepších rodinách. O Ádinu muži, lékaři Václavu Vejrovi, který se ve hře jenom mihne v závěru, víme, že je zdravý a prostý, neafektovaný, že má rád práci a je pevně svázán s venkovem a že má přímý poměr k lidem. Tím více vyniká, že Áda je skrz naskrz nemocná nudou odumírajících lidí. Nepracuje a její jediný úkol je popřávat manželovi všechno pohodlí. Jistě má hodně volného času, který tráví v zábavách, po návštěvách a ve společnosti podobných paní. Snaží se mít pro sebe ze života co nejvíce, aby zaplnila chvilkovými příhodami prázdnotu svého manželství. Touží po vzruchu; četba sentimentálních knih a naříkání o nemocných nervech neutišuje její touhu, a proto se jí zachce koketování a milostného dobrodružství. Nad prosté venkovské lidi je vysoko povznesena, tak jako vždy bývají polovzdělaní lidé. Ve skutečnosti zakrývá pouze svou prázdnotu moderními názory, které zaslechla kdesi mezi známými. Od začátku do konce ji vyznačuje falešnost a sobecké názory na lásku, na rodinu, na práci. Jirásek ji výstižně uvádí na scénu rozmluvou s tchyní Vejrovou, skromnou a pracovitou ženou z hospodářství, s vřelým srdcem a opravdovými a upřímnými životními zásadami. Vejrová, prostá venkovská, lidová babička, je nejkladnější postava hry… Petr Vít, nedostudovaný právník, má s Ádnou mnoho společného. Jeho charakteristickým rysem je rozeklanost; od začátku do konce se zmítá mezi vůlí žít užitečně a mezi buřičským poměrem k maloměstské společnosti. Proti Ádě však je přímý, osobně poctivý a nadaný. Do života přišel s velkými nadějemi a s přílišným sebevědomím; z romantických plánů vystřízlivěl a neví, kudy kam…  Do konce hry Vít svoje problémy nevyřeší a bude se ještě dlouho zmítat v rozporech. Na osudech Petra Víta ve hře si uvědomujeme živě pravdu, že měšťácký život vysává z člověka všechno kladné. Petr vystupuje v celé hře jako vratký a rozeklaný člověk, neschopný rozhodovat… Čepelka prožil čisté a obětavé mládí. Dobře ještě pamatuje radostný národní vzmach v šedesátých letech a sám se ho činně účastnil… Leč doba rozmachu už dávno minula a kdysi mladí zestárli. Mládí buržoazní třídy, která bojovala před lety proti výsadám církve a šlechty a proti národnostnímu útlaku, už přehořelo. Starý profesor kritizuje mladé, kteří propadli skepsi, nechuti a ochablosti. Vidí, že je třeba jít proti slabosti, ale nakonec ani jemu nestačí síly a rezignuje… Profesor Čepelka tedy radí vzít si malý, drobný cíl a k němu pracovat a napravovat, co se napravit dá… Kritika nepochopila po premiéře základní pravdu Samoty, že ani cesta Čepelkova není východiskem. Kritikové polemisovali s jeho názory jako s moralizujícím poučením Jiráskovým. Avšak nezáleží na tom, zda je či není Čepelka skutečným mluvčím Jiráskových názorů. Rozhodující je, že Jirásek zobrazil Čepelku pravdivě nikoliv podle řečí jako vítězného nacionalistu a liberála, ale nechal jej podle života prohrát a dokázal pravdivým obrazem, že ani s Čepelkou daleko nedojdeš a že stará generace už nemá sílu ani odvahu ani reálný program… Celá hra i postava Čepelkova svědčí o bezcestí. Ve všech lidech i kolem nich je lež, přetvářka a slabost. Všichni touží vyjít na čerstvý vzduch. Avšak ani za profesorem Čepelkou to nepůjde. Je nutno hledat cestu jinou! Avšak otázka, odkud zazáří paprsek světla do temného měšťáckého života, zůstává otevřena… Mladé generaci rozkládající se kosmopolitické inteligence se Jirásek vysmívá postavou básníka Jaro Labuťky, místního praktikanta z lékárny. Labuťka je domýšlivý a bláznivý panák, skrývající za fráze o individualismu a neomezených právech svobodné osobnosti mravní sprosťáctví a nezodpovědnost, jak se to ukazuje na jeho chápání lásky a rodiny. Jako je nesmyslná a pozérská jeho dekadentní poezie, tak je exaltované a nesmyslné i jeho jednání. V Labuťkovi karikoval Jirásek moderní básníky, ohlížející se bez ducha po západní módě, a odhalil za modernismem a dekadentním francouzským slovníkem a za individualistickými frázemi výstřednost a osobní bezcharakternost. Všechny postavy Samoty jsou tedy nemocné stářím své třídy a její konec a pád buď připravovaly, anebo mu bezmocně podléhají. Jenom stará Vejrová, prostá, lidová žena se svou nesobeckou a praktickou láskou k lidem, je nejblíže budoucnosti. Jiráskova Samota jde v kritice buržoazie a kresbě rozkladu jejího mravního a národního vědomí dále než většina her především tím, že zobrazuje vlasteneckou lhostejnost v souvislosti s individuální mravní slabostí a že vidí jejich kořeny ve způsobu života rozkládající se buržoazie…. Jde o skutečné odsouzení, a proto nemáme z vyznění hry pocit lítosti, i když nás vlastnosti a osudy určitých postav zaujmou. Tím více je pak výsledným dojmem nenávist vůči těm lidem, kteří takový život vytvářejí anebo mu podléhají… Nedostatek Samoty a vůbec Jiráskových obrazů ze současných měst je, že se jeho pohled omezuje kritikou buržoazie a konstatováním její smrtelné choroby, aniž však cítíme za jejím rozpadem pulsovat a hýbat se lid a jeho život. Jirásek dokázal Samotou, že s takovými lidmi, jací v ní vystupují, se život nezmění a že je nutno najít jiný program a jiné lidi. Ty však už Jirásek v současnosti nenašel… Ta buržoazie, kterou zobrazil v Samotě, husitské ideály a odkaz buď zradila, anebo neměla sil uskutečnit jej. A proto je Samota soudem nad touto buržoazií.

(typická, ideologicky zbarvená kritika z padesátých let 20.století od Miloše Pohorského)

Samota se Jiráskovi opravdu moc nepovedla. Rozhodně jí ublížila nejen chatrná výstavba a ploché postavy, ale i do očí bijící snaha Jiráska vyjádřit svůj názor na tehdejší nové směry, jejichž zástupci na něj opravdu přehnaně a neoprávněně útočili, což těžce nesl. A tento názor je silně negativní, ba až nové směry a názory degradující. Jako by se Jirásek nedokázal povznést nad útoky, které zažívá každý známý spisovatel. Je evidentní, že hru Jirásek napsal ve chvílích, kdy přetekla ona pověstná číš jeho trpělivosti, a urážené city vyvřely na povrch. Z historie je doloženo, že Jirásek byl ve sporech s mladými, kteří útočili na starou generaci spisovatelů na náš dnešní vkus až příliš brutálně, vždy uměřený a držel se zpátky, stěžoval si nejvíce svým přátelům v soukromí, a do veřejných polemik se většinou nepouštěl. Dokonce se snažil o pochopení mladé generace umělců svými vrstevníky a mnohokrát osobně zmírňoval všudypřítomné napětí mezi starými a mladými.

S velkým časovým odstupem a oproštěním od tehdejšího zuřivého boje mladých se starými se Jiráskova hra jeví spíše úsměvně. Jirásek v ní vyjádřil svou kritiku tehdejších modernistů, na což měl samozřejmě právo. Je třeba uznat, že tak učinil slušně, byť kontroverzně.

Životnost a aktuálnost Samoty jsou dnes nulové. Konflikt, ke kterému se Jirásek prostřednictvím hry vyjadřoval, dávno odezněl. Samotný konflikt je pro dnešního čtenáře a diváka nepochopitelný, a tím pádem i Jiráskova hra postrádá jakýkoliv přesah do dnešní doby. Navíc se jedná o Jiráskovu hru nepovedenou, ve které nelze najít nic, proč by se měla hrát. Vše je v ní už od začátku jasné. A tato jasnost je pro Jiráska dost netypická – vždyť Jirásek celým svým dílem prokazuje schopnost nevidět věci černobíle. Hra navíc působí jako typické mentorské kázání starého člověka mladým. I mistr tesař se někdy utne…

Samota při své vyumělkované vážnosti a akademičnosti působí na dnešního čtenáře nechtěně komicky – dialogy mě na některých místech opravdu rozesmály. Jako parodie na vážnou hru by Samota byla možná docela dobrá…

Jen pár ukázek, které mě opravdu dostaly:

„Mládí, které bylo skutečné mládí, neotrávené. Mělo ideál a ne jen ironický smích a samou hlodavou skepsi jak je teď. Vy mladí o životě jen uvažujete.“
„Teď omrzelost panuje nebo zase fráze – vyžít se. A co pak – být vyžilý. Ne vyžít se, ale žít, zachovat si radost ze života.“
„Teď se měří a cení všecko dle úspěchu a ne dle hodnoty.“
„Vždyť všecka ta romantika tristně končí manželstvím. Volnému člověku je pouto manželství jenom směšností.“
„Právo individua je prvním zákonem a proto rozbít stará pouta, zdeptat všecky předsudky a na ruinách šosácké vázanosti zeptá se muž nové ženy – chceš být má? A sevrou se v náruč a vykřiknou jediným výkřikem v extasi blaha a potom se rozejdou.“
„Děti – také předsudek, stará teorie. Lidé nejsou kvůli dětem, ale každé individuum kvůli sobě.“
„Ano slečno, vyžít se, to jediný zákon. Sensace nervů. Všecko ostatní je cop.“
„Ale triumfující pohrdání povznese vaši psychosu nad všednost a prchnete v kvetoucí sady umění, plné tuberos a asfodelů.“

Samota