Popis projektu

Hra o 3 jednáních

Napsáno 1907

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 1.3.1908 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

První vydání: 1908, poté ve sv. 41 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Věnováno: Gustavu Schmoranzovi a Jaroslavu Kvapilovi

Motto: bez motta

Průměrně stran: 75

Dějství: 3

Charakteristika: Realistické drama

Doba: nespecifikováno, evidentně tehdejší současnost

Hlavní témata: Střet mladých se starými, nevěra, láska, lež, emancipace

Zfilmováno: Ano (1965, režie Jaroslav Novotný)

Zajímavost: Ve hře Samota se Jirásek velmi vyostřeně vyrovnával se střetem mladé generace se starou; a vzhledem k tomu, že na něj mladí umělci neustále a nevybíravě útočili, postavil se v této hře na stranu starých, což vyvolalo velkou nevoli. Je s podivem, že měl Jirásek potřebu se s mezigeneračním zápasem umělecky vypořádat – ve svém osobním životě patřil k těm, kteří se snažili konflikty zmírňovat a měl své pochopení i pro mladou generaci, což jeho souputníci nelibě nesli.

Hra přinesla Jiráskovi mnoho nepříjemností – vysmáli se mu jak mladí, tak kritika. O vypjatosti tehdejšího mezigeneračního střetu svědčí i Jiráskova žaloba na kritika “Samoty” Jindřicha Vodáka, jehož odsuzující recenzí se cítil uražen, neboť se dotkla jeho rodiny (hlavně jeho zetě Hanuše Jelínka).

Na Vejrově samotě tráví své volno Áda, manželka Václava, syna Vejrové. S nimi se na samotu uchyluje Vejrové bratr, starý profesor.
Tak jako v celé společnosti, i na samotě se střetává mladý pohled na svět se starým. Mladí lidé vyznávají individuální štěstí, zatímco staří i odpovědnost. Trefným příkladem je Labuťka, ucházející se ve jménu nového životního stylu o dvě dívky najednou.
Áda se setkává s Vítem, přítelem svého manžela, který kvůli počínající lásce k Ádě odešel raději z Prahy. Ve Vítovi, rezignujícího na předchozí životní styl i sny, znovu cíleně probudí potlačený cit. Ten se jen těžko brání.
S Vítem přichází i jeho teta, někdejší profesorova láska. Setkává se se starým profesorem a vzpomínají na staré časy.
Druhý den navštíví Vít Ádu na samotě. Jeho teta vše pochopí – jde tedy na samotu, aby vše oznámila profesorovi a zabránila nejhoršímu. Vít se ukryje ve stavení. Když je chvíli teta o samotě, vystoupí z domu a snaží se tetě vše vysvětlit. Ta však jeho vysvětlení odmítá. Vyruší je profesor, Vít se tedy znovu schovává v domě.
Profesor nechce své dceři způsobit žádné zklamání, a proto jí odmítá vše říct. Náhle se objevuje Václav. Přijel dříve, aby všechny, hlavně svou ženu, překvapil. Profesor se zalekne prozrazení, a proto dá znamení Ádě s Vítem ve stavení, a umožní, aby Vít, nikým nespatřený, utekl.
Vítova teta je zklamána profesorovým nečestným chováním. Slibuje mu však, že zařídí, aby Vít už nikdy samotu nenavštívil. Profesor sice zařídil, aby se nikdo nic nedozvěděl, ale cítí, že vše je tím pádem jen falešná hra.

Neklid a bolesti mladých lidí, dotčených novými proudy skepse a smutku v umění, se tu bagatelizují jako směšné koketování a soudí se jako neodpovědné sobectví.

(Jaroslava Janáčková)

Šlehy proti moderně let devadesátých nepociťují se dnes již ostře, jako snad ve své době; jeví se spíše jen povrchovými, ze zúženého hlediska zevních nápadností vzatými, jsou příliš všeobecné, nejdou do hloubky, aby mohly ze hry učiniti projev zásadního odporu, roztínající podstatu problému.

(Jaromír Borecký)

Tiché, intimní drama “Samoty” vzbudilo nad to trochu úmyslného nepochopení a po mém zdání zhola nesprávných výkladů o poměru autorově k mladé generaci.

(Jaroslav Kvapil)

Jirásek a takto vybarvený! Ten úctyhodný muž a úctyhodný spisovatel a takové nepěkné prozrazení. To nitro pracovníka, imponující právě svým klidem a svou vyrovnaností, a takové zavilosti v sobě živí! Ty přísně rozumné oči, kterým jste chtěli důvěřovati, že zírají sice nezměkčile, ale přece jen spravedlivě i do let mladších, než která leží na jejích víčkách, a zatím takový divný žeh kaceřování a nelásky všeho mladého v nich! Nemluvím o karikatuře “modernisty” – básníka Jaro Labuťky, kterou tu autor podává, karikatuře příliš levné, příliš otřepané již, že se člověk jen stydí, že spisovatel jako Jirásek se snížil k jejímu napodobení, nýbrž mluvím o duchu hry, o vnitřně nepřátelském stanovisku, na něž autor se staví, jakmile dotýká se ve hře čehokoli mladšího; vizte jen, jak nedelikátně a bez chápání vidí a pak drtí touhu mladé ženy, která se vdala bez lásky a na samotě setká se s tím, jejž před svatbou milovala; vizte jen, jak tvrdě zkaceřuje závrať lásky mladého muže, jenž setkal se s tou, která mu byla jiným vzata; vizte jen, jak karikuje universitánku, které dává plácati o nejmodernějších zjevech evropské kultury a při tom jí nepřizná, že by věděla, kdy má psáti “i” a kdy “y”; naslouchejte suchým a otřepaným výtkám starého profesora, jež adresuje dnešní mládeži “skepsí otrávené”, “vlast nemilující”, “starší pracovníky nectící” atd.; co že to tu zavilého zní, s čím že nepřátelským se to tu setkáváte? Chtěl bych mu, Aloisu Jiráskovi, spisovateli ctihodnému a ctěnému, říci z tohoto místa, které je veřejné a při tom osobně zodpovědné: Pane, horlil jste ústy jedné z žen své nové hry, že život kolem kol je prolhaný, a to že jest, co ho otravuje, nuže, mějmež zmužilost k pravdě my, kteří nejsme ženami, nýbrž jistě oba muži – vidíte úzce a zle, zíraje na mladost, rozšiřte svůj pohled! Nepravím Vám, abyste nezkoumal mladší současnost, nepravím Vám, abyste se nevyslovoval o ní, neradím Vám, abyste se zchytrale držel světa historických snů a evokací, kde nenarazíte – ne; pravím Vám naopak: zírejte, zkoumejte, pozorujte, suďte ji – než nemyslíte, že v ní je více a lepšího než to, co nalezl jste Vy, a že ve Vašem poměru k ní nemělo býti cos srdečnějšího, důvěřivějšího a chápavějšího, než je to, co, snad ani nevědouc, prozrazuje Vaše hra?… Na zcela krátkou a všední povídku by snad bylo materiálu dosti, celovečerní poutavou a napínavou hru dovedl by však z nedokonaného svádění stvořiti toliko autor, v jehož schopnosti by bylo, sytou a jemnou kresbou střední ženské postavy a horkým dechem lásky a vášně vás odměniti. Obé však nikdy nebylo silou Jiráskovou a obé neobjevuje se ani tu.

(Jaroslav Hilbert)

Alois Jirásek Jaroslavu Hilbertovi veřejně odpověděl:

Nikdy jsem se neozval na kritiky týkající se mého díla literárního, ani na takové, jež zúmyslně je snižovaly, ba i surově se ho dotkly. Dnes poprvé se ozývám Vám, ale také ne proto, co jste napsal o mé hře Samota v časopisu Venkov, ale pro úvod k tomu referátu. Především Vás upozorňuji, že v Samotě není nic o mládeži “starší pracovníky nectící”, jak Vy to ve svém článku citujete. Nikdy jsem “nízce nepodezíral mladost”, “nekaceřoval” jsem a nekaceřuji mládí, nemám žádné “nenávisti k němu” a nemohu ji tedy propagovati, jak mne obviňujete. Přečtěte si Samotu (za představení Vám snad leccos ušlo) a uznáte, budete-li objektivní, že ty šlehy nejsou proti mládí a veškeré mládeži, nýbrž že švihly jen po “směšných výhonech a příživných vlčcích na novém kmeni, po pěně a bublinách, jež plynou s novým proudem”. Upírám Vám právo, abyste tyto jednotlivé zjevy, které jsem do ovzduší své hry dáti musil, vztahoval na všecko české mládí pro moje veřejné snížení. Nejsem proti novým cestám, vedou-li kupředu, to je v Samotě také řečeno, a rád uznávám, co naši mladí krásného napsali, protože miluji literaturu a přeji pro národ, aby rozkvétala co nejrozmanitěji. A ještě o lásce k vlasti naší mládeže – zase neprávem mě obviňujete, neboť mluvě o národním nihilismu pravím, že je u části naší mládeži. Jedno s rozhořčením odmítám. Naznačil jste, že jsem zchytrale se držel světa historických snů a evokací. Byla to u Vás také zchytralost, když jste psal Falkenštejna? Za rady, co mám psát, Vám pěkně děkuji. O tom si rozhodnu sám. A na konec poznámku: K svým pracím historickým užíval jsem vždy pramenů, ve kterých se obrážel tehdejší život. Také v Samotě není nic, co by nebylo ze života doloženo, ani to i ani to y. Račte uvěřit na slovo.

(Alois Jirásek)

Jaroslav Hilbert Jiráskovi veřejně odpověděl:

Se své strany konstatuji, že, co jsem ve hře a pod hrou slyšel, slyšel jsem a ne z frivolity, nýbrž z lítosti napsal. Řekl jsem, že Jirásek, zíraje v ní na mladost, vidí úzce a zle /ne snad jen na literární, té jsem se dotekl/, a upozorňuji každého, kdo Samotu viděl, aby si uvědomil, co v které mladé postavě této hry je podstatnějšího: jsou to vesměs lidé nicotní a nijací, jimž dostává se výsledkem hry odbytí, kdežto starým a starším, proti nim v problému postaveným, lásky a opory autorovy. Mimo to upozorňuji znovu na řeči prof. Čepelky z prvého aktu, jež přece o pochopení současné české mladosti a o lásce k ní svědectví nevydávají. Souhrn: nechť mi někdo ve hře ukáže jediné místo skutečného, chápavého ohodnocení mladšího současného světa, jedinou mladou postavu, jež by svědčila o tom, že autoru není předmětem hodným pokárání nebo smíchu, a odvolám konstatování svého postřehu i výraz úžasu z něho… Prosím však p.Jiráska za prominutí rozčilení, které jsem mu, jak s úžasem pozoruji, způsobil i větou “Neradím Vám, abyste se zchytrale…” atd. Rozčilení povstalo tuto jen z neporozumění textu, neboť věta má smysl: “Neradím k chytráctví, nedotýkati se současnosti” atd. – než že bych tím rozsáhlou tvorbu Jiráskovu, stojící na materii dějinné, považoval za literární chytráctví a ne za nutnost a potřebu autorovu, může mi podkládati jen ten, kdo mi naprosto nerozuměl.

(Jaroslav Hilbert)

P.Jiráskova Samota, na Národním divadle hraná, sama o sobě, svými uměleckými vlastnostmi, by nestála ani za zmínku. Je to naivní výrobek, dramaticky a ideově tak primitivní, že jest až stydno. Stačí, uvedeme-li, že p.Jirásek pokládá vtipem např., říká-li někdo místo “kozel” “od kozy pán.” Ovzduší klepů, podezírání, narážek, ovzduší ostrostřelců, řeznic, slečinek – ovzduší nízké, malicherné. Ale to by vás nepřekvapovalo. Samota hřeší jinou smělostí. Ústy starého profesora na pensi, jehož životním úkolem jest sbírati houby a pěstovati ideály, tato hra si dovoluje útočiti na mladou generaci, jež jest jiného názoru, než p.Jirásek. Skandalisuje modernismus, nové proudy v českém životě – ubohou parodií Labuťky, jeho “křečí nostalgie”, “umdlenou vůni tuberos” a tirádami idealistického sběratele hub. “Všecko nové a mladé ještě není pokrok. A měl bych proto, abych se zdál moderním, hanit všecko staré i to, co je dobrého, velkého, a chválit všecko nové, i to, jak otravují naši mateřštinu, jak s ní ohavně, bez citu pro ni nakládají? A to bych měl chválit? Obdivovat… jalové napodobitele bez svého rázu, domýšlivé kopisty, kteří křičí a myslí, že oni jsou ten proud a ta síla nových myšlenek?” P.Jiráskovi třeba odpověděti názorně. Nových ideí mu vykládati nebudu – to by mu bylo “metafysikou” – ale dokáži mu hmatatelně, kdo hyzdí “drahou naši mateřštinu” a “kdo s ní ohavně, bez citu pro ni nakládá.” Je to p.Jirásek sám, jenž píše ledabylým jazykem, plným germanismů. Čtěte Samotu! Je psána nejtriviálnější češtinou. Sledujte, jakou češtinou mluví právě profesor, jenž horlí proti mladé generaci! “A to je to nejhorší!” (das Schlimmste! dle němčiny). “Omrzelost panuje” (herrscht!). Nepřítel má akk. nepřátele a ne “nepřátely”!! “Bezohledně” útočiti chybně místo “nešetrně”! “Obdivovat” neříkají už ani školáčkové! “Myslí, že oni jsou ten proud, ta síla nových myšlenek…” Velmi krásná čeština! Tohle jsem vybral z jediné stránky 24, kde ostatních chyb, jichž neuvádím, je na pětatřiceti řádkách zrovna padesát. A takový autor se opovažuje říkati o mladé generaci, že ohavně s mateřštinou “nakládá”! Dříve ať se naučí p.Jirásek česky – a pak ať si vymýšlí své Labuťky!

(Jiří Karásek ze Lvovic)

Je právě těžkou a trudnou chybou našich starých, že mladých neznali a nesnažili se znát, že jim nikdy pořádně a hlouběji nerozuměli. Profesor Čepelka, jenž v prvním aktě krátce polemizuje s Petrem, ví teoreticky, že mladí jsou ironičtí a skeptičtí, že stále sami sebe analyzují, že takto upadají v duševní hypochondrii, že se chtějí vyžít a ne žít, že nemají pravé lásky k rodnému jazyku, že zavrhují historismus, že proto nejsou schopni vlasteneckého vzdoru a hněvu ap. Dobrá, budiž! Ale ty všecky rysy mají přece nějaký kořen, nějaký prvotní původ a důvod, z něhož vznikly, a k tomu třeba jít. Nedostatek, jenž tu jest, nejvíce se cítí na postavách samých. Petr Vít, to je jakýsi jednoslabičný, prařídounký človíček, jenž je stále v nesnázích, co mluvit a co odpovídat, a jejž každý může strčit kam chce. A o Adéle nikdo se nedoví, svádí-li Petra z dlouhé chvíle či z opravdové vášně, z poblouznění tak onak založeného či z organického nějakého popudu. Když se oba nejprocítěněji a nejhojněji rozhovoří, horují – (“romantika neumírá”) o měsíčních nocích poetickým žargonem profesora Čepelky a Heleny Toralové! Kdyby byl na ně p.Alois Jirásek vynaložil aspoň tolik snahy, důmyslu a pozoru, co na své ovšednělé karikatury dekadentních básníků a hloupých emancipantek! Ano, vysmát se mladým, jejich “tristním náladám”, “sensacím nervů”, tuberosám a asfodelům, to bylo jediné, s čím si staří dali trochu práce. Kdo by se byl nadál, že ani p.Alois Jirásek nevyšine se nad to. S jakými mladými se to asi setkal! Snad, kdyby mu byla náhoda přivedla do cesty lepší mladé, snad by byl i na své staré pohlížel jinak, s menší něhou a s menší idylickou dojímavostí. Pochodil-li jeho profesor Vojtěch Čepelka tak špatně se svou první láskou, nevyplývá z toho, že jeho všechen život měl být navždy jen tou staromládeneckou pouští, kterou byl. A byla-li Toralová tak zle zklamána ve svých dívčích touhách, není tím omluveno, že od té doby nedělala nic jiného, nežli sbírala hořkost a odpor proti ženatým a vdaným spolubližním. Oba byli povoláni, pokoušet se tak dlouho všemi silami o kousek štěstí, až by se úplně a rozhodně přesvědčili, kolik ho lze ve světe dobýt. Oba narodili se, aby stvořili rodinu, aby rozšířili třeba jen o píď družnost a vespolné sblížení pohlaví, aby pomohli razit a hledat jasnější cesty do budoucnosti. Vzdali se vší námahy na samém začátku: velmi pohodlně, ale velmi chabě a hříšně. Hle, proto nemohou porozumět slovu mladých “vyžít se”. Posmívají se mu, jakoby znamenalo “vyžilost”. Nu, možná, pro mladé, které p.Alois Jirásek má kolem sebe. Pro všechny jiné “vyžít se” zahrnovalo vždycky nejvyšší povinnost člověkovu, učinit zadost všem svým schopnostem, nenechat ani jedné úhorem, nemrzačit jich a neodbývat polovičatě, naplnit seč jsou do poslední kapky určení a poslání, jež příroda svými dary a popudy do nich vložila. Je to něco, čemu se lze vysmívat? Tomuto vyžití arci Vojtěch Čepelka se svým věčným quasi a Helena Toralová se svým škaredohlídstvím představují leda bytosti zkomolené, nedomrlé, bědně nevyvinuté, pouze zárodečné. Pravda, staří mají přednost, které bychom mladým přáli. Ať jde o cokoli, nezapomínají na širší vztahy a složitou souvislost života. Nezužují, neosamotňují ho tak jako mladí. Nemůže např. p.Alois Jirásek myslit na bolavý případ Adelin a Petrův, aby ho hned nespojoval se vším hybem a ruchem jejich okolí, se všemi obyčejnými zájmy a osobnostmi, jimiž jsou obklopeni. Ale ovšem i ta přednost zase! Lidé, kteří se chumelí kolem Adely a Petra, kolem profesora Čepelky a tety Heleny, ukazují se sotva některou svou dětinskou směšností, některou svou bláznivou grimasou a pochybnou zábavností. Jsou to obtloustlí pijáčtí revidenti, kteří neumějí dobře česky, potřeštění nadporučíci ostrostřelečtí, kteří žvaní pořád o svém “kóru” a jeho dobrodružstvích, tělnaté řeznice, manželky radních, které se podepisují “radnice” a nevyjdou bez koše buřtů ap. Chodí po výletech, bumbají v tichých zákoutích, namlouvají se někde za roštím a utíkají, spustí-li déšť a bouřka. Vrcholem špásovitosti jest mezi nimi, pojmenuje-li někdo kozla “pánem od kozy”. Dramatickým napětím jest u nich, schovává-li se někdo, zbytečně a pošetile, za dveřmi, odkud může bez závady utéct a kde smí být nalezen bez velké nouze o výmluvu.

(Jindřich Vodák – Jirásek na něj podal kvůli této kritice žalobu, neboť se dotkla jeho rodiny)

Tak, jak si počíná Vít, jednali jsme, když nám bylo čtrnáct let, když nám srdce plálo první láskou a my měli strach, aby nás tatínek neuviděl a profesoři aby o tom nezvěděli. Vskutku, je to čistě studentská erotika, erotika tak nějak zdětinštělá, že vyvolává spíše úsměv tam, kde by autor si přál otřásat nitrem diváků. I v jiných hrách p.Jiráskových je něco podobného, ale tam se to zdálo ve shodě se starosvětským obsahem. Bylo třeba moderní hry, aby se p.Jiráskovo pojetí erotiky ukázalo v celém svém bezkrvém idylismu. Zdá se, že autorovi tanul na mysli konflikt dvou generací, starší a mladé, chcete-li: “vlastenecké” a “kosmopolitické”. Než, ať jde o první či o druhou, v obojím případě jsou tyto pojmy takřka obsahu zbaveny, jsou to nepravdivá a laciná schémata, první pojaté autorem sympaticky, druhé polemicky.

(dobová kritika)

Národní učitel a hlasatel jasného pohledu a duševní výše Jiráskovy neměl k mladšímu pokolení pohlížet s tou nedůvěrou, která se zračí v “Samotě” a zvláště se měl při své důstojnosti zdržet persiflujícího výsměchu. Docela se na Jiráska nehodilo, aby parodoval dekadenty, dekadentní erotismus a dekadentní básnění.

(dobová kritika)

Hra zcela úmyslně ukazující, jak poživačný způsob života lidí z poslední doby zeslabuje všechno jejich mravní cítění a tak je činí jakékoliv lepší činnosti vůbec neschopné.

(Zdeněk Nejedlý)

Samota se Jiráskovi opravdu moc nepovedla. Rozhodně jí ublížila nejen chatrná výstavba a ploché postavy, ale i do očí bijící snaha Jiráska vyjádřit svůj názor na tehdejší nové směry, jejichž zástupci na něj opravdu přehnaně a neoprávněně útočili, což těžce nesl. A tento názor je silně negativní, ba až nové směry a názory degradující. Jako by se Jirásek nedokázal povznést nad útoky, které zažívá každý známý spisovatel. Je evidentní, že hru Jirásek napsal ve chvílích, kdy přetekla ona pověstná číš jeho trpělivosti, a urážené city vyvřely na povrch. Z historie je doloženo, že Jirásek byl ve sporech s mladými, kteří útočili na starou generaci spisovatelů na náš dnešní vkus až příliš brutálně, vždy uměřený a držel se zpátky, stěžoval si nejvíce svým přátelům v soukromí, a do veřejných polemik se většinou nepouštěl. Dokonce se snažil o pochopení mladé generace umělců svými vrstevníky a mnohokrát osobně zmírňoval všudypřítomné napětí mezi starými a mladými.

S velkým časovým odstupem a oproštěním od tehdejšího zuřivého boje mladých se starými se Jiráskova hra jeví spíše úsměvně. Jirásek v ní vyjádřil svou kritiku tehdejších modernistů, na což měl samozřejmě právo. Je třeba uznat, že tak učinil slušně, byť kontroverzně.

Životnost a aktuálnost Samoty jsou dnes nulové. Konflikt, ke kterému se Jirásek prostřednictvím hry vyjadřoval, dávno odezněl. Samotný konflikt je pro dnešního čtenáře a diváka nepochopitelný, a tím pádem i Jiráskova hra postrádá jakýkoliv přesah do dnešní doby. Navíc se jedná o Jiráskovu hru nepovedenou, ve které nelze najít nic, proč by se měla hrát. Vše je v ní už od začátku jasné. A tato jasnost je pro Jiráska dost netypická – vždyť Jirásek celým svým dílem prokazuje schopnost nevidět věci černobíle. Hra navíc působí jako typické mentorské kázání starého člověka mladým. I mistr tesař se někdy utne…

Samota při své vyumělkované vážnosti a akademičnosti působí na dnešního čtenáře nechtěně komicky – dialogy mě na některých místech opravdu rozesmály. Jako parodie na vážnou hru by Samota byla možná docela dobrá…

Jen pár ukázek, které mě opravdu dostaly:

„Mládí, které bylo skutečné mládí, neotrávené. Mělo ideál a ne jen ironický smích a samou hlodavou skepsi jak je teď. Vy mladí o životě jen uvažujete.“
„Teď omrzelost panuje nebo zase fráze – vyžít se. A co pak – být vyžilý. Ne vyžít se, ale žít, zachovat si radost ze života.“
„Teď se měří a cení všecko dle úspěchu a ne dle hodnoty.“
„Vždyť všecka ta romantika tristně končí manželstvím. Volnému člověku je pouto manželství jenom směšností.“
„Právo individua je prvním zákonem a proto rozbít stará pouta, zdeptat všecky předsudky a na ruinách šosácké vázanosti zeptá se muž nové ženy – chceš být má? A sevrou se v náruč a vykřiknou jediným výkřikem v extasi blaha a potom se rozejdou.“
„Děti – také předsudek, stará teorie. Lidé nejsou kvůli dětem, ale každé individuum kvůli sobě.“
„Ano slečno, vyžít se, to jediný zákon. Sensace nervů. Všecko ostatní je cop.“
„Ale triumfující pohrdání povznese vaši psychosu nad všednost a prchnete v kvetoucí sady umění, plné tuberos a asfodelů.“