Popis projektu

Hra o 3 jednáních

Napsáno 1907

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 1.3.1908 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

První vydání: 1908, poté ve sv. 41 Sebraných spisů I a ve sv. 45 Sebraných spisů II

Věnováno: Gustavu Schmoranzovi a Jaroslavu Kvapilovi

Motto: bez motta

Průměrně stran: 75

Dějství: 3

Charakteristika: Realistické drama

Doba: nespecifikováno, evidentně tehdejší současnost

Hlavní témata: Střet mladých se starými, nevěra, láska, lež, emancipace

Zfilmováno: Ano (1965, režie Jaroslav Novotný)

Zajímavost: Ve hře Samota se Jirásek velmi vyostřeně vyrovnával se střetem mladé generace se starou; a vzhledem k tomu, že na něj mladí umělci neustále a nevybíravě útočili, postavil se v této hře na stranu starých, což vyvolalo velkou nevoli. Je s podivem, že měl Jirásek potřebu se s mezigeneračním zápasem umělecky vypořádat – ve svém osobním životě patřil k těm, kteří se snažili konflikty zmírňovat a měl své pochopení i pro mladou generaci, což jeho souputníci nelibě nesli.

Na Vejrově samotě tráví své volno Áda, manželka Václava, syna Vejrové. S nimi se na samotu uchyluje Vejrové bratr, starý profesor.
Tak jako v celé společnosti, i na samotě se střetává mladý pohled na svět se starým. Mladí lidé vyznávají individuální štěstí, zatímco staří i odpovědnost. Trefným příkladem je Labuťka, ucházející se ve jménu nového životního stylu o dvě dívky najednou.
Áda se setkává s Vítem, přítelem svého manžela, který kvůli počínající lásce k Ádě odešel raději z Prahy. Ve Vítovi, rezignujícího na předchozí životní styl i sny, znovu cíleně probudí potlačený cit. Ten se jen těžko brání.
S Vítem přichází i jeho teta, někdejší profesorova láska. Setkává se se starým profesorem a vzpomínají na staré časy.
Druhý den navštíví Vít Ádu na samotě. Jeho teta vše pochopí – jde tedy na samotu, aby vše oznámila profesorovi a zabránila nejhoršímu. Vít se ukryje ve stavení. Když je chvíli teta o samotě, vystoupí z domu a snaží se tetě vše vysvětlit. Ta však jeho vysvětlení odmítá. Vyruší je profesor, Vít se tedy znovu schovává v domě.
Profesor nechce své dceři způsobit žádné zklamání, a proto jí odmítá vše říct. Náhle se objevuje Václav. Přijel dříve, aby všechny, hlavně svou ženu, překvapil. Profesor se zalekne prozrazení, a proto dá znamení Ádě s Vítem ve stavení, a umožní, aby Vít, nikým nespatřený, utekl.
Vítova teta je zklamána profesorovým nečestným chováním. Slibuje mu však, že zařídí, aby Vít už nikdy samotu nenavštívil. Profesor sice zařídil, aby se nikdo nic nedozvěděl, ale cítí, že vše je tím pádem jen falešná hra.

Neklid a bolesti mladých lidí, dotčených novými proudy skepse a smutku v umění, se tu bagatelizují jako směšné koketování a soudí se jako neodpovědné sobectví.

(Jaroslava Janáčková)

Šlehy proti moderně let devadesátých nepociťují se dnes již ostře, jako snad ve své době; jeví se spíše jen povrchovými, ze zúženého hlediska zevních nápadností vzatými, jsou příliš všeobecné, nejdou do hloubky, aby mohly ze hry učiniti projev zásadního odporu, roztínající podstatu problému.

(Jaromír Borecký)

Tiché, intimní drama “Samoty” vzbudilo nad to trochu úmyslného nepochopení a po mém zdání zhola nesprávných výkladů o poměru autorově k mladé generaci.

(Jaroslav Kvapil)

Jirásek a takto vybarvený! Ten úctyhodný muž a úctyhodný spisovatel a takové nepěkné prozrazení… Mluvím o duchu hry, o vnitřně nepřátelském stanovisku, na něž autor se staví, jakmile dotýká se ve hře čehokoli mladšího… Na zcela krátkou a všední povídku by snad bylo materiálu dosti, celovečerní poutavou a napínavou hru dovedl by však z nedokonaného svádění stvořiti toliko autor, v jehož schopnosti by bylo, sytou a jemnou kresbou střední ženské postavy a horkým dechem lásky a vášně vás odměniti. Obé však nikdy nebylo silou Jiráskovou a obé neobjevuje se ani tu.

(Jaroslav Hilbert)

Tak, jak si počíná Vít, jednali jsme, když nám bylo čtrnáct let, když nám srdce plálo první láskou a my měli strach, aby nás tatínek neuviděl a profesoři aby o tom nezvěděli. Vskutku, je to čistě studentská erotika, erotika tak nějak zdětinštělá, že vyvolává spíše úsměv tam, kde by autor si přál otřásat nitrem diváků. I v jiných hrách p.Jiráskových je něco podobného, ale tam se to zdálo ve shodě se starosvětským obsahem. Bylo třeba moderní hry, aby se p.Jiráskovo pojetí erotiky ukázalo v celém svém bezkrvém idylismu. Zdá se, že autorovi tanul na mysli konflikt dvou generací, starší a mladé, chcete-li: “vlastenecké” a “kosmopolitické”. Než, ať jde o první či o druhou, v obojím případě jsou tyto pojmy takřka obsahu zbaveny, jsou to nepravdivá a laciná schémata, první pojaté autorem sympaticky, druhé polemicky.

(dobová kritika)

Národní učitel a hlasatel jasného pohledu a duševní výše Jiráskovy neměl k mladšímu pokolení pohlížet s tou nedůvěrou, která se zračí v “Samotě” a zvláště se měl při své důstojnosti zdržet persiflujícího výsměchu. Docela se na Jiráska nehodilo, aby parodoval dekadenty, dekadentní erotismus a dekadentní básnění.

(dobová kritika)

Hra zcela úmyslně ukazující, jak poživačný způsob života lidí z poslední doby zeslabuje všechno jejich mravní cítění a tak je činí jakékoliv lepší činnosti vůbec neschopné.

(Zdeněk Nejedlý)

Samota se Jiráskovi opravdu moc nepovedla. Rozhodně jí ublížila nejen chatrná výstavba a ploché postavy, ale i do očí bijící snaha Jiráska vyjádřit svůj názor na tehdejší nové směry, jejichž zástupci na něj opravdu přehnaně a neoprávněně útočili, což těžce nesl. A tento názor je silně negativní, ba až nové směry a názory degradující. Jako by se Jirásek nedokázal povznést nad útoky, které zažívá každý známý spisovatel.
Životnost a aktuálnost Samoty je dle mého názoru nulová. Vše je v ní už od začátku jasné. A tato jasnost je pro Jiráska dost netypická – hraničí se skutečně hloupým černobílým viděním nastíněného konfliktu. Hra působí spíše jako typické mentorské kázání starého člověka mladým.
Samota při své vyumělkované vážnosti a akademičnosti působí na dnešního čtenáře nechtěně komicky – dialogy mě na některých místech opravdu rozesmály. Jako parodie na vážnou hru je Samota docela dobrá…
Jen pár ukázek, které mě opravdu dostaly:
„Mládí, které bylo skutečné mládí, neotrávené. Mělo ideál a ne jen ironický smích a samou hlodavou skepsi jak je teď. Vy mladí o životě jen uvažujete.“
„Teď omrzelost panuje nebo zase fráze – vyžít se. A co pak – být vyžilý. Ne vyžít se, ale žít, zachovat si radost ze života.“
„Teď se měří a cení všecko dle úspěchu a ne dle hodnoty.“
„Vždyť všecka ta romantika tristně končí manželstvím. Volnému člověku je pouto manželství jenom směšností.“
„Právo individua je prvním zákonem a proto rozbít stará pouta, zdeptat všecky předsudky a na ruinách šosácké vázanosti zeptá se muž nové ženy – chceš být má? A sevrou se v náruč a vykřiknou jediným výkřikem v extasi blaha a potom se rozejdou.“
„Děti – také předsudek, stará teorie. Lidé nejsou kvůli dětem, ale každé individuum kvůli sobě.“
„Ano slečno, vyžít se, to jediný zákon. Sensace nervů. Všecko ostatní je cop.“
„Ale triumfující pohrdání povznese vaši psychosu nad všednost a prchnete v kvetoucí sady umění, plné tuberos a asfodelů.“