SKALÁCI

Celé dvě první části Skaláků sledují, jak se pěst nevolníků na panství náchodském zatínala a jak se poznenáhlu zvedala k odvetě proti pánům. Předáci selského povstání se jen poznenáhlu objevují na scéně. Nositeli děje jsou na straně lidu postavy, které neměly historické modely, postavy fiktivní – jedině s nimi mohl spisovatel naložit po svém a učinit je osou románového děje, který sleduje vznik i vyústění selské bouře, ale s pohybem této historické události se nekryje.

Jednotící postavou se stal bláznivý cimbalista Jiřík Skalák, a to hned v několika ohledech. Vystupuje v prvních epizodách vyprávění i v závěru – pohybuje se po rozlehlém kraji, přenáší tedy zprávy z Policka i Broumovska na Náchodsko a naopak. Je bludným rytířem selského povstání a také jeho bardem a agitátorem. Současně také tmelem románové stavby. Všem jeho bláznivým slovům i Selskému otčenáši dodává zvláštní přesvědčivosti jeho krutá rodová zkušenost. Je to postava úchvatná i sjednotitelská v tom, jak se v ní spojují momenty sociálně historické a obecně lidské.

Bezprostřední výsledek hromadného vystoupení venkovského lidu zůstal pod úrovní přání a požadavků hnutí. Vůdcové selských rebelů, pokud neuprchli, byli pozatýkáni a stihly je kruté tresty. Teprve z perspektivy zrušeného nevolnictví a tolerančního patentu – a hlavně pak po zrušení roboty a z odstupu století, kdy Jirásek Skaláky psal, dostávalo vzbouření nevolníků svůj šťastný konec. Toto vědomí vložil autor do epilogu románu.

Jakkoli tradiční se zdá být kompoziční osnova Skaláků v porovnání s románem Devadesát tři Viktora Huga (který vyšel v době, kdy Jirásek na Skalácích pracoval), v domácím vývoji historického románu bylo Jiráskovo nadřazení postav a prostorů nad děj jistou vzpourou.

V návaznosti na ještědské romány Světlé a na Nemodlence komponoval Alois Jirásek svůj první historický román na převaze charakterů a prostoru, k němuž patří krajina v jistém čase, tedy včetně sociálního určení a konfliktního postavení lidí a včetně dobových idejí. Svou první vzpouru proti románu dějovému, jakého se dožadovaly úvahy o historickém románu u nás kolem roku 1875, prováděl český začátečník povzbuzen také románem V.Huga Devadesát tři.

(Jaroslava Janáčková)

Jeden z vůbec nejpropracovanějších příběhů pomsty v české literatuře… Prostý horal Jiřík Skalák zde usiluje o vykonání odvety na knížeti Piccolominim za křivdy, jež tento mocipán spáchal na jeho rodině i na celém náchodském kraji. Vede selské povstání, při němž je kníže sedláky zatčen, avšak Skalák se šlechetně vzdává pomsty a spokojí se s morální převahou, když hrdě vyčte knížeti jeho viny (jde o tak vzácný příklad, kdy mstitel vystupuje jako kladná postava). Výsledkem povstání je poté vydání robotního patentu. I zde je tedy osobní i kolektivní odplata zrelativněna, ne-li přímo odmítnuta, a nad krvavým úsilím mstitele vítězí humánnost a myšlenka činnosti pro druhé, jímž by vykonání pomsty potenciálně uškodilo… V Jiráskových “Skalácích” se vypravěč projevuje ještě jako autoritativní znalec, ale zároveň už jako pronikavý pozorovatel. Děj je konstruován tak, aby dospěl k událostem, které působí historicky věrohodně, respektive odpovídají historickým faktům – například bezpráví na sedlácích přivede hrdiny románu na myšlenku deputace k císaři. Do Vídně se vydávají “historický” rychtář Nývlt (v románu označovaný jako “Rychetský”) a “fiktivní” postava Baltazar Užďan. Jedinečný fikční příběh přestává být ilustrací dějinných událostí, ale stává se jejich součástí, svět příběhu spoluvytváří obraz minulosti. Narativní autorita znalce se uplatňuje jen příležitostně za účelem konkretizace robotních podmínek či v rekapitulaci toho, jak se dobová zkušenost usadila v lidové tradici (rčení ” Pořídíš jako sedláci u Chlumce”). Postoje znalce a zábavného vypravěče byly sloučeny do role zprostředkovatele událostí, jejichž historicitu čtenář vyrozumí z příběhu… Podobně jako v dobrodružně laděných historických prózách je v úvodu “Skaláků” odložena identita postav. Expozice zachycuje dva tajemné jezdce hledající útočiště ve sněhové bouři. Přístřeší nakonec najdou na statku českobratrské rodiny Skaláků, jejíž historie je představena v retrospektivní kapitole “Rodinná kronika”. Již rozpoznaný mladý kníže Piccolomini, doprovázený komořím, se za poskytnutí přístřeší odvděčí hrubostí a znásilněním hospodářovy sestry Marie. Po lítém zápasu musí rodina prchnout před hněvem vrchnosti; to se jí s pomocí přítele, bývalého vojáka “Salakvardy” Baltazara Užďana podaří, Marie však za přestálé utrpení zaplatí životem. Postavy o svém prožívání už nereferují jedna druhé, Jiráskův vypravěč je nechává, aby dramatickou situaci přímo prožívaly. Další vyprávění se soustřeďuje na “Salakvardu”, který se stává “Na Skalce” hospodářem. Vypravěč bývalého dragouna opět představí v poklidné retrospektivní kapitole “Životopis Baltazara Užďana”; lineární vyprávění je tak prokládáno retrospektivními podávajícími prehistorii protagonistů. Vypravěč přitom vybírá jen to, co považuje za podstatné, a odvolává se na obecné povědomí čtenáře. Posun v čase uskutečňuje líčením sezónních prací a proměn přírody. Na střídání ročních období se někdy v kronikářském duchu napojuje i čas historický. Předešleme, že toto využití projevů cyklického času coby nosiče nezvratného času lineárního je postup, který si Jirásek oblíbí a o který zásadně opře spíše aditivní časovou konstrukci ve své zralé “nové kronice” “U nás”. Strategie “rozestření času do prostoru” také Jiráskovi umožnila vnést do vyprávění inovativní postup, jímž je líčení paralelního dění, jež není odděleno jen místně, ale leckdy i společenským postavením svých účastníků. V dalším dílu se ústřední hrdinové vracejí na scénu po šesti letech. Zdá se, že Jirásek si z rekvizit zábavné prózy opět vypůjčuje odložení identity postavy. Neznámý mladík, který se dá do řeči se Salakvardovou schovankou Lidkou, je Jiřík Skalák, který se vrací na rodný statek, z nějž musel jako malý prchnout. Zdánlivě laciný prostředek však dovoluje, aby z rozpravy nic netušící dívky s mládencem rozbolavělým návratem do místa rodinné tragédie mohl vyvstat konflikt. Jeho vyjasnění a vzájemné poznání vede později k náklonnosti mladých lidí, jež se rozvine v milostný vztah. Děj nabývá spád, osudy prostých hrdinů se mají znovu protnout s jednáním panstva. K tomu Jirásek opět potřebuje podrobněji představit prehistorii jedné z postav. Tentokrát však retrospektivní vyprávění začíná provazovat s řečí historických pramenů. Cituje rodovou historii rodu Piccolomini a na základě dochovaných pramenů líčí i slavnost, na níž byl rodový majetek předán mladému dědici Josefu Parille Piccolomini, v němž čtenář poznává tajemného jezdce z počátku vyprávění. Jirásek přímo cituje řeč náchodského purkmistra a popisuje průběh slavnosti, na níž uvádí historickou postavu rychtáře Antonína Nývlta Rychetského, pozdějšího vůdce selského povstání. Nositelem děje se však stává postava fikční: Jiříkův otec Mikuláš Skalák se pokouší pomstít svou sestru, zavraždit nenáviděného knížete a zburcovat shromážděné poddané, je však zatčen a pro pokus o vraždu odsouzen a popraven. Titul třetího dílu “Bouře” má svou referenci přírodní, ale především reprezentuje průběh selského povstání, vrcholícího roku 1775. Vypravěč se tu častěji uchyluje k pramenům ve výběru fakt, odhalujících původ hladomoru (například soupis robotních povinností, jež omezovaly schopnost venkovanů starat se o vlastní úrodu) i průtahy jednání o situaci poddaných ve Vídni. Příběh ovšem nevrcholí na úrovni historické, tj. porážkou bouřících se sedláků u Chlumce a soudem s Antonínem Nývltem Rychetským a dalšími vůdci povstání, nýbrž na osobní rovině postav. Poté, co je Lidka donucena k službě na panském statku spravovaném někdejším Piccoliminiovým komořím, se rodina obává, že stejně jako Piccolomini kdysi zničil život Jiříkově tetě Marii, provede totéž jeho bývalý služebník Lidce. S vysvobozenou Lidkou proto Jiřík a Salakvarda prchají před pronásledováním do sousedního Kladska. Akční scéna je pandánem dramatické události na počátku příběhu: zasněženou krajinou uhánějí saně se zraněným Jiříkem. Koně řídí něžná, ale odvážná Lidka, kterou její kmotr prozíravě naučil pracovat s koňmi. Bývalý voják se statečně snaží udržet střelbou pronásledovatele v odstupu. “Skaláci” sice šťastně dojedou do Kladska, zraněný Salakvarda ale umírá. Próza končí šťastným epilogem: Po letech se Lidka s Jiříkem už jako manželé se dvěma dětmi vrací do Čech: “Svatá věc zvítězí, je to pravé a nikdo to nepotlačí, opakoval jim slova nebožtíka Baltazara. Lidé budou sobě rovni a svobodni, však snad se toho dočkáte.” Tak promlouvá Jiřík v závěru ke svým dětem coby zástupcům budoucnosti, a současně i ke čtenářům. Přenesení historické události do roviny rodinného příběhu dovoluje vypravěči dát příběhu pozitivní perspektivu. Ve srovnání s generačně blízkým Benešem Třebízským Alois Jirásek pracuje s retrospektivami konzistentněji; stále však zachovává střídání fikčního vyprávění s parafrázemi či kratšími citacemi historických pramenů. Zásadní rozdíl od dosavadního způsobu historického psaní však spočívá v tom, že Jirásek usiluje o to, aby se individuální osudy postav odvíjely souběžně, nebo se alespoň významně protínaly s historickými událostmi, aby se i prosté postavy stávaly jejich aktéry, byť s omezeným akčním rádiem. Především však neváhá posunout těžiště vyprávění do zobrazení jednání postav, které posouvá děj vpřed. Vedlejší postavy mají za úkol odhalit motivaci postav hlavních, případně je svým jednáním zrcadlit. Pozorujeme tu proměnlivost perspektivy: Jiráskův vypravěč volí nezaujatý pohled na rozlehlou krajinu, jindy přírodní stavy a nálady uvádí do souvislosti s dějem, a tedy cítěním postav. V napjatých situacích přejímá dočasně perspektivu konkrétních aktérů, kteří stejně jako čtenář ještě netuší, co se právě děje a stane. Epické préteritum v Jiráskových prózách neslouží k retrospektivě, nepopisuje a nevysvětluje, co danému ději předcházelo a mohlo ho zapříčinit, vyjadřuje epické “tady a teď”; dramatické situace – jako je závěrečný útěk do Kladska – vypravěč nerekapituluje, nýbrž přímo předvádí, “dávno odehrané” mění v “akci”.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Nejnovějším svým románem zasáhl Jirásek, kterýž se zvláštní oblibou volí sobě témata historická, ve smutný oddíl českých dějin – v neblahé doby války sedmileté a napsal temný list o útrapách našeho lidu, přioděv romantickým rouchem zubožené postavy tehdejšího lidu selského, a vylíčil venkov století předešlého. S potěšením konstatujeme na základě románu jeho, že nadán jest velmi pěkným talentem vypravovatelským a jeví také opravdovou snahu nadání to stále zušlechťovati. Sloh Jiráskův je obratný a uhlazený.

(Otakar Mokrý)

Je to veliký obraz selského utrpení za Marie Terezie, kdy zoufalství dostoupilo vrcholu ve vzbouření, a hloubky v hanebných trestech na to. Je to půlnoc českého života a Josef II. jitřenka spásy.

(Jan Voborník)

A jak nám to zde Jirásek předvádí, líče výmluvnými slovy mnohonásobné útrapy našich předků, tak skutečně bylo, vždyť jsou posud pamětníci karabáčnických těch časů, vždyť na to poukazují také selské písně o robotě, mezi nimiž vynikající zaujímá místo selský otčenáš, jejž také spisovatel do svého vypravování přijal. A o trýznění a mučení před právem zámeckým zejména ve stoletích minulých dosud svědčí smolné knihy jednotlivých archivů, svědčí o tom i mučidla z dob oněch tu onde zachovaná. Přečteme-li “Skaláky” a přirovnáme, co tu o utrpení lidu selského podáno, k těmto neklamným svědkům, jest nám se přiznati, že spisovatel-básník nenamáčel pera svého v barvy příliš černé, že v ničem nepřeháněl; nebo tak dělo se skutečně, a třeba nám spíše za to býti vděčnými, že zachoval nejednu autentickou zprávu o tom potomkům, jimž se vypravování jeho bude snad zdáti pohádkou pravdě nepodobnou… Hledě kdysi na požehnaný okrsek panství Náchodského ze zámeckého balkonu vzpomíná utrpení předků, jež v obraze svém předvádí potomkům, vnukům, aby vzpomínajíce útrap svých dědů vážili si zlaté svobody a pracovali ve prospěch národa, byli jeho jádrem a silou. K tomu má je vésti právě vzpomínka dob minulých, a my rádi přiznáváme, že budou-li lidu našemu praotcové jeho se svými cnostmi a přednostmi, železnou vůlí a neústupností svou líčeni způsobem, jakým to činí Jirásek, větší z toho bude prospěch než z marného vybízení k vlastenectví planému a činů postrádajícímu.

(Jan V. Novák)

Již první velký román Jiráskův, Skaláci, které psal dvaadvacetiletý filosof, prozrazuje při vší romantičnosti zabarvení budoucího budoucího silného realistu. Již zde, v této epizodě z krvavého selského povstání proti náchodskému knížeti Piccoliminimu lze nalézti v jádru všechny hlavní složky budoucího Jiráskova díla, především hluboký demokratismus, soucit s uhněteným, porobeným selským lidem, zálibu pro barvité výjevy z vojenského života – figura starého Salakvardy Baltazara Užďana – a proti bídě sedláků rozmařilý život rokokové šlechty. Zde také Jirásek ocitl se po prvé před problémem hromadného hnutí lidových mas. S tím souvisí také nové pojetí historického románu vůbec. Román staršího slohu romantického ponechával hlavní úlohu králům, šlechticům, význačným osobám historickým. Lid byl jen komparsem, podružnou dekorací. Jiráskovo pojetí rozšířilo a podstatně změnilo ráz historického románu. Šlo mu stále více o to, vyvolati obraz celé doby, celého duševního, morálního, sociálního ovzduší, myšlenkového a mravního proudění v masách lidu. Representativní osoby jsou vlastně jen výrazem tohoto skrytého proudění, mluvčími své doby: a tak v románech Jiráskových čím dál tím větší roli hraje sám národ, nikoli osamocené postavy jednotlivých hrdinů.

(Hanuš Jelínek)

Kniha vznikla v ranějším období Jiráskovy tvorby a spojuje v sobě půvab jeho vesnických povídek a sílu jeho velkých historických děl.

(předmluva k vydání roku 1974)

“Skaláci” tvoří vlastně historický základ všeho dalšího vývoje selského života na Náchodsku a na Hronovsku, a proto jest i pro další dobu příznačno, jak si Jirásek tento základ představuje. A tu jistě není třeba ani vytýkat, že jest stejně chmurný, ano snad ještě chmurnější než v “Povídkách z hor” z téže doby. Rozdíl jest tu jen ten, že zde, jakožto v románě historickém, klade Jirásek větší váhu na historické příčiny tohoto smutného stavu selského lidu té doby a že je tudíž hledá více v době a v těch, kdož v ní vládli, než v lidu samém… A tak příčina zla netkví tu v lidu, nýbrž naopak v tom, že lid nemůže žíti tak, jak by chtěl, po svém a volně. Nejhorším jeho zlem a útrapou jest tělesné poddanství, jež ho dává pánu na milost i nemilost, a tu jsou-li páni, jako jsou Piccolomini, tvrdí a ukrutní bez milosrdenství, úpí lid pod nimi hůře než v žaláři. To není již život na zemi, to jest přímo peklo, jež tu poddaný lid prožívá. Proto zrušení poddanství a roboty jest jednou ze základních otázek obrození českého lidu, neboť dokud to není odstraněno, nelze o obrození, tj. o povznesení a osvobození českého člověka k novému životu, vůbec mluvit.

(Zdeněk Nejedlý)

To bylo zvláště toho zimního semestru univerzitního, kdy jsem v Praze nenašel nutných kondic a nemohl jsem se tam udržet. Té zimy jsem se vrátil domů a tu jsem začal psát “Skaláky”. A maminka pomáhala.

(Alois Jirásek)

Skaláci jsou naplnění plnokrevným, dobrodružným příběhem, který dokáže díky vypravěčskému umění Aloise Jiráska chytnout a už nepustit. Román se čte velmi dobře, skoro jedním dechem, je plný napětí a dramatického spádu. Oproti vrcholným Jiráskovým dílům nemá tolik spisovatelovy hloubky, literární rafinovanosti a důmyslnosti, avšak i tak náleží k půvabným a stále životným dílům české literatury. Jirásek realisticky a hodnověrně zobrazil, jak vzniklo selské povstání – již v tomto prvním Jiráskově románu je patrné Jiráskovo celoživotní přesvědčení – že každá historická událost/doba má svou lidskou dimenzi a vytváří ji a určují názory a životy konkrétních lidí (názory jednotlivců přebírá většinová společnost, nejdříve jsou tedy individuální postoje a myšlenky, které se pak stávají postoji a myšlenkami všeobecně přijímanými, což pak vede k dějinnému pohybu ve společnosti).

Z románu, který umně napsal Alois Jirásek na samém začátku své kariéry (bylo mu něco přes dvacet let!), je cítit mladistvé zapálení a odhodlání a nesouhlas s jakoukoliv nespravedlností a zvůlí.

Skaláci