Popis projektu

Historický román

Napsáno 1873-1874

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

První vydání: 1875, dále ve sv. 4 Sebraných spisů I a ve sv. 8 Sebraných spisů II, ilustrované vydání 1951

Věnováno: Věnováno památce děkana Josefa Regnera, pěstouna a dobrodince lidu okolí hronovského a náchodského

Motto: bez motta

Průměrně stran: 240

Kapitol: 3 knihy – Salva Guardia (10), Skaláci (15) a Bouře (14)

Charakteristika: Historický román

Doba: 18. století

Hlavní témata: Boj, vzpoura, zvůle, hrdinství, pomsta

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Skaláky napsal mladý Jirásek podle vypravování své matky o selském povstání na Náchodsku r. 1775.

Strýc Mikoláše Alše Tomáš Famfule, starý švališer, bratr nebožky Alšovy matky, byl Jiráskovi inspirací pro postavu starého salakvardy. “Neblahý osud starého jezdce více než osmdesátiletého mne dojal. Neznal jsem ho osobně, byl mně však dobře znám a milý z Alšových vypravování v Praze. Nejedna podrobnost z jeho vojanského života srostla se starým salakvardou v Skalácích.”

Archivní materiály Jiráskovi poskytl jeho tehdejší univerzitní profesor Josef Emler. “Profesor Emler mi snesl víc, nežli jsem potřeboval. Z toho, co jsem si tenkráte a za opětných návštěv vypsal, měl jsem nejen pro Skaláky, ale ještě na několik fejetonů, které pak, tuším, Pokrok otiskl.”

O románu Jirásek napsal: “Boj sedláků byl bránění se týraného zvířete – proto nezvítězili – drsný řezník porazí snadno ovci. Je to zaťatá pěst, jež se pozdvihla, aby udeřila toho, jenž týral. Pěst bezbranná, tím úchvatnější.”

Zle bylo na Náchodsku za pruské vojny roku 1763. Vesnice jako vymřelé, ze statků utíkali sedláci – vypudily je odtud hlad a bída, válečná trýzeň. Jen ze statku Skalka neutekli Skaláci, ale statečně všechno snášeli.
Jednou za sněhové vánice hledali na statku přístřeší a pohostinství dva zbloudilí jezdci – mladý kníže Josef Piccolomini, budoucí pán na náchodském panství, a jeho povedený sluha. Ale špatně se za to Skalákům odměnili – surově ztýrali starého dědu i jeho vnuka Jiřího a hrubě se zachovali k jeho tetě. Vtom se jako mstitel objevil hospodář Mikuláš Skalák. Málem by knížete ve vzteku zabil, kdyby se tu náhodou neobjevil dragoun Baltazar Uždan a jeho rány nezachytil. Uždan vyvedl potom jezdce na cestu a pomohl Skalákům k útěku do lesů před panskou zlobou. Za odměnu od knížete si Uždan vyžádal Skalku. Stal se na ní hospodářem a za hospodyni si vzal opuštěnou stařenu se sirotkem Liduškou.
Uplynulo několik let. Sedláci byli dále sužováni hladem, zatímco prostopášnost panstva na zámku přesahovala všechny meze. Skaláci, kteří se celou dobu ukrývali v lesním doupěti, kuli pomstu. K té došlo, když se konala velká slavnost nastolení mladého knížete Josefa. Mikuláš Skalák vnikl do slavnostního průvodu, aby zabil původce svého neštěstí i zkázy rodiny. Byl však zadržen, spoután, odvezen k soudu a odsouzen k smrti.
Nešťastného otce se chystá pomstít jeho syn Jiřík. Chodí s cimbálem po kraji a vydává se za blázna –písněmi podněcuje robotníky proti vrchnosti a připravuje selské povstání. Útlak poddaných dostupuje v té době vrcholu. Sedláci proto vyšlou deputaci do Vídně ke dvoru, ale místo ulehčení se jim dostává doma výprasku.
Císař Josef II. sice radil císařovně matce, aby robotu zrušila, ale mocná šlechta tomu zabránila. Sedláci, obalamuceni zprávou, že byl vydán patent o zrušení roboty, ale že jej páni zadržují, se snaží vynutit zrušení roboty zbraní. Propuká povstání, jehož se účastní Jiřík i Uždan. Nenávist k pánům se rozpoutává. Piccolomini se dostane do rukou vzbouřených sedláků a Skaláci mohou na něm vykonat svou pomstu, ale velkomyslně jej propouštějí, aniž by mu ublížili.
Přivolané vojsko brzy vzpouru potlačilo a sedláky pochytalo. Stihly je kruté tresty a robota se zhoršila. Jiří s Liduškou a Uždanem prchají povozem přes hranice. Při jejich pronásledování však kulka zasáhne Uždana a usmrtí. Jiří se s Liduškou dostane šťastně za hranice. Domů se vrací až po letech, kdy bylo v Čechách zrušeno nevolnictví.

Celé dvě první části Skaláků sledují, jak se pěst nevolníků na panství náchodském zatínala a jak se poznenáhlu zvedala k odvetě proti pánům. Předáci selského povstání se jen poznenáhlu objevují na scéně. Nositeli děje jsou na straně lidu postavy, které neměly historické modely, postavy fiktivní – jedině s nimi mohl spisovatel naložit po svém a učinit je osou románového děje, který sleduje vznik i vyústění selské bouře, ale s pohybem této historické události se nekryje.

Jednotící postavou se stal bláznivý cimbalista Jiřík Skalák, a to hned v několika ohledech. Vystupuje v prvních epizodách vyprávění i v závěru – pohybuje se po rozlehlém kraji, přenáší tedy zprávy z Policka i Broumovska na Náchodsko a naopak. Je bludným rytířem selského povstání a také jeho bardem a agitátorem. Současně také tmelem románové stavby. Všem jeho bláznivým slovům i Selskému otčenáši dodává zvláštní přesvědčivosti jeho krutá rodová zkušenost. Je to postava úchvatná i sjednotitelská v tom, jak se v ní spojují momenty sociálně historické a obecně lidské.

Bezprostřední výsledek hromadného vystoupení venkovského lidu zůstal pod úrovní přání a požadavků hnutí. Vůdcové selských rebelů, pokud neuprchli, byli pozatýkáni a stihly je kruté tresty. Teprve z perspektivy zrušeného nevolnictví a tolerančního patentu – a hlavně pak po zrušení roboty a z odstupu století, kdy Jirásek Skaláky psal, dostávalo vzbouření nevolníků svůj šťastný konec. Toto vědomí vložil autor do epilogu románu.

Jakkoli tradiční se zdá být kompoziční osnova Skaláků v porovnání s románem Devadesát tři Viktora Huga (který vyšel v době, kdy Jirásek na Skalácích pracoval), v domácím vývoji historického románu bylo Jiráskovo nadřazení postav a prostorů nad děj jistou vzpourou.

V návaznosti na ještědské romány Světlé a na Nemodlence komponoval Alois Jirásek svůj první historický román na převaze charakterů a prostoru, k němuž patří krajina v jistém čase, tedy včetně sociálního určení a konfliktního postavení lidí a včetně dobových idejí. Svou první vzpouru proti románu dějovému, jakého se dožadovaly úvahy o historickém románu u nás kolem roku 1875, prováděl český začátečník povzbuzen také románem V.Huga Devadesát tři.

(Jaroslava Janáčková)

Nejnovějším svým románem zasáhl Jirásek, kterýž se zvláštní oblibou volí sobě témata historická, ve smutný oddíl českých dějin – v neblahé doby války sedmileté a napsal temný list o útrapách našeho lidu, přioděv romantickým rouchem zubožené postavy tehdejšího lidu selského, a vylíčil venkov století předešlého. S potěšením konstatujeme na základě románu jeho, že nadán jest velmi pěkným talentem vypravovatelským a jeví také opravdovou snahu nadání to stále zušlechťovati. Sloh Jiráskův je obratný a uhlazený.

(Otakar Mokrý)

A jak nám to zde Jirásek předvádí, líče výmluvnými slovy mnohonásobné útrapy našich předků, tak skutečně bylo, vždyť jsou posud pamětníci karabáčnických těch časů, vždyť na to poukazují také selské písně o robotě, mezi nimiž vynikající zaujímá místo selský otčenáš, jejž také spisovatel do svého vypravování přijal. A o trýznění a mučení před právem zámeckým zejména ve stoletích minulých dosud svědčí smolné knihy jednotlivých archivů, svědčí o tom i mučidla z dob oněch tu onde zachovaná. Přečteme-li “Skaláky” a přirovnáme, co tu o utrpení lidu selského podáno, k těmto neklamným svědkům, jest nám se přiznati, že spisovatel-básník nenamáčel pera svého v barvy příliš černé, že v ničem nepřeháněl; nebo tak dělo se skutečně, a třeba nám spíše za to býti vděčnými, že zachoval nejednu autentickou zprávu o tom potomkům, jimž se vypravování jeho bude snad zdáti pohádkou pravdě nepodobnou… Hledě kdysi na požehnaný okrsek panství Náchodského ze zámeckého balkonu vzpomíná utrpení předků, jež v obraze svém předvádí potomkům, vnukům, aby vzpomínajíce útrap svých dědů vážili si zlaté svobody a pracovali ve prospěch národa, byli jeho jádrem a silou. K tomu má je vésti právě vzpomínka dob minulých, a my rádi přiznáváme, že budou-li lidu našemu praotcové jeho se svými cnostmi a přednostmi, železnou vůlí a neústupností svou líčeni způsobem, jakým to činí Jirásek, větší z toho bude prospěch než z marného vybízení k vlastenectví planému a činů postrádajícímu.

(Jan V. Novák)

Kniha vznikla v ranějším období Jiráskovy tvorby a spojuje v sobě půvab jeho vesnických povídek a sílu jeho velkých historických děl.

(předmluva k vydání roku 1974)

To bylo zvláště toho zimního semestru univerzitního, kdy jsem v Praze nenašel nutných kondic a nemohl jsem se tam udržet. Té zimy jsem se vrátil domů a tu jsem začal psát “Skaláky”. A maminka pomáhala.

(Alois Jirásek)

Skaláci jsou naplnění plnokrevným, dobrodružným příběhem, který dokáže díky vypravěčskému umění Aloise Jiráska chytnout a už nepustit. Román se čte velmi dobře, skoro jedním dechem, je plný napětí a dramatického spádu. Oproti vrcholným Jiráskovým dílům nemá tolik spisovatelovy hloubky, literární rafinovanosti a důmyslnosti, avšak i tak náleží k půvabným a stále životným dílům české literatury. Jirásek realisticky a hodnověrně zobrazil, jak vzniklo selské povstání – již v tomto prvním Jiráskově románu je patrné Jiráskovo celoživotní přesvědčení – že každá historická událost/doba má svou lidskou dimenzi a vytváří ji a určují názory a životy konkrétních lidí (názory jednotlivců přebírá většinová společnost, nejdříve jsou tedy individuální postoje a myšlenky, které se pak stávají postoji a myšlenkami všeobecně přijímanými, což pak vede k dějinnému pohybu ve společnosti).

Z románu, který umně napsal Alois Jirásek na samém začátku své kariéry (bylo mu něco přes dvacet let!), je cítit mladistvé zapálení a odhodlání a nesouhlas s jakoukoliv nespravedlností a zvůlí.