Popis projektu

Historický román

Napsáno 1878, Vydáno poprvé v roce 1879 (časopis Libuše), poté knižně v roce 1939

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Dcera Maruška z uvědomělé pražské české rodiny Krásů nakloněné husitům se zamiluje do příslušníka německé rodiny Hopfnerů, Alberta. Prahou právě zmítají náboženské boje, Krásovi jsou čeští vlastenci a husité, Hopfnerovi jsou zase naopak němečtí vlastenci a katolíci. Když požádá Albert starého Krásu o ruku krásné Marušky, Krása jeho žádost odmítne – chce zůstat věrný svým českým husitským přátelům a vzhledem k vyostřené politické situaci ani nemůže jinak rozhodnout, aby to nevypadalo jako zrada. Maruška je otcovým rozhodnutím zdrcena a nezbývá jí než potají opustit rodný dům s tím, koho miluje. Albert se z velké lásky k ní vzdává jakékoliv politické a vojenské kariéry a utíká s ní do broumovského kláštera, aby se dočasně schovali u převora kláštera, Albertova strýce, než přijde císař Zikmund a nastolí v zemi pořádek. Bohužel se situace komplikuje a strýcovo ponoukání, odloučenost a nečinnost nahlodává Albertovu lásku k Marušce, až ji nakonec přestane milovat úplně. Přesto ji vezme s sebou do Vratislavi, kde se usadil císař Zikmund, který si na statného Alberta pamatuje a chce využít jeho služeb – Albert zase cítí životní šanci pro svou kariéru. Ve Vratislavi se Albert za svou českou, husitskou manželku stydí, a proto ji zapírá. Mezitím se o Maruščině těžkém životě dozvídají Krásovi. Starý Krása se pro ni vypraví až do Vratislavi. V německé, proti kacířským Čechům naladěné Vratislavi je hrdý český husita zajat, utýrán a upálen. Maruška je svědkem otcovy potupné smrti – stačí s ním však ještě krátce promluvit. Albert se nad Maruškou přece jen ustrne a zachrání ji před otcovým osudem. Daruje jí volnost a nechá ji prchnout zpátky do vlasti. Ztracená dcera se vrací ke své rodině do Prahy v kajícné touze napravit svůj poklesek. Hrůzná otcova smrt ji však neustále děsí a nedává pokoje. Proto se rozhodne, že bude na smrt bojovat v Žižkově vojsku proti Zikmundovi, s nímž přitáhl ku Praze i Albert. Takto připravena se zúčastní bitvy na Vítkově a zachrání Jana Žižku před útokem Zikmundova vojáka, v němž poznává svého bývalého muže Alberta. Ten ji také poznává, ale ve chvíli, kdy Maruška chce vlastním tělem chránit svého nevěrného Alberta, na něhož se vrhne Žižkův voják, je zabita… Husité slavně vítězí, smrtelně zraněný Albert se naposledy rozloučí s Maruškou a umírá…

Historická kritika zjistila, že Slavný den napsal Jirásek, uchvácený čtvrtým dílem Tomkova Dějepisu Prahy, právě vydaným. U rukou měl kromě Palackého Dějin také Staré letopisy a Archiv český.

Svůj první větší obraz husitství vítězného a vítězícího vedl autor po ose sentimentálního románu o ženách a pro ženy, doplňovaného souvisle vedeným komentářem historika. Výklady znalce dějin zaplňují téměř v každé kapitole nejméně tři vstupní odstavce a závěr románu, dohlížející až k Lipanům a přes tuto porážku k času husitského krále, Jiřího z Poděbrad. Vrcholná událost, bitva na Vítkově, je vtlačena do polohy sentimentálního románu.

(Jaroslava Janáčková)

Zůstane vždy ctí tohoto románu, že byl předběžnou studií k husitské epopeji “Proti všem”.

(Jaromír Borecký)

Je to první Jiráskův útok na téma o Žižkovi a době husitské… Drama rodinné, manželské a politické se vespolek proplétají. Jest to povídka formy značně dospělejší, ale zralé formy přece daleka.

(Jan Voborník)

Tenkrát mně byl hlavním, ač nikoliv jediným pramenem Tomkův Dějepis města Prahy. Po letech mne ten můj obraz prvního hnutí husitského a bitvy na Vítkově neuspokojil. Proto jsem ho nezařadil do sebraných spisů svých. Náhradou za něj bylo “Proti všem”, založené na hlubším studiu hojnějších a původních pramenů.

(Alois Jirásek)

Jiráskův raný román, i když ještě romanticky založený a trochu melodramatický, je napsán celkem čtivě a má spád. Zajímavé je vykreslení českého a německého živlu, jejichž střet je důležitou osou románu – Jirásek dává prostor oběma protivným stranám, aby osvětlil jejich postoje a názory, jednotlivými postavami a samotným příběhem však zřetelně vyjadřuje svoje sympatie, které jsou jednoznačně na straně husitských Čechů. Na tragickém osudu lásky Češky a Němce ale jednoznačně demonstruje (i svým textem na mnoha místech románu) nesmyslnost jakýchkoliv národnostních, náboženských a jiných rozporů mezi lidmi.