STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

Odvážný autor sestavil národní mýtus tak, že sem zahrnul nejen pověsti moravské, ale i slovenské a židovské, zvláštní díl věnoval Praze. Při psaní se chápal nejrůznějších žánrových klíčů od sentimentálních milostných povídek (Bivoj a Kazi, Ctirad a Šárka) a povídek dobrodružných (Horymír) po proroctví a věštby. Kromě praotce Čecha a Přemysla oráče se ve Starých pověstech českých najdou praví bohatýři a dokonce i kouzelníci a tvůrce Golema a Staroměstského orloje atd. Většina těchto částí cyklu byla a je schopna působit samostatně, nezávisle na celku, do něhož byla autorem vpjata.

V těchto příbězích se vypravěč chová jako médium. Chce vyvolávat živé a přesvědčivé představy, aniž by byl “viděn”. V porovnání se zpracováními, která sloužila Jiráskovi jako látkový, kompoziční i jazykový model či předloha, vynikne role tohoto neviditelného vypravěče pro dojem autentičnosti, historičnosti a vůbec přesvědčivosti: doplňuje psychologickou motivaci, kde v starších podáních stály holé skutky, rozvíjí do dynamických dějů epizody, o nichž předchůdci pouze suše referovali (Horymírova jízda na Šemíkovi a pronásledování prchajícího jezdce v noční tmě). Vynechává motivy báchorkovité, rozvíjí obrazy přírody a krajinných prostorů (a uplatňuje přitom paralelnost lidského a přírodního).

Dojem vážnosti, přesvědčivosti, historičnosti i báje, jímavosti i napínavosti, konstituovaný stavbou příběhů a vypravěčskou stylizací, těží ze zásadního Jiráskova posunu k idealizaci pověstí a k jejich ideové modernizaci.

Na rozdíl od starých kronikářů uchopil Jirásek zlatý věk dávna bez skepse a bez ironie – vážně až pateticky. Také hrdiny pověstí zbavil znaků negativních. Praotec Čech podle Dalimila opustil svou původní zemi, donucen k tomu trestem za spáchanou vraždu; naproti tomu u Jiráska odchází z krajiny, kde se strhly boje, aby on a jeho rod mohl žít v míru. Jiráskův Dalibor je ochráncem chudého lidu, vězněným nespravedlivě, a ne krvavý utiskovatel a loupežník jako u Hájka či v pověstech Josefa Svátka.

Dalšími podobnými, většími i drobnějšími aktualizacemi vybavoval Jirásek svoji vidinu české dávnosti ideami tak moderními, jako je náboženská a názorová tolerance, demokratismus, spolužití rozličných národů, národností i ras v územní a myšlenkové pospolitosti české.

Výběrem pověstí, jejich utříděním do okruhů a oddílů a pak kombinací vypravěče v roli neviditelného zprostředkovatel a v roli slavnostního řečníka vznikl neobyčejně obsáhlý, utříděný a celistvý obraz; vlastně jedinečný epos svého druhu. Svou šíří, myšlenkovou průbojností, národností a čtivostí představuje i samostatné navázání na Zeyerův Vyšehrad, i jeho překonání, máme-li v umění takto poměřovat odlišné výkony, dbalé své odlišenosti a jí cenné.

Staré pověsti české přispěly rozhodným způsobem ke konstituování žánru historické pověsti a k reprezentativním cyklům z nich stavěným. Staly se ideově estetickou normou, s níž se musel vyrovnat každý, kdo si na daném poli nevedl pouze jako sběratel. Vyrovnání se dělo buď navázáním na Jiráska “jako na vzor při vytváření jinak tematicky koncipovaných celků (Věnec pražských pověstí Adolfa Weniga), nebo ve smyslu jisté umělecké soutěže při vytváření obdobně ideově náročného díla vznikajícího v odlišných společenských souvislostech a za jiného stavu národní kultury (Olbrachtův soubor Ze starých letopisů)”.

Jen nejodpovědnější kritické a historické výklady Jiráskovy tvorby zaznamenaly zvláštní slovesnou kulturu Starých pověstí českých a dovolávaly se potřeby docenit Jiráskovu knihu pověstí jako dílo, které patří k vrcholům české lyrické prózy 19.století.

(Jaroslava Janáčková)

“Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů.” Všimněte si: Alois Jirásek nás zve nikoli k četbě, ale k poslechu svého vyprávění. A ta jeho knížka se opravdu dobře poslouchá. Archaická čeština tu plyne jako potok, z něhož by se dalo pít. Na kamení v mělčinách se v rychlém toku čeří, v tůních spočine. Věty, často košaté, se vlní v podmanivém rytmu a nedočkavcům dopřejí to nejpodstatnější slovo až na samém svém konci. Asi nemám ten správný hlas na takové předčítání. Nedostává se mi hloubek a kovovosti. Při natáčení jsem s jeho omezeností marně zápasil. Ale rozhodně mám tu správnou chuť na Jiráska, kterého nepřestávám mít rád. Asi proto mě k tomu čtení vybrali.

(Zdeněk Svěrák o natáčení četby)

Při rozboru Jiráskovy historické beletrie každého vždy znovu a znovu překvapí autorovy rozsáhlé historické vědomosti i jeho nesporný cit pro kritiku pramene. Stačí uvést, s jakou bravurní jistotou odlišil v českých kronikách pozdní podání od dějinné reality, aby mohl sestavit soubor Starých pověstí českých.

(Petr Čornej)

Jiráskova kniha “Staré pověsti české” mne fascinovala už v dětství. Vyzdobená překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, patřila kdysi k mojí oblíbené četbě. Tenkrát jsem doslova vstřebával tu vůni dávno zašlých časů, oněch kořenů bytí našeho národa i dějů již zaniklých, a to nejenom díky skvostnému převyprávění autora dnes již klasické české historické prózy, ale hlavně pro nádherné obrazy, jež vznikaly v mé fantazii, když jsem prožíval ty prastaré mýty a legendy uvnitř dětské mysli v přesvědčení, že to, co Jirásek napsal, se také doopravdy stalo.

(Vladimír Liška)

Jirásek zpracoval výtvory lidové fantazie a tvořivosti, v nichž si lid zachytil, co bylo pro něj posilou v jeho odvěkém zápase o existenci, co odráželo jeho vlastní život, jeho radosti i bolesti, jeho touhu i víru. Staré pověsti české jsou tak jakousi vstupní branou k Jiráskovu podání českých dějin, branou tím vzácnější, že ji vytvořila a fantazií vyzdobila nesčetná pokolení naší země.

(předmluva k vydání Starých pověstí českých z roku 1970)

Jirásek ve svém podání nenavazuje ani na romantiku Zeyerových básní či dobových operních libret, ani na rozkošatělé fantazie typu Podlipské, ale přímo na kronikáře od Kosmy po Hájka… I když tu a tam přičinil pod čarou vysvětlující poznámky dějepisce, pověsti nevykládal, nerozmnožoval je vlastní fantazií a kromě úcty k nim nezaujímal žádné stanovisko. Tím se ovšem vyřadil jak ze skupiny učitelů-popularizátorů vědecké pravdy, tak z učitelů-beletristů, snažících se o totéž volnějším slohem. Místo toho zůstal umělcem slova, pro obě zmíněné skupiny nedostižným.

(Karel Sklenář)

Čím toto dílo nad jiná vyniká, je sloh, tu mýticky posvátný, tu prorocky velebný, tu historicky vážný a tu zase tak srdečný, teplý, lidový, prozářený Jiráskovou velkou láskou k národu.

(Jaromír Borecký)

Obsah pověstí je podán zcela přesně, sloh vypravovací je vážně slavný, cituplný. Svědčí výmluvně, že spisování těchto pověstí bylo autorovi úkolem nad jiné významným, skoro jakousi posvátnou událostí života. Cítí sebe jako kmeta plného starodávných tradic a ducha prorocky věštícího, jemuž vlastenecká povinnost a svědomitost ukládá nevzíti své paměti sebou, ale zaznamenati, co by potomkům dobré bylo zvěděti, co by je vzněcovalo a sílilo. Celá kniha je proniknuta touto povznešenou náladou opravdovosti a vyššího poslání. Jirásek byl dlužen knihu tu české literatuře a napsav ji postaral se o dílo, jehož působení se mu přičte k nejlepším zásluhám vlasteneckým.

(Jan Voborník)

Nevidí je střízlivým okem moderního historika ani s básnickým zanícením moderního básníka: cítí je poctivě, hluboce a upřímně, jako lidový kronikář, vzešlý z prostých synů národa.

(Václav Tille)

Rozdílnost Jiráskova pojetí historické pověsti – přesněji toho pojetí, které zvolil pro své dílo – od pojetí Sedláčkova vystoupí teprve tehdy, když přihlédneme k vlastnímu repertoáru pověstí obsaženému v Sedláčkově souboru. Shledáme přitom, že podané žánrové vymezení, zdánlivě přísné, autorovi nebránilo pojmout historickou pověst vlastně dosti široce. A sotva lze říci, že neprávem, protože například pověsti erbovní mezi historické pověsti bezesporu patří, totéž platí o pověstech, které vyprávějí o příbězích a hrdinských činech epizodického charakteru, nebo které jsou ve svém jádru anekdotami. Výměru neodporuje dokonce ani zařazení hagiografických legend nebo jednotlivých epizod z nich. Přítomnost pověstí o morousu a můře může vzbuzovat pochyby pouze z hlediska vhodnosti, ale o to tu nejde. Podstatné na celém zjištění je to, co již zde bylo naznačeno: že Jirásek ve svém díle pojal historickou pověst značně úže, třebaže vycházel ze žánrového vymezení v zásadě shodného s tím, které formuloval Sedláček… Odpověď na otázku, co asi bylo příčinou Jiráskova takto zúženého pojetí historické pověsti, můžeme hledat v různém směru, ale uspokojivou najdeme po mém soudu jen v autorově chápání těch specifických vlastností žánru, které si uvědomoval – jak už bylo uvedeno – ve shodě s citovaným výměrem Sedláčkovým, aniž k nim snad připojoval nějakou distinktivní vlastnost další, u Sedláčka neobsaženou a úplně novou, která by jeho pojetí modifikovala. Jestliže Jirásek pokládal historickou pověst za zvláštní žánr lidové ústní slovesnosti, postačí patrně již toto samo vysvětlení, proč ve svém díle pominul erbovní pověsti, vesměs v duchu dobové módy a namnoze uměle konstruované, byť někdy udržované za účasti lidové tradice, a proč naopak vypráví pověst o Bruncvíkovi. Týž důvod musel mu také bránit, aby za pověst považoval hagiografickou legendu, třebaže některé vlastnosti, které ji s pověstí sbližují, mohly vést Sedláčka a další autory k názoru, že legendy představují určitý druh pověsti. Tak například Václav Tille označuje za naše první pověsti nejstarší legendy o národních světcích a Ivan Olbracht skutečně začleňuje lidumilskou a václavskou legendu podle podání Kristiánova do svého souboru pověstí. Jirásek naproti tomu absolutizoval spíše jiné rysy legendy, které – především zase její umělý původ, ale rozdílné podmínky geneze – ji od pověsti odlišují a činí z ní žánr samostatný, nikoli ovšem už žánr lidové slovesnosti, nýbrž umělé literatury. Naproti tomu právě lidový charakter původu i tradování starých proroctví byl Jiráskovi nepochybně jedním z důvodů, proč je zařadil do Starých pověstí v tak značném množství… Respektování historického pramene tohoto druhu proto nutně vyžadovalo, aby Jirásek přistupoval k pověstem nejen s úmyslem zachytit a tak zachovat všechno to, o čem vypovídají, ale respektovat i jejich syžetovou integritu. Dokladem o tom mohou být ony pověsti jeho souboru, jejichž přímou předlohu známe. Jirásek tedy neobohacoval své pověsti o nové dějové motivy nebo o nové postavy, zůstával věren i pojetí postav a dějů, tak jak je nalézal v předlohách zachyceny. To platí také v těch případech, kdy vypráví pověst, jejíhož hrdinu on sám oživil už v některé ze svých dřívějších prací nebo jejíž děj vychází z tematického základu společného s některým jeho předchozím dílem. Tak postava kouzelníka Žita ze Starých pověstí je zcela oproštěna od charakteristiky, kterou jí ve 2.díle trilogie “Mezi proudy” dodává autorem svěřená úloha, v pověsti Boží soud nestojí vedle Koziny výrazná postava Matěje Přibka, vytvořená autorem v “Psohlavcích”, kde je neodmyslitelná. Uvádím úmyslně tento dvojí příklad proto, že postavu Žitovu stejně jako postavu Kozinovu i sám chodský zápas právě Jirásek vymanil ve svém díle – už před Starými pověstmi – ze zapomenutí, takže se staly zásluhou jeho uměleckého ztvárnění v podobě, kterou on jim dal, součástí širšího povědomí, a bylo by tedy jen pochopitelné, kdyby právě on některému fiktivnímu motivu z děje, z kontextu postav nebo dokonce některé fiktivní postavě dal odtud proniknout do svého zpracování příslušné pověsti… K takto naznačené míře respektování pověsti-pramene, pověsti hotového syžetu je třeba dodat, že se Jirásek nesnažil o rekonstrukci pověstí do té podoby, jak asi vypadaly v lidovém podání předtím, než byly zaznamenány – na rozdíl od Sedláčka, který se tomuto marnému úsilí nedokázal vyhnout, což ovšem opět souvisí se zmíněnou odlišností jeho přístupu. V těch případech však, kdy šlo o pověst nedochovanou jenom záznamem svědčícím o její existenci, o tom, že si ji lid kdysi vyprávěl, nýbrž o pověst živou nebo jakkoli nově oživenou, která zůstala nebo se znovu stala součástí lidového povědomí – byť v podobě pozměněné vzhledem ke starším záznamům -, dokázal se Jirásek od starších záznamů oprostit a vzít za základ pro své zpracování tu její objektivní podobu, která v tomto povědomí skutečně žila… Pokud jde o samo zpracování vybraných pověstí, víme, že se Jirásek neomezil na pouhou reprodukci jejich záznamů, k níž sáhl v téže době Sedláček, ale volil metodu literární transpozice, ovšem při respektování jejich syžetové integrity a při zachování distinktivních vlastností tohoto žánru v lidové slovesnosti. Snad právě Jiráskova patrná snaha, aby tyto vlastnosti v pověstech jeho souboru zůstaly zachovány, mohla vést Urbánka k označení autorovy metody za parafrázi, třebaže dnes bychom takto označili spíše metodu Olbrachtovu než Jiráskovu. Jakkoli uvedený přístup k pověstem nutně spoutával v naznačeném směru Jiráskovu tvůrčí volnost, zvolená metoda literární transpozice při jejich zpracování mu nicméně nebránila použít – i když v omezené míře, na malém prostoru, a to ještě ne u všech pověstí – aspoň některých prostředků z těch, které vyzkoušel v dřívějších pracích a které jsou pro jeho umění tematické výstavby charakteristické. Především měl i zde možnost uplatnit své umění zachycovat dobový kolorit, což bylo tentokrát jen o to obtížnější, že to vyžadovalo neustále, často i pověst od pověsti, měnit historickou podobu dějiště a se zřetelem k tomu rovněž přizpůsobovat dobově zabarvující jazykové prostředky. Pověsti mu poskytovaly také příležitost rozvinout umění kresby krajinného prostředí a vůbec prostoru, v němž probíhá děj, s jeho reáliemi, jejichž samo pojmenování – připomeňme si aspoň pověsti ze Židovského Města a Kutnohorské havíře – pomáhá toto prostředí evokovat a zároveň se účastní i na dotváření koloritu doby. V šíři použitých prostředků, jimiž je takto budován vnější dějový kontext, svět, který obklopuje hrdiny jednotlivých pověstí a současně se promítá do jejich postojů a osudů – jde o pověsti historické – je patrně třeba spatřovat nejdůležitější skupinu prvků a nástrojů Jiráskovy realizace zvolené metody. Podílejí se na ní však i uplatněné prostředky jeho umění postihovat drobné realistické detaily bez historického začlenění a také nijak podstatné, někdy docela všední povahy, přesto však schopné byť jen na okamžik upoutat smysly, nebo aspoň o ně neodbytně zavadit, a to i ve vzrušených a pohnutých scénách, k jejichž konkretizaci tak přispívají. Podobné scény zejména mu zas umožňovaly, tak jako v jiných jeho pracích, využít i zde umění dramatického líčení, dialogu, charakteristiky jednotlivých postav i celých zástupů. Zvláště však měl v pověstech příležitost evokovat náladu tajemných a ponurých míst a dějů, skličujících chvil, napjaté atmosféry blížících se osudových událostí, zato nikoli příležitost jako jinde zobrazovat zátiší přírody, dějin a člověka, a když, tedy jen pro dosažení kontrastu. Připomeňme však znovu, že uvedených prostředků literární transpozice nepoužil Jirásek u všech pověstí; pověsti drobné a epicky chudé, které do svého souboru zařadil, k tomu ani nepodněcovaly, některé, jako pověsti anekdotického rázu, se tomu svým charakterem i vzpíraly. Nemalý podíl na míře použití osvědčených prostředků Jiráskova umění při zpracování pověstí měla nepochybně přijatá úloha vypravěče, vyzkoušená už v některých dřívějších pracích, zde ostatně adekvátní i vzhledem k látkám pověstí, o jejichž literární transpozici šlo, předpokládáme-li, že jejich vypravěčská realizace byla pro ně typická i v lidové ústní slovesnosti.

(Emil Pražák)

A tyto povídky bych nerad odbyl jen tak mimo, aby nebyly jen tak jako odpadky. Mám to za příliš důležité.

(Alois Jirásek)

Toto dílo zná snad každý. Bohužel, nebo bohudík? jsou Staré pověsti české povinnou školní četbou, a tak se často zapomíná, že se nejedná o pouhou základní knihu o české mytologii, ale hlavně o mimořádné literární dílo plné nádherného textu a skrytých poselství. Jirásek se i v těchto miniaturách ukazuje jako geniální vypravěč, který ví, co chce říct a co skrýt v pozadí za myšlenky a ideje.

Staré pověsti české