Popis projektu
Soubor pověstí a legend
Napsáno 1893-4
První vydání: 1894, poté ve sv. 47 Sebraných spisů II
Věnováno: Slovutnému pánu, panu Františku Bartošovi na důkaz upřímné úcty
Motto: Myslil jsem na dni staré (Žalm 76)
Průměrně stran: 320
Kapitol: bez kapitol
Charakteristika: Soubor pověstí a legend
Doba: různá
Hlavní témata: Mytologie, proroctví, vlast
Zfilmováno: Ano (1952, jako loutkový film, režie Jiří Trnka, hudba Václav Trojan)
Zajímavost: Jirásek zpracoval pověsti a legendy hlavně ze starých kronik – Václava Hájka z Libočan, Kosmovy a Dalimilovy kroniky. Dílem, s nímž Jirásek polemizoval, byly Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka (1883).
Prvním ilustrátorem byl věhlasný Věnceslav Černý, který vytvářel ilustrace v průběhu Jiráskovy tvorby díla (pověsti byly otiskovány postupně) a několikrát zasáhl i do textu (například do pověsti o Horymírovi).
Dílo kuriózně inspirovalo skladatele Miroslava Barvíka k napsání stejnojmenného oratoria. Dodnes je ceněná hudba Václava Trojana k legendárnímu loutkovému filmu Jiřího Trnky.
Jiráskovy Staré pověsti české se jako málokterá česká kniha stala národní knihou, kterou musí znát každý Čech.
Na námět zpracovat české pověsti přišel F.S.Procházka, tehdejší redaktor Malého čtenáře, když četl Svátkovy “Pražské pověsti”. S výzvou k sepsání se obrátil na Aloise Jiráska, který se věci ihned chopil s poznámkou, že by to musely být jiné pověsti než Svátkovy “báchorkovité a lokální”, nýbrž “historičtějšího, národního rázu”.
Samizdatový časopis “Ječmínek”, který vycházel v 80.letech 20.století, získal svůj titul podle moravské pověsti o Ječmínkovi z Jiráskových Starých pověstí českých. Název měl zdůraznit moravský charakter časopisu (Václav Burian: “Chtěli jsme, aby byl název trochu legrační, ale zároveň sebeironický, jakýkoli název s intelektuálním podtextem nám neseděl. Legenda o Ječmínkovi je takovým regionálním a méně patetickým ekvivalentem legendy o blanických rytířích, také je v ní obsažen motiv putování, který je znám v příbězích mnoha evropských kultur, namátkou mě teď napadají například rytíři z Giewontu. V názvu měla být zároveň vyjádřena i jistá regionalita periodika”; Ladislav Šenkyřík: “Shledali jsme, že tento název nejlépe vystihuje naši hanáckou, avantgardně-konzervativní identitu, na kterou jsme byli hrdí (a dodnes jsme)”.)
O Čechovi
Vojvodové Čech a Lech odešli z charvátské vlasti, zachvácené spory a půtkami. Oba nacházejí novou zem pro svůj lid; Čech v oblasti kolem Řípu. Téměř po třiceti letech vlády Čech zemřel; byl spálen na hranici a veleben jako nikdo před ním.
O Krokovi a jeho dcerách
Po smrti Čecha byl zvolen nový vojvoda – Krok, starosta mocného rodu. Čechové se za jeho panování usídlili kolem Vltavy a své nové sídlo vybudovali na Vyšehradě. Po Krokově smrti byla zvolena novou kněžnou Libuše, nejmladší z Krokových dcer.
O Bivoji
Za Libušina panování sužoval Kavčí Hory divoký kanec. Bivoj jej statečně přemohl a na zádech jej přinesl na Vyšehrad. Byl slaven jako hrdina a Kazi, Krokova dcera, si jej oblíbila natolik, že jej pojala za svého muže.
O Libuši
Při jednom soudu ve sporu dvou sousedů byla Libuše uražena jen proto, že je pouhá žena. I rozhodla se Libuše, že přenechá vládu mužům. Ve zjevení přesně popsala, kde poslové naleznou nového knížete, Přemysla. Poslala s nimi koně, který je ke knížeti dovedl.
O Přemyslovi
Přemysla našli u jeho pluhu; za velké slávy jej dovedli na Vyšehrad a stanovili novým knížetem.
Libušina proroctví
Libuše, věštkyně, předpověděla vznik velkého a slavného města a určila místa s nesmírným nerostným bohatstvím. Také potopila v bezedné hlubině zlatou kolébku svého prvorozence; má se objevit, až bude zemi nejhůř.
Dívčí válka
Ženy v čele s Vlastou byly velmi nespokojeny s vládou mužů po Libušině smrti. Boji i lstí získaly nad muži převahu, ale nakonec muži, dychtící po pomstě za zrádnou Ctiradovu vraždu, ženy včetně Vlasty pobili.
O Křesomyslu a Horymírovi
Za knížete Křesomysla se začalo dařit hornictví, zato zemědělství nastaly těžké časy. Nespokojení Čechové v čele s Horymírem přišli Křesomysla požádat o nápravu, avšak marně. Naopak se horníci urazili a vytáhli proti Horymírovi. Tomu se však podařilo z jejich osidel vysvobodit. Jeho milované Neumětely však lehly popelem. Horymír vytáhl se svými lidmi proti horníkům a pomstil se jim; zapálil jejich chalupy. Byl však dopaden a zajat na Vyšehradě. Kníže jej odsoudil k smrti. Jako poslední přání si zvolil jízdu na svém Šemíkovi; jakmile na něj dosedl, přeskočil brány a utekl z Vyšehradu. Knížete tento husarský čin natolik okouzlil, že Horymírovi odpustil a nechal pro něj poslat, aby zůstal na Vyšehradě. Zde Horymír dlouho nevydržel. Vrátil se zpátky do Neumětel ke svému Šemíkovi.
Lucká válka
Za knížete Neklana ohrožovali Čechy Lučané, které vedl vojvoda Vlastislav. Neklan byl bojácný a nabídl Vlastislavovi bohatství za to, že nebude již s Čechy bojovat. Vlastislav to však odmítl a rozhodl se dobýt Vyšehrad. Nestatečný Neklan předal knížecí helmu Čestmírovi, aby místo něj vedl vojsko proti Lučanům. Tomu se podařilo Lučany porazit, v bitvě však padl. Lidé i Neklan jej oplákávali jako hrdinu.
Durynk a Neklan
Lučané byli poraženi, Neklan obsadil Vlastislavův hrad, ve kterém nalezl Vlastislavova syna, malého chlapce. Smiloval se nad ním a poručil jeho dosavadnímu vychovateli, Durynkovi, aby se o něj řádně staral. Durynk však dychtil po majetku a napadlo ho, že pokud se dítěte zbaví, zavděčí se Neklanovi a ten ho zahrne bohatstvím. Mladého chlapce tedy zabil. Zamířil na pražský hrad a čekal odměnu. Neklan se však nad jeho činem zhrozil a odsoudil ho k smrti.
O králi Svatoplukovi
Při Metodějově mši vtrhl do chrámu král Svatopluk se svými psy rovnou z lovu. Metoděj jej pro jeho pýchu proklel. Za několik let se prokletí naplnilo. Války ohrožovaly Svatoplukovu zemi ze všech stran a Svatopluk nevěděl kudy kam. Uvědomil si Metodějovu kletbu, a proto se nikým nepoznán dal na řeholi, aby odčinil svůj hřích.
O králi Ječmínkovi
Když Svatopluk zmizel, hledali na Moravě nového panovníka. Zvolili nakonec chropínského pána. Ten si však hleděl jen zábavy a lovů a o vládu se nestaral. Králová se zastávala lidu při neustálém zavádění nových daní, a tak ji král vypudil z hradu. V lánu ječmene porodila syna, proto mu dali jméno Ječmínek. Od té doby nikdo Ječmínka ani královou nikdy nenašel. Ječmínek se však objevoval mezi lidem, když bylo nejhůře.
Praporec svatého Václava
Bratranec knížete Soběslava Ota požádal císaře o pomoc při tažení proti svému bratranci; ten mu ji přislíbil, a tak začalo tažení proti českému knížeti. Soběslav poručil, aby mu bylo vyzvednuto ze svatovítského kostela kopí svatého Václava a dovezen praporec svatého Václava. Bitva zuřila, nepřátel bylo více než vojska českého knížete. Na poslední chvíli přinesli Soběslavovi praporec svatého Václava a stal se zázrak, nepřátelé byli poraženi. Praporec svatého Václava pomohl vyhrát i bitvu roku 1260, kdy Přemysl Otakar II. porazil Uhry i přes jejich značnou přesilu. Od té doby se praporec skrývá v hrazeném vrbčanském kostelíku.
O Bruncvíkovi
Na trůn nastoupil po svém otci Žibřidovi Bruncvík. Byl spravedlivý a chtěl si po vzoru svého otce dobýt lva jako důkaz hrdinského činu. Opustil tedy manželku s tím, že pokud se do sedmi let nevrátí, že je již zřejmě mrtev. Jel do různých zemí, až se jeho koráb dostal blízko Jantarové hory, která k sobě přitahovala všechny lodě; žádné nebylo úniku, ani té Bruncvíkově. Posádka v čele s Bruncvíkem zůstala na nehostinném ostrově a postupně umírala hlady. Tu si starý rytíř všiml, že na horu každý rok přilétá pták Noh. Poradil Bruncvíkovi, aby se zašil do koňské kůže. Pták Noh, když opět přiletěl na ostrov, popadl Bruncvíka, zašitého v koňské kůži, do drápů jako kořist a odletěl s ním z ostrova. Poté se Bruncvíkovi podařilo z kůže osvobodit. Prchl z hnízda ptáka Noha a dostal se do údolí, ve kterém bojovala saň se lvem. Lvu, kvůli kterému šel do světa, pomohl, a tak v něm získal oddaného přítele, který jej doprovodil až pod Karbunkulovu horu; zde narazil na zvláštní obyvatele v čele s králem Olibriem. Ten jej nechtěl pustit dále, jen pokud neosvobodí jeho dceru ze spárů Baziliška. To se Bruncvíkovi za pomoci věrného lva podařilo, musil si však vzít Olibriovu dceru za ženu. Nešťastný z nechtěného sňatku bloudil často hradem, když tu nalezl starý meč, který na přání svého majitele usekl komukoliv hlavu. Bruncvík tedy nechal useknout hlavu králi i jeho dceři a prchl se lvem z podivné krajiny. Ještě zažil nejedno dobrodružství, než se dostal zpět domů. Uplynulo však více než 7 let a jeho žena chystala svatbu s novým mužem. Bruncvík se nechal poznat a svatbu překazil. Žil pak spokojeně se svou ženou i lvem. A starý meč? Po jeho smrti byl pevně zazděn do pilíře Karlova mostu, kde je Bruncvíkova socha. Až bude české zemi nejhůře, přijede na Karlův most svatý Václav, vezme do ruky starý meč a všechny nepřátele pobije.
Opatovický poklad
Císař Karel IV. navštívil opatovický klášter, aby uviděl slavný opatovický poklad. Nesměl však zvědět, kde se poklad nachází; opat císaři poklad pouze ukázal. Císař poté slíbil, že o pokladu nikomu nic nepoví. Tak zůstal opatovický poklad ochráněn i na další léta. Na sklonku vlády Václava IV. navštívil klášter pan Jan Městecký z Opočna. Zneužil klášterní pohostinnosti, aby se dostal dovnitř kláštera, a opata i mnichy zajal; chtěl, aby mu ukázali, kde se poklad nachází. Opat ani mnichové však nic nevyzradili. Byli tedy pobiti; poklad však zůstal neprozrazen. Klášter pak byl vypálen a zpustošen. Nakonec jej při povodni zalilo Labe i s jeho pověstným opatovickým pokladem.
O staré Praze (soubor pověstí)
Císař Karel IV. se s láskou pustil do budování nové Prahy. Výstavbu nového kostela zadal mladému, odvážnému staviteli. Nikdo nevěřil jeho smělým plánům, i sám stavitel přestával věřit a začal mít strach. Upsal se tedy ďáblu, který postavil kostel tak stavebně odvážný, že jej všichni obdivovali. Stavbu však zaplatil mladý stavitel ďáblu svým životem.
I nový most začal císař Karel IV. budovat; na jeho stavbu sváželi vejce z celé země. A když přišla bída a nouze, začal Karel IV. stavět tzv. hladovou zeď; aby dal lidem práci a jídlo.
Když císař Karel IV. zemřel, truchlila pro něj celá zem.
Jeho syn, Václav IV., se stal novým českým králem. Liboval si v zábavě a zvláště si oblíbil kouzelníka Žita, který vyváděl různé kousky pro jeho obveselení. I německé kouzelníky dokázal Žito svým uměním a vtipem překonat. Václav IV. však začal svou vládu povážlivě zanedbávat. A tak si udělal řadu nepřátel, kteří jej dokonce zajali. Pomocí statečné lazebnice se podařilo Václavu IV. ze zajetí prchnout. Začal však být vznětlivý a nedůvěřivý, až nakonec ze zlosti dostal mrtvici a zemřel.
Mistr Hanuš vytvořil pro Staroměstskou radnici unikátní orloj; radní jej však, aby nevytvořil někde jinde lepší, nechali oslepit. Nebohý mistr pak jen chřadl. Nechal se přivést k orloji, sáhnul do něj, a orloj se zastavil. Nastalo všeobecné zděšení, nikdo kromě mistra Hanuše nemohl orloj zase opravit. Mistr však náhle zemřel.
Král Vladislav začal obnovovat pražský hrad, který zpustl po husitských válkách. Nechal vybudovat novou okrouhlou věž, v níž bylo vězení. Prvním vězněm byl neoprávněně odsouzený Dalibor z Kozojed. Po něm se věž začala jmenovat Daliborka. Aby si ukrátil dlouhé chvíle, hrál Dalibor ve vězení na housle. Mnoho Pražanů chodilo pod věž a poslouchalo jeho krásnou hru. Nakonec byl Dalibor odsouzen k trestu smrti a popraven.
Židovské město bylo místem, kam byli vykázáni Židé, aby nežili společně s ostatními. Zažilo mnohé ústrky i vražedné pogromy, nejhorší roku 1389.
Rabbi Jizchak se vracel jednoho dne do Prahy. Po cestě potkal trpaslíky, jak plní měšce zlatem a stříbrem. Snažil se zjistit, pro koho tuto práci dělají, dostal však jen odpověď, že ten poklad bude předán, až se vdá jeho dcera. I nedalo to rabbimu spát. Obratnou léčkou narazil na chudého chlapce Maizla, o kterém byl přesvědčen, že on je ten vyvolený. Začal se tedy o něj starat a nakonec mu dal i svou dceru za manželku. Ale poklad stále nikde. Dohnal tedy manžela své dcery k odchodu z jeho domu. Maizl se však neztratil. Převzal po své matce obchod a záhy velmi zbohatl. Stále měl dobré srdce a ze svého přepychu dával i těm nejchudším. Jednou půjčil chudému sedláku a ten mu dal za jeho dobrotu starou železnou truhlu a zmizel. Když ji Maizl otevřel, nevěřil vlastním očím; byla plná zlata a stříbra. Maizl nechal za část pokladu postavit novou synagogu. Rabbi pochopil, že se naplnilo to, nač celá léta čekal, a s Maizlem se smířil.
Další velkou postavou Židovského města byl rabbi Jehuda Löw ben Bezalel. Nebál se prosit krále o milost pro své město, jehož obyvatelé se měli vystěhovat z Prahy. Král se smiloval a navíc si rabbiho oblíbil a často jej zval k sobě na hrad. Rabbi uměl řadu kouzel a čár, kterými všechny ostatní rád bavil. Sestrojil si umělého člověka z líny, Golema. Jednou mu však zapomněl před svým odchodem z domu vyndat kouzelný šem, který Golema oživoval, a Golem v jeho nepřítomnosti začal vše ničit. Naštěstí se vrátil rabbi včas a šem mu vyndal. Golem již od té doby neoživl a zůstal ležet pod střechou staré synagogy, kde se rozpadl na kusy.
V Praze bylo několik záhadných míst; na místě popravy 27 českých pánů roku 1621 zůstávalo šestnáct velkých kamenů; ty však byly časem nahrazeny jinými.
Další záhadným místem byl Faustův dům. Doktor Faust se upsal ďáblu, který si jej odnesl stropem domu. Od té doby se lidé domu vyhýbali; věřili, že je začarovaný. Až jednou chudý student, který neměl kde hlavu složit, vešel do domu a začal v něm bydlet. Každý den nacházel na tajemné misce stříbrný tolar. Studentovi skončila bída, začal utrácet a hýřit, až mu začal být tolar denně málo. Opilý začal vyvolávat ďábla, že chce víc; ďábel si ho však odnesl tak jako doktora Fausta.
O Žižkovi
Žižka se dostal do služeb krále Václava IV. a po smrti Jana Husa do čela husitských vojsk. Jeho vojenská taktika byla mimořádně úspěšná, překvapoval své nepřátele originálními nástrahami. A když v boji oslepl, dokázal vítězit i jako úplně slepý. Po Žižkově smrti se jeho druhové nazvali sirotky; na důkaz své nekonečné oddanosti k jednomu z největších českých vojevůdců.
Kutnohorští havíři
Za vlády Vladislava II. začali být horníci krutě sužováni nespravedlivou panskou vládou. Chtěli slyšení u krále, aby mu vylíčili, co je trápí, ale nebyli k němu připuštěni. Tu se rozhodli, že budou proti pánům bojovat. Lstí byli vylákáni havířští vůdci z obležení (že prý jim bude zaručena audience u krále) a nakonec bez okolků popraveni. Král se však o všem dozvěděl a krutě ztrestal panskou zvůli. Na památku ukrutné nespravedlnosti rostly na místě skonu havířů duby se žaludy ve tvaru havířské kápě.
Bílá paní
Existuje mnoho pověstí o Bílé paní. Jednou z nich je pověst o Bílé paní jindřichohradecké. Starala se o Petra Voka, když byl ještě nemluvně. Jednou ji však nedůvěřivá chůva vyplašila, a Bílá paní zmizela. Když byl Petr Vok mužem, vzpomínal často na svoji neobvyklou chůvu. Jednou nechal probourat zeď, kterou prý Bílá paní naposledy zmizela; a objevil velký poklad.
Růžový palouček
Za doby krutého pronásledování po Bílé Hoře museli zastánci Českých bratří odejít ze země. Na paloučku kousek od Litomyšle vykonali poslední přijímání pod obojí a s velkým žalem se rozloučili se svou zemí; z jejich slz vyrostly na paloučku pověstné růže.
Boží soud
Chodové, chránící hranice české země, přišli po Bílé Hoře o svá práva; a to hlavně díky Lammingerovi z Albenreuthu, který z nich chtěl udělat robotní lid. Chodové v čele s Kozinou se bránili, rebelovali, ale marně. Lamminger dosáhl soudy a vojskem, co chtěl. Kozinu nakonec soud odsoudil k trestu smrti; Kozina přijal smrt statečně a za všechnu nespravedlnost a bezpráví vyzval Lomikara do roka a do dne na boží soud. Uplynul rok od Kozinovy popravy a opilý Lamminger skutečně umírá, schvácen mrtvicí.
O Jánošíkovi
Jánošík vyrůstal již od malička v těžkém prostředí. Otec jej chtěl nechat vystudovat, aby mu zajistil lepší život. Panská zvůle však zapříčinila smrt Jánošíkova otce i matky. Jánošík se rozhodl, že bude panskou nespravedlnost trestat; se svými kamarády a díky své kouzelné síle, darované sličnou dívkou, kterou ochránil před divým psem, trestal bezpráví – chudým dával, bohatým bral. Jen zradou vlastního kamaráda byl zajat a nakonec popraven. Jeho čarovná valaška zmizela do hor, jeho kamarádi byli pobiti, zůstala jen pověst o hrdinném Jánošíkovi.
Odvážný autor sestavil národní mýtus tak, že sem zahrnul nejen pověsti moravské, ale i slovenské a židovské, zvláštní díl věnoval Praze. Při psaní se chápal nejrůznějších žánrových klíčů od sentimentálních milostných povídek (Bivoj a Kazi, Ctirad a Šárka) a povídek dobrodružných (Horymír) po proroctví a věštby. Kromě praotce Čecha a Přemysla oráče se ve Starých pověstech českých najdou praví bohatýři a dokonce i kouzelníci a tvůrce Golema a Staroměstského orloje atd. Většina těchto částí cyklu byla a je schopna působit samostatně, nezávisle na celku, do něhož byla autorem vpjata.
V těchto příbězích se vypravěč chová jako médium. Chce vyvolávat živé a přesvědčivé představy, aniž by byl “viděn”. V porovnání se zpracováními, která sloužila Jiráskovi jako látkový, kompoziční i jazykový model či předloha, vynikne role tohoto neviditelného vypravěče pro dojem autentičnosti, historičnosti a vůbec přesvědčivosti: doplňuje psychologickou motivaci, kde v starších podáních stály holé skutky, rozvíjí do dynamických dějů epizody, o nichž předchůdci pouze suše referovali (Horymírova jízda na Šemíkovi a pronásledování prchajícího jezdce v noční tmě). Vynechává motivy báchorkovité, rozvíjí obrazy přírody a krajinných prostorů (a uplatňuje přitom paralelnost lidského a přírodního).
Dojem vážnosti, přesvědčivosti, historičnosti i báje, jímavosti i napínavosti, konstituovaný stavbou příběhů a vypravěčskou stylizací, těží ze zásadního Jiráskova posunu k idealizaci pověstí a k jejich ideové modernizaci.
Na rozdíl od starých kronikářů uchopil Jirásek zlatý věk dávna bez skepse a bez ironie – vážně až pateticky. Také hrdiny pověstí zbavil znaků negativních. Praotec Čech podle Dalimila opustil svou původní zemi, donucen k tomu trestem za spáchanou vraždu; naproti tomu u Jiráska odchází z krajiny, kde se strhly boje, aby on a jeho rod mohl žít v míru. Jiráskův Dalibor je ochráncem chudého lidu, vězněným nespravedlivě, a ne krvavý utiskovatel a loupežník jako u Hájka či v pověstech Josefa Svátka.
Dalšími podobnými, většími i drobnějšími aktualizacemi vybavoval Jirásek svoji vidinu české dávnosti ideami tak moderními, jako je náboženská a názorová tolerance, demokratismus, spolužití rozličných národů, národností i ras v územní a myšlenkové pospolitosti české.
Výběrem pověstí, jejich utříděním do okruhů a oddílů a pak kombinací vypravěče v roli neviditelného zprostředkovatel a v roli slavnostního řečníka vznikl neobyčejně obsáhlý, utříděný a celistvý obraz; vlastně jedinečný epos svého druhu. Svou šíří, myšlenkovou průbojností, národností a čtivostí představuje i samostatné navázání na Zeyerův Vyšehrad, i jeho překonání, máme-li v umění takto poměřovat odlišné výkony, dbalé své odlišenosti a jí cenné.
Staré pověsti české přispěly rozhodným způsobem ke konstituování žánru historické pověsti a k reprezentativním cyklům z nich stavěným. Staly se ideově estetickou normou, s níž se musel vyrovnat každý, kdo si na daném poli nevedl pouze jako sběratel. Vyrovnání se dělo buď navázáním na Jiráska “jako na vzor při vytváření jinak tematicky koncipovaných celků (Věnec pražských pověstí Adolfa Weniga), nebo ve smyslu jisté umělecké soutěže při vytváření obdobně ideově náročného díla vznikajícího v odlišných společenských souvislostech a za jiného stavu národní kultury (Olbrachtův soubor Ze starých letopisů)”.
Jen nejodpovědnější kritické a historické výklady Jiráskovy tvorby zaznamenaly zvláštní slovesnou kulturu Starých pověstí českých a dovolávaly se potřeby docenit Jiráskovu knihu pověstí jako dílo, které patří k vrcholům české lyrické prózy 19.století.
(Jaroslava Janáčková)
“Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů.” Všimněte si: Alois Jirásek nás zve nikoli k četbě, ale k poslechu svého vyprávění. A ta jeho knížka se opravdu dobře poslouchá. Archaická čeština tu plyne jako potok, z něhož by se dalo pít. Na kamení v mělčinách se v rychlém toku čeří, v tůních spočine. Věty, často košaté, se vlní v podmanivém rytmu a nedočkavcům dopřejí to nejpodstatnější slovo až na samém svém konci. Asi nemám ten správný hlas na takové předčítání. Nedostává se mi hloubek a kovovosti. Při natáčení jsem s jeho omezeností marně zápasil. Ale rozhodně mám tu správnou chuť na Jiráska, kterého nepřestávám mít rád. Asi proto mě k tomu čtení vybrali.
(Zdeněk Svěrák o natáčení četby)
Při rozboru Jiráskovy historické beletrie každého vždy znovu a znovu překvapí autorovy rozsáhlé historické vědomosti i jeho nesporný cit pro kritiku pramene. Stačí uvést, s jakou bravurní jistotou odlišil v českých kronikách pozdní podání od dějinné reality, aby mohl sestavit soubor Starých pověstí českých.
(Petr Čornej)
Jiráskova kniha “Staré pověsti české” mne fascinovala už v dětství. Vyzdobená překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky, patřila kdysi k mojí oblíbené četbě. Tenkrát jsem doslova vstřebával tu vůni dávno zašlých časů, oněch kořenů bytí našeho národa i dějů již zaniklých, a to nejenom díky skvostnému převyprávění autora dnes již klasické české historické prózy, ale hlavně pro nádherné obrazy, jež vznikaly v mé fantazii, když jsem prožíval ty prastaré mýty a legendy uvnitř dětské mysli v přesvědčení, že to, co Jirásek napsal, se také doopravdy stalo.
(Vladimír Liška)
Jirásek zpracoval výtvory lidové fantazie a tvořivosti, v nichž si lid zachytil, co bylo pro něj posilou v jeho odvěkém zápase o existenci, co odráželo jeho vlastní život, jeho radosti i bolesti, jeho touhu i víru. Staré pověsti české jsou tak jakousi vstupní branou k Jiráskovu podání českých dějin, branou tím vzácnější, že ji vytvořila a fantazií vyzdobila nesčetná pokolení naší země.
(předmluva k vydání Starých pověstí českých z roku 1970)
Jirásek ve svém podání nenavazuje ani na romantiku Zeyerových básní či dobových operních libret, ani na rozkošatělé fantazie typu Podlipské, ale přímo na kronikáře od Kosmy po Hájka… I když tu a tam přičinil pod čarou vysvětlující poznámky dějepisce, pověsti nevykládal, nerozmnožoval je vlastní fantazií a kromě úcty k nim nezaujímal žádné stanovisko. Tím se ovšem vyřadil jak ze skupiny učitelů-popularizátorů vědecké pravdy, tak z učitelů-beletristů, snažících se o totéž volnějším slohem. Místo toho zůstal umělcem slova, pro obě zmíněné skupiny nedostižným.
(Karel Sklenář)
Čím toto dílo nad jiná vyniká, je sloh, tu mýticky posvátný, tu prorocky velebný, tu historicky vážný a tu zase tak srdečný, teplý, lidový, prozářený Jiráskovou velkou láskou k národu.
(Jaromír Borecký)
Obsah pověstí je podán zcela přesně, sloh vypravovací je vážně slavný, cituplný. Svědčí výmluvně, že spisování těchto pověstí bylo autorovi úkolem nad jiné významným, skoro jakousi posvátnou událostí života. Cítí sebe jako kmeta plného starodávných tradic a ducha prorocky věštícího, jemuž vlastenecká povinnost a svědomitost ukládá nevzíti své paměti sebou, ale zaznamenati, co by potomkům dobré bylo zvěděti, co by je vzněcovalo a sílilo. Celá kniha je proniknuta touto povznešenou náladou opravdovosti a vyššího poslání. Jirásek byl dlužen knihu tu české literatuře a napsav ji postaral se o dílo, jehož působení se mu přičte k nejlepším zásluhám vlasteneckým.
(Jan Voborník)
Nevidí je střízlivým okem moderního historika ani s básnickým zanícením moderního básníka: cítí je poctivě, hluboce a upřímně, jako lidový kronikář, vzešlý z prostých synů národa.
(Václav Tille)
Rozdílnost Jiráskova pojetí historické pověsti – přesněji toho pojetí, které zvolil pro své dílo – od pojetí Sedláčkova vystoupí teprve tehdy, když přihlédneme k vlastnímu repertoáru pověstí obsaženému v Sedláčkově souboru. Shledáme přitom, že podané žánrové vymezení, zdánlivě přísné, autorovi nebránilo pojmout historickou pověst vlastně dosti široce. A sotva lze říci, že neprávem, protože například pověsti erbovní mezi historické pověsti bezesporu patří, totéž platí o pověstech, které vyprávějí o příbězích a hrdinských činech epizodického charakteru, nebo které jsou ve svém jádru anekdotami. Výměru neodporuje dokonce ani zařazení hagiografických legend nebo jednotlivých epizod z nich. Přítomnost pověstí o morousu a můře může vzbuzovat pochyby pouze z hlediska vhodnosti, ale o to tu nejde. Podstatné na celém zjištění je to, co již zde bylo naznačeno: že Jirásek ve svém díle pojal historickou pověst značně úže, třebaže vycházel ze žánrového vymezení v zásadě shodného s tím, které formuloval Sedláček… Odpověď na otázku, co asi bylo příčinou Jiráskova takto zúženého pojetí historické pověsti, můžeme hledat v různém směru, ale uspokojivou najdeme po mém soudu jen v autorově chápání těch specifických vlastností žánru, které si uvědomoval – jak už bylo uvedeno – ve shodě s citovaným výměrem Sedláčkovým, aniž k nim snad připojoval nějakou distinktivní vlastnost další, u Sedláčka neobsaženou a úplně novou, která by jeho pojetí modifikovala. Jestliže Jirásek pokládal historickou pověst za zvláštní žánr lidové ústní slovesnosti, postačí patrně již toto samo vysvětlení, proč ve svém díle pominul erbovní pověsti, vesměs v duchu dobové módy a namnoze uměle konstruované, byť někdy udržované za účasti lidové tradice, a proč naopak vypráví pověst o Bruncvíkovi. Týž důvod musel mu také bránit, aby za pověst považoval hagiografickou legendu, třebaže některé vlastnosti, které ji s pověstí sbližují, mohly vést Sedláčka a další autory k názoru, že legendy představují určitý druh pověsti. Tak například Václav Tille označuje za naše první pověsti nejstarší legendy o národních světcích a Ivan Olbracht skutečně začleňuje lidumilskou a václavskou legendu podle podání Kristiánova do svého souboru pověstí. Jirásek naproti tomu absolutizoval spíše jiné rysy legendy, které – především zase její umělý původ, ale rozdílné podmínky geneze – ji od pověsti odlišují a činí z ní žánr samostatný, nikoli ovšem už žánr lidové slovesnosti, nýbrž umělé literatury. Naproti tomu právě lidový charakter původu i tradování starých proroctví byl Jiráskovi nepochybně jedním z důvodů, proč je zařadil do Starých pověstí v tak značném množství… Respektování historického pramene tohoto druhu proto nutně vyžadovalo, aby Jirásek přistupoval k pověstem nejen s úmyslem zachytit a tak zachovat všechno to, o čem vypovídají, ale respektovat i jejich syžetovou integritu. Dokladem o tom mohou být ony pověsti jeho souboru, jejichž přímou předlohu známe. Jirásek tedy neobohacoval své pověsti o nové dějové motivy nebo o nové postavy, zůstával věren i pojetí postav a dějů, tak jak je nalézal v předlohách zachyceny. To platí také v těch případech, kdy vypráví pověst, jejíhož hrdinu on sám oživil už v některé ze svých dřívějších prací nebo jejíž děj vychází z tematického základu společného s některým jeho předchozím dílem. Tak postava kouzelníka Žita ze Starých pověstí je zcela oproštěna od charakteristiky, kterou jí ve 2.díle trilogie “Mezi proudy” dodává autorem svěřená úloha, v pověsti Boží soud nestojí vedle Koziny výrazná postava Matěje Přibka, vytvořená autorem v “Psohlavcích”, kde je neodmyslitelná. Uvádím úmyslně tento dvojí příklad proto, že postavu Žitovu stejně jako postavu Kozinovu i sám chodský zápas právě Jirásek vymanil ve svém díle – už před Starými pověstmi – ze zapomenutí, takže se staly zásluhou jeho uměleckého ztvárnění v podobě, kterou on jim dal, součástí širšího povědomí, a bylo by tedy jen pochopitelné, kdyby právě on některému fiktivnímu motivu z děje, z kontextu postav nebo dokonce některé fiktivní postavě dal odtud proniknout do svého zpracování příslušné pověsti… K takto naznačené míře respektování pověsti-pramene, pověsti hotového syžetu je třeba dodat, že se Jirásek nesnažil o rekonstrukci pověstí do té podoby, jak asi vypadaly v lidovém podání předtím, než byly zaznamenány – na rozdíl od Sedláčka, který se tomuto marnému úsilí nedokázal vyhnout, což ovšem opět souvisí se zmíněnou odlišností jeho přístupu. V těch případech však, kdy šlo o pověst nedochovanou jenom záznamem svědčícím o její existenci, o tom, že si ji lid kdysi vyprávěl, nýbrž o pověst živou nebo jakkoli nově oživenou, která zůstala nebo se znovu stala součástí lidového povědomí – byť v podobě pozměněné vzhledem ke starším záznamům -, dokázal se Jirásek od starších záznamů oprostit a vzít za základ pro své zpracování tu její objektivní podobu, která v tomto povědomí skutečně žila… Pokud jde o samo zpracování vybraných pověstí, víme, že se Jirásek neomezil na pouhou reprodukci jejich záznamů, k níž sáhl v téže době Sedláček, ale volil metodu literární transpozice, ovšem při respektování jejich syžetové integrity a při zachování distinktivních vlastností tohoto žánru v lidové slovesnosti. Snad právě Jiráskova patrná snaha, aby tyto vlastnosti v pověstech jeho souboru zůstaly zachovány, mohla vést Urbánka k označení autorovy metody za parafrázi, třebaže dnes bychom takto označili spíše metodu Olbrachtovu než Jiráskovu. Jakkoli uvedený přístup k pověstem nutně spoutával v naznačeném směru Jiráskovu tvůrčí volnost, zvolená metoda literární transpozice při jejich zpracování mu nicméně nebránila použít – i když v omezené míře, na malém prostoru, a to ještě ne u všech pověstí – aspoň některých prostředků z těch, které vyzkoušel v dřívějších pracích a které jsou pro jeho umění tematické výstavby charakteristické. Především měl i zde možnost uplatnit své umění zachycovat dobový kolorit, což bylo tentokrát jen o to obtížnější, že to vyžadovalo neustále, často i pověst od pověsti, měnit historickou podobu dějiště a se zřetelem k tomu rovněž přizpůsobovat dobově zabarvující jazykové prostředky. Pověsti mu poskytovaly také příležitost rozvinout umění kresby krajinného prostředí a vůbec prostoru, v němž probíhá děj, s jeho reáliemi, jejichž samo pojmenování – připomeňme si aspoň pověsti ze Židovského Města a Kutnohorské havíře – pomáhá toto prostředí evokovat a zároveň se účastní i na dotváření koloritu doby. V šíři použitých prostředků, jimiž je takto budován vnější dějový kontext, svět, který obklopuje hrdiny jednotlivých pověstí a současně se promítá do jejich postojů a osudů – jde o pověsti historické – je patrně třeba spatřovat nejdůležitější skupinu prvků a nástrojů Jiráskovy realizace zvolené metody. Podílejí se na ní však i uplatněné prostředky jeho umění postihovat drobné realistické detaily bez historického začlenění a také nijak podstatné, někdy docela všední povahy, přesto však schopné byť jen na okamžik upoutat smysly, nebo aspoň o ně neodbytně zavadit, a to i ve vzrušených a pohnutých scénách, k jejichž konkretizaci tak přispívají. Podobné scény zejména mu zas umožňovaly, tak jako v jiných jeho pracích, využít i zde umění dramatického líčení, dialogu, charakteristiky jednotlivých postav i celých zástupů. Zvláště však měl v pověstech příležitost evokovat náladu tajemných a ponurých míst a dějů, skličujících chvil, napjaté atmosféry blížících se osudových událostí, zato nikoli příležitost jako jinde zobrazovat zátiší přírody, dějin a člověka, a když, tedy jen pro dosažení kontrastu. Připomeňme však znovu, že uvedených prostředků literární transpozice nepoužil Jirásek u všech pověstí; pověsti drobné a epicky chudé, které do svého souboru zařadil, k tomu ani nepodněcovaly, některé, jako pověsti anekdotického rázu, se tomu svým charakterem i vzpíraly. Nemalý podíl na míře použití osvědčených prostředků Jiráskova umění při zpracování pověstí měla nepochybně přijatá úloha vypravěče, vyzkoušená už v některých dřívějších pracích, zde ostatně adekvátní i vzhledem k látkám pověstí, o jejichž literární transpozici šlo, předpokládáme-li, že jejich vypravěčská realizace byla pro ně typická i v lidové ústní slovesnosti.
(Emil Pražák)
A tyto povídky bych nerad odbyl jen tak mimo, aby nebyly jen tak jako odpadky. Mám to za příliš důležité.
(Alois Jirásek)
Toto dílo zná snad každý. Bohužel, nebo bohudík? jsou Staré pověsti české povinnou školní četbou, a tak se často zapomíná, že se nejedná o pouhou základní knihu o české mytologii, ale hlavně o mimořádné literární dílo plné nádherného textu a skrytých poselství. Jirásek se i v těchto miniaturách ukazuje jako geniální vypravěč, který ví, co chce říct a co skrýt v pozadí za myšlenky a ideje.