Popis projektu
Povídka
Napsáno 1883. Vydáno poprvé ve Světozoru 1884, samostatně 1888, poté ve sv. 9 Sebraných spisů I a ve sv. 5 Sebraných spisů II
Kupecký mládenec Ondřej Doubrava, vypuzen počátkem sedmileté války z dobrého místa v Olomouci, obrací se s nějakým tím našetřeným grošem do Čech. Záškodná chasa, též verbíři činí cestování pěšky na Moravě nejistým, proto se odhodlá svézt se aspoň přes hranice poštou a poté dál k Praze zase pěšky. Ale sličná společnice cesty Rézinka a nehoda se zlomenou vojí a rozbitým kolem při přebrodu řeky změní Doubravovy úmysly.
Zůstane v M., kde bydlí Rézinka, a najde si službu ve venkovském krámku starého mládence Havlíka, horlivého čtenáře Koniášovy Postily. Získá si jeho důvěru a zakrátko spolu hospodaří jako bratři. Z mládence stane se začas společník. A když si po počátečních nesnázích získá i ruku Rézinky, může ji uvést do skromného domu.
Prožívá řadu krásných let – svatbu, narození syna Jiříčka a nakonec i převzetí celého krámku, který mu v závěti odkáže Havlík. Provádí v obchodě užitečné změny, narodí se mu další děti – Ondřej, Rezinka a Václav.
Jinak je však u Maršovských, jejichž krásný dům se Doubravovi líbí. Dostanou se do dluhů a Maršovský sám nabízí Doubravovi dům ke koupi. Rézince se nechce, má zlé tušení. Nakonec se přestěhují.
Ve městě se usadí rodina nového justiciára Obryla, člověka s moderními názory. Záhy se kolem něj a jeho manželky soustředí místní osobnosti a brzy i Doubravův syn Jiřík, který se zamiluje do Obrylovy sličné dcery Míny.
Rézinčiny předtuchy se začínají naplňovat. Doubrava sice bohatne, ale zemře mu dcera a nakonec i milovaná žena. Zůstává ochromen…
Do města se vrátí exjezuita Maršovský, strýc Maršovských. Otevře si krámek s knihami, který Doubrava celý zkoupí. Doubravovi se zželí starého kněze a ubytuje ho ve svém domě – právě v místnosti, kde v mládí bydlel. Stanou se z nich dobří přátelé.
Doubrava předá obchod synovi Jiříkovi. Nepokojný Ondřej uteče z domu. Jiřík se nechává ovládat svou mladou manželkou Mínou a její matkou – chtějí vypudit hlavně starého kněze Maršovského. Dojde k velkému výstupu, při kterém je starý Doubrava raněn mrtvicí. Stará se o něj věrný přítel Maršovský.
Václav studuje v Praze na kněze. Stále miluje dějiny i knihy. Starý Doubrava si ještě přeje setkat se svým synem Ondřejem. Přání se mu nakonec vyplní. Polepšený Ondřej se vrátí z tureckého zajetí a Václav se stává knězem. Starý Doubrava klidně umírá…
Jiřík se kvůli rozhazovačnosti své ženy a tchýně dostane do dluhů a skončí v malém krámku. Z Ondřeje se stane pořádný člověk, obchodník s plátnem, Václav dostane výnosnou faru.
Povahy podány plasticky, psychologicky správně a v působivých kontrastech… Nejzajímavější postavou je jezuita P.Maršovský; Jirásek v něm vytvořil vzor jezuity nejen učeného a chytrého, nýbrž i lidsky dobrého a vlastence. Balbínovský typ, nejen Balbínův ctitel, jehož úctu i ve Václavovi pěstuje. Jiráskovi z jisté strany nejednou se vyčítalo, že světlo kupí jenom na nekatolická vyznání. Zde dokázal svou nestrannost.
(Jaromír Borecký)
Hlavní osoby vynikají takovou životností, že po této stránce řadí se “Starosvětské obrázky” k nejlepším pracím Jiráskovým. Nový směr, který vnesen byl koncem minulého století do prostých poměrů předků našich, velmi případně zosobněn jest rodinou Obrylovou; starosvětská poctivost a přímost starým Doubravou; vlastenecká uvědomělost nalézá sympatického zástupce v jezuitovi Maršovském, jemuž slavná českého národa minulost byla “jedinou útěchou a jako konejšivým opojením v těch dnech smutného ponížení”. Sdíleje se o tyto myšlenky s mladým Václavem šlechetný jezuita poskytoval mu “zdroje snů a nadšení, z nichž rodí se čin a oběť”, a stal se tak pojítkem vyhynulého téměř pokolení vlastimilů s pokolením těch, kteří těžkým snem stižený národ k novému měli probuditi životu. A jako umírající Doubrava dočkal se zásvitu naděje v lepší budoucnost své rodiny v synech Ondřejovi a Václavovi, tak i šlechetný kněz vlastimil dožil se toho, že plniti se počínala modlitba “plná veliké upřímné lásky k vlasti a jazyku našemu”, kterou k sv. Václavu zaúpěl jeho “dilectissimus Balbín” ve své “Obraně českého jazyka”. Tímto závěrečným akordem vyznívá vypravování Jiráskovo: prosté, milé a dojímavé.
(A.F.Tichý)
Kdyby byly malovány, dal bych je dle jejich obsahu do rámečků, jaké byly v módě za času hravého, laškovného rokoka; poslednímu z nich by snad dobře slušel rámec vážnějšího empíru. Z toho již vyrozumíváte, že výjevy jejich odehrály se za časů, kdy byl klid našeho národního života mrtvý až zhoubný, kdy počaly pak jej rušiti oslňující blesky nových idejí a za nimi vzápětí dunění velkolepé bouře francouzské, za časů, kdy na orloji věků také nám udeřila šťastná hodina líbezné, tiché záře ranních červánků. Čerpány jsou všechny z pokladu zkazek dědičných, postavy pak vybrány z prosté galerie rodu měšťanského, jak jej dochovala paměť několika pokolení.
(Alois Jirásek)