Popis projektu
Povídka
Napsáno 1883. Vydáno poprvé ve Světozoru 1884, samostatně 1888, poté ve sv. 9 Sebraných spisů I a ve sv. 5 Sebraných spisů II
Kupecký mládenec Ondřej Doubrava, vypuzen počátkem sedmileté války z dobrého místa v Olomouci, obrací se s nějakým tím našetřeným grošem do Čech. Záškodná chasa, též verbíři činí cestování pěšky na Moravě nejistým, proto se odhodlá svézt se aspoň přes hranice poštou a poté dál k Praze zase pěšky. Ale sličná společnice cesty Rézinka a nehoda se zlomenou vojí a rozbitým kolem při přebrodu řeky změní Doubravovy úmysly.
Zůstane v M., kde bydlí Rézinka, a najde si službu ve venkovském krámku starého mládence Havlíka, horlivého čtenáře Koniášovy Postily. Získá si jeho důvěru a zakrátko spolu hospodaří jako bratři. Z mládence stane se začas společník. A když si po počátečních nesnázích získá i ruku Rézinky, může ji uvést do skromného domu.
Prožívá řadu krásných let – svatbu, narození syna Jiříčka a nakonec i převzetí celého krámku, který mu v závěti odkáže Havlík. Provádí v obchodě užitečné změny, narodí se mu další děti – Ondřej, Rezinka a Václav.
Jinak je však u Maršovských, jejichž krásný dům se Doubravovi líbí. Dostanou se do dluhů a Maršovský sám nabízí Doubravovi dům ke koupi. Rézince se nechce, má zlé tušení. Nakonec se přestěhují.
Ve městě se usadí rodina nového justiciára Obryla, člověka s moderními názory. Záhy se kolem něj a jeho manželky soustředí místní osobnosti a brzy i Doubravův syn Jiřík, který se zamiluje do Obrylovy sličné dcery Míny.
Rézinčiny předtuchy se začínají naplňovat. Doubrava sice bohatne, ale zemře mu dcera a nakonec i milovaná žena. Zůstává ochromen…
Do města se vrátí exjezuita Maršovský, strýc Maršovských. Otevře si krámek s knihami, který Doubrava celý zkoupí. Doubravovi se zželí starého kněze a ubytuje ho ve svém domě – právě v místnosti, kde v mládí bydlel. Stanou se z nich dobří přátelé.
Doubrava předá obchod synovi Jiříkovi. Nepokojný Ondřej uteče z domu. Jiřík se nechává ovládat svou mladou manželkou Mínou a její matkou – chtějí vypudit hlavně starého kněze Maršovského. Dojde k velkému výstupu, při kterém je starý Doubrava raněn mrtvicí. Stará se o něj věrný přítel Maršovský.
Václav studuje v Praze na kněze. Stále miluje dějiny i knihy. Starý Doubrava si ještě přeje setkat se svým synem Ondřejem. Přání se mu nakonec vyplní. Polepšený Ondřej se vrátí z tureckého zajetí a Václav se stává knězem. Starý Doubrava klidně umírá…
Jiřík se kvůli rozhazovačnosti své ženy a tchýně dostane do dluhů a skončí v malém krámku. Z Ondřeje se stane pořádný člověk, obchodník s plátnem, Václav dostane výnosnou faru.
Povahy podány plasticky, psychologicky správně a v působivých kontrastech… Nejzajímavější postavou je jezuita P.Maršovský; Jirásek v něm vytvořil vzor jezuity nejen učeného a chytrého, nýbrž i lidsky dobrého a vlastence. Balbínovský typ, nejen Balbínův ctitel, jehož úctu i ve Václavovi pěstuje. Jiráskovi z jisté strany nejednou se vyčítalo, že světlo kupí jenom na nekatolická vyznání. Zde dokázal svou nestrannost.
(Jaromír Borecký)
Povídka z časů obrozenských. Život živoucí, reálný, celý vzácný.
(Jan Voborník)
Hlavní osoby vynikají takovou životností, že po této stránce řadí se “Starosvětské obrázky” k nejlepším pracím Jiráskovým. Nový směr, který vnesen byl koncem minulého století do prostých poměrů předků našich, velmi případně zosobněn jest rodinou Obrylovou; starosvětská poctivost a přímost starým Doubravou; vlastenecká uvědomělost nalézá sympatického zástupce v jezuitovi Maršovském, jemuž slavná českého národa minulost byla “jedinou útěchou a jako konejšivým opojením v těch dnech smutného ponížení”. Sdíleje se o tyto myšlenky s mladým Václavem šlechetný jezuita poskytoval mu “zdroje snů a nadšení, z nichž rodí se čin a oběť”, a stal se tak pojítkem vyhynulého téměř pokolení vlastimilů s pokolením těch, kteří těžkým snem stižený národ k novému měli probuditi životu. A jako umírající Doubrava dočkal se zásvitu naděje v lepší budoucnost své rodiny v synech Ondřejovi a Václavovi, tak i šlechetný kněz vlastimil dožil se toho, že plniti se počínala modlitba “plná veliké upřímné lásky k vlasti a jazyku našemu”, kterou k sv. Václavu zaúpěl jeho “dilectissimus Balbín” ve své “Obraně českého jazyka”. Tímto závěrečným akordem vyznívá vypravování Jiráskovo: prosté, milé a dojímavé.
(A.F.Tichý)
Kdyby byly malovány, dal bych je dle jejich obsahu do rámečků, jaké byly v módě za času hravého, laškovného rokoka; poslednímu z nich by snad dobře slušel rámec vážnějšího empíru. Z toho již vyrozumíváte, že výjevy jejich odehrály se za časů, kdy byl klid našeho národního života mrtvý až zhoubný, kdy počaly pak jej rušiti oslňující blesky nových idejí a za nimi vzápětí dunění velkolepé bouře francouzské, za časů, kdy na orloji věků také nám udeřila šťastná hodina líbezné, tiché záře ranních červánků. Čerpány jsou všechny z pokladu zkazek dědičných, postavy pak vybrány z prosté galerie rodu měšťanského, jak jej dochovala paměť několika pokolení.
(Alois Jirásek)