TUREČKOVÉ

Paprsek lásky vniká do krvavého vojenského dramatu, kde láska nalézá si zpravidla jinou, třeba drsnější formu: soudržnost, oddanost a vděčnost spolubojovníků.

(Jaromír Borecký)

Přes usilovné pátrání nepodařilo se mi zjistiti ani setníka Turečka samého, otce pověstné vybrané setniny Turečků ve službách proticísařských, vzorně vedené, proslulé v bitce i pitce, jako jsem nezjistil ani jiný detail. Jde patrně o vlastní invenci, umístěnou ve formě epizody ze saského ústupu z Hradce Králové roku 1632 před Valdštejnem. Ale obrázek života vojenského v míru i boji malován jest živými barvami, pln působivých detailů.

(Václav Novotný)

Povídka, která ukazuje, jak se na vojně někdy hrdinsky umírá a jaké city vděčnosti a obětavosti tu z půdy tvrdé a jinak ohyzdné krásně vykvetou.

(Jan Voborník)

Přesná datace a lokalizace, blížící se kronikářskému záznamu, spolu se stroze oznámenou událostí, umisťuje děj do třicetileté války. Současně však už signalizuje dramatický potenciál situace: žoldnéři cizí armády, rváči a pijáci ve městě. Úvodní odstavec dále pokračuje bez přeryvu popisem pochodu a vzezření pověstného oddílu saského vojska na čele s jeho imponujícím setníkem. Na prostě konstatující, jakoby kronikářský začátek hned navazuje barvitý výjev příchodu “soldatů”. Mezi incipitem a explicitem prózy je symetrie: Tak, jak začala určením data a místa, tak obdobnými údaji končí, jenže fatálnějšími, protože vepisujícími chronologii a události velkých (politických) dějin do uzavření individuálního příběhu. Druhý krátký odstavec, poslední slova explicitu, pak v souladu s uvedenou symetrií a na pozadí připomenutého velkého dramatu evropských dějin dopovídá příběh posledních Turečků, kteří v bitvě zřejmě padli, a to slovy tradičního patosu vojenské slávy obsažené i v umírání: “Muž vedle muže, rek vedle reka, pokrytý čestnými ranami.”… Vedle reprezentace řeči performativní nacházíme v Jiráskových raných povídkách také živou řeč nezávaznou, zábavnou, jejíž minimální podřízenost narativnímu celku spočívá v tom, že črtá nebo prohlubuje charakteristiku protagonistů. Právě tak funguje řeč v povídce “Turečkové. Obrázek “lancošského” života”, situované do časů třicetileté války. Její titul uvádí kolektivní postavu příběhu, totiž skupinu vojáků z elitní setniny saského vojska pojmenované podle českého velitele, tvrdého až bezohledného, a mnohými proto démonizovaného velitele Turečka. Postavy ve skupince zastupují typy životních osudů a postojů, od poctivého evangelíka až po dobrodruha či ztracence, o němž se nic nedozvíme (zbožný mladý muž přezdívaný Kazatel, šikovatel Berkovec – veselý zběhlý student takto přezdívaný či falešný hráč, “kostkář” Něčaj). Postavy jednotlivě i ve skupině epizodicky ilustrují podoby života žoldnéřů. Scénka, v níž se zpětně rekonstruuje rvačka s německými příslušníky vojska, je zábavná nejen proto, že velitel Tureček se na své svěřence nehněvá pro nekázeň, ale hlavně proto, že prohráli a nechali se zadržet, a s radostným spíláním nakonec zjistí, že se statečně drželi proti velké přesile. Je zábavná i díky rozmluvě, která ji předchází a v níž se výmluvný Berkovec-Student staví jako učený a světa znalý muž až prášilovského ražení… Charakter Berkovcovy promluvy je dán asociativním postupem překotné rekapitulace vlastní minulosti: je to řeč plná přerývek, vybočení z vazby, dovysvětlování, tedy vlastností příznačných pro běžně mluvený nepřipravený projev. A současně stvrzuje i mladíkovu povahu nestálého chvástala. Řeč, která se vede pro ukrácení času a dovoluje mladému šikovateli podat kondenzovaný autoportrét, to vše je adekvátní realizací žánru “obrázku” uvedeného v podtitulu povídky. Způsob představení postavy tu do psaní o podstatných událostech minulosti nasouvá typ postavy, která nestojí o hrdinství, nýbrž o dobrodružství, Přestože Jirásek připojuje k vyprávění historický komentář o dalším válečném vývoji, vyústění příběhu představuje rozpad soudržné skupinky po smrti chrabrého Turečka; ten se přerývanými slovy loučí, dělí své chudobné statky mezi dojaté vojáky a předává velení Berkovcovi.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Kolektivním hrdinou příběhu je pak soudržná skupinka, v níž konstelace postav a vztahů připomínají ve vzdáleném ohlasu Dumasovy “Tři mušketýry”, kteří, jak se často připomíná, byli vlastně čtyři, takže nevadí, že v tomto příběhu je jich ještě o jednoho víc. Plurál z titulu poukazuje nejen k celému vojsku, ale také k tomu, že tato skupinka funguje jako kolektivní hrdina jak v příběhu, tedy v jednání a ve vztahu ke svému veliteli, a stejně tak působí i na čtenáře – a možná právě pod vlivem mušketýrského příběhu v jeho po(d)vědomí. O jejích jednotlivých členech (moudře promlouvajícím Kazateli, výřečném a zábavném zběhlém Studentovi a takto přezdívaném šikovateli Berkovcovi, falešném hráči – “kostkáři” Slováku Něčajovi, neohroženém silném Kubíkovi a tichém Slezanovi) se dozvíme jen to málo, co je tu zmíněno. Někteří představují jen typy (jako falešný hráč či mlčenlivý hromotluk), blíže poznáme jen upovídaného šikovatele; samostatnou cestu nastoupí v závěru děje voják přezdívaný Kazatel, který svůj osud spojí s místní rodinou stejnověrců a jako její nový člen ji doprovodí do exilu. Do té doby je však nesourodá skupinka nezlomně soudržná a její loajalita trvá až do smrti houževnatého velitele po těžké porážce. Byť je jako typ postavy hodně odlišný, Turečkův vztah k vojákům místy připomíná postoj pana de Trévil k mušketýrům: je k nim přísný, ba tvrdý, ale jakmile jde o pověst setniny a zvláště o čest jeho nejvěrnějších, pak svým “synáčkům” leccos odpustí. Scéna, kdy je pětice jeho oblíbenců zadržena po bitce se saskými vojáky, jako by byla otiskem situace po souboji mušketýrů s kardinálovou gardou. Když se velitel, zpravený o bitce a rozmrzelý nekázní svého vojska, dostaví na posádkovou strážnici, vysvětlují mu žoldnéři, že Sasové se posmívali Turečkovi samému a jeho českému jménu, šikovatel Berkovec s Kazatelem se jim postavili, a došlo tak k bitce (událost tedy implikuje kromě vojenské loajality také poněkud anachronickou hrdost na češství). Tureček je zprvu rozhořčen hlavně prohrou svých věrných… Jirásek ovšem dovede místy i v epizodických portrétech načrtnout postavu skrze řeč jako individualitu. Ještě důležitější je však Jiráskova schopnost učinit touto řečí realizovanou promluvu součástí toku narativních informací, aniž by z ní udělal logicky provázané, syntakticky bezchybné a dobře formulované vložené vyprávění, které postrádá jedinečnou dikci a vede k tomu, že v něm řeč postavy splyne s řečí vypravěče. Retrospektiva tohoto druhu je totiž pro časově souběžné prózy s historickými náměty typická, často redundantní, události jí podané leckdy nemají žádný vliv na aktuální stav věcí a spíše mají svědčit o historickém rozhledu autora, než aby přispěly k vyjasnění situace či naopak zkomplikovaly pochopení kauzality události. Jirásek ale do jedné – pro posluchače ve světě příběhu i pro čtenáře zábavné – promluvy koncentruje prehistorii postavy i její nepřímou charakteristiku, a zároveň dokáže jejím prostřednictvím nastolit atmosféru… Nelze si nevšimnout, že osamostatnění dějové linie celku, totiž sblížení Kazatele s rodinou Vojířových, zahrnující probuzení lásky v mladičké Lidušce a smíření s lidmi, kteří se nedokázali vzepřít potlačení svého vyznání, postrádá zvláště v zobrazení milostného vztahu přesvědčivé motivace. Ale jak už bylo řečeno, úlohou této postavy je nejspíš jakási kompenzace morálního profilu kolektivní postavy. Navíc v této dílčí analýze nejde o jednotu daného textu, nýbrž o docenění jedné z vlastností Jiráskova psaní v diachronní perspektivě, a to zvláště v žánru, který tíhne k podřízení stylizace řeči postav ideovému záměru směřujícímu k určité interpretaci dějin.

(Alice Jedličková)

Syrová povídka, umně vykreslující, jak se na vojně hrdinsky umírá a jaké city vděčnosti a obětavosti mohou vzniknout i z tvrdé a ohyzdné válečné půdy.

Turečkové