Popis projektu

Povídka

Napsáno 1876. Vydáno poprvé ve Světozoru 1876, poté v Z bouřlivých dob 1879, 1889, dále ve sv. 42 Sebraných spisů I a ve sv. 34 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Turečkové byli vojáci setníka Turečka, kteří se vyznačovali krutostí, nekompromisností, ale i hrdinstvím a oddaností. Zradou lidí z vlastního pluku byli téměř vyvražděni, ale přesto se ubránili a nelítostně pomstili své mrtvé kamarády. Nakonec na ústupu před Valdštejnem setník Tureček zemřel  – zbytky jeho skupiny byly pobity v bitvě u Lützenu roku 1632.

Paprsek lásky vniká do krvavého vojenského dramatu, kde láska nalézá si zpravidla jinou, třeba drsnější formu: soudržnost, oddanost a vděčnost spolubojovníků.

(Jaromír Borecký)

Přes usilovné pátrání nepodařilo se mi zjistiti ani setníka Turečka samého, otce pověstné vybrané setniny Turečků ve službách proticísařských, vzorně vedené, proslulé v bitce i pitce, jako jsem nezjistil ani jiný detail. Jde patrně o vlastní invenci, umístěnou ve formě epizody ze saského ústupu z Hradce Králové roku 1632 před Valdštejnem. Ale obrázek života vojenského v míru i boji malován jest živými barvami, pln působivých detailů.

(Václav Novotný)

Povídka, která ukazuje, jak se na vojně někdy hrdinsky umírá a jaké city vděčnosti a obětavosti tu z půdy tvrdé a jinak ohyzdné krásně vykvetou.

(Jan Voborník)

Kolektivním hrdinou příběhu je pak soudržná skupinka, v níž konstelace postav a vztahů připomínají ve vzdáleném ohlasu Dumasovy “Tři mušketýry”, kteří, jak se často připomíná, byli vlastně čtyři, takže nevadí, že v tomto příběhu je jich ještě o jednoho víc. Plurál z titulu poukazuje nejen k celému vojsku, ale také k tomu, že tato skupinka funguje jako kolektivní hrdina jak v příběhu, tedy v jednání a ve vztahu ke svému veliteli, a stejně tak působí i na čtenáře – a možná právě pod vlivem mušketýrského příběhu v jeho po(d)vědomí. O jejích jednotlivých členech (moudře promlouvajícím Kazateli, výřečném a zábavném zběhlém Studentovi a takto přezdívaném šikovateli Berkovcovi, falešném hráči – “kostkáři” Slováku Něčajovi, neohroženém silném Kubíkovi a tichém Slezanovi) se dozvíme jen to málo, co je tu zmíněno. Někteří představují jen typy (jako falešný hráč či mlčenlivý hromotluk), blíže poznáme jen upovídaného šikovatele; samostatnou cestu nastoupí v závěru děje voják přezdívaný Kazatel, který svůj osud spojí s místní rodinou stejnověrců a jako její nový člen ji doprovodí do exilu. Do té doby je však nesourodá skupinka nezlomně soudržná a její loajalita trvá až do smrti houževnatého velitele po těžké porážce. Byť je jako typ postavy hodně odlišný, Turečkův vztah k vojákům místy připomíná postoj pana de Trévil k mušketýrům: je k nim přísný, ba tvrdý, ale jakmile jde o pověst setniny a zvláště o čest jeho nejvěrnějších, pak svým “synáčkům” leccos odpustí. Scéna, kdy je pětice jeho oblíbenců zadržena po bitce se saskými vojáky, jako by byla otiskem situace po souboji mušketýrů s kardinálovou gardou. Když se velitel, zpravený o bitce a rozmrzelý nekázní svého vojska, dostaví na posádkovou strážnici, vysvětlují mu žoldnéři, že Sasové se posmívali Turečkovi samému a jeho českému jménu, šikovatel Berkovec s Kazatelem se jim postavili, a došlo tak k bitce (událost tedy implikuje kromě vojenské loajality také poněkud anachronickou hrdost na češství). Tureček je zprvu rozhořčen hlavně prohrou svých věrných… Jirásek ovšem dovede místy i v epizodických portrétech načrtnout postavu skrze řeč jako individualitu. Ještě důležitější je však Jiráskova schopnost učinit touto řečí realizovanou promluvu součástí toku narativních informací, aniž by z ní udělal logicky provázané, syntakticky bezchybné a dobře formulované vložené vyprávění, které postrádá jedinečnou dikci a vede k tomu, že v něm řeč postavy splyne s řečí vypravěče. Retrospektiva tohoto druhu je totiž pro časově souběžné prózy s historickými náměty typická, často redundantní, události jí podané leckdy nemají žádný vliv na aktuální stav věcí a spíše mají svědčit o historickém rozhledu autora, než aby přispěly k vyjasnění situace či naopak zkomplikovaly pochopení kauzality události. Jirásek ale do jedné – pro posluchače ve světě příběhu i pro čtenáře zábavné – promluvy koncentruje prehistorii postavy i její nepřímou charakteristiku, a zároveň dokáže jejím prostřednictvím nastolit atmosféru… Nelze si nevšimnout, že osamostatnění dějové linie celku, totiž sblížení Kazatele s rodinou Vojířových, zahrnující probuzení lásky v mladičké Lidušce a smíření s lidmi, kteří se nedokázali vzepřít potlačení svého vyznání, postrádá zvláště v zobrazení milostného vztahu přesvědčivé motivace. Ale jak už bylo řečeno, úlohou této postavy je nejspíš jakási kompenzace morálního profilu kolektivní postavy. Navíc v této dílčí analýze nejde o jednotu daného textu, nýbrž o docenění jedné z vlastností Jiráskova psaní v diachronní perspektivě, a to zvláště v žánru, který tíhne k podřízení stylizace řeči postav ideovému záměru směřujícímu k určité interpretaci dějin.

(Alice Jedličková)

Syrová povídka, umně vykreslující, jak se na vojně hrdinsky umírá a jaké city vděčnosti a obětavosti mohou vzniknout i z tvrdé a ohyzdné válečné půdy.