V POHANSKÉM CHRÁMU

Povídka pojednává o výletu s prapory a s hudbou na lesní zámek hraběte N.

Autor je vypravěčem a líčí sebe jako opozdilce za ostatními, vnímajícího krásy přírody o samotě. Všimne si mladého jezdce, patrně jednoho ze tří hraběcích synů, který se zastaví, jako před chvílí on, u skupiny tří dubů, z nichž prostřední je prasklý – hluboko před obrázkem na dubu skloní hlavu a pokřižuje se. Jakmile uslyší hudbu, zmizí.

Vypravěč spěchá za výletním průvodem ke hradní bráně, kde zpěvácký spolek zazpívá majiteli zámku sbor. Kněžna se však neukáže, pohrdá vším českým. Na otevřeném balkoně se objeví pouze její společnice, kterou miluje mladý hrabě a se kterou se tajně schází v umělé zřícenině.

Vypravěč se v zřícenině opět setká s oním mladým mužem, kterého pokládá za mladého hraběte – vidí ho se modlit v gotické kapli, vzdychat a pak odjíždět. Venku narazí na jakéhosi pána v tmavém obleku, který jej odvádí pryč.

Je to abbé Reding, který má na jeho blouznivou duši špatný vliv a který navíc svým němectvím v celé hraběcí rodině obrací vše v neprospěch češství.

Vypravěč zase spěchá za společností do muzea a vypravuje veselý příběh, jak neodolal si vzít na hlavu přílbu, z níž se nemohl dostat, stejně jako jiný návštěvník – pomohla jim až kněžnina společnice, Raimova Johanka. Její bratr Jeník byl jeho kamarád ze školy, avšak brzy zemřel. Paní Raimová, vdova po soudním úředníku v Praze, měla ještě mladší dceru Madlenku, která se narodila až po smrti svého otce.

Vypravěč usedá s Johankou a lesníkem Vydrou ke stolu a vzpomínají na staré časy. Zeptá se také na zasmušilého jezdce, kterého spatřil ráno a pak zase v rozvalině. Potvrdí se mu, že to byl hrabě Oskar.

K večeru, když vyrazí s Vydrou a Johankou domů, potkají cestou hraběte Oskara. Ten se na Johanku upřeně zadívá, ta se za ním vážně dívá…

Za dva dny se vypravěč loučí. Vydra ho vyprovodí na cestu, která ho dovede na planinu s neobyčejným dřevěným stavením – pohanským chrámem. V něm je socha Ranského Svantovíta. V rohu mocného boha Lutického najde psaníčko – roztouženou primitivní básničku. Když se sem před západem slunce vrátí, pro večerní náladu, zaslechne veselý Madlenčin smích. Ta ho ze žertu varuje před pohanským chrámem. Vypravěč najde po jejím odchodu roh prázdný!

Ještě něco vypravěč najde – zmatený, šílený vzkaz – Johano! Johano! Mladý hrabě miluje Johanku a vychován zelotickým Redingem v asketu má svou lásku za démona a své vzplanutí za hřích. Přišel se do pohanského chrámu zříci své lásky…

Kněžna vyčte Johance, že v hraběti schválně, z vypočítavosti, probudila lásku. To se Johanky dotkne, proto odchází ze zámku s tím, že už tam nikdy nepřijde. V pohanském chrámu se svěří vypravěči a žádá ho, aby za ni vše opatrně sdělil strýci Vydrovi. Vypravěč dává Johance nalezený list. Uvidí je hrabě Oskar a dá se na útěk. Doběhne do myslivny za Madlenkou s tím, že tam už nebude pohanský chrám, ale svatá kaple. A za soumraku pohanský chrám shoří…

Johanka onemocní, ale postupně se uzdraví. Vypravěč se ještě před svým odchodem postará o to, aby Madlenka dostala svého milého. Redingovy dny na zámku jsou sečteny – bohužel, mladý hrabě je zničen. Kněžna, když pochopí, co se stalo, požádá Johanku o odpuštění. Ta však již na zámek nejde, stane se v Praze vychovatelkou. Nakonec se vrátí k strýci Vydrovi a po smrti hraběte se smíří se životem. A v myslivně oživuje její samotu křik Madlenčiných dětí…