Popis projektu
Povídka
Napsáno 1882. Vydáno poprvé v Lumíru 1882, poté v Povídky a novely 1887, dále ve sv. 13 Sebraných spisů I a ve sv. 24 Sebraných spisů II
Zajímavost: Spíše než o povídku se jedná o sugestivní báseň v próze. Výjimečné dílo (nejen) v celé Jiráskově tvorbě.
Nepříliš známá, avšak neméně fascinující poloha Jiráskova díla – jedná se vlastně o básnický obraz v próze, vystižení nálady než příběhu; miniatura vykreslující v příkrých kontrastech letní noc a osud starého pandura, chyceného a uvázaného uprostřed velkého ohně. Tolik očekávaný déšť se snesl z nebe příliš pozdě – starého pandura již nezachránil.
Jako ve stínohře mihne se polotemnem jezdecká bitka… Příběh, jenž se stal za letní noci 1745 nedaleko hranic na straně kladské, vržen je s vervou štětce nějakého Esajáše van de Velde nebo Philipse Woowermana. Sraz jezdců, zmetenina koní, požár obilí, to vše má plastiku, barvu, světla a stíny velikých těch mistrů bitek.
(Jaromír Borecký)
Jako romantická báseň! Jenom že příliš krutě pravdivá tím svým Máchovským kontrastem. Tu letní noc, plná harmonie přírody, a tam ten křiklavý nelad lidský. Člověk hrůzoplodný a nad ním božská krása oblohy. Ta povídka je zákmit v děsné noci dějinné, ukazující – jako úkradkem a plaše – člověka v nejhnusnějším ponížení, načež zase všecko milosrdnou tmou zastírá. Mácha, Kraszewský (Stará báje), Šlejhar jsou autoři, kteří s touto hranou Jiráskovy tvorby zde sousedí.
(Jan Voborník)
Spíše jde o lyrický obrázek zachycující epizodu z bojů roku 1745, k nimž došlo nedaleko hranic na kladské straně. Děj je skutečně jen nastíněn – domyslíme si, že došlo ke střetu pruských husarů s císařskými pandury, z nichž jeden padl do zajetí. Nepřátelé ho přivážou ke sloupu pod svatým obrázkem a kolem zapálí obilí. Déšť, který se v poslední chvíli spustí, ho už nezachrání, voják zahyne strašnou smrtí. Způsob podání připomíná báseň nebo obraz. Obraz díky plastičnosti srážky jezdců, barevnosti krajinomalby a hře světel a stínů, báseň zásluhou až máchovských kontrastů – na jedné straně teplá letní noc, plná vůní a harmonie, na straně druhé stínohra srážky, dokládající naprostý chaos a rozklad. K tomu ještě přistupují zvuky, ty už zase spíše v duchu impresionistického pojetí míšení vjemů (křik zvěře, nářek a výkřiky umírajícího pandura, hlas zvonu, šumění deště…). Vše se jenom mihne, brzy přichází tma, jež scénu nemilosrdně zahaluje. Básnická evokace prostředí je nesmírně působivá!
(Eva Koudelková)
Čistě básnická kompozice, jejímž hlavním cílem je vytvoření sugestivní nálady. Miniatura, dnes sice zapomenutá, ale zcela určitě patřící mezi skvosty české literatury. Svými kontrasty a ponurou atmosférou s tragickým koncem se řadí do úplně jiného literárního žánru, než kterým se Jirásek proslavil, i když i ve svých proslavených dílech je Jirásek mistrem atmosféry, nálady.