V TICHÉM KOUTEČKU

Fejeton patří v kontextu Jiráskovy drobné prózy k nejhodnotnějším a nejzdařilejším povídkám. Už prolog naznačuje vnitřní souvislost s Černou hodinkou: všudypřítomná úloha hovoru, k němuž se lidé scházejí za účelem rozptýlení, je zdůrazněna základním časoprostorovým určením – prostředím “tichého koutečku”, kde zasedá “společnost nevelká, ale politizující”, a nevlídným listopadovým večerem, jehož nepohoda umocňuje atmosféru přímo stvořenou k povídání. Vlastní, humorně laděný příběh, který vypráví soudní adjunkt, je prostý… Dramatický spád vyprávění je udržován napětím mezi řečí vyprávějícího, jenž zná rozuzlení, a replikami posluchačů, jakýchsi komentátorů děje, kteří očekávají hrůzostrašné zvěsti. Princip postupného odkrývání skutečnosti vyvrcholí překvapivou pointou – humorným odhalením skutečné pravdy. Místo nevěry a adamitských orgií láska a manželská věrnost. Tak se v epilogu obrázku mihne Jiráskovo nepřímo výchovné hodnocení – skrytý zřetel nabádající k rodinné harmonii a náboženské snášenlivosti.

(Miloš Zelenka)

Byl v nevelkém, postranním pokojíku, odkud jsme viděli skleněnými dveřmi do vedlejší, velké místnosti. Tam stál stůl za stolem, a každého večera bylo u nich hostů, divných a jiných řečí a rozmanitých zápasů v karty, nad čímž vším vznášela se co den hustá, modravá mlha tabákového dýmu. V “tichém koutečku” stál však jenom jediný stůl a to v rohu a tam zasedala stálá naše společnost nevelká, ale politisující a také literárních zjevů ne nevšímavá a tudíž, jak patrno, někdy až bouřlivá, často hlučná a živá vždy.

Proto si vlastně náš milý kouteček svého názvu ani nezasluhoval. Jednou však byl opravdu tichým.

Bylo to v listopadu; tmou tmoucí hučel sychravý vítr a rozháněl proudy dešťové, jež hrčíce omývaly okna našeho zákoutí. Seděl jsem tu sám, odváživ se pro tichý kouteček cesty i za takové nepohody. Myslil jsem, že mně tu bude přece veseleji, nežli doma samotnému. A zrovna tak myslili jiní dva členové našeho kruhu stolového, oba soudní adjunktové. Tak se nás sešlo na kollegium a byli jsme rádi, že nás aspoň tolik.

Nebylo divu, že za té sloty, sedíce pěkně v suchu, jako ve hnízdě, dali jsme se do vypravování, a že adjunkt Janský maně stržen, lecjakou historku pověděl ze své mnohaleté praxe. Znal a zkusil mnoho; hlava mu již zešedivěla. Pomlčev na chvíli jakoby odpočíval, povzbuzen byl nějakou zmínkou svého kolegy, aby znovu povídal, a tak začal:

“Když jsem byl ještě ve východních Čechách, měli jsme u soudu starého sluhu. Ten vám znal každé dítě v okrese. O každém člověku věděl co a jak, jak s jeho jměním, co u něho zvláštního. První případ, co jsem tam měl, byla lesní krádež.

“Prosím, pane adjunkte,” povídá mně sluha před výslechem, “račte odpustit, já pro nic, vím že bude odsouzen, ale ten člověk si nemůže pomoci. Jinak spořádaný člověk…”

Ptám se: “Jak to, že…?”

“Inu, on si myslí, že je v právu, že jemu se děje křivda, račte vědět, on je adamita.”

Jak tohle náš přítel adjunkt řekl, už jsme o starého soudního sluhu, o němž patrně chtěl vypravovati, nedbali a přidrželi jsme se těch adamitů.

Adjunkt podával stručná vysvětlení na naše hojné otázky, a pořád se jen usmíval. Až pak kolega jeho se ozve:

“A prosím vás, když to tak znáte, jak pak to s těmi, víme, nočními orgiemi těch adamitů?”

“Vždyť jsem věděl,” zasmál se Janský, “a to jste tak dlouho obcházeli? No, abych vás dlouho nemučil, co vím, povím…”

A začal:

“Měli jsme tam na okresu jednu vesnici, hnízdo, v kopcích, nepřístupné. O komisi tam nikdo nestál, to raději by člověk ještě připlatil, to jest v zimě. V létě to ušlo – pěkná krajina…”

“Ale ty orgie?”

“Ta ves, jak povídám, byla rozkřičena, že tam jsou samí adamité. Tak zlé to nebylo, ale co pravda, lesních krádeží jsme měli odtud nejvíce. Nemohli pochopiti a tudíž také uznati, že by stromy nerostly pro všechny. V tom byli praví komunisté. Odtud si vzal jakýsi Rozum, mlynář, ženu. Znal jsem ho dobře. Byl to hodný, spořádaný muž. Mlýn jeho stál o samotě v lukách pod kopcem nedaleko té vesnice. Jak se Rozum stal plnoletým, převzal hospodářství. Až do té doby spravovala je matka jeho. To vám byla babice, ostrého jazyka, jako advokát. Znal jsem ji také.

Nerada mlýn pouštěla. Byla ještě dost při jádře a pak poroučet a vládnout, to bylo její. Pokud mladý hospodář zůstával na svobodě, dotud to ucházelo. Ale když se chtěl ženit, tu to starou škubalo, a když se pak oženil, nadobro se rozzlobila. Hněv však, jak mohla, dobře tajila.

Mladý Rozum vzal si nevěstu z té adamitské vesnice – chudé děvče, ale tuze hezké. Znal jsem je dobře.

Stará mlynářka svému synu dost to rozmlouvala, ano bránila, a když syn nechtěl poleviti, všelijak to navlékala, aby svatbu zmařila. Přicházely podivné vzkazy o jeho nastávající, všelijaké řeči se trousily, ale svatba byla přece.

Stará ihned, ještě před samou svatbou, přestěhovala se z velké světnice přes dvůr do menšího stavení, na výměnek. Nevěstě ovšem nezapomněla, a kde jaké záminky měla, všeho se proti ní chytala. Neustále štířila proti ní.

Mladý mlynář se dlouho bránil, ale to víte, když čert babu nasadí. Mladému hospodáři přece časem leccos v mysli uvízlo, co mu matka našeptávala. Tak pak povstaly mezi mladými někdy spory. Z počátku, to se ví, nepatrné a jen po řídku, pak často.

Jak povídám, nedělalo to dobrotu.”

Kollegium naše začalo být už netrpělivým, kdy na ty orgie dojde. Přítel adjunkt nám porozuměl a usmáv se, konejšivě pravil:

“Hned to bude, hned. Dílo staré mlynářky se dobře dařilo a myslila jistě, že pořídí, co chce, totiž manžely rozvést a nevěstu ze mlýna vypíchat. Mladý Rozum začal být zamyšleným, na ženu prudkým a všímal si každého jejího kroku.

Tou dobou roznesla se okolím řeč, jaká už dávno nebyla, že v jednom stavení ve vsi, bylo trochu stranou a rozkřičeno, scházejí se v noci adamité, a že se tam dějí rozmanité neplechy – to jako ty orgie,” dodal adjunkt a podíval se na nás.

“Stará mlynářka svěřila s hrůzou, všecka trnouc, svému synu, že jeho žena tam také chodí mezi své souvěrce. Bylať mu již předtím nejednou vyčetla, že si bere a pak že si vzal adamitku. Nejprve tu škaredou novinu přednesla, jako by jen z doslechu to měla, a když syn hned neuvěřil, že to teď najisto ví. Dala prý svou nevěstu pozorovat. V noci odchází do toho rozkřičeného stavení; tam se ti adamité po jednom trousí, zvláštně zaklepou a když se jich tážou “Kdo to?”, že odpovědí “Syn člověka” a na to každého že pustí. To všecko prý vyzvěděl čeledín, kterého stará tam před chalupu poslala a který skoro celou noc tam vyležel v roští.

To víte, že mlynář pak nespal. Číhal první noc, mlynářka zůstala doma; číhal druhou, ona zase nic – ale toho přesvědčení nabyl, že nespí…

“Chytrá jako liška a jak opatrná!” pomyslil si Rozum. Třetího dne odpoledne ustrojil se, dal si zapřáhnouti, že pojede do města a že se odtud vrátí až zejtra. Vyjel, ale čeledína nechal s koňmi v sousední vsi a sám večer vrátil se do té adamitské dědiny. Schoval se tam kdesi v roští a číhal. Místo měl výborné, dobře přehlédl okolí rozkřičeného stavení, a u dveří byl také dost blízko.

Nadešla noc, po vsi kolem všecko utichlo. Světlo, co v tom stavení hořelo, zhaslo. Mlynář čekal a čekal, a ono pořád nic. Už bylo půlnoci – tu někdo se k chalupě blížil. Byl to mužský, jenž nějak divně zaklepav, čekal u dveří. Mlynář napínal sluch a zdálo se mu, že něco zkrátka promluvil – pak rázem se dveře otevřely a zavřely.

Mužského nepoznal. Snad to nějaký přespolní adamita. Než se Rozum ve své skrýši trochu protáhl a údy narovnal, již zase zaslechl kroky.

Však se mu poprvé hned zdálo, že za mužským někdo jde! Byla to ženská! Ohlížela se, jakoby váhala – pak se sehnula a šla k oknu. Dívala se a patrně naslouchala. Mlynář ji nemohl poznati. Bylať pořád od něho odvrácena. Pak pojednou zamířila kvapným krokem zrovna ke dveřím… Zatluče… Někdo na síni patrně se ozval a ptal, kdo to, nebo mlynář docela jasně a zřetelně zaslechl odpověď té ženské: “Syn člověka!”

Zaslechl a poznal – hlas své ženy! Ano, toť ona – teď se obrátila k jeho straně – a ten hlas její – znal ho mezi tisíci.

Chtěl vyskočit, chtěl se jí chopiti – ale včas se ještě vzpamatoval. Chtěl ji v samém doupěti překvapit.

Uvnitř ozvalo se hlasitě poznovu: “Kdo to?” a mlynářka poznovu odpověděla: “Syn člověka!” Závora klapla – a jeřabatá hlava vyhlédla ven.

“Kdopak jste?” tázal se nevrle vyburcovaný vrátný, ale hned mírněji dodal: “Ah, to jste vy, mlynářko? Copak se stalo?”

Mlynář tajil dech a naslouchal.

“Co se stalo, však vy dobře víte, jen mne pusťte.”

“Ale je tak pozdě – copak chcete, prosím vás, nerozumím,” mužský odpovídal.

“Svého muže chci!” vpadla mu mlynářka prudce do řeči. “Jen se tak nedělejte, však já vím…”

Mužský už neodpověděl, ale obrátiv se dovnitř, volal ženu.

Přišla a ta ptala se jen to, co její muž. Mlynářka vedla svou, že ona dobře ví, že chce svého muže, aby jí nezdržovali…

“Proboha, mlynářko, máte-li pak dobrý rozum… Co by tu dělal váš muž?”

“Jak ti ostatní, jako vy – tancoval by, vy adamité…”

Mužský se dal do smíchu, žena jeho nahlas se křižovala, že mlynářka nemá snad dobrý rozum. Ta však všecka popuzená nechtěla se dát odbýti – ale vtom zachřestilo roští a z něho vylezl mlynář. Přišel zrovna včas, nebo chalupník začal se už pro to adamitství rozehřívat. Jak mlynářka na muže se podívala, to můžete pomyslit – ale on se už smál jako jaro a podával mladé své ženě ruku.

“Já myslela, žes tu, že tancuješ,” povídá ona.

“Leda tu v roští. Číhal jsem na tebe, že ty jdeš k té adamitské muzice.”

“Už dost toho dialogu příteli v právech a nešťastný skladateli tajemných historií. To ostatní si už domyslíme…” přerušil adjunkta Janského jeho kolega, patrně zklamaný jako já. Ale přece mu to nedalo a dodal: “To ta baba všecko zosnovala, není-liž pravda?”

“Tak jest. Mlynář myslil, že jen jemu našeptává, a ona šelma stará také své nevěstě stejnou lež namlouvala, až uvěřila, a tak pozorovali mladí jeden druhého. Výměnice chtěla je rozeštvati.”

“A usmířila je…”

“A to nadobro. Sama už pak k mladým nesměla ani vkročiti.”

“To se ti mladí asi vesele vraceli z těch orgií.” A my všichni se dali do smíchu.

Divným řízením tichý kouteček nad očekávání poté oživl. Natropili jsme veselého hluku za celou společnost. Slavili jsme “orgie”, ne sice strašné, adamitské. Hlava nás po nich bolela, protože jsme “v tichém koutečku” přes půlnoc vydrželi při láhvích.