Popis projektu
Román
Napsáno 1874. Vydáno poprvé v roce 1874
Zajímavost: Jiráskovo svěží mladistvé dílo plné lidskosti, se silným, již mistrně vypravovaným příběhem, obsahuje skvělé vylíčení bitvy na Bílé Hoře i jejích hrůz. “O pole hrůzy, pole zármutku! Nestačí slovo, aby vypovědělo děsnost bojiště; nestačí štětec malíře, aby zobrazil tu bídu lidskou. Tu přestává vášeň – a utrpení smiřuje všechny. Člověk tu vidí ubité lidi, krvavé oběti hnusného egoismu, pláče i zoufá nad člověčenstvem.”
Jedna z postav románu, evangelický farář Martinius po bitvě na Bílé Hoře pronáší tato slova: „… Temno se počíná rozkládati nad naší zemí, Hospodin stihl svůj lid. Modlete se.“ Až o mnoho desítek let později nazval Jirásek svůj vrcholný román příznačným slovem “Temno”.
Z ran utržených v bitvě na Bílé hoře se léčí Viktořin ženich, Pavel Světelský, tajně v Praze. Jeho bývalý přítel, Mikuláš ze Sendražic, sloužící pod jménem Lahůnek jako rytmistr v císařské armádě, ho vypátrá – a Pavel musí, odsouzen k smrti na základě jeho udání, prchat. Viktora s otcem, evangelickým farářem u sv.Haštala Samuelem Martiniem z Dražanova, ho následují do vesničky v Orlických horách. Mladý doktor se brzy z ran vyléčí, že může pomýšlet na svatbu s Viktorou. Ale jeho sok v lásce, který se již jednou o Viktoru násilně pokusil, i zde ho vyšpehuje. Zastihne Viktoru v předvečer svatby v lese a vynutí na ní slib, že se stane jeho, aby zachránila otce i milence. Než dojde ke splnění slibu, vyrve Viktora násilníkovi dýku a učiní jí zrádce Sendražického neškodným, sebe však zraní smrtelně.
Ve smyslu dobové konvence pojal Jirásek tragický zvrat v českých dějinách jako elegický žalozpěv; hrdinové “Viktory” často slzí, v mottu i v textu se cituje Jeremiášův pláč. Titulní postava je rezonanční deskou historických dějů. Svou citovou reakcí jako by měla dirigovat nebo usměrňovat vnímání textu. Z historických událostí je pojednána bitva bělohorská, poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, příkaz evangelickým kněžím, aby odešli ze země, pokud nezmění víru, i pronásledování nepokořených v každém zapadlém koutku vlasti. To všecko zjednodušeno na obrys, tezi, komentář a scény na způsob výkřiků… Postavy jsou černobílé, titulní hrdinka, připodobňovaná opakovaně k andělu, se posléze stává andělem žalu. Doba “utrpení” se předvádí prostřednictvím osob, které trpí, anebo utrpení působí, povídka má spád a bývala patrně dojemná a na dojímavost vypočtená. Nikde jinde nesplatil Jirásek tak velký dluh tklivé plačtivosti, uplatňované v beletristickém ohlédnutí k Bílé Hoře a v četbě pro ženy, jako ve “Viktoře”.
Vedle řečnicky vzrušené “Tryzny bělohorské” V.B. Třebízského působí Jiráskova “Viktora” jako příběh ze života, při vší tklivosti útěšný. Nekatolíci v okolí titulní hrdinky i ona sama jsou předvedení jako dobří lidé, kteří po vyhoštění z Prahy dokáží zakotvit v drsných podmínkách a získat si autoritu u prostých lidí… Zatímco povídka Třebízského byla výkřikem nad Bílou Horou a mementem, Jiráskova “Viktora” tíhla víc k vyobrazení času počínaje rokem 1620; pronásledované nekatolíky nestavěla do pozice oběti, koneckonců zasloužené, ale do perspektivy odboje, který poslední epizodou v povídce vyobrazenou nekončí. Alois Jirásek takto už před “Skaláky” začal hledat vlastní pojetí dějinné látky a vlastní ztvárnění, optimističtější a civilnější, než jakým právě uchvacoval Václav Beneš Třebízský.
(Jaroslava Janáčková)
Nejlépe je vykreslena Viktora ve své láskyplné oddanosti a odvaze. V ostatních postavách, kromě Martinia smyšlených, vadí mlhavost a dutý patos. Sloh upadá do sentimentality, v podání není ještě historické věrnosti, jež se později stala Jiráskovi zákonem.
(Jaromír Borecký)
“Viktora” je první pokus o velkou historickou látku… Romantický úvod líčí hrůzu blížícího se neštěstí: neštěstí je – jako had v horkých krajinách, neboť zrakem svým zapadlým člověka omámí; jest jako bouře, všecko umlká před ním. Jsou znamení, jako před smrtí Caesara! (Shakespeare snad?). Tak v Čechách 1620 před bitvou bělohorskou. Sloh afektovaný a nucený, co věta to řádek. Ale pozdější Jirásek se tu přece ohlásil: v pozadí veliký děj historický, v popředí genrové figury, zčásti jmen historických, zčásti zcela soukromé.
(Jan Voborník)
Prostý romantický příběh, jehož postavy, pokud mají historická jména, nejsou vlastně historické… Není to ještě Jirásek pozdější, věnující tolik pečlivého studia vědeckému vystižení ducha doby před jeho zpracováním uměleckým – a v tom spatřuji vrchol opravdového a obdivuhodného umění Jiráskova, že jeho hluboké a o namáhavé studie opřené poznání vědecké, zmocnivši se té které doby, skutečně ji také ovládne a nikde se nezpronevěřujíc historické pravdě, přece také nedá se jí vázati ve své umělecké volnosti, zkrátka, že jest to podání vpravdě umělecké. Ve “Viktoře” není arci ještě Jirásek vyspělý umělec-realista, přece však i z prvních pokusů mladistvého romantika ozývá se vědomí odpovědnosti historické i umělecké.
(Václav Novotný)
Jest to vlastně docela soukromá historie smutné dívčí lásky, ale dívka jest tu dcera známého protestantského faráře Samuela Martinia a její milenec Pavel Světelský přichází právě z bitvy na Bílé hoře. Jejich neštěstí pak jest zaviněno tím, že Pavlův sok, rytmistr Lahůnek, jako rytmistr císařské armády, dává si právo milence stíhat. Tím tedy nálada povídky měla se stát náladovým obrazem oné smutné doby.
(Zdeněk Nejedlý)
(kvůli horší kvalitě doporučuji číst v zobrazení o velikosti cca 50 %)