Popis projektu

Povídka

Napsáno 1874

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Z ran utržených v bitvě na Bílé hoře se léčí Viktořin ženich, Pavel Světelský, tajně v Praze. Jeho bývalý přítel, Mikuláš ze Sendražic, sloužící pod jménem Lahůnek jako rytmistr v císařské armádě, ho vypátrá – a Pavel musí, odsouzen k smrti na základě jeho udání, prchat. Viktora s otcem, evangelickým farářem u sv.Haštala Samuelem Martiniem z Dražanova, ho následují do vesničky v Orlických horách. Mladý doktor se brzy z ran vyléčí, že může pomýšlet na svatbu s Viktorou. Ale jeho sok v lásce, který se již jednou o Viktoru násilně pokusil, i zde ho vyšpehuje. Zastihne Viktoru v předvečer svatby v lese a vynutí na ní slib, že se stane jeho, aby zachránila otce i milence. Než dojde ke splnění slibu, vyrve Viktora násilníkovi dýku a učiní jí zrádce Sendražického neškodným, sebe však zraní smrtelně.

Ve smyslu dobové konvence pojal Jirásek tragický zvrat v českých dějinách jako elegický žalozpěv; hrdinové “Viktory” často slzí, v mottu i v textu se cituje Jeremiášův pláč. Titulní postava je rezonanční deskou historických dějů. Svou citovou reakcí jako by měla dirigovat nebo usměrňovat vnímání textu. Z historických událostí je pojednána bitva bělohorská, poprava českých pánů na Staroměstském náměstí, příkaz evangelickým kněžím, aby odešli ze země, pokud nezmění víru, i pronásledování nepokořených v každém zapadlém koutku vlasti. To všecko zjednodušeno na obrys, tezi, komentář a scény na způsob výkřiků… Postavy jsou černobílé, titulní hrdinka, připodobňovaná opakovaně k andělu, se posléze stává andělem žalu. Doba “utrpení” se předvádí prostřednictvím osob, které trpí, anebo utrpení působí, povídka má spád a bývala patrně dojemná a na dojímavost vypočtená. Nikde jinde nesplatil Jirásek tak velký dluh tklivé plačtivosti, uplatňované v beletristickém ohlédnutí k Bílé Hoře a v četbě pro ženy, jako ve “Viktoře”.

Vedle řečnicky vzrušené “Tryzny bělohorské” V.B. Třebízského působí Jiráskova “Viktora” jako příběh ze života, při vší tklivosti útěšný. Nekatolíci v okolí titulní hrdinky i ona sama jsou předvedení jako dobří lidé, kteří po vyhoštění z Prahy dokáží zakotvit v drsných podmínkách a získat si autoritu u prostých lidí… Zatímco povídka Třebízského byla výkřikem nad Bílou Horou a mementem, Jiráskova “Viktora” tíhla víc k vyobrazení času počínaje rokem 1620; pronásledované nekatolíky nestavěla do pozice oběti, koneckonců zasloužené, ale do perspektivy odboje, který poslední epizodou v povídce vyobrazenou nekončí. Alois Jirásek takto už před “Skaláky” začal hledat vlastní pojetí dějinné látky a vlastní ztvárnění, optimističtější a civilnější, než jakým právě uchvacoval Václav Beneš Třebízský.

(Jaroslava Janáčková)

Nejlépe je vykreslena Viktora ve své láskyplné oddanosti a odvaze. V ostatních postavách, kromě Martinia smyšlených, vadí mlhavost a dutý patos. Sloh upadá do sentimentality, v podání není ještě historické věrnosti, jež se později stala Jiráskovi zákonem.

(Jaromír Borecký)

Prostý romantický příběh, jehož postavy, pokud mají historická jména, nejsou vlastně historické… Není to ještě Jirásek pozdější, věnující tolik pečlivého studia vědeckému vystižení ducha doby před jeho zpracováním uměleckým – a v tom spatřuji vrchol opravdového a obdivuhodného umění Jiráskova, že jeho hluboké a o namáhavé studie opřené poznání vědecké, zmocnivši se té které doby, skutečně ji také ovládne a nikde se nezpronevěřujíc historické pravdě, přece také nedá se jí vázati ve své umělecké volnosti, zkrátka, že jest to podání vpravdě umělecké. Ve “Viktoře” není arci ještě Jirásek vyspělý umělec-realista, přece však i z prvních pokusů mladistvého romantika ozývá se vědomí odpovědnosti historické i umělecké.

(Václav Novotný)