Popis projektu

Hra o 4 jednáních

Napsáno 1889

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 23.4.1890 v Národním divadle, režie Josef Šmaha

První vydání: Lumír 1890, poté samostatně 1891, dále ve sv. 25 Sebraných spisů I a ve sv. 43 Sebraných spisů II

Věnováno: Příteli J.V.Sládkovi

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 4

Charakteristika: Realistické venkovské drama

Doba: 1860

Hlavní témata: Láska, zrada, přetvářka, odpovědnost

Zfilmováno: Ano (1936, režie Vladimír Borský, 1968, režie Jaroslav Novotný)

Zajímavost: Vojnarku napsal Jirásek podle skutečného příběhu Heleny Benešové (1831-1923), který se odehrál nedaleko moravských hranic, ve vesnici Střenice u Litomyšle, na památné “trstenické stezce”, nejstarší obchodní cestě z Čech přes Moravu do východních zemí. Samotný příběh se skutečně odehrál kolem let 1873-1874 a jeho průběh byl trochu odlišný od hry.

Strhující drama patří dodnes k hraným divadelním kusům a diváci jí stále rozumějí a oceňují ji.

Madlena Vojnarová je vdovou; staršího a nemocného Vojnara si musela vzít kvůli statku, nikdy ho však nemilovala. Stará se teď sama o celý statek a svého syna Jeníka. Se statkem jí vypomáhá i její švagr, Jakub Vojnar, tvrdý a přísný muž, a pacholek.

Pacholek bohužel přišel k úrazu a umírá. Vojnarka zůstává bez pacholka. Starý Hruška jí dohazuje nápadníky, i švagr Vojnar ji přemlouvá, Vojnarka se však už nechce vázat. Dříve milovala Antonína Havla, ale protože byl chudý, namluvili jí doma, že chodí za jinými, a ona si musela vzít Vojnara. O její staré lásce k Antonínovi však nikdo kromě její vlastní rodiny nevěděl a neví. Antonín se dal z nešťastné lásky na vojnu a od té doby o něm nikdo neslyšel.

Vojnarka potřebuje nového pacholka, aby zvládla práci na statku. Hruška jí skrze nic netušícího Vojnara dohodí Antonína, který se neočekávaně vrací ze světa. Vojnarka je zaskočena, hlavně tím, že zjišťuje, že k němu stále něco cítí.

Vojnarka se Antonínovi sice vyhýbá a brání se svým citům, ale snaží se k němu chovat slušně a dává mu v hospodářství čím dál větší prostor. A když se přesvědčí, jak moc Antonín miluje jejího syna, i když není jeho, odmítá Vojnarův příkaz, aby Antonína propustila, neboť si dle něho Antonín dělá na statku, co chce, jeho uráží a hraje karty. Přiznává se ke své lásce k Antonínovi a oznamuje, že si jej vezme za manžela.

Jenže vše je jenom přetvářka a lež. Antonín myslí jen na to, jak snadno přijít ke jmění. S pomocí Hrušky, kterému přislíbí odměnu, až bude statkářem, vyvrátí jakékoliv nařčení z karbanu a vytvoří dokonalou iluzi, jak je slušný a jak moc Vojnarčina syna miluje.

Vojnarka odchází do města a svěřuje nemocného syna Antonínovi do péče. Ten však, jakmile opustí Vojnarka vesnici, prchá do hospody a hraje s kamarády karty, a to i poté, když dostane zprávu, že se hochovi přitížilo. V kartách už mnoho prohrál, ale nic si z toho nedělá, vždyť bude za chvíli pánem na statku a peněz bude mít jako slupek. Vojnarka se však vrací dříve a zastihne Antonína v hospodě, jak hraje karty. Antonín – aby se neshodil před kamarády – Vojnarku tvrdě poníží a do očí jí vyčítá, jak přehnaně se stará o svého syna. To se Vojnarky dotkne, poznává, že se spletla, a ruší svatbu s Antonínem.

Antonínova hrdost se bouří. Nedokáže přenést přes srdce nejen ponižující odmítnutí svatby Vojnarkou, ale i ztrátu vidiny bohatého statku, a tak začne hodně pít. V opilosti se dostane na Vojnarčin statek, na kterém vyhrožuje Vojnarce i jejímu synovi. Znovu před ostatními Vojnarkou odmítnut sám sebe zastřelí.

Titulní hrdinka Jiráskovy první hry je bytost v zásadě smířená s údělem ženy, která se provdala bez lásky, předčasně ovdověla a plně se oddala poslání selské matky. V této roli setrvává i poté, co se u ní pacholkem stal Antonín Havel, před lety její velká láska. Chudý mladík se stal ze vzdoru vojákem, když ona svolila k manželství se starým sedlákem; nyní se po letech vrátil domů a v jisté chvíli pojme úmysl získat zámožnou vdovu za ženu.

Konflikt je vybudován na protikladu oddané mateřské lásky a vychytralé zištnosti. Zatímco k objevům realistického dramatu patřila relativizace ctností a nectností, napětí a svár hodnot morálních a sociálně existenciálních, Jiráskova hra je moralistní. Má rezonéra v zatrpklém starém bratru nebožtíka Vojnara a jemu dává zapravdu všemi akty rozuzlení včetně Antonínovy sebevraždy.

Titulní hrdinka připomíná jménem kajícnou Magdalenu, příjmením pak “vojnu” plnou mravního patosu a vznešenosti (skutečná vojna se naproti tomu na Antonínovi ukazuje jako živel demoralizující).

Bohatě využité nářečí poličsko-litomyšlské propůjčovalo moralistně pojatému obrazu soudobého života věrojatnost a ozvláštňující půvab, jichž se zalíbeně chápaly ochotnické scény. Na nich Vojnarka po desetiletí pomáhala vychovávat divadelníky z lidu i jejich publikum pro hry z obyčejného života, pro dramata bez hrdinů a s dějovým napětím opřeným o charaktery.

(Jaroslava Janáčková)

Divadelní hra Vojnarka patří k tomu nejlepšímu nejen z díla Aloise Jiráska, ale z české divadelní klasiky vůbec. Mimo jiné i proto, že líčí příběh, který můžeme, byť v jiných dobových reáliích, zažít na vlastní kůži i dnes. (Jana Pithartová, VČD v Pardubicích, 2007)
Jirásek ve své Vojnarce zachytil skutečné lidi a jejich pravdivé osudy velmi bezprostředně a se syrovou naléhavostí. Madlena Vojnarová je pravdivý ženský typ. Není to tragický typ. Dramatické situace nezaokrouhluje Jirásek tak, aby zapůsobily čiře divadelně, nýbrž je vede tak, aby byly co nejživotnější a nejsugestivnější.

(dobová kritika)

Vojnarka se vyznačuje bystrým spádem děje, pohyblivostí a hledí-li k přirozené chudobě a povlovnosti venkovského života, velikou dramatičností… Vojnarka jest opravdové vesnické drama. Děj jeho v nijakém vztahu nevybočuje z rámce selského života, veškeré jeho rysy vyhovují skutečnosti života venkovského. Základní myšlenka kusu nevyznačuje se ničím neobyčejným, zato však tím větší pravděpodobností. A mravní konflikt, který během děje se vyvine a který způsobí rozhodnutí, spor mezi láskou k dítěti a k dávnému milenci, je rovněž přirozený. Tento konflikt ostatně nedosáhne nikterak rozměrů úchvatných, romanticky dramatických, nýbrž jest spíše jen nastíněn, ve shodě s mělčím citovým životem tříd nevzdělaných. Rozpor mezi dítětem a milencem nevede k patetické rétorice, k vášnivým výlevům, nýbrž k jednomu z oněch rozhodnutí všedního života, která sice bolí, srdce však nevykrvácí. V tomto smyslu je kus pana Jiráska velmi realistický – a komu je libo, naturalistický… Jako kus končí něčím mrzutě smutným, zdaleka ne však tragickým, tak osoby kusu jsou lidé, zdaleka ne “hrdinové”.

(dobová kritika)

Co však se ve Vojnarce děje, co lidé zde cítí, myslí, mluví a konají, jde pouze z nich, je možné jedině z nich, odehrává se v jejich kruhu života a světa. Odtud ona zmíněná jednoduchost a také rovná, krátká, spádná linie dramatu, jehož stavbu by mohli záviděti všichni dramatičtí psychologové, ideologové a rozebíraví moralisté, jimž všechny tyto jinak pěkné vlastnosti překážejí v pevné a důmyslné stavbě dramatu. Co je idea, pro jejíž vtělení není tu formy? Jednomu se divím: že dosud nebylo poznáno, že Alois Jirásek je nejspíše nejlepší náš dramatik, umělec, který vybírá a utváří látku v živý, logicky hybný a pevný útvar zkráceného jednání na jevišti… Vojnarka a Antonín, dvě zřetelně nakreslené postavy, jsou celé drama. Mezi nimi předmět konfliktu: láska ženy a matky, a poněvadž tato je vyšší a silnější, musí dojít k osvobozující katastrofě. A tato je důsledkem povahy Antonínovy, na svoji škodu změněné, jeho lstivostí a pýchající zpupností. Nic jednoduššího. I prostý starý Vojnar se svojí selskou nedůvěřivou bystrostí to prohlíží a proto tento vtělený, zdánlivě studený jasnovid doplňuje přesně a životně vymodelovaný trojlístek v dramatu vpravdě selském, ne pouze sedláky odehrávaném, jak by jim autor z města a literatury přišlý napovídal.

(dobová kritika)

Při všem verismu nescházel tu ovšem parfum pravé poesie venkovského života našeho. Milostná scéna bohaté Vojnarky vdovy s chudým chasníkem, první a jedinou svou láskou, mužem, jemuž chce obětovati svůj život, dítě, majetek… výstup ten rozehřál, nadchnul celé obecenstvo. Jirásek zvítězil. Časté reprízy svědčí o ceně kusu, svědčí dozajista i o tom, s jakou chutí podvolili se všichni zaměstnaní svým úlohám. A Jirásek umí psát úlohy – tak – na tělo, jak se říká.

(Josef Šmaha)

Z prosté (skutečné) události vytvořil Alois Jirásek své první drama, které je zároveň jedním z úhelných kamenů naší realistické tvorby dramatické, dílo pevné konstrukce, plné životní moudrosti a pravdivosti. V několika pevně tesaných postavách zachytil řadu typů ztělesňujících výrazné vlastnosti českého lidu venkovského.

(Hanuš Jelínek)

Je-li, jak se tvrdívalo a teď znovu tvrdívá, Vojnarka naším nejlepším selským dramatem, pak máme pramálo příčiny býti na své selské drama hrdi, já pro svou osobu nevidím zde nižádné velikosti a přenechávám skromňoučkému vlastenectví naší kritiky potěšení, Vojnarkou potírati – Gerharda Hauptmanna.

(Otokar Fischer)

Tento obraz ze života Jirásek provedl v barvách neobyčejně svěžích, přirozených, s překvapující jemností kresby, s charakteristikou výraznou, s bohatstvím zajímavých, bystře zachycených detailů, a místy se šťastným zabarvením poetickým… Měkká, lahodná mluva v Jiráskově dramatu zní rozhodně lépe než krkolomné zvuky v “Gazdině robě”. Dle prvního díla soudě, přibyla v Jiráskovi do řad našich dramatiků síla vzácná, k níž si může divadlo gratulovati, a vesnickému dramatu našemu dostalo se Vojnarkou nové, v každém ohledu brilantní ukázky.

(dobová kritika)

Za svého mnoholetého pobytu v Litomyšli zaslechl jsem o tragické příhodě, kteráž se udála v okolí, ve vsi od města na jihovýchod asi na míli cesty, nedaleko moravských hranic… V této vsi hodlala selka znovu se provdati; ženichem byl čeledín, voják, vrátivší se z vojny, její první, ale nešťastná láska. Před samou však svatbou selka se přesvědčila, že není hodný. I zamítla jej. Zavržený ženich se zastřelil.

(Alois Jirásek)

Vojnarka je excelentní realistická hra, která dokáže udržet napětí nejen dějové, ale i psychologické od začátku až do konce. Jak prokázaly nedávné současné inscenace – pokud se jazyk hry přizpůsobí dnešnímu – je Vojnarka mimořádně dramaticky účinná, herecky vděčná a mnohovrstevnatá hra, patřící skutečně k vrcholům české divadelní tvorby.
Ústřední konflikt je sám o sobě nadčasový, umělecké ztvárnění tuto nadčasovost ještě více zvýrazňuje. Hlavní postavy jsou životné a vnitřně složité, Jiráskova úsečnost, realismus skrývající psychologickou hloubku za vyřčeným i nevyřčeným, nabízí vzrušující podívanou.
Domnívám se, že by si hra zasloužila mnohem častější uvádění. Jak jsem se sám přesvědčil nejen četbou, ale hlavně shlédnutím hry na divadle, je Vojnarka skutečným klenotem české dramatické literatury hned vedle Maryši či her Gabriely Preissové.