Popis projektu

Hra o 4 jednáních

Napsáno 1889

Ohodnoťte dílo

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 23.4.1890 v Národním divadle, režie Josef Šmaha

Věnováno: Příteli J.V.Sládkovi

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 4

Charakteristika: Realistické venkovské drama

Doba: 1860

Hlavní témata: Láska, zrada, přetvářka, odpovědnost

Zfilmováno: Ano (1936, režie Vladimír Borský, 1968, režie Jaroslav Novotný)

Zajímavost: Vojnarku napsal Jirásek podle skutečného příběhu Heleny Benešové (1831-1923). Samotný příběh se skutečně odehrál kolem let 1873-1874 a jeho průběh byl trochu odlišný od hry.

Vojnarka patří dodnes k hraným divadelním kusům a diváci jí stále rozumějí a oceňují ji.

Madlena Vojnarová je vdovou; staršího a nemocného Vojnara si musela vzít kvůli statku, nikdy ho však nemilovala. Stará se teď sama o celý statek a svého syna Jeníka. Se statkem jí vypomáhá i její švagr, Jakub Vojnar, tvrdý a přísný muž, a pacholek.

Pacholek bohužel přišel k úrazu a umírá. Vojnarka zůstává bez pacholka. Starý Hruška jí dohazuje nápadníky, i švagr Vojnar ji přemlouvá, Vojnarka se však už nechce vázat. Dříve milovala Antonína Havla, ale protože byl chudý, namluvili jí doma, že chodí za jinými, a ona si musela vzít Vojnara. O její staré lásce k Antonínovi však nikdo kromě její vlastní rodiny nevěděl a neví. Antonín se dal z nešťastné lásky na vojnu a od té doby o něm nikdo neslyšel.

Vojnarka potřebuje nového pacholka, aby zvládla práci na statku. Hruška jí skrze nic netušícího Vojnara dohodí Antonína, který se neočekávaně vrací ze světa. Vojnarka je zaskočena, hlavně tím, že zjišťuje, že k němu stále něco cítí.

Vojnarka se Antonínovi sice vyhýbá a brání se svým citům, ale snaží se k němu chovat slušně a dává mu v hospodářství čím dál větší prostor. A když se přesvědčí, jak moc Antonín miluje jejího syna, i když není jeho, odmítá Vojnarův příkaz, aby Antonína propustila, neboť si dle něho Antonín dělá na statku, co chce, jeho uráží a hraje karty. Přiznává se ke své lásce k Antonínovi a oznamuje, že si jej vezme za manžela.

Jenže vše je jenom přetvářka a lež. Antonín myslí jen na to, jak snadno přijít ke jmění. S pomocí Hrušky, kterému přislíbí odměnu, až bude statkářem, vyvrátí jakékoliv nařčení z karbanu a vytvoří dokonalou iluzi, jak je slušný a jak moc Vojnarčina syna miluje.

Vojnarka odchází do města a svěřuje nemocného syna Antonínovi do péče. Ten však, jakmile opustí Vojnarka vesnici, prchá do hospody a hraje s kamarády karty, a to i poté, když dostane zprávu, že se hochovi přitížilo. V kartách už mnoho prohrál, ale nic si z toho nedělá, vždyť bude za chvíli pánem na statku a peněz bude mít jako slupek. Vojnarka se však vrací dříve a zastihne Antonína v hospodě, jak hraje karty. Antonín – aby se neshodil před kamarády – Vojnarku tvrdě poníží a do očí jí vyčítá, jak přehnaně se stará o svého syna. To se Vojnarky dotkne, poznává, že se spletla, a ruší svatbu s Antonínem.

Antonínova hrdost se bouří. Nedokáže přenést přes srdce nejen ponižující odmítnutí svatby Vojnarkou, ale i ztrátu vidiny bohatého statku, a tak začne hodně pít. V opilosti se dostane na Vojnarčin statek, na kterém vyhrožuje Vojnarce i jejímu synovi. Znovu před ostatními Vojnarkou odmítnut sám sebe zastřelí.

Titulní hrdinka Jiráskovy první hry je bytost v zásadě smířená s údělem ženy, která se provdala bez lásky, předčasně ovdověla a plně se oddala poslání selské matky. Až příchod Antonína vystaví Vojnarku úkladům bývalého milence, ale na poslední chvíli je pozná a uhne jim. Vychytralý Antonín se v zlosti, že se mu nepovedlo, co si umínil, zabije – jenomže tahle smrt pouze neguje temný egoismus a utvrzuje hodnoty, na nichž Vojnarka trvala předtím a v závěru hry trvá opět, avšak uvědoměleji.
Konflikt je vybudován na protikladu oddané mateřské lásky a vychytralé zištnosti. Zatímco k objevům realistického dramatu patřila relativizace ctností a nectností, napětí a svár hodnot morálních a sociálně existenciálních, Jiráskova hra je moralistní. Má rezonéra v zatrpklém starém bratru nebožtíka Vojnara a jemu dává zapravdu všemi akty rozuzlení včetně Antonínovy sebevraždy.

(Jaroslava Janáčková)

Divadelní hra Vojnarka patří k tomu nejlepšímu nejen z díla Aloise Jiráska, ale z české divadelní klasiky vůbec. Mimo jiné i proto, že líčí příběh, který můžeme, byť v jiných dobových reáliích, zažít na vlastní kůži i dnes. (Jana Pithartová, VČD v Pardubicích, 2007)
Jirásek ve své Vojnarce zachytil skutečné lidi a jejich pravdivé osudy velmi bezprostředně a se syrovou naléhavostí. Madlena Vojnarová je pravdivý ženský typ. Není to tragický typ. Dramatické situace nezaokrouhluje Jirásek tak, aby zapůsobily čiře divadelně, nýbrž je vede tak, aby byly co nejživotnější a nejsugestivnější.

(dobová kritika)

Vojnarka je excelentní realistická hra, která dokáže udržet napětí nejen dějové, ale i psychologické od začátku až do konce. Jak prokázaly nedávné současné inscenace – pokud se jazyk hry přizpůsobí dnešnímu – je Vojnarka mimořádně dramaticky účinná, herecky vděčná a mnohovrstevnatá hra, patřící skutečně k vrcholům české divadelní tvorby.
Ústřední konflikt je sám o sobě nadčasový, umělecké ztvárnění tuto nadčasovost ještě více zvýrazňuje. Hlavní postavy jsou životné a vnitřně složité, Jiráskova úsečnost, realismus skrývající psychologickou hloubku za vyřčeným i nevyřčeným, nabízí vzrušující podívanou.
Domnívám se, že by si hra zasloužila mnohem častější uvádění. Jak jsem se sám přesvědčil nejen četbou, ale hlavně shlédnutím hry na divadle, je Vojnarka skutečným klenotem české dramatické literatury hned vedle Maryši či her Gabriely Preissové.