Z MÝCH PAMĚTÍ

Již názvem je naznačen výběr; podtitulem Poslední kapitoly k nové kronice U nás Jirásek spojil svoje vzpomínky s vlastní prózou uměleckou, s epickou fikcí lokalizovanou do rodného kraje. Z vlastního životopisu tímto výběrem a pojetím zvýraznil rysy, jimiž se představil jako muž z národa, jako příslušník lidových vrstev vkořeněný do rodného kraje a zdomácnělý v sousedských společenstvích venkovských městeček. Zápas spisovatele za vlastní hlas, za jeho prosazení a uplatňování, bez něhož by nebylo ani Jiráskova díla a jeho mocné ozvěny, se oním pojetím zastřel.

Ostatně každé vzpomínky jsou “báseň a pravda”. Ve světle vzpomínání se všecko, co bylo, zjasňuje; tíseň a žaly, které kdysi třeba vzpomínajícího svíraly, překážky, s nimiž se potýkal a jimž chvilkami málem podléhal, ustupují milému zadostiučinění z výsledků podstoupené cesty a z pozice, jíž se člověk dopracoval. Navíc autor vzpomínek myslí vždycky na společenské účinky svého autoportrétu, Vědomě navazuje na pověst, jaké se těší ve veřejném mínění a mezi čtenáři, a současně svými memoáry hodlá tuto pověst jak upevnit, tak i korigovat. Z tohoto hlediska přebírá svoje prožitky, volí, čemu se věnovat obšírněji a co odbýt letmou zmínkou či smlčet docela.

Ve svých memoárech vlastní vzpomínky Jirásek doplňoval i korigoval svědectvími rodiny, litomyšlských i dalších přátel. Vlastní zážitky i cizí zápisy však přebíral tak, aby společenské i krajinné prostory vlastního žití, k nimž se soustřeďoval, byly “ozářené” vzpomínkou, která těší vzpomínajícího i toho, k němuž promlouvá… Symptomatická pro pojetí memoárů je rovněž volba výrazu “paměť” (navíc v množném čísle, tj. “moje paměti”). Snad se příliš nemýlíme, cítíme-li tu záměr povznést se nad (pouhé) vzpomínání – učinit sama sebe poslem paměti či pamětí (pamětí Hronova, Litomyšle, Hradce, škol, pamětí spisovatele a středoškolského učitele historie v jedné osobě aj.).

Nicméně při veškeré objektivaci, kterou rozpozná znalec, zapůsobily a působí Jiráskovy paměti osobním prožitkem a vyprávěném v první osobě (a o sobě), dojmem v kontextu autorova díla ojedinělým…

Paměti uzavíraly okruh Jiráskových děl věnovaných vlastnímu domovu v čase uplynulého století. Chronologicky vzato ležela jejich látka nejblíž času psaní a času čtenářů. Podtitul první knihy zdůrazňoval návaznost na “novou kroniku”. Takto Jirásek žánr kroniky rozšířil v přeneseném smyslu i na memoáry, žánr osobní optiky, zahrnující ve svém rozsahu jak výpověď o světě, tak zpověď o sobě. Jako dvacetiletý viděl Alois Jirásek spisovatele v postavení člověka u silnice, ne na kopci. V autostylizaci vzpomínek zralý muž a populární autor onu původní představu dotvrdil a rozvedl. Spisovatel tam žije uvnitř národa, v ustavičném zájmu o vlastní okolí a ve vděčném střehu k námětům, jež mu podávají denní život a paměť dovedných vypravěčů (občas také knihy). Proč toto zjednodušení v portrétu spisovatele? Čemu mělo sloužit a slouží? Glorifikaci domova a domovů. Domova, do něhož se člověk zrodil, a domovů, jež mu nabídnou cesty žitím – jde při nich o to zjednat si domovská práva tam, kam člověka zavála náhoda. Touhle ideou Jiráskovy vzpomínky ladí s novou kronikou (i s kultem domova a domovského zakotvení v českém písemnictví v předvečer první světové války).

(Jaroslava Janáčková)

Čí duše je ještě schopna rezonovati na všechno krásné a čisté, přečti si jenom “Z mých pamětí”, tuto krásnou, nejčeštějším duchem prodchnutou autobiografii, psanou s plným vědomím zralého a ohněm života prošedšího muže a přitom s božskou, kouzlaplnou upřímností, s jakou shledává se člověk už jen na venkově u zpovídajícího se dítěte. V žádné české knize není tolik života a tolik češství, jako v Jiráskových “Pamětech”.

(Karel Horký)

Jaká to zdravá lektura, co tu projevů síly a vzdorů, co tu rozlité oddanosti a lásky k národu. A koho by nedojala vroucnost, s jakou si Jirásek hýčká v myšlenkách s lidem, “přes jehož hlavy se přeneslo tolik bouří”, jehož rány cítí jako rány vlastní, k němuž celým svým lidským založením tíhne a jemuž se ze své lásky vyznává… Ruka, která na románovou niť vzpomínek navléká taková upřímná doznání, je táž ruka, která před mnoha a mnoha léty v Grossdorfu – kde mladý Jirásek meškal “na handlu” a kde tesknil po domově a rodičích, mysle, že rána nedočká – psala na přídeští jedné školní knihy “Umru-li, pochovejte mne doma!”. Jaká to láska ku kraji mladosti, kde mu kolébku stlali a k němuž se 60letý romanopisec stále vrací pln vroucnosti, třebaže překotná doba tak mnoho změnila a srovnala v starém Padolí… A přečteš-li “Paměti”, pak pochopíš celou tu inspiraci umělce, se srdcem vřele pro národ zaníceným a s duší oplodněnou kouzlem rodného kraje a oceníš vděčně celou tu setbu dobra, kterou ti připravily ruce tichého, skromného, nadšeného a neúnavně pilného člověka.

(Vendelín Budil)

A tak tedy podává nám Jirásek začátek svého životopisu, první část své autobiografie, knihu let chlapeckých a gymnasijního studia až do maturity. Nepíše tu Jirásek jiný, než jak ho známe a rádi máme v jeho srdečnosti a vroucnosti posavadních skladeb. Žádná póza vyumělkovaná, přetvářená, divadelní. Nikde se nevnucuje žádnou vypínavostí ani žádnou strojeností v postupu obsahovém i ve formě. Věříme, jak nám vše prostě, podle pravdy vypravuje. Jsme rádi, že nás provází po kraji rodném, tak mu podnes drahém, posvátném, v ideálních vzpomínkách na ráje mladosti, zde prožité, kam jen paměť sahá na domov i okolí, vzpomínaje zároveň všude, co potom vytěžil, v které skladbě a s jakými názvy z ovzduší kraje rodného… Cítíme opravdovost a věrnost maleb Jiráskových, maleb bez strojenosti a vypočítavosti, tím však působivějších a trvalejších.

(Čeněk Zíbrt)

Je to krásná, upřímná kniha, prostá, srdečná a lidsky hluboká a Jiráskovsky skromná.

(Hanuš Jelínek)

Jeho Paměti nechtějí býti uměleckým dílem jako autobiografie Goethova, Jirásek tu neusiluje o románovou stavbu, nemísí pravdy s básní. Paměti jeho jsou řada vzpomínek, volně seskupených časovým proudem nebo látkou, jejichž centrem jest sice básník sám, ale jež se snaží býti stejně spravedlivé i k jiným osobám, jež v nich vystupují. Převládá v nich zájem věcný nad básnickým. Poznáváme z nich, že jejich autor jest historický spisovatel, jenž usilovně pídí po faktech, shledává je, ujasňuje si jimi věc a snaží se býti spravedlivý… Každá osoba, o níž mluví, zejména jeho profesoři a spolužáci, jsou tu vylíčeni i s životopisnými daty, jsou tu vypsány osudy jeho druhů, jejichž přátelství bývá vzdávána chvála stereotypní formulí “věrný, milý kolega”. Na mnoha místech se vypravování Jiráskovo o jeho působišti nebo cestách mění přímo v historicky nebo topograficky odborné pojednání, kde konstatování fakt má naznačiti dojem, náladu. Při tom ovšem Jiráskovo líčení jest prohřáto teplem vzpomínek. Tak je tomu zejména v prvních partiích o Hronově nebo Broumově, o rodičích, příbuzných a známých nebo spolužácích. I tu vždy zase převládá zájem věcný, ale náhle proskočí věta, odstavec, strana, v níž je nitro zaplaveno něhou, jíž nelze odolat: a Jirásek zapomene na okolí, znovu prožívá dávno prchlou chvíli a stává se ryzím básníkem elegického stesku… A tak jsou Jiráskovy Paměti kniha, za niž mu česká literatura musí býti vděčná. Jirásek jí vykonal pro jiné i pro sebe, ale obé znamená, že jí vykonal mnoho pro poznání našeho písemnictví.

(Miloslav Hýsek)

Prostá fakta, oslnivě neověšená jinými myšlenkami, vztahy prostě spínané, tak jak lid je zná a jimi žije, slovo jednoduché, prostě ražené, jsou tu účinnější nad sebe duchaplnější problémovost, nad všechnu psychologickou složitost a záhadnost, nad všecky slohové příkrasy.

(dobová kritika)

Tak ve svých “Pamětech” vykreslil Jirásek s uměním vlastním svému peru bezděky krásný, milý, měkký portrét Alšův, jistě kongeniální se známou, měkkou, skoro něžnou perokresbou Švabinského. Takových trefných, třeba drobnějších, ale s určitostí, jasností a plastičností rozeného romanopisce kreslených portrétů obsahují vůbec “Paměti” Jiráskovy nepřebernou řadu. Často jednou, dvěma větami vybavuje si v paměti autor osobnost, s níž se setkal v životě, a zachycuje ji ihned charakteristickým rysem, arci dle vlastního, osobního dojmu – pokud však můžeme stopovati a kontrolovati zprávy o známějších jednotlivcích z té bohaté galerie, vždy velmi živě a případně. Tam, kde mluví Jirásek o významné události pro svůj vlastní, intimní život, o svém sňatku v r. 1879, mimochodem jen poznamenává o těchto svých “Pamětech”, že nechtějí býti a nejsou ani konfesemi, ani zevrubným životopisem: jsou prostými pamětmi. Však právě tato prostota jejich, z valné části ryze neosobní, činí je tak milými a poutavými, jakéhosi intimního kouzla pří vší potlačované osobitosti pak jim dodává jejich nestrojený, srdečný, teplý tón.

(dobová kritika)

Za podvečerní chvíle, kdy tichá zář usmíření a vděčnosti klade se lehce na nenávratné krajiny dětství, kdy oko slabounce zamlžené pozírá do nich jako do světů drahých a přece již cizích, kdy vše rozptýlené a nahodilé spojuje se ve velkou, zádumčivou jednotu – za takových chvil pocítí nejeden spisovatel prudkou touhu, oživiti pro jiné tato ztracená panoramata a zároveň sám při tom prožíti ještě jednou minulost v celé její šíři a barvitosti. Pak nedbá spisovatel o to, že snad opakuje neb parafrázuje příběhy jednou v literatuře napověděné neb vypravované, že se vrací k motivům, kterých již dříve užil, že znovu vyvolává postavy, jež ve starších jeho pracích stály modelem a že čtenáře uvádí podruhé do týchž scenérií krajinných a společenských. Tehdy, když tvořil z plnosti své obraznosti, užívaje prožité skutečnosti za pouhou látku nebo za pomůcku názornosti, byl umělcem, jenž stál stranou, vybíraje, sdružuje, stylisuje: teď chce postaviti se ještě jednou do samého středu onoho ztraceného světa, chce zase přijímati vnímavě a povděčně všecky jeho nárazy, všecky jeho dojmy, všecky jeho obrazy, chce v něm utonouti a docela zapomenouti na své sestárlé, umdlené, rozmrzelé já. Dosud měla naše literatura dva přímo klasické doklady pro tuto psychologii vzpomínkových knih psaných perem spisovatelů, kteří zvláště často čerpávali v básnických svých výtvorech z oblasti mladistvých pamětí: “Upomínky” Karolíny Světlé a “Druhý květ” Svatopluka Čecha. Když byla Karolína Světlá vzkřísila již v řadě povídkových a románových prací divoce svérázné tradice svého zachovalého a hloubavého rodu, když byla jíž v prudkém romantismu chmurných a vášnivých staropražských skladeb předvedla smělé variace na měšťanské a lokální podání velkolepého svého rodiště, napsala jednu ze svých nejryzejších a nejhutnějších knih, “Upomínky”, v nichž sytě provedený staropražský rámec tvoří obdivuhodnou jednotu s dětskými vzpomínkami. “Druhý květ” Svatopluka Čecha, význačný to výtvor jeho již oslabené schopnosti kompoziční i epické, pohřešuje jednoty i čistoty slohové, která “Upomínky” Karolíny Světlé staví tak vysoko. Svatopluk Čech neměl rozhodné odvahy, oddati se plně dětským a jinošským svým vzpomínkám, nýbrž vložil je do chudičkého a naivního děje povídkového, jenž stále ruší dojem knihy. Ale paměti samy ať těkají po venkově ozářeném slastným idylismem, ať líčí začernalými, ale jistými barvami starobylých zátiší studentský život v Klementině, nejsou bez půvabu: pro Sv.Čecha tak příznačná nota toužebné elegie o ztraceném ráji dětství, která zvučí z každé strany “Druhého květu”, vábí čtenáře neodolatelně. I Svatopluk Čech vypráví v “Druhém květu” přímo a s věrností takměř dokumentární leccos, co obměněno a přebásněno vyplňuje již dřívější jeho díla. Ke Karolíně Světlé a Svatopluku Čechovi druží se nyní i Alois Jirásek, předkládaje první svazek svých pamětí. Kniha má podtitul “Poslední kapitoly k nové kronice U nás” a její předmluva, psaná se zádumčivostí, ale nikoliv bez rozmaru, vykládá zvláštní poměr Jiráskových memorabilií k čtyřsvazkové kronice rodného kraje. Rozlehlá skladba “U nás” nebyla a snad nechtěla býti románem: skrovničký epický děj, nesený několika postavami bez zvláštní markantnosti a bez vyššího psychologického zájmu, byl spisovateli pouhou záminkou, aby s pohodlnou kronikářskou šíří a s trpělivou láskou k dobovému detailu vyprávěl o všech fázích hmotného, duševního, národního obrození na Hronovsku. Autor nestál nad látkou, nýbrž dal se jí ovládati; proto nepoznáváme v knize “U nás” romaneskního fabulistu cyklu “Mezi proudy” ani jadrného, byť vcelku primitivního epika “Psohlavců”. Vše bránilo, aby si získal vůči látce hronovské své kroniky odstup, který přináší jednotící perspektivu. Jeho láska k domovu, k rodnému kraji, k pokrevnému kmeni činila i nejnepatrnější podrobnost drahou a vzácnou. Intelektuální jeho zájem byl příliš napjat, než aby byl připustil vzniku kriticky tříbícího a třídícího soudu. Vždyť obě oblasti, které Jiráska nejprudčeji zajímaly, slévaly se v látce knihy “U nás”: oblast aristokratické kultury, přecházející z rokoka do empíru, a oblast kmenově rázovité vzdělanosti lidové na českém severovýchodě. Alois Jirásek nespokojil se zpodobením několika typických představitelů obou vrstev, nýbrž sledoval celý rozvoj, růst a rozklad oněch kulturních organismů, nedbaje, že výsledkem bude jakási beztvárnost, přeplněnost, nepřehlednost. Ač dal postavám svojí kroniky maskující pseudonymy, ač leccos novelisticky přihrotil neb psychologicky zdůraznil, přece stále potlačoval činnost invenční ve prospěch historického zpravodajství. Posléze stanul na samé hranici povídkářského umění a důvěrné improvizace vzpomínkové. Hranici tu překračuje v knize “Z mých pamětí”; povídkové pseudonymy a románové stylizace odpadají; dějový rámec, jenž se často zcela ztrácel, se odkládá; spisovatel píše vlastní svůj životopis. Přesto nenazval bych knihu “posledními kapitolami k nové kronice U nás”; rozdíly jsou příliš podstatné. Kronika “U nás” měla zcela promyšlené téma, které dobře podchycují názvy jejích jednotlivých knih – ” Úhor”, “Novina”, “Osetek”, “Zeměžluč” – jednalo se o všestranné a pozorné vystižení celého růstu a postupu jedné kulturní úrody v rázovitém koutě českém. Bylo to snad spíše téma z hromadné psychologie kulturní než námět románový; téma, jež by bylo získalo potlačením nahodilých důvěrných zápletek; téma, které si vedle láskyplného důvtipu zasvěceného analytika žádalo ještě jednotícího zoru syntetikova. Nesporně bylo to veliké téma, jehož volba ctila původce. Kniha “Z mých pamětí” nepokračuje v řešení tohoto tématu: nikde Alois Jirásek nebere na sebe a na své osudy ani část úkolu, jímž žil jeho kraj a rodný lid v díle “U nás”. Kronikář horského lidu z českého severovýchodu nemá oné naivní a klidné sebedůvěry, kterou osvědčil kronikář středočeského sedláka F.X.Svoboda, když v “Rozkvětu” dal vyústiti historii svého kmene a kraje do svých osobních příběhů a vnitřních osudů. Červená etnopsychologická a kulturně dějepisná nit z kroniky “U nás” se knize “Z mých pamětí” úplně ztrácí. Alois Jirásek však nesnaží se také, aby nepřebratelnému bohatství svých mladistvých pamětí dal jiný jednotící princip. Nechce psáti životopis v historickém smyslu slova, který žádá, aby vnitřní vývoj hrdinův byl pragmaticky vyložen, a aby v jeho jednotlivých fázích obrážely se dobové ideje a kulturní proudy. Alois Jirásek nepokouší se nikde, aby byl sám sobě psychologickým problémem, který dlužno rozřešiti buď výkladem z doby a z vlivů myšlenkových, nebo velmi pronikavým pohledem na dno všech dojmů, představ, mravních hnutí. Alois Jirásek svůj životopis nekomponuje umělecky, nýbrž lehce a pohodlně improvizuje ze vzpomínek nahodile vybavovaných. Nerozebírá a neosvětluje svého duševního vývoje, nýbrž prochází se se zbožnou a tklivou pozorností v končinách svého dětství a jinošství a raduje se nad každou drobnou událostí, nad každou dobovou památkou. V této prostičké a skoro naivní způsobě však Jiráskova autobiografie jest knihou milou a bohatou. Bohatství její národopisné, historické a kulturní látky jest takové, že vlastní pásmo vypravování znovu a znovu jest přetrhováno epizodami a anekdotami, že v širém a pestrém zástupu postav a postaviček mizí právě ty, v nichž žije vlastní duše lidu, že pro nesčíslné místní detaily uniká čtenáři jednotné krajinné panorama. Vzpomínky, většinou velmi rázovité a malebné, valí se prudkým proudem, že spisovatel nenachází času, aby se u některé zvláště význačné déle zastavil a ji s celou epickou šíří rozvinul, čímž do knihy vniká jakási zběžnost a abruptnost. Toť nejsou však nedostatky chudoby, nýbrž vady přílišného nadbytku látky. Nad první třetinou knihy, jejímž dějištěm jest Jiráskův rodný Hronov, šumí křídly genius loci. Ať se spisovatel toulá po zahradách, lesích, lučinách pohorského rodiště, ať kreslí zálibnou tužkou figurky příbuzných, sousedů a hostí, ať vypravuje rodinné kroniky z kdekterého domku hronovského, ať oživuje své učitele, svou četbu, své první záliby divadelní – stále cítím bezpečnou souvislost s rodnou půdou, stále se těšíme z klidné jistoty kmenového, krajinného a národního povědomí. Nejeden zvykoslovný rys, nejeden historický příběh, nejedna pitoreskně zachycená postava otevírá hluboké pohledy do lidové duše, jejíž dech takřka slyšíme na dně těchto kronikářských záznamů. Sem tam, jmenovitě v partiích krajinářských, najdou se i lyrická místa: pravda, nemají velikého rozpětí a nejednou jsou předčasně zdušena, ale přece jest v nich zachyceno trochu krajinné vůně. Z Hronova přenáší se vypravování do německé oblasti Orlických hor, Broumova, německé vesnice okolní stávají se dějištěm. Proud vypravování se úží a zrychluje; na místě kolektivního lidového celku předvádí se čtenáři omezený svět broumovského studentíka; ostře rýsované podobizny broumovských kněží a profesorů a bystré postřehy o rozdílech kmenových mezi hronovskými Čechy a broumovskými Němci strhují na sebe hlavní zájem. Vkládá-li Alois Jirásek bezprostředně za broumovské kapitoly velmi barvité a vzrušené líčení počátků rakousko-pruské války r. 1866 na Hronovsku, působí to silněji než pouhá chronologická náhoda: národnostní protiklad, kterým podloženy jsou předcházející stránky, jest tu vystupňován krvavými úryvky válečné epopeje, v nichž se prozrazuje starý a nadšený malíř bitev a koní. Z podrobných a rozsáhlých partií o královéhradeckých studiích nejšťastnější jsou četné portréty profesorů starobylého gymnázia, ačkoliv se v nich Jirásek nepokouší vniknouti pod oním povrchem, jejž žákům bylo lze ve škole poznati, až k jádru postav tak vyhraněných. Literárního dějepisce zaujmou nesporně velmi četné a poučné poznámky o Jiráskově četbě, jeho básnických zálibách, o jeho poměru k historii, jako vůbec obsahuje kniha “Z mých pamětí” mnoho příspěvků ku pochopení spisovatelské povahy Jiráskovy. První svazek díla “Z mých pamětí” končí maturitou a odchodem z gymnázia v Hradci Králové. A tu kmitne se zajímavý rys, jenž tu tam na dřívějších stránkách se jaksi nesměle ohlašoval. Jirásek prozrazuje svou studentskou touhu, zdušenou záhy, státi se malířem. Nepokládám to za pouhý rozmar a nahodilý nápad mladého nadšence, nýbrž čerpám právě z Jiráskových pamětí potvrzení názoru, získaného studiem jeho děl v nejrůznějších obdobích tvoření. Již jako chlapec vnímal Alois Jirásek kraj a lid, život i minulost především malebně. Barvitost zjevů, rozmanitost scenérií, pitoresknost figur šla mu vždy nade vše. Množství dojmů v kraji rázovitém uprostřed lidu zachovalého, rychle se střídající pobyt v různých prostředích, časné zabývání se divadlem, válečné dojmy roku 1866 a vojenské zkušenosti v opevněném Hradci Králové sesilovaly jeho malebnou schopnost. Již jako hoch, v němž nebylo ani hloubavosti ani zvláště bohatého fondu citového, Alois Jirásek si zvykl především vystihovati malebnou povahu životního vnějšku i za cenu přehlédnutí jeho duševní podstaty. Druhý svazek díla “Z mých pamětí” poví nám asi, jak historické a kulturní studium prohloubilo toto silné nadání, jež se však neprojevilo malířsky, nýbrž učinilo z Jiráska epika malebných stránek naší minulosti.

(Arne Novák)

Psáno velmi poutavě, místy jak román.

(Vojtěch Prokeš)

Paměti Jiráskovy, jež přišly právě včas, tj. v čas jeho šedesátých narozenin, jsou jistě jen jakýmsi okamžikem oddechu v životním díle spisovatelově. V řadě objektivních děl jednou také subjektivní já! Však kdo psal celý život a tolik o jiných, má právo, aby konečně také jednou pověděl přímo něco o sobě. A má-li tak četnou obec čtenářskou, jako Jirásek, bude jistě i rád a s pozorností slyšen. Ovšem, hledá-li se za dílem spisovatel, může být nalezen i v objektivních Jiráskových povídkách, románech i dramatech. I tam může být vystopována celá charakteristika osobnosti spisovatelovy, která v Pamětech podává se jen jaksi příměji a bezprostředněji. Zde i tam je to duch méně hloubavý, méně kritický a kritizující, víc a převážně epický. Jirásek pozoruje, bedlivě pozoruje, zachycuje každý detail, vyličuje událost za událostí, ale právě víc jen jako vypravovatel, jako epik, kterému neběží o to, aby význačnými body zachytil základní ráz, řekl bych, filosofii, smysl, ideu určitých dějů, nýbrž který podává v plynulém toku vše, důležité i méně důležité – zkrátka fakta, fakta, méně smysl fakt. Této vlastnosti bych přičetl také velikou popularitu Jiráskovu. Neboť právě tím, že Jirásek není ideový a kontemplativní, že nenutí čtenáře k hlubšímu, pronikavějšímu a úsilnému postřehu a přemýšlení, že je převážně epikem a povídkářem, stal se přístupným nejširším vrstvám a také mládeži. Není pionýrem a je pionýrem. Není pionýrem v tom smyslu, že by neúprosnou kritikou obnažoval rány a jizvy a šel až k samému jádru české bytosti a odtamtud vyvážil cíl a úkoly českému lidu, ale je pionýrem tím, že v širokých vrstvách a v kruzích mládeže budí zájem pro minulost a osudy českého člověka, že vzpružuje národní uvědomění, dávaje mu podklad bohatou minulostí. Vyvíjel se v dobách vlasteneckého nadšení, kdy se konaly hojné slavnosti, kdy se pořádaly besedy, zakládaly spolky sokolské, světily se prapory, konaly se průvody a tábory, kdy se zpívaly národní písně, nosily se poděbradky se lvíčkem a perem, kdy tou okázalostí probouzeli se neuvědomělí, a kde kdo se svolával v jednotný šik. V té době stal se Jirásek vyznavačem českého státního práva a tím vyznavačem, jak píše, zůstal a ještě tvrdším, když důkladněji seznal české dějiny, jimiž dal obsah tomu svému vlastenectví. To jest Jirásek prosytil své vlastenectví historií, která nám může být dobrou učitelkou. Jenže právě toto Jiráskovo historií vyškolené vlastenectví, bohužel, nezapře, že i na něm spočívají stíny protireformace a že se vyvíjelo v ovzduší katolicismu. Jirásek totiž necítí bolestně rozporu mezi českou katolickou přítomností a českou minulostí. Jirásek je zdánlivě objektivní, tolerantní – má například i ve svých Pamětech vzpomínky na evangelíky a evangelické kněze, psané se stejnou láskou jako na kněze katolické – ale právě tím, že jaksi objektivně staví svět vedle světa, je indiferentní. Proto když píše ve svých knihách i o nejvážnějších dobách české historie, i když píše s velikou láskou, není v tom krev české minulosti. Nevytýkám mu to – je to osudem takřka nás všech – konstatuji to. Ale vybavit se z toho máme a musíme. V Pamětech tato vlastnost Jiráskova vystupuje zřetelně a souvisí s jinou jeho vlastností – s konzervativností. Jirásek je konzervativec, lpí s láskou na poměrech, v nichž vyrostl, a proto těžko vypovídat boj – třeba i jen boj v nitru – světu, jenž znamenal svět jeho mládí. Souvisí to i s jeho dobrodušnou smířlivostí, Jirásek není duch bojovný.

(dobová kritika)

Vážím si toho, jak prosvitne v nich často divuplný cit. Vidím v tom krásu života, která, jak se obávám, bude v moderním životě stále více mizeti. Vidím například v těch bouřlivých hnutích, zvláště v Rusku, mnoho patologického: jsou ubozí a nešťastní ti pronásledovaní, ale též, byť jinak, jsou ubozí a nešťastní ti, kdož mají moc a pronásledují. Nedostatek citu a radosti je skoro příliš patrný v moderním životě.

(Antonín Macek Jiráskovi)

Jiráskova kniha pamětí je výborné čtení. Zralý umělec vypráví svižně, zajímavě, s vtipem i nadsázkou – a hlavně cítíme, že upřímně. Oba svazky jsou navíc plné poutavých příběhů a postřehů. Nechybí napětí, dojetí ani humor a ironie. K tomu se přidává milý nadhled zkušeného a moudrého člověka. Četba pamětí bývá často nudná a nezajímavá, ne však u Jiráska – milovník historie se tu dozví spoustu informací, jak lidé tehdy žili a přemýšleli, čím se zabývali a jaké problémy je trápili. Vše je vylíčeno opravdově, nelíčeně, z upřímného autorova srdce. Autor se nebojí vyznat z dávných křivd, ale přesto nikdy nesklouzává k sebelítosti, odsuzování, či dokonce nenávisti. Lze jen litovat, že Jirásek v psaní vzpomínek nepokračoval a podstatnou část svého života tak bravurním a jedinečným způsobem již dále nezpracoval.

Z mých pamětí-1

Z mých pamětí-2