ZDENĚK NEJEDLÝ O JIRÁSKOVI A JEHO DÍLE

Jiráskovo dílo deformovaně vykládal po Únoru 1948 v souladu s komunistickou ideologií, podsouval mu to, co v něm nikdy nebylo, a tak dokonale čtenáře od Jiráska odradil. Z upřímné a opravdové lásky čtenářů k Jiráskovu dílu se stala nepříjemná, režimem vynucovaná povinnost. Předsudky k Jiráskovu dílu, které dnes ještě stále přetrvávají, mají své kořeny v této brutální ideologické masáži.

Nejedlého názory na Jiráskovo dílo z doby před Únorem 1948 jsou sice silně ovlivněné jeho extrémně subjektivním a vyprofilovaným názorovým postojem, jsou však v lecčems přiléhavé a platné a mají svůj význam i proto, že je evidentně četl i samotný Jirásek (nejvíce souzněl s tím, jak Nejedlý zdůrazňoval umělecký význam jeho děl, aniž by je omezoval na pouhé příběhy z historie).

Citace pocházejí z Nejedlého knihy “Alois Jirásek” (Svoboda, 1949), což je doplněné druhé vydání původní knihy z roku 1921

Alois Jirásek jako kronikář svého lidu

Jirásek jest historik z povolání. Již za svých studií na gymnasiu všímal si pilně historie, na filosofické fakultě studoval vedle češtiny dějepis a jako profesor vyučoval především historii. Jirásek jest však i historik povolaný, vynikajících vědomostí i širokého rozhledu v tomto oboru, k němuž hned od mládí přilnul vřelou láskou. Bylo proto samozřejmo, že jeho životní dílo bude zasvěceno historii. Jirásek však jest i ryzí umělec, jenž rovněž již od samého mládí byl poután krásnou literaturou i výtvarným uměním, což za jeho pobytu v Praze na studiích stupňovalo se až v úplné oddání se tvorbě umělecké. Bylo tudíž neméně samozřejmo, že jeho životní dílo bude zasvěceno umění. Tyto dvě složky jeho osobnosti neutlačovaly avšak jedna druhou, nýbrž naopak působily vzájemně na sebe a uzrávaly v něm harmonicky, v dokonalé rovnováze, a tak učinily z Jiráska vzácně vyrovnaného mistra historického umění. Nebylo by však většího omylu, než si tento tvůrčí proces v Jiráskovi vysvětlovat jako pouhou kombinaci oněch dvou historických složek. Jeho historické umění naprosto není snad jen jakýmsi součtem historie a umění, z něhož bychom mohli odečíst umění, aby nám zbyla historie, a naopak. Jeho historické umění jest nerozlučitelný organismus, v němž umění splývá s historií v tak dokonalou jednotu, že jedno z toho není myslitelno bez druhého. Proto i když vycházíme z historické stránky jeho díla, nesmíme nedbat i jeho umělecké stránky, nechceme-li toto dílo takřka podetnout přímo u kořene. Proto však také není snadno označit Jiráskovo dílo ze stanoviska historického přiléhavým, určitým názvem. Nejspíše ještě vystihneme zvláštní historickou povahu jeho díla, nazveme-li Jiráska kronikářem, nebo ještě určitěji: českým kronikářem.

Slovem kronikář nerozumím tu však to, co se tím vyrozumívá v odborném názvosloví historickém: suchého jen zaznamenatele  dat v časové jich posloupnosti, ani vůbec onen méněcenný typ pramenný, nazývaný obyčejně kronikou, nýbrž onen vzácný typ českých kronikářů, jenž u nás počíná Dalimilem a jde potom přes Hájka až do nové doby.

Do toho tedy rodu českých kronikářů náleží i historik Jirásek. Nic tomu nebrání, že jest i velký umělec.

Vypravovatelské umění náleželo tedy vždy k podstatě tohoto našeho kronikářského typu, a proto i u Jiráska jest zjevem snad význačnějším než u jiných, nikoliv však cizorodým. Ostatně i tato vyšší úroveň Jiráskova umění jest takřka nutná v době tak pokročilých již požadavků, jako jest naše doba, jež jest již tolik prostoupena uměním, že jen skutečné slovesné umění může v ní uchvátit srdce čtenářů tak mocně, jak kdysi dovedly prosté snad jen věty lidové kroniky. Smíme tedy Jiráska, i jako historického umělce, bez újmy jeho umělecké cti, přiřadit k tomuto typu. Jirásek ostatně přiznal se k němu sám docela zjevně svým dílem “U nás”, jež nejen přímo nazval “novou kronikou”, nýbrž dal mu i vzhled a smysl kroniky rodného kraje.

Kořeny Jiráskova umění

Jirásek jest přímo rozená povaha kronikářská, jak nám dokazuje i jeho mládí i celé jeho další dílo. Všimněme si jen, jak ve svých spisech líčí hocha, jejž má rád a jímž se zjevně těší: nechť jest to synek Šípův ve 14.století nebo Věkův v 19.století, vždy jest to horlivý čtenář, jenž nezná větší rozkoše než zmocnit se staré knihy, nejraději kroniky, a v ní si někde v tichém koutku číst, až mu tváře vnitřním zanícením zahoří. Takový byl však Jirásek sám již ve svém chlapectví.

Vlastní tvořivost však mu nedala, aby byl jen takto čtenářem, vnímatelem cizích spisů. Jakmile se natolik probudila, že stačila na vytvoření vlastního výtvoru, ihned nutila mladého horlivce, aby také rozmnožil ten poklad, jejž dosud přijímal jako dar z cizích rukou. A tak se stal ze čtenáře spisovatel. Ne však jakýkoli: i tu jest stále ovládán týmiž představami jako při svém čtenářství. I on se chce zmocnit čtenáře tak jako ti, kteří uchvacovali jeho mladou mysl, a proto mu podává to, co se ho nejživěji dotýká: to, co jest jim společně drahé, co svazuje spisovatele a čtenáře ve společný, vnitřně prohřátý svazek. A to jest především život, jejž společně žijí. Proto nejdříve zachycuje to, co ho obklopuje, aby zachoval paměť na to i budoucím, kteří přijdou a budou číst v knize, již on jim zase zanechá jako svůj odkaz, aby se potěšili, poučili i pookřáli.

Jeho vlastním zkušenostem nejbližší jest vypravování pamětníků, jež vždy na Jiráska působilo velmi silně, ano silněji než vlastní zkušenost, poněvadž při něm mohla vždy svobodně spolupůsobit i umělcova tvůrčí fantazie. Již doma rád poslouchával vypravování své matky, svého otce i jejich známých, již navštěvovali jejich pekařský obchod. Zejména však mocně působilo naň kouzlo vzpomínek v Litomyšli, kdež mu z nich vyrůstal zcela nový svět, dotud úplně neznámý, a proto tím vábivější. Poznal tu několik starých paní, jež živě pamatovaly ještě starou, předbřeznovou Litomyšl, a rády o ní vypravovaly.

S podobným zájmem čítal však Jirásek i zápisy pamětí z minulých dob, mladších i starších, z nichž rovněž slyšel jakoby vlastní vypravování pamětníků, a proto i jimi se dával inspirovat ke svým pracím. Několik zežloutlých listů rodinné kroniky mu stačilo, aby si vytvořil obraz rodinné historie se všemi jejími znaky dobovými… Žádný zápis nebyl tedy Jiráskovi mrtvým papírem, nýbrž z každého mluvil k němu kus zapadlého života, jejž se proto snažil vzkřísit k novému zas životu.

Vedle pamětí působily na Jiráska mocně i jednotlivé zvyky, jež se dochovaly často až do doby, jež jim již nikterak nerozuměla. Jirásek však pátrá po jich původním smyslu tak dlouho, až se mu stanou jasnými, a tu pak se rovněž stávají východiskem jeho prací.

Se zálibou sbírá i zvyky určitého, dnes snad již docela zapadlého povolání a tvoří z nich pak živý obrázek takovýchto zapadlých již světů.

Jirásek však nemusí se vždy takto setkat s kusem starého života, aby jej doplnil a vzkřísil v nový, celý život. Stačí mu i mrtvý již ohlas někdejšího života, a již se mu to, co jest mrtvo, stává živé. Zvláště mocně v tom na něho působí místo, na němž se historické události odehrávaly. Takové místo jest jistě především památníkem smrti, neboť na něm nejlépe cítíme, že toho, co bylo, již není. Jirásek však naopak dává se na něm unášet především živými představami o tom, co tu bylo, takže vidí pak takové místo v jeho původní, živé podobě, a vžívá se proto i do dějů, jako by se odehrávaly nyní přímo před ním. Tato neobyčejná schopnost oživit si místo tím, co na něm kdysi bývalo, provází pak Jiráska všude, kam se obrátí.

Konečně však byla kronikářská představivost Jiráskova vystupňována až do té citlivosti, že vlastně každá památka, pro jiného snad i zcela nepatrná a bezvýznamná, podražďovala již jeho fantazii, takže se mu stávala součástí nějakého děje v minulosti.

Vedle těchto vrozených mu sklonů působilo však na Jiráska neméně mocně i přesvědčení o mravní, výchovné a ideové ceně takového umění. Ano toto přesvědčení nabývá pak v něm tak vrchu, že mu docela podrobuje své kronikářské záliby, jež mu jsou pak jen prostředkem, nikoli však účelem jeho práce.

Z mravních stránek tohoto umění působí u Jiráska na prvém místě snaha odčinit křivdu zapomnění, již se tak často dopouštíme na těch, kteří žili před námi i pro nás. Jiráska přímo osobně bolí, pomyslí-li, co práce, trudu, hrdinství, obětí bylo často v minulosti vynaloženo, aniž by dnes toho někdo aspoň vzpomněl! Což nemá být odměnou takovým trpitelům aspoň to, že na ně vroucně vzpomeneme, že zatruchlíme tam, kde proudily jejich slzy a krev, že vděčně vzpomeneme jich práce třebas i jen na troskách jejich díla, a že při této vzpomínce učiníme znova živou myšlenku, pro niž trpěli? Či není nejstrašnější nespravedlností světa, zmizí-li takový trpitel bez památky, kdežto jméno trýznitelovo žije snad v ústech všech? … A není naší povinností takovou křivdu odčinit? Jirásek aspoň cítí tuto povinnost velmi živě, a proto staví památníky těmto zapomenutým ve svých dílech.

Pamatovat, co bylo, a tedy křísit paměť na to, co již bylo zapomenuto, není však zase Jiráskovi jen věcí citu neb mravní povinností. Jest to i příkaz života, neboť zapomenout, co bylo, jest zapomenout sebe sama a tím vlastně popřít vlastní život.

Nikoli tedy konejšení se minulostí, nýbrž naopak vyburcování sil ještě neužitých pro život v přítomnosti jest prvním důsledkem tohoto jeho poznávání minulosti. A čím se mu jeví česká minulost slavnější, tím více rostou i jeho požadavky na přítomnost národa, neboť nikdy nepochybuje, že tím, čím jsme byli, můžeme být ještě i dnes, jen budeme-li chtít. Abychom však chtěli, musíme právě vědět, co jsme byli, neboť jen tak nalezneme míru svého chtění, důstojnou národa s tak velkou minulostí. Proto tedy Jirásek pokládá za prospěšné, ano nutné, stavět národu před oči jeho slavnou minulost, nikoli proto, že to jest minulost, ale proto, že byla slavná, a to zase nikoli proto, abychom se jí honosili, nýbrž proto, abychom na ní měřili své vlastní povinnosti v době přítomné.

Česká historie není však při vší své velikosti nijak líbezná, uklidňující, aby ty, kdož se jí vzdělávají, ukonejšovala. Naopak, jest plna bouří, těžkých zápasů a protivenství, tedy právě toho, co tehdy i v přítomnosti musil český národ tak úporně překonávat. Její škola jest proto tvrdá škola, ale té právě potřebuje národ, zápasící o svou existenci.

Nechť jsou naši nepřátelé sebesilnější a sebekrutější, tím mocnější jen bude náš vzdor, se kterým se jim postavíme na odpor.

Nemohlo by proto být nesprávnějšího tvrzení, než vyčítat Jiráskovi pro jeho lásku k minulosti historismus, t.j. kladení minulosti nad přítomnost. Nic není Jiráska vzdálenějšího, než právě se obracet stále jen k minulosti a nedbat přítomnosti. Jirásek naopak vždy vzpomíná minulost právě jen proto, aby jí posílil přítomnost, poněvadž nynější i budoucí život národa jest nade vše. Taková jest celá jeho filozofie dějin, takový již sám výběr látek k jeho pracím historickým.

Jirásek vždy hledá v minulosti především smysl a zájmy dneška, a proto spíše než výtka historismu mohla by mu snad ze stanoviska objektivní, bezzájmové historie být učiněna výtka, že příliš měří minulost přítomností. Ale to právě jest smysl jeho historického umění, jeho národního kronikářství. Jirásek nechce jen vykládat, jak to bylo, nýbrž chce svým vypravováním i vychovávat uvědomělé lidi, kteří z toho, co čtou, vezmou si poučení i pro to, co mají ve svém životě dělat.

Minulost však proto také není Jiráskovi negací pokroku, nýbrž naopak oporou pokroku. Kde by nebylo pokroku, tam ani síla minulosti nemohla by se uplatnit. Nejhůře by však bylo proti ní hřešeno, kdyby byla stavěna dokonce proti národnímu pokroku.

Ale ovšem není není přesvědčen o tom, že by pro pokrok bylo nutno přetínat všechny pásky s minulostí, když přece právě z ní může pokrok čerpat i svou sílu a svou zdravost. Ideálním obrazem toho, jak by si přál mít vyrovnánu minulost a pokrok přítomnosti, jsou mu krásné, plně vyspělé stromy (povídka “Stromy”): “Jsou minulost, a přece jdou s časem.”

Minulost konečně nejen posiluje, ale dodává i pravé vážnosti našim snahám národním, neboť hlásíme-li se k ní, dokazujeme tím, že nám jde opravdu o něco velkého, povzneseného nad rozmary dne. Jirásek v ní proto hledá i protiklad proti planému nacionalismu.

Z toho všeho tedy vyplývá Jiráskovi i povinnost vštěpovat národu úsilně vědomí jeho minulosti. Již mládež má být tak vedena, aby v ní toto vědomí stále více a více rostlo.

Avšak i dospělý lid potřebuje takové výchovy, a čím jest neuvědomělejší, tím více.

Je-li však taková výchova národní nutností, nemůže se jí vyhnout ani umění. Ano právě proto, že účinek uměleckého dojmu jest silnější a trvalejší než účinek výkladu vědeckého, a že tudíž umění může vniknout do vrstev daleko širších než věda, jest to pro ně úloha zvláště významná a čestná.

Prameny Jiráskových historií

Jiráskovi muselo záležet na tom, aby jeho díla podávala lidu skutečnou historii a ne pouze nějaké zdání historie. Proto klade velkou váhu i na historickou pravdu svých děl, pokládaje ji i v historickém umění za neméně závažnou jako pravdivost uměleckou. Ano ani tím nechce se prohřešit na této pravdě, že by snad aspoň zamlčoval stinné stránky našich dějin: vždyť i z těch a často právě z těch se můžeme mnohému přiučit.

Tyl i Třebízský myslili, že lze historii vymýšlet, kdežto Jirásek již ze své výchovy vědecké věděl, že každá historie musí být založena na pramenech, a podle toho tedy postupoval i ve svém historickém umění. Z počátku sice i on vytvořil onou starší metodou některé své práce, jež rovněž nejsou založeny na pramenech, nýbrž jsou to příběhy zcela smyšlené, bez skutečného podkladu historického.

Čím hlouběji se Jirásek noří v historické prameny, tím plastičtější a životnější jsou i jeho umělecké představy.

Otázka pramenů jest u Jiráska nemálo důležitá nejen pro historickou cenu jeho děl, nýbrž i pro uměleckou jejich povahu. Proto však také nemůžeme zase prameny Jiráskova uměleckého díla posuzovat prostě jen tak, jak činíme při pramenech vědeckého historického díla. Nedovoluje to již ta okolnost, že pojem pramene jest zde, v díle historicko-uměleckém, značně širší než v historickém díle přísně vědeckém, takže tu s pojmem pramene v obvyklém smyslu vědeckém vůbec nevystačíme. Kronikářství typu Jiráskova má totiž naproti vědecké historii možnost i využít metod, jež jsou z přísné vědy vyloučeny, ale právě proto má také možnost zmocnit se takovými metodami i pramenného materiálu, jejž vědecký historik musí pominout, poněvadž nemá možnost vědecky ho zužitkovat. Tak především může kronikář daleko bezpečněji užít i pramenů nepsaných, poněvadž jeho úkolem jest vypravovat o minulosti, co o ní věrohodného zví, tedy třebas i z tradice (z vypravování pamětníků), kdežto historik, je-li přísně věrný své vědě, jest vázán jen na prameny psané, poněvadž nenapsané již svou proměnlivostí se vymykají přesné jeho kritice. Dále historickému umělci může být pramenem i vědecké již zpracování pramenů, poněvadž to, co on k tomu dodá ze svého, jest tak nové a jest toho tolik, že tím vzniká dílo zcela nové a samostatné, kdežto vědecký historik, jenž by pracoval s takovým materiálem, vytvořil by nanejvýš dobrou kompilaci, nikoli však samostatné vědecké dílo. Chceme-li tedy podle pramenů posuzovat historickou věrohodnost Jiráskova díla, musíme dbát i těchto zvláštností jeho pramenů, čímž se nám pak ovšem počet jich kategorií podstatně rozmnoží.

Historická díla jiných vědeckých historiků jsou mu pramenem potud, pokud mu skýtají materiál pro jeho vlastní pak vypravování. O takové vědecké již zpracování pramenů opírá se však Jirásek jen velmi zřídka, ano vydatněji vlastně jen v jednom případě: tam, kde zužitkovává vědecké výsledky “Dějepisu města Prahy” od V.V.Tomka.