Popis projektu
Povídka
Napsáno 1882. Vydáno poprvé v roce 1882, poté ve sv. 3 Sebraných spisů I a ve sv. 21 Sebraných spisů II
Zajímavost: Jiráska mj. inspirovala zpráva Pavla Slánského z Lochovic, kterou napsal podle vyprávění rodu Gryspeků, jak jej slyšel na zámku Kaceřově, o proslulé Bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Hlavní hrdina Jiráskovy novely, učený pan Kolešovský, tu vypráví o dramatické příhodě, kterou prožil v Paříži jako vychovatel mladých Gryspeků. Ferdinand a Vratislav skutečně měli na studiích českého preceptora, jemuž mladá francouzská královna Alžběta, dcera císaře a českého krále Maxmiliána II., poslala vzkaz o nebezpečí, jaké hrozí nekatolickým cizincům. Gryspekové se zachránili včasným odjezdem z Paříže.
Bylo to roku 1593. Při pověstné českobrodské silnici stála lukavecká krčma s kovárnou, poblíž nebezpečné lesy. U hospody odpočíval farář Jan Mancipalík, který se stěhoval s rodinou jinam. Přibyl k němu mistr Kolešovský, který se vracel z dalekého světa, na oko chudý a prostý, a proto od pyšných a lakotných přátel znevažován. Uchýlil se k mladým manželům Růženým, nemajetným, ale šlechetným lidem – Růžený byl malířem kancionálů.
Pečka z Radostic, jejich pán, se choval zhýrale a ke svým poddaným byl krutý. Zavinil smrt starého Machana – jeho syn mu přísahal pomstu.
Bratr Růženého, který se vloudil do domu k Růženým, ale v hloubi duše tajil svoji závist vůči svému úspěšnějšímu bratrovi, vyšel Pečkovi vstříc, když ten si umanul, že chce za každou cenu dostat Růženého ženu, která se mu hned napoprvé zalíbila.
Ta je k jeho pochlebování lhostejná, proto Růženého bratr využije příležitosti a slíbí Pečkovi, že Růženého ženu získá násilím – najme si nevědomky potulné loupežníky, kteří slouží mladému Machanovi – ti využijí příležitosti, díky únosu Růženého ženy se dostanou do Pečkova sídla a Machan Pečku z pomsty zabije. To samé se stane Růženého bratrovi… Pomsta dokonána, vše dobře skončí.
Zde je již patrno důkladné studium Jiráskovo staré domácnosti české, se všemi zvyky a pověrami, na šatu, zařízení bytovém, náčiní stolním, jídlech. Pravý historický obraz, předtuchami smutného konce vhodný za četbu, nad níž se zamysliti může i člověk našich dní.
(Jaromír Borecký)
Vzrušující rámec loupežnického přepadení poutavě otevírá a ukončuje jednoduché příběhové pásmo, v němž se ve vzájemném dotyku odlišují skromný učenec a malíř od bohatého měšťanstva a feudálního panstva v Čechách na sklonku 16.století.
Tzv. zlatý věk pojednal Jirásek jenom takto, jako zjednodušující podobenství, kriticky natočené k vlastní době s cílem varovat před duchaprázdnou poživačností a zbohatlickou pýchou, vyzývat k hájení české knihy, poklonit se umění, které nenese zisk ani slávu, zato však tvoří hodnoty s poselstvím z věků do věků. V dalším svém vývoji se k “zlatému věku” nijak podstatněji nevrátil.
(Jaroslava Janáčková)
Povídka je zvlášť výborná živostí barev, bohatstvím i pravdou života i významností obsahu. Celá, sama v sebe zavinutá, ze sebe rostoucí, živě organická… Snaha o krásu je patrna, ale duše čtoucího vycítí snadno, jak obraz nepošel z rozkošné zábavy obraznosti umělcovy, nýbrž více z přísné úvahy a elegického zadumání se nad úpadkem staročeských ctností a nad příčinami hrozného neštěstí národního, jež se už na obzoru jeví. Je jen žánr, ale vešlo se do něho tolik života, že je názorně viděti bídu lidu selského, nejistý život na silnicích a v lesích, bídu opatření církevních, spustlost šlechty násilnické a hrdopych marnivých měšťanů, nesmyslný, pošetilý přepych v oděvu, jídle i domácnosti, prázdnotu nadutých učenců humanistů, úžasnou pověrečnost všech, nevyjímaje ani kněze a doktory. V pozadí, na předměstí někde tušíme ukryté Bratry, v žalu nad vlastí k sobě schoulené, malomocné, už už bezbranné své ruce k popravnímu špalku chystající. Nade všemi znamenitě živě malovaná podobizna mistra Jana Kolešovského z Kolešova, pravého českého člověka, ryze zachovalého, světa zkušeného, osvíceného, jazyka i poctivého mravu národního hajitele a vůbec mudrce, tajného jistě přívržence Jednoty. Je to jako malba na skle: barvy se pestří, figury silně do sebe se tlačí, ale přece zas každá svou platnost barvou dobře hájí, své skupiny a svého kusu příběhu v čas a dobře na místě se přidržuje. Jednota a rozmanitost, přehlednost, sklad, vůbec zdařená komposice dodává povídce něčeho v umění nezbytného a hledaného: zajímavosti. Nemusíš se nic nutiti, jen začneš čísti, a už se od výjevu farářovy rodiny neodtrhneš… Umění postav je v této povídce silné. Individuálně, nejen typicky silné. Že šlechetného mistra Kolešovského živě vylíčil, tomu bychom se při autoru Jiráskova charakteru nedivili, ale šlechetníci nejsou nikdy pravou měrou uměleckého nadání plastického, nýbrž padouši a zločinci. A ženy. Pečka z Radostic je takový padouch a vylíčen tak, že stačí úplně na představu panského řádění v smutné době. Umění scénické je hned jako řezba v dubové desce (sedláci u silnice), hned jako bohatá malba obřadně parádního výjevu (slavnost křtin u bohatého měšťana) a zas jako křídová kresba bujného žánru (vojenský rej ve městě). Vcelku je to podařený obraz mravopisný, jenž budí úžas a soucit. Strava poctivě mužná, posilující a energii vzněcující. Síla slovníku, staročeské terminologie, v této povídce obzvlášť silně zvyšuje barvitost.
(Jan Voborník)
Jinak děj její sice jest prostý, ale vypravování autorovo jest tak milé a poutavé, tak jasné a vřelé, že mu až do konce nasloucháme s neochabující pozorností.
(dobová kritika)
Obraz tak smutný, že titul “zlatého věku” zní tu přímo krvavým výsměchem. Právě to, co má být na té době vzácné, bohaté a třpytné, ukázalo se Jiráskovi hluché, beze všeho mravního jádra, ano uměle zahalující přímo mravní hnilobu. Tak mluví se o vysokém vzdělání této humanistické doby: ale Jirásek nalezl přitom tehdejší vzdělance ve tmách nejdivnějších pověr, jež jsou pravým opakem opravdivého, zušlechťujícího vzdělání. Mluví se o bohatém rozvoji náboženského života té doby: ale Jirásek jej nalezl v úpadku pouhého se škorpení, při čemž kněží žijí životem prostým všech vyšších vzletů, jen jako světem se plahočící čeládka. Mluví se o hospodářském blahobytu tehdejších měst: ale Jirásek tu nalezl měšťany omezené, naduté z povýšenosti zbohatlíků, neb lakomé až do nízkosti. Nejhorší vřed doby však Jirásek objevuje v poměru panstva k lidu. Jak ubohý jest tehdy lid ve své porobě a bezprávnosti, a jak suroví jsou ti, kteří jim mají vládnout. Obraz té doby, který tu Jirásek rozvinul, je tedy nad pomyšlení temný. Osvětluje jej sice několik postav dobrých lidí, jako mistra Jana Kolešovského z Kolešova, učeného a prozíravého muže, jenž vidí, kam to vše spěje, neb malíře Růženého a jeho mladé ženy, nezkažených úpadkem doby, ale ti kontrastem vrhají jen tím horší stín na všechen ten život kolem nich.
(Zdeněk Nejedlý)
Podařená povídka, která budí úžas i soucit.