ZORNIČKA

𝓥ysoko na lesnaté stráni na zelené planině stál přetvrdý hrad s temnou kulatou věží. V něm bydlil hradní pán se svou ženou, krásnou a tichou. Léta žili na hradě osaměle, až konečně Bůh vyslyšel jejich prosby a narodila se jim dceruška, malá princezna.

Téže noci dole pod hradem, ve městě, v starém kamenném domě, narodil se kupcové syn. Máj byl nad zemí, stromy stály v květu obaleny – ale v noci přišel mráz, vítr a sníh. Závěje jeho ležely na stromech květy obalených a vítr unášel vločky sněhové s lupínky květů.

Té noci narodilo se ve městě tolik dětí, že sudičky nevěděly kudy kam. Bydlily tři stařenky u potoka za městem v roubené chalupě pod zeleným svahem mezi starými jabloněmi. V létě byla celá chaloupka zarostlá do žlutých jestřábníků, které dosahovaly až ke střeše.

Nikdo nevěděl, že tři stařenky jsou sudičky. Jen se o nich povídalo, že jsou velmi moudré.

Byly to stařenky, jako bývají některé stařenky. Kulaté, tlusté, dobré. A když přišlo zamilované děvče o radu, často položilo hlavu na jejich hruď a tam, jako do teplých, měkkých polštářů, vyplakalo svůj žal.

Tak tedy nebylo nic podivného na těch stařenkách. Jen to, že nosily na hlavách vždycky šátky.

Ale ani to nebylo vlastně divné. Protože šátky stařenky také nosívají.

Podivnější bylo to, že jejich uši byly prapodivné. Velké, tenké, průsvitné jak křídlo netopýří.

Jak se někde narodilo dítě, jak po prvé zavrnělo – už byly stařenky na nohou a běžely, aby dítěti osud určily.

A v tu chvíli, zvláštní to bylo, nikdo je neviděl. Té noci, májové a ledové, měly nebohé tři stařenky tolik práce, že nevěděly, kam dřív. Každou chvíli zaplakalo někde novorozeně. A když už obchodily celé město, silným chlapčím hlasem ozvalo se dítě z kupcova domu. A touž chvíli zalehl v sluch stařenek tenounký pláč drobné princezny z hradu a poslední žalný vzdech její maminky.

Sudičky zapospíchaly, poplašily se, a daly do vínku synu kupcovu:

“Krásu, sílu, moudrost, bohatství, slávu”

–  ale na soucit a lásku zapomněly.

A horem pádem, v metelici sněhu a lupínků květových, škrabaly se, chudinky tlusté, na hrad.

A když stály u postele s baldachýnem, kde ležela mrtvá kněžna a plakala drobná princezna, udýchaně jí do vínku dávaly:

“Lásku a soucit, krásu, slávu, moc a bohatství – a zas lásku a soucit.”

Od té doby naplnilo se srdce útlé Zorničky dvojnásobnou láskou a dvojnásobným soucitem.

Rostl kupcův syn, silný, statný a krásný.

Pyšně chodil kupec po kamenném domě, pyšně vodila nastrojená kupcová svého krásného jedináčka po městě.

Jedináček, nazvali jej Luborem, měl vlasy jak kavčí pírka černá a lesklá, jak pírka kavčí po hlavě poskládaná.

Ale přítulného, dětského slova od něho rodiče neslyšeli. A čím víc rostl, tím více i rostl v srdcích rodičů tajný žal. Hoch se teple neusmál a hluboko pod krásným čelem, pod prudkými oblouky jeho obočí, ledově se dívaly dvě ocelové oči. Krásné, pevně tenké rty měl stisknuty a neukázal bílých zubů ve veselém smíchu. Začal kupec s kupcovou hlavu klonit – ale rady nevěděli.

Rostl Lubor jak z vody, nadaný byl a moudrý, a štíhlé jeho tělo bylo plno síly.

Ale přítelíčka neměl. Těžko bylo nebohému hochovi – cítil prázdno v srdci – nikoho rád neměl – a studený pohled jeho očí každého odpudil, kdo se k němu přiblížil.

Žil hoch sám a sám. Marně tulila kupcová černou jeho hlavu k svým prsům, marně ji slzami skrápěla, marně jej kupec pro obveselení do světa na cestu bral.

Když mu bylo dvanáct let, sestřelil Lubor bílého holuba. Zaperlila se rudá krev po mastném peří a v očích hochových šlehl zlý plamen.

Od té doby Lubor do lesa běhával a střílel, kde co živého uviděl. Sojky, divoké králíky, zajíce, veverky, datly, všechno zpěvavé ptactvo.

Jednou uviděl zbloudilého, malého kolouška.

Namířil, už, už střelit chtěl. V tom se ozval bolestný výkřik, Luborovi klesla zbraň. Uviděl, jak kolouch šťastně do hloubi lesa uhání a z lesa jak prchá líbezné, plačící děvčátko se zlatou korunkou na hlavě.

Pozapomněl Lubor na tu příhodu.

Když dospěl patnácti let, uštval svého koně a ubodal jej ostruhami, až kůň mrtev klesl. Luborova tenká chřípí se chvěla rozkoší.

A když bylo hochovi let osmnáct, zmizel, zapadl do nekonečných lesů, které se městem táhly.

Za pár dní na to zabit byl v lesích pocestný. A od té chvíle nebylo v lesích bezpečno a celým krajem šla pověst o krásném, mladém loupežníku, o jeho veliké síle a krutosti.

Kupec s kupcovou žili – nežili.

Mezitím celá ta léta přetvrdý hrad odrážel se na nebesích, planina za ním hnědla ornicí, bělela sněhem, zelenala se osením a plavěla zralými klasy – v nekonečném střídání ročních počasí. Zornička rostla. Bez maminky, nad pomyšlení milovaná starým hradním pánem. Útlounká, kostiček drobných, jak ptačích. Z drobné tvářičky dvě sivé, měnivé oči se dívaly. Když pod oblohou stála, modré byly, když zeleným polem šla, zeleným světlem hřály, když kolem potoků, hněď jejich tůní zrcadlily. A když je zavřela, třásně černých řas hluboko do líček klesly, a když otevřela, jak černé paprsky oblouků obočí se dotýkaly.

Přes bledý spánek modrá žilka se táhla. Korunka, tenká a zlatá, vždycky princezně na hlavičce nakřivo seděla. Nedržela na vlasech, jemných jak nejjemnější předené hedvábí.

Divný neklid měla princezna Zornička v srdci. Jako by je stále těžké a plné měla, střídavě největší rozkoš a zas největší bolest je tisknula a oči Zorniččiny každou chvíli se slzami plnily.

Když zazpívala chůva o nebohém zajíčkovi, nebo o mouše, která si křídla popálila, kutálely se slzy po líčkách princezny.

A náruč její se mimoděk pořád otvírala, aby někoho obejmula, a hlavička byla vždy ochotna přitulit se na něčí rameno a oči a ústa ochotny líbezně se na každého usmát.

Ale jak povyrůstala princezna, rostl i její žal a usídlil se i žal v srdci starého knížete.

Uviděl moudrý hradní pán, který více jak polovinu svého života měl za sebou, že jeho dítě takto šťastno býti nemůže.

Běhala už dávno Zornička po hradě.

Neplakala už pro nebohé zajíčky a spálená křídla muší, plakávala už pro věci, které kolem sebe viděla, a které se jí zdály nesmírně těžké a smutné.

Utíkávala svým dvorním slečnám, přes hradní most běžela, v polích pod širým nebem poletovala (neboť jak ptáček lehká byla), korunku nakřivo, vlasy rozevláté.

Jednou doběhla k temně zelenému jetelišti. Jeden, jediný žitný klas tam ze zavátého zrna vyrostl a smutně se kýval v studeném větru.

Pro ten opuštěný klas proplakala Zornička celý den i noc. Srdce jí mdlelo hořem, že mu pomoci nemůže v jeho opuštěnosti. Bledla líčka princeznina, žilka na spánku byla čím dál modřejší.

Nevěděl už kníže, co by pro Zorničku vymyslil, jakou zábavu, jakou písničku veselou. Přivezl jí z cest střevíčky pro potěšení a zasmání. Z kůží křečků byly udělány. Na předcích střevíčků byla ouška, skleněná očka a růžová tlamka – na patičce ocásek. Když je drobné nožky obuly a rozběhly se, bylo to, jako když dvě čilá zvířátka o závod utíkají.

Ale zmýlil se starý, hodný pán. Zornička obula střevíčky, váhavě, smutně se rozeběhly její nožičky a Zornička hořce zaplakala. Líto jí bylo zabitých křečků. Vzpomněla, jak vesele mezi klasy pobíhají a lícní torby zrním si plní.

Když bylo princezně patnáct let, začala rozeznávat opravdové lidské hoře.

Uviděla stáří, uviděla nemoc, uviděla bídu, uviděla smrt a srdce její bylo jak ukřižované.

Neměla pro všecko to hoře princezna nic, než svůj líbezný úsměv a měkké pohlazení, neměla pro bídu víc, než pár svých dětských prstýnků a peníze, které od otce dostala.

Neměla léku proti smrti. Trápila se tisícerým hořem, hynula tisícerým stářím, trpěla tisícerou bolestí a bídou, umírala tisícerou smrtí – a nikomu nepomohla.

Byla už Zornička jako stín, jen sivé oči smutně zářily z drobné tváře a žilka na spánku byla jak chrpa modrá.

Kníže byl žalostí bez sebe. Povolal z blízka i daleka nejučenější lékaře, filosofy povolal, kouzelníky – ale nikdo rady nevěděl.

Té doby nové hoře zchvátilo Zorničku.

Donesla se pověst o zlém, krutém a krásném loupežníku a Zorniččino srdce bylo zmítáno bolestí nad krutostí mladého zbojníka. Chvělo se zároveň o jeho osud, neboť neznámou, cizí silou bylo přitahováno k němu.

Když kníže ve své úzkosti poslechl rady svého hradního lidu a povolal moudré stařenky z chaloupky jestřábníkem zarostlé – byla Zornička rozhodnuta, že prchne do lesa, najde loupežníka a zachrání jej, stůj co stůj. Neboť měl být chycen a po právu utracen.

Vypravili dvorní čtyřspřeží pro moudré stařeny, lokaje napřed, lokaje vzadu.

Jak buchtičky vysypaly se sudičky z kočáru, hlavy naklonily – už na nádvoří jim jakýsi zvuk kolem uší pod šátky skrytými proletěl.

A když je přivedli v komnatu, kde jak líbezný stín Zornička stála, naklonila první stařena hlavu směrem k srdci Zorničky a povídá:

“V tomto srdci je dvakrát tolik lásky a soucitu, než může srdce lidské unésti.”

A druhá povídá:

“Jen podá-li princezna ruku a srdce jinochu, v jehož srdci ani lásky ani soucitu není a spojí-li se s ním v manželství, tehda obveselí se, a oba budou šťastni.”

Třetí stařena jen se zamyslila, pomlčela, a hlavou jí prošla vzpomínka na májově ledovou noc, na shon, které té noci měly, na kupcova syna, na hrad, plačící princeznu a mrtvou královnu — a řekla:

“Ten jinoch je z města pod hradem. Je to kupcův syn a narodil se téže noci co princezna Zornička.”

Obradovala se stařena, že takto svůj omyl napravila.

Poklonily se sudičky králi a princezně a bujné spřežení je zavezlo do chaloupky v jestřábníku zarostlé. Neboť bylo léto. V téže chvíli rozkázal král vytáhnouti zlatý kočár, zapřáhnouti dvanáct vraných koní. Nařídil dvořanům svým, aby do kupcova domu jeli, a jeho syna ve vší slávě přivezli.

Stalo se.

Téže chvíle Zornička, divnou mocí hnána, jak myška z hradu vyklouzla a utíkala k lesu.

A téže chvíle druhou hradní branou tlupa zbrojnošů vycházela a do lesa se brala, zkusit štěstí a chytit loupežníka.

Tak se dělo už několik dní – ale po loupežníku vždy jak by se zem slehla…

Jede dvanáct vraných koní městem, zlaté jiskry od kopyt jim létají, vůz se jak slunce leskne.

Staví před kamenným domem, který těžce rozkročen na náměstí stojí.

Vcházejí dvořané, vidí, kupec s kupcovou živi – neživi.

Tak a tak. Kníže nás posílá. Jdeme pro vašeho syna, aby se stal chotěm princezny.

Klaní se kupec s kupcovou, slzy polykají a hovoří:

“Náš syn z domu odešel. Už měsíc ze srpečka v úplněk se změnil, úplněk v obrácený srpek přešel a na druhé straně klenby nebeské stojí – a náš syn posud se nevrátil.”

Jede zpátky spřežení vraných koní bez ženicha a dvořané hlavy věší. Neboť všem štěstí milované princezny na srdci leží.

Pálí slunce pozdního odpoledne. Temně zelené vlny lesa zavřely se za drobnou princeznou.

Zornička běží přes kořeny cestou necestou. Zlatá korunka na její hlavě poskakuje. Hlubší a hlubší je les. Těžší a těžší je vůně. Mlkne zpěv ptáků. Tišší a tišší je vzduch. Jen usínající hmyz zpěvavě bzučí a paprsky slunce sem tam do stromů bijí a rudě je barví.

Jako by krvavá pára nade vším se chvěla. Otevřela se mýtinka, zelená jak vzácný, drahý kámen.

Srdcem Zorniččiným projela neznámá bolest.

Na mýtině stojí krásný loupežník, na čele mrak, v zdvižené ruce nůž.

Zableskl se nůž v slunci a sjel v tělo zhrouceného člověka u nohou loupežníka. Zazdálo se Zorničce, že uviděla krev. Vykřikla hrůzou.

Zdvihl loupežník hlavu, uviděl prchající Zorničku, ucítil v srdci neznámou bolest. Jak zkamenělý stál, nůž mu z ruky vypadl.

Rozhrnuly se větve mladých smrků, a tlupa zbrojnošů obstoupila loupežníka.

Svázali jej. Jak kámen byl krásný loupežník. Nepromluvil. Brnění zbrojnošů zazvonila.

A když noc těžce uléhala na krajinu, docházeli do hradu, kde kníže byl v zoufalství nad útěkem Zorničky. Zavřeli loupežníka v temnou věž.

Hrůzou hnána, prchala Zornička.

V dálce uslyšela doznívat krok tlupy zbrojnošů, uslyšela jasný zvuk jejich brnění a srdcem uslyšela, že někdo ještě jde s nimi.

Ten někdo byl krásný loupežník, krutý hoch, láska jejího srdce. Bude souzen a utracen! Po právu utracen.

Neboť starý kníže je spravedlivý.

Usedla Zornička, v ohromném lese ztracená, na mech a hlasem zaplakala.

Večerním tichem ozval se její pláč.

Ale i lehký dupot se ozval. Stádo laní se blížilo, jelen paroháč je vedl.

Naráz se stádo zastavilo, jedna nožka každé laně zůstala nakročena.

Stádo hlavy k Zorničce otočilo a mnoho párů velkých, hnědých očí dívalo se v údivu na plačící děvče.

Šerem se blýskala zlatá korunka princezny.

A najednou jelen paroháč promluvil:

“Poznávám tě, princezno. Když jsem byl malým kolouchem a z naší říše k vám na kraj lesa zabloudil, černý hoch chystal se mne zastřelit. A tys mně tenkrát život zachránila. Smím ti něčím pomoci?”

Podivila se Zornička. Smutným hlasem pověděla paroháči celé svoje hoře.

“Chyť se mne za parohy,” povídá jelen “a vyhoupni se na mne. Donesu tě k čarodějnici, na jejímž panství žiji. V její zahradě roste čarovný květ. Ale jen nocí se rozvíjí. Máš-li jej u sebe, promění tebe i kohokoliv jiného, več si budeš přát. A dotkneš-li se jím srdce mrtvého – ožije. Pomni ale – čarodějnice je zlá a hlídá svůj čarovný květ.”

Sklonil jelen kolena, sehnul hlavu, Zornička se chytila jeho parohů a lehká, jak mořská pěna, vyšvihla se na jeho hřbet.

Vzpřímilo se zvíře, pyšně narovnalo korunovanou hlavu. Nakročené nožky laní vykročily a průvod se lehkým klusem hnul. Cupital teplou lesní tmou. Za drahnou dobu bylo cítit, že vešli v říši čarodějnice.

Les zahovořil všemi svými hlasy i tichem, že stydla krev v žilách.

Velicí ježkové šustivě probíhali pod kopýtky laní a pištění jejich mísilo se s chrochtáním divokých kanců.

Neviditelní ptáci ze sna se budili. Třepali obrovskými křídly a těžce jak kámen padali do praskajících větviček podrostu. U země svítily zelené lucerny vlčích očí a žlutá světla očí výrů a sýčků zářila ve větvích. Houkání jejich i vytí vlků odráželo se od skal a strání.

Hluboko v propasti bystřina ječela.

A když v dálce utichla, ozval se zvuk padající kapky v skalní jeskyni. Kap, kap, kap, v tichu kap, kap, kap.

A pak už jen ticho viselo v pusté lesní mýtině a v zsinalém svitu blýskavice uviděla Zornička divoký tanec bílých lasic na mýtině mezi nahými, ze země trčícími pahýly pařezů.

Tiskla se Zornička k tvrdému hřbetu jelena a jen víra, že krásného loupežníka zachrání, ji sílila.

Tiše klusalo stádo po hladké stráni do hluboké tmy údolí a zastavilo před branou obydlí zlé čarodějnice.

Před branou hlídal chundelatý, ohromný pes. Zdál se strašným.

“Dobrý večer, Sináfi,” řeklo korunované zvíře.

“Dobrý večer, paroháči, koho nám neseš?”

“Hle, tady to nebohé dítě zbloudilo, a rádo by někde přespalo; pusť je k vám.”

“Dobrý večer, Sináfi,”

hlesla Zornička.

“Dobrý večer, krásná panno, vejdi dál.”

A Sináfi tlapkou do brány strčil a brána se otevřela.

Sklonil paroháč kolena. Zornička se opřela a jak mořská pěna lehká, seskočila dolů.

Poděkovala jelenu, stádo laní vlhkýma očima se zadívalo na krásnou smrtelnici a klusem zmizelo v údolí.

Když vstoupila Zornička do zahrady, jako by odvaru z makovic se napila. Záclona černých brv padla jí na líčka, údy tuhly, hlava se naklonila, a princezna sklesla do trávy a usnula.

Slunce stálo už vysoko a lilo skoro kolmo proudy světla na zem.

Princezna se probudila. Pomalu se zdvihalo třepení černých brv a sivé oči uviděly nejdříve jas.

Pak zabělaly se, jak dva mramorové sloupy silné, krásné nohy.

Pohled princeznin stoupal výš a uviděl mladou, vysokou ženu – čarodějnici.

Jak bohyně stála, velké, krásné ruce jí podle plných boků visely, a bílé tělo svítilo krátkou řízou.

“Vstaň,” řekla čarodějnice, “Sináfi mně o tobě pověděl. Chceš-li zůstat v mé říši – zůstaň. Ženská noha nikdy nepřekročila práh mého zámku – ale ty se mi líbíš. Česat bys mne mohla.”

Povstala útlounká Zornička a jak ztracená si připadala vedle bujné čarodějnice.

Do tváře jí pohleděla. Celá tvář byla temně růžová, pihami posetá!

Hrubá ústa v úsměv byla nastrojena, ale v drobných, do červena černých očích zloba seděla.

A na hlavě jak by čarodějnice čisté zlato měla. Tak svítily její vlasy, kolem celé hlavy těžce otočené.

Poplašeně se rozhlédla Zornička.

“Pojď,” povídá čarodějnice, “provedu tě.”

Zahrada byla učiněný ráj a prostřed stál zámeček z ametystů vyřezaný.

Zahradou tekl horský potok, přes zlatá zrnka písku křišťálové vlnky skákaly a jak blesky projížděly vodou ryby, jakoby rudými granáty vykládané.

Hejna motýlů, žlutých, bílých, pavích ok, admirálů, motýlků modrých a oranžových, a s křídly perleťovými nad květy všech barev poletovala, sosáčky do květů nořila, křídla rozvírala, zavírala, rozvírala, zavírala, až oči přecházely a sladká mdloba na člověka šla.

Povídá krasavice čarodějnice:

“Všude smíš vstoupit, jen k prostřednímu záhonu nepřistupuj a žádných květin netrhej! Nebo smrtí zahyneš! Ovoce sněz kolik chceš a po poledni přijď, před palácem mne najdeš a učešeš mne.”

Odešla čarodějnice a princezna jak v omámení na všecku tu krásu hleděla.

V tom olízl jí ruku psí jazyk a Sináfi stál před ní.

“Dobré jitro, Sináfi!”

“Dobré jitro, krásná panno!”

A Sináfi pohleděl na Zorničku modrýma, lidskýma očima.

Ulekla se Zornička a Sináfi povídá:

“Dávej dobře pozor a kolem hleď. V prostředním kole roste čarovný květ. Život vrací a člověka promění v to, nač si pomyslí. Ale jen nocí se rozvíjí a kouzla jej hlídají. A nyní mne následuj.”

Šla princezna udivená za Sináfim.

Zuřivý štěkot se ozýval za zámkem a v ohrazeném místě pobíhala smečka divokých psů.

Přestali psi štěkat a dvacet párů lidských očí žalobně se zahledělo na princeznu.

“A teď pojď ještě dál,” povídá Sináfi.

Obešli tiše zámek. Pod zelenou kdoulí v husté trávě pololežela čarodějnice a v klíně jí odpočívala kudrnatá hlava mysliveckého mládence. Jak omámen byl mladý hoch. Krásnými prsty čarodějnice kučery mu probírala.

“Dnes,” šeptal Sináfi, “dnes mládenec u čarodějnice v zámku spát bude. Zabloudil na honu, vlákala jej sem. A až se ho nabaží, bude o jednoho psa ve smečce víc. To budu já. A zámek a zahradu bude hlídat nový pes. A to bude tenhle myslivecký mládenec. Dnes anebo nikdy je čas. Zachraň sebe i nás, krásná panno. Vstaň o půlnoci a v zahradě mne očekávej.”

Tiše odběhl Sináfi a Zornička s hrůzou čekala, co bude dál, a na krásného loupežníka vzpomínala.

Ani hladu neměla a když bylo po poledni, stála před zámkem. Čarodějnice už čekala a vedla Zorničku po ametystových schodech dovnitř.

Všecky zámky v pohádkách jsou kouzelně krásné, a tedy jej už ani popisovat nemusím.

Vystoupila čarodějnice s princeznou na otevřenou terasu, podala jí hřeben ze slonové kosti, usedla na drahé polštáře a Zornička ji česat začala.

Vlasy jak proud tekutého kovu čarodějnici po zádech plynuly.

Když se princezna naklonila, aby poprvé hřebenem do vlasů zabrala, uviděla, že u kořínků jsou temné.

Když je do rukou vzala, ucítila, že jak žíně jsou hrubé a bolest jí celým tělem projela. Šťávami jedovatými je čarodějnice napouštěla, aby zlaté byly.

Polomrtvá dočesala Zornička čarodějnici, poslední silou otočila těžký proud zlata kolem hlavy krasavice.

“Jdi si po svém,” povídá čarodějnice, “sem nechoď až ráno k česání. Spát můžeš v zahradě, je teplá noc – já nemám ráda ženské vůně ve svém zámku.”

Vypotácela se Zornička na vzduch. Viděla, že dlouho česala. Horký den měnil se už ve vlahou noc.

Zorničce hlava klesala, údy tuhly, oči se zavíraly. V posledním vzepětí nalámala princezna šípkových prutů, stočila je a lehla si na ně.

Jak začala usínat, šípkové trny v skráně ji bodaly. Blížila se půlnoc. Vyplul z mraků plný měsíc.

Zavyl Sináfi. Zavyla smečka psů zahradou pobíhajících.

Vstala princezna, opatrně se plížila kolem zámku. Vidí ametystovou stěnou, jak myslivecký mládenec čarodějnici v objetí drží a jak oba na drahých polštářích tvrdě spí.

Plíží se princezna dál. Měsíční světlo příšerně na všem leží.

Křížem krážem mihotají se netopýři v křivolakém letu a špičkami křídel dotýkají se hlavy Zorničky.

Sináfi sedí u prostředního záhonu, tlamu k měsíci pozdviženou a vyje.

Tiše přiblížila se Zornička k záhonu, se srdcem strachem jak jáhla maličkým. Nevěří očím.

Ve dne svítil záhon karmínovou červení – a teď jsou květy chladně fialové, zsinalé, jak rty mrtvých.

Princezně hučí v uších, napíná zrak, hledá zázračný květ. Který je ten pravý? Zornička natáhla ruku.

A jak jí pohnula, hejno smrtihlavů nočních můr se vzneslo a zavířilo vzduchem.

A v téže chvíli ozval se temný zvuk, jako když něco pukne a mezi zsinalými květy objevil se polorozvitý, bílý, čarovný květ.

“Teď – trhej,” zaúpěl Sináfi.

Ale roj ohromných smrtihlavů zhoustnul, křídly bil do čela a očí princezniných. Pérová tykadla smrtihlavů ji lechtala, drsné jejich nožky ji po lících škrábaly, ve vlasy se jí zaplétaly, jak na ni smrtihlavové doráželi.

Zorničce ruka bezvládně klesala.

Přiskočil Sináfi, tlamu otevřel.

Chňap, chňap, cvak, cvak.

Ale smrtihlavů neubývalo, hejno jejich se rojilo, houstlo, uzavíralo čarovný květ a princeznu už skoro vidět nebylo.

Chňap, chňap, cvak, cvak – a “na pomoc, přátelé”, zavolal Sináfi.

A teď to začalo.

Chňap, cvak, chňap, chňap, cvak, cvak.

Cvak, chňap, chňap, chňap, cvak, cvak.

Deset psů se přihnalo, kruhem záhon obsadilo a tlamy jejich pracovaly, málokdy naprázdno.

Řídnul roj smrtihlavů, jeden za druhým pochňapán, rozkousán – a nad zsinalými květy vznášel se čarovný květ v plné kráse.

Ulomila princezna křehký stvol, pevně přitiskla čarovný květ k srdci.

Ale čarodějnice větřila. Psí vytí slyšela, chňap a cvak. Ze spaní se probrala, líné údy z objetí myslivce protáhla, jak had se vymrštila a rovnou k záhonu, kde rostl čarovný květ. Myslivec za ní.

Ale bylo už pozdě.

Bleskurychle pohnula princezna květem, na Sináfiho a smečku psů pohleděla a zašeptala:

“Buďte tím, čím dříve jste bývali.”

A jedenáct myslivců, jak jedle urostlých, obstoupilo Zorničku. A dvanáctý, který s hrůzou uviděl, co by jej bylo čekalo, se k nim přidal.

Pohnula podruhé Zornička květem a promluvila:

“Staniž se tvrdým kamenem, ukrutná ženo.”

Zkřivila se ve zlobě ústa čarodějky, krásné její údy naposled se k obraně pohnuly – ale okamžikem v kámen ztuhly.

Tvář měsíce se vyhladila a zasmála, světlo jeho se lilo na změněný kraj. Zmizel ametystový zámek, spanilé údolí k lesu se táhlo. Jen potok se zlatým pískem a křišťálovými vlnkami zůstal. A ryby, jakoby granáty vykládané, spaly pod jeho břehy. Potřetí pohnula Zornička květem a zajásala:

“Ať jsem bílou holubicí. Letím k svému milému.”

Vzletěla holubice do světelných vln měsíčného světla, a bílý květ v zobáčku se jí kýval.

Zavýsklo dvanáct mladých hrdel Zorničce na pozdrav, dvanáct zelených klobouků do vzduchu vyletělo.

Němě stál tvrdý hrad. V kulaté věži loupežník Lubor zavřen, na čele mrak, rty semknuté, v očích vzdor a srdce pusté.

Kníže zoufale hradem pobíhal, Zorničku volal.

Nocí se rozešli zbrojnoši a hradní lid, aby milovanou princeznu našli.

Noc i den hledali – ale nenašli.

A ten den Lubora soudili a odsoudili. Na druhý den ráno měl býti Lubor popraven, aby kraj zbaven byl krutého loupežníka. Vprostřed nádvoří javor se zelenal, a ke kmeni jeho Lubor byl uvázán.

Šípem měl býti usmrcen.

V poslední chvíli městem se roznesla zpráva, že loupežník chycen a že dnes ráno bude popraven.

Donesla se i do domu kupcova.

Divné tušení pojalo zmučené rodiče a kupec s kupcovou na hrad se vydali. Krutá byla ta cesta.

Klopýtali, úzkost a nejistota je svírala.

A když se protlačili v nádvoří hučícím davem, povel byl dán, nejlepší střelec postoupil vpřed a šíp namířený v srdce Luborovo zasvištěl vzduchem.

Zaryl se přímo v jeho srdce.

Loupežník naklonil krásnou hlavu a umřel.

Poznala kupcová svého syna, bez hlesu ruce rozpřáhla a jak podťata klesla na prsa kupcova.

Zasvítila ptačí křídla modrým vzduchem, bílá holubice se snesla, květ v zobáčku se jí houpal.

“Ať jsem zas Zorničkou,” k sobě si holubice pošeptala.

A na nádvoří mezi lidem stála princezna Zornička, a překrásný bílý květ chvěl se jí v ruce.

Kníže z okna se díval. Jak vklíněn do země stál a viděl, jak Zornička květ políbila a tichými kroky k mrtvému tělu Luborovu se blíží. Vytrhla šíp z jeho srdce, na ránu bílý květ přiložila.

Dech života proběhl tělem Lubora. Oči jeho se otevřely, silné svaly se napjaly a pouta přetrhaly.

Vzala princezna Lubora za ruku, obejmula jej, a jak srdce její zatlouklo na srdci jeho, podivná změna s Luborem i Zorničkou se stala.

Tíže zbavené srdce Zorničky vesele zaťukalo, líce její červení se zbarvila, smutek z očí uprchl a odvaha jí vešla v srdce.

A prázdné srdce Luborovo láskou a soucitem se naplnilo, teplo jeho duší se rozlilo. Semknuté rty se otevřely a v teplém úsměvu zazářily bílé zuby na princeznu.

Pohled očí změkl, a láskou obejmul celičký svět.

Probrala se kupcová z mdlob.

Pod javorem její krásný syn stojí, v náručí spanilé stvoření se zlatou korunkou na hlavě drží.

Kupec i kupcová k synu běží.

Kníže vše vidí. Dvořané kolem stojící kupce i kupcovou poznali.

A teď je velký shon a sláva na dvoře, že nikdo neví co dřív.

Kníže úprkem běží, dvořané běží, z úžasu vzpamatovavší se lid jásá.

V slavném průvodu kráčí Lubor se Zorničkou ke hradu. Kráčí šťastný kupec s kupcovou, kníže, dvořané, lid i zbrojnoši.

A pak byla svatba. Tak veselá a slavná, že takové nikdo nepamatuje.

Pro stařenky do chalupy v jestřábníku zarostlé zlaté spřežení poslali.

A tancoval kníže s kupcovou a kupec s dvorními dámami. Provedl kníže i sudičky. Velmi se udýchal, stařenky těžko se otáčely.

Té noci po svatbě oči Zorničky ztemněly a zářily jako hvězdnatá noc.

Svorně bila dvě srdce stejnou láskou i soucitem naplněná ke všemu žijícímu.

K lidstvu, zvířatům i přírodě.

A nikde na světě nebyli lidé tak šťastni, jak v knížectví, které Lubor se Zorničkou spravoval.

Čarovný květ, život vracející, zmizel, neznámo kam. Ale co na tom, vždyť bez smrti nebylo by života.