František Kubka (1894-1969) byl významný český novinář, spisovatel a překladatel. Proslul svými historickými díly “Karlštejnské vigilie”, “Palečkův úsměv a pláč” a románovým cyklem “Veliké století” o české společnosti od poloviny 19.století do konce 2. světové války. Ve své vzpomínkové knize “Setkání s knihami” z roku 1963 věnoval kapitolu i Jiráskovu dílu. I když je vzpomínka paradoxně ovlivněna jak tehdejším, již ustupujícím ideologickým pohledem na Jiráskovo dílo, tak nastupujícím (a dodnes mnohdy přetrvávajícím) jednostranným, zjednodušujícím hodnocením Jiráskova díla (zvláště se vyznačujícím nepochopením Jiráskového osobitého uchopení psychologie postav, která není přímočará, ale skrytá v samotném textu), obsahuje cenné autorovo osobní vyznání a postřehy.
JIRÁSEK A JEHO F.L.VĚK (1963)
I.
Sotva jsem přestal slabikovat, už jsem četl Aloise Jiráska.
V “Malém čtenáři” jsem vždycky nejdřív hledal, není-li v novém čísle něco od Jiráska. Nezapomenu, jak mne zaujala povídka o zločinech a potrestání loupeživého rytíře ze Žampachu. První mi vyprávěl hrdinskou pohádku o husitech. Protože jsem dětství prožil v Táboře, splynulo mi jeho vyprávění s představou Kotnovské věže, Příběnic a Kozího hrádku. Záhy jsem poznal Chodsko a díval se na ně očima “Psohlavců”.
Jirásek mne hned po “Obrázkových dějinách národa českého” učil české historii.
Františka Palackého jsem až do dneška nepročetl nikdy celého. Ale dílo Jiráskovo jsem zhltal od desky k desce. Jeho “Staré pověsti české” jsem znal skoro nazpaměť. A myslil-li jsem na dokonalou českou prózu, byl to mocný jejich jazyk, který mi byl vrcholem vypravěčství. Chtěl jsem se, když jsem ještě vůbec neuměl souvisle psát, stát jednou Jiráskem…
Okouzlení Jiráskem trvalo dlouho.
V Svatopluku Čechovi jsem viděl zveršovaného Jiráska. Jiráskovy archaismy uvázly v mé jazykové paměti a necítil jsem nikdy důvod, abych je v sobě zcela vymýtil, protože jsou lidové. Spojovaly mne s minulostí mateřštiny. V Jiráskovi jsem se naučil chápat demokratické hrdinství. I Sienkiewicz maloval bitvy. Ale byly to souboje pánů s pány. Jiráskovy bitvy byly těžká “práce polem”, šedivá a klopotná. Nikoli pouze mečem, nýbrž i selským cepem zápasil prostý český člověk o své bytí. Jirásek nás neučil touze po slávě, nýbrž tvrdé obraně domácí hroudy, spíš – řečeno později proslaveným výrazem – partyzánství nežli vojáctví. I jeho Jan Lucemburský byl takový královský partyzán. Dojmu z Jiráskovy povídky o bitvě u Kresčaku jsem se až po letech zbavil ve své novele “Neznámá” z “Karlštejnských vigilií”.
II.
Střední škola mi vyložila význam Jiráskův jako historického romanopisce. Poučila mě, že je jiným historickým spisovatelem, nežli byl Walter Scott nebo Alexander Dumas či Victor Hugo. Byl i vědcem a vycházel z pramenů. Prostudoval ovzduší popisované doby až do posledních podrobností. Byl silný právě v podrobnostech, v realismu. Kde si romantikové směle vymýšleli, tam se Jirásek pracně probíral archivními dokumenty. Kde romantikové brali ze vzduchu krajiny svých dějů a lidské tváře svých hrdinů, tam Jirásek studoval vzhled měst, hradů a bojišť na místech a v terénu a chodil po obrazárnách, aby poznal podoby svých reků. Hlavní mu bylo, aby všechno, co napsal, bylo poctivé a pravdivé.
Brzy jsem cítil, že Jirásek je velký básník i člověk.
Neprávem mu vytýkali neznalost lidských charakterů. Neporozuměl prý ženám. Jistě, Jirásek neuměl popsat vampýry. Ale zato ženy zdravé, čestné, milující a obětavé, milenky, manželky a matky pravých mužů. Kritika mu předhazovala psychologickou neumělost. Ale Jirásek nikdy nechtěl být ani Flaubertem, ani Stendhalem nebo Tolstým. Jeho filosofie dějin netíhla k složité analýze, nýbrž k jednoduché syntezi. Proto byli jeho hrdinové prostí jako kresby Alšovy. Ale přece byl účin jeho drobnokresby mohutný. Z množství jedinců se utvářel kolektiv. Ačkoli nechtěl psát studie o psychologii masy, vystihoval psychologickou tvář společenských tříd. Kde byl v těch časech spisovatel, který by si byl všímal hospodářské základny společnosti jako Jirásek v husitských románech nebo v kronice “U nás”? Kdo mluvil tak zasvěceně a vroucně o práci a dělném lidu?
Jirásek kotvil svými kořeny v silné době revolučního března. Kdo mohl po něm žádat porozumění pro neurastenii dekadence, kdo mu směl vnucovat politickou problematičnost z konce století?
III.
K Jiráskovi se všechen český lid jednoznačně vracel dvakrát. Za konspirujícího a válečného odboje proti Habsburkům za první světové války a za boje o lidový československý stát a řád za druhé světové války a hned po ní.
Nevím, má-li jiný národ spisovatele tak těsně spjatého s osudy národa, žil-li ještě někde jiný básník, s nímž se ve svých těžkých chvílích tak upřímně přicházel celý jeho národ radit.
IV.
Třikrát jsem četl rozsáhlého “F.L.Věka”. Pro hrdinskou idyličnost, která proniká každou řádkou tohoto cyklu, pro lidsky kladné postavy od kupce F.L.Věka po Mozarta a Suvorova, pro ovzduší Francouzské revoluce, které jeho hrdinové vdechovali, pro Dobrušku a hlavně pro Prahu. Je to Praha drobnokresebná a zároveň viděná ze zvětšující perspektivy…
V jídelně na zámku Dobříši visí na třech stěnách soubor kolorovaných litografií, kreslených podle přírody Filipem a Františkem Hegerem, staviteli v Praze, a zhotovených C.Pluthem “pro Její Excelenci Paní Barboru, hraběnku ze Siskowicz, vdovu po generálu kavalerie, rozenou hraběnku de Harrukern”.
V.V.Štech mi řekl, že tyto architektonicky do monumentality zkreslené miniatury měl před sebou Alois Jirásek, když popisoval ulice Prahy a její snivce i pracující lid v “F.L.Věkovi”, prvním našem románu-řece.
Nemohu nikdy z těch obrázků spustit oči. Je v nich – jako v “F.L.Věkovi” – naše česká pravda o Praze.
(z knihy “Setkání s knihami za mladých časů”)
