Jirásek a Winter o svém prvním setkání

V umělecké sféře je opravdové přátelství vzácná věc. Není zdaleka lehké udržet přátelství někoho, kdo je úspěšnější a slavnější. Není ani lehké udržet přátelství někoho, kdo se o slávu snaží, ale nedaří se mu. Závist se těžko překonává. A přece se taková nádherná a hluboká přátelství objevují.

Jedním z nich bylo i celoživotní přátelství Aloise Jiráska s de facto svým konkurentem na poli historické beletrie, Zikmundem Wintrem (1846-1912).

Oba dva své první setkání popsali ve svých pamětech. Rozhodně je zajímavé porovnat, jak oba po tolika letech, každý ze svého pohledu, popisují tutéž událost – co v jejich vzpomínkách utkvělo, co je na tom druhém při prvním setkání zaujalo.

→ Tak nejprve, jak líčí událost Zikmund Winter:

ZE STUDENTSKÝCH VZPOMÍNEK (1908)

Týž čas já dostal se do výboru Akademického spolku čtenářského, v němž mne brzo vyvolili jednatelem. Spolek byl tehdáž velikou koncentrací všeho studenstva a měl u veřejnosti větší, mocnější vliv nežli nesjednocené dnešní spolky studentské. Členů činných měl Akademický spolek 1325, což na onu dobu počet znamenitý; nadto náleželo k spolku některé sto přispívajících členů. Ve zprávě jednatelské, kterou jsem sepsal a ve valné hromadě 30.listopadu r.1872 přednesl, dím, že Spolek akademický jest mohutná obec, jejíž bolavou stránkou byla knihovna neurovnaná; líčím jménem výboru, cože již zreformovali jsme v ohromné té knihovně, aby se stala chloubou naší a upraveným zdrojem studentského života; vzdávám díky těm kolegům, kteří obtížnou revisi knihovny provedli, katalogy sestavili (čtu mezi pracovníky jméno Albína Bráfa, Frant.Weniga, který založil nový odbor hudební v knihovně); děkuji za tisíc zlatých, které spolku vydělal plesový výbor (čtu mezi jmény výborů tanečních i Feistmantla, medika, pozdějšího geologa); nakonec vychvaluji studentské představení, v Novoměstském divadle provozované 8.července. Děkuji divadelnímu výboru, v němž zasedal mimo jiné též Jirásek, který již měl prvotiny svých prací za sebou.

O tom představení mám některé osobní vzpomínky.

Hráli jsme Mikovcovu Záhubu rodu Přemyslovského. Herec Kolár byl naším režisérem. Mně přidělena úloha Dalemila, jenž mluví málo, ale zpívá při harfě krásnou píseň Hanslíkovu: “Ha, ty naše slunce, Vyšehrade.”

O hlavní úlohu (král Václav III.) konkuroval Adámek, později autor Salomeny, a právník Jan Podlipný, můj spolužák z gymnasia. V porotě, která měla rozsouditi, byl Kolár a se mnou asi dva studenti z výboru. Adámek vážně, sebevědomě vystoupil a deklamoval překrásně, krásněji, dojemněji nežli přítel Jan Podlipný. Ale přítel Jan měl víc ohně a byl nad Adámka urostlejší. Všaktě Podlipný, starý Sokol, zachoval si pěknou postavu podnes, kdežto tehdejší Dalemil a většina tehdejší generace jest již k zemi hodně nahnuta nebo dokonce již leží pod ní.

Porota dlouho nevěděla rozhodnouti; naposled necháno vše na Kolárovi, a ten vyvolil Podlipného za krále Václava. Neruda potom v kritice psal o Podlipném, že “vynikal vřelým citem, zcela korektní deklamací, živou, nenucenou hrou a elegantní tournurou.”

V předních úlohách vynikli mimo jiné Anýž, nynější poslanec a redaktor, Roštlapil, tuším syn herce Lapila.

Náš dramatik a romanopisec Jirásek, Čech od kosti a vždy uvědomělý a nad jiné horlivější, hrál tehda Němce a musil mluvit po německu.

Mně samotnému se přihodilo toto. Jednoho dne na počátku divadelních příprav vešel do výborovny Akademického spolku bývalý operní člen Národního divadla Schwarz. Nabídl se, ba žádal, aby ho studenti nechali zpívat Dalemila. Schwarz byl muž ne starý, ne mladý. Od českého divadla nucen byl odejíti pro spory s pěvcem Lvem, který mu dle pověsti přebíral úlohy. Schwarz byl zpěvák dobrý, ale Lev lepší; to bylo nesporno. Přišel-li tedy bývalý zpěvák Národního divadla s prosbou, aby ho studenti nechali zpívat, mohlo v tom citelné srdce tušiti touhu umělcovu po delším čase zase jednou zazpívati si na témž divadle, z kterého nucen odejíti. To byla touha dojemná.

Studenti však odpověděli ubohému pěvci, že usneseno, aby všecko všudy, kromě úloh ženských, provedeno bylo studenty, tudíž úlohu Dalemilovu že má student. A já stal u toho a mlčel!

Do dneška je mi toho líto, že jsem mlčel, že jsem se úlohy nezřekl. Do dneška nerad vzpomínám na to, kterak smutně pěvec odcházel. Poněkud mne utěšuje jenom omluva, kdybychom byli pustili vypuzeného zpěváka na jeviště, byli bychom si tuze rozhněvali správu divadla, u níž jsme byli vlastně hosty. A správy divadelní bývají mstivé.

Když jsem potlačil lítost nad pěvcem, přepadl mne jakoby za trest strach z úlohy. Já nebyl školený zpěvák, ba já neznal ani poctivě not; byl jsem jen smělý ochotník s dobrým sluchem a hlasem. Ustrašeného vedl mne přítel Maýr k svému otci, aby do mne píseň Dalemilovu nějak kloudně vpravil.

Otec Maýr, imposantní postava, rázný muž do posledního nervu muzikální a pěvec výborný s minulostí hrdinného tenora, byl tehdáž vyhlédnut k tomu, aby v českém divadle od základů utvořil operu po stránce výkonné.

K tomu muži tedy jsem se dostal se svou písničkou. Beze všech okolků sedl k pianu a začal. Po prvním taktě naráz přestal a pravil velitelsky:

“Neukousněte si ucho!”

Já totiž měl zlozvyk, že jsem pro domnělé zesílení tónu křivil ústa. Porozuměl jsem ihned výzvě, abych si neukousl ucho. I vrátil jsem ústa do přirozené posice a začali jsme znova.

Po třetím taktě – ráz – a zase konec. Maýr spustil:

“Člověče, co to mluvíte? Vytištěno je “slunce”, a vy zpíváte “slance”!”

Tedy zase znova jsme začali a začínali i přestávali ještě mnohokráte, až naposled byla píseň i Dalemil dostatečně vypulérován.

Do divadla na představení jsem kráčel dosti udatně. Ale v divadle, v šatně, která při mém příchodě rojila se jako mraveniště studenty, řezníky, sladovníky a jinými ochotníky, na mne nový těžký úraz duševní dopadl. Starý “kvadroba” ukázal mi Dalemilův kostým, jenž pro mne byl schystán. Já prohlížím kostým a shledám na první mžik oka, že v ošumělém, černém trikotě je právě na lýtku díra, veliká jako dlaň. Nejprv mne popadla zlost, že mně, výborovi, osmělí se divadlo nabídnouti kalhoty s děrou. Zlostí křičel jsem. Divadelní krejčí mi vyložil, že na tento stůl, sem, položil pro mne trikot pěkný, zánovní, ale ti páni studenti že všecko přeházeli a vybírali si věci nejlepší.

Teď svezla se moje zlost na studenty, urazila mne ta smělost, že mně, sólistovi, opováží se ukrásti dobré kalhoty ten mizerný “lid”. Toť se ví, když se “lid” kolem mne shromážděný dověděl, oč běží, že měl srdečnou radost. A já, Dalemil, s rozbitým trikotem v rukou, poskytoval jim obrázek asi zoufale směšný.

Když konečně dáno znamení, aby byli všickni páni hotovi, musil jsem vlézti do ošumělého trikotu s děrou na lýtku.

A když jsem vystoupil na scénu, byl jsem rozčilen, ne prvním svým vystoupením na velikém divadle a před obecenstvem, ohromné divadlo až do posledních koutů vyplňujícím, ne “trémou” z písničky, na kterou čekal za kulisou pan Jiránek s harfou, nýbrž já byl rozčilen stálým vědomím, že mám v černém trikotě bílou díru na lýtku. A do toho mi ještě vpískla vysokým sopránem drzá lokomotiva, uhánějící na dráze podél Novoměstského divadla.

To táhlé písknutí také nebudilo příslušnou náladu ve mně, když jsem pěl: “Kéž jsem já slavíček v zeleném luze.”

Proto také odzpíval jsem píseň ne tak, jak jsem si přál. Nicméně Neruda v kritice napsal:

“Píseň Dalemilovu krásným hlasem svým dojemně zpíval pan Winter. Také jemu dostalo se pochvaly zasloužené.”

Že jsem si kritiku tu z novin vystřihl a tady teď vytiskl, toť by mohlo svědčiti o ješitnosti, zachované až přes šedesátý rok věku mého.

(z “Pamětí ze života dvou přátel”)

→ A nyní, jak tu samou událost líčí Alois Jirásek:

Z MÝCH PAMĚTÍ II. (1911-12)

Akademický čtenářský spolek, sídlící tenkráte na Ferdinandově třídě v prvním patře nynější Choděrovy plzeňské pivnice, uspořádal za mých akademických let dvě studentská představení. Ve spolku zřízena divadelní komise, jež měla za předsedu technika Jos.Anýže, nynějšího redaktora Národních listů; byl jsem jejím členem, tuším, že při obou představeních.

Pamatuju se, že se zesnulým doktorem Heroldem, tenkráte právníkem, jsem konal v té funkci nějakou pochůzku a že jsem šel s deputací ke generálnímu velitelství nebo k správě arsenálu požádat, aby nám k akademickému představení zapůjčili starou zbraň.

První představení bylo r.1872 dne 8.června (Jirásek se o měsíc spletl, premiéra byla v pondělí 8.července 1972, jak dosvědčuje dobový tisk).

Hráli jsme Mikovcovu “Záhubu rodu Přemyslovského”. Toto představení i pak druhé řídil a vedl Kolár mladší. Ti ze členů akademického spolku, kteří se chtěli herecky zúčastnit, podrobili se před ním zkoušce. Při tomto hereckém “odvodu” musil každý “snaženec” přednésti nějaké místo z úlohy, o kterou se ucházel. Kolár rozhodoval; buď kandidáta přijal, nebo zamítl, nebo mu svěřil jinou úlohu.

Při “Záhubě” v zápase o první úlohu, krále Václava III., zvítězil právník Jan Podlipný, nynější předseda Národní rady. Hrál vřele, ohnivě; jen v milostné scéně se ten oheň jeho (za zkoušky) přitlumil ostýchavostí vůči představitelce Jarmily, paní Sklenářové-Malé. Než upozornění vzácné umělkyně, že musí blíže přisednout, přitulit se, dodalo mladému králi žádoucí odvahy, které pak už nepozbyl.

A já a přemnozí jiní pozorovali jsme krásnou Jarmilu, každé její gesto, hnutí, každý její pohled a dychtivě jsme naslouchali jejímu líbeznému hlasu altového timbru. Vážil jsem si toho, že mohu zblízka hledět na znamenitou umělkyni, jejímž jsem byl jako celé legie studentů nadšeným ctitelem, tak jako mezi mladými malíři přítel Liška.

Violu Těšínskou hrála výborná Ebba-Brahe v Bozděchově “Baronu Goertzi”, slečna Horská, později provdaná Dostalová, matka naší dramatické umělkyně Leopoldy Dostalové. Otce Jarmilina Přecha z Koldic měl právník Rožánek a vrahem posledního Přemyslovce, Konrádem z Pottenštejna, byl technik Jos.Anýž.

Já hrál jeho pomahače, německého poběhlíka Waltra; mluvil jsem pořád německy, jak v mé úloze psáno.

O této “Záhubě” uviděl jsem poprvé přítele Zikmunda Wintra, s kterým jsem se tenkráte neznal a také ještě neseznámil. Hrál pěvce Dalimila. Jak se herecky tužil, už nevím, dobře si však pamatuju, že brnkaje na provázky nějakého “varyta” či harfičky, jak to na divadle dělají, pěkně zpíval. Měl plný, zvučný baryton. A on sám si dnes připomíná, že mu tenkráte dali nějaké ničemné triko na lýtku natržené.