Rok 1878 byl v životě Aloise Jiráska zásadní – v Litomyšli se totiž na bále seznámil s Marií Podhajskou, svou pozdější manželkou, se kterou spokojeně žil až do její smrti v roce 1927. Z tohoto osudového roku se v Jiráskově pozůstalosti dochovalo několik neznámých zamilovaných básní, které sice nemají žádný název, zato jsou evidentně inspirovány hlubokým citem lásky, který v mladém Aloisi Jiráskovi probudila drobná dívka s dobrým srdcem. Milovaná Mařenka se zároveň pro Jiráska stala předobrazem ideálních žen, po kterých touží a za které bojují mnozí hrdinové jeho děl. Hrdinovo štěstí by bez získání milované a ve všech směrech báječné ženy nikdy nebylo podle Aloise Jiráska opravdovým štěstím. Naplněná láska a plnohodnotný vztah dávají podle Jiráska každému životu ten pravý smysl a opodstatnění. Jednalo se o jeho hluboké přesvědčení, které bylo prodchnuto vlastním silným a celoživotním prožitkem.
V tom mraku pochyb a dum šeru
mé lásky žhoucí slunce znej
a odpusť! Trpím muku steru
kdy rozpoutá se stínů rej
a kalí štěstí mého ráno.
*
To nermutiž o drahé dítě
Tvůj poklid, pevnou důvěru,
a lásky naší na úsvitě
již nelekej se večeru!
Nám bude požehnáno! –
(Po “Majales” dne 2.5.1878)
***
Mé líce chmurné bylo, nevlídné,
a mysl jak by kryla mračna tmavá –
Tys plakala! A jako jiskra žhavá
Tvá slza padla v nitro neklidné.
*
Byť pálila! Já žehnám slze té,
vždyť byla září, co mhlu šedou plaší,
vždyť byla rosou kvítku – lásce naší,
jež omládne a bujně pokvete! –
(16.6.1878)
***
O pláče nech a teskné dumy,
a vrať se Tobě duše klid!
Ten mrak, co halí hvězdu naši,
ten nepohasí její svit.
*
Chlad, z našeho jenž nevál srdce,
ten nesžehne nám lásky květ,
jenž v duši věrné pučí, kvete,
ať kolem mrak, ať chlad i led.
(28.1.)
***
Stín vrhl soumrak do komory,
den pohas´, ve tmě dolina,
jen hvězda nad temenem hory
tam září samojediná.
Je klidu chvíle, černá hodinka,
kdy plane touha, vzchází vzpomínka –
*
Květ fialy na okně vůni dýchá,
a lilje bílý kalich uklání;
den hasne, večer kráčí městem z ticha,
a šerem doznívá již klekání.
Má ruka vine se kol Tvého pasu,
Tvé srdce cítím a v Tvé oko zřím:
už není šera, světla, není času –
jen co je blaho, štěstí, to už vím. –
*
Já usadil Tě na svém klínu,
a blíže, blíž Tě milá vinu
jak děcko drahé k věrným prsoum svým.
Ty usmíváš se, hladíš čelo,
teď políbení zahořelo
Tvé na rtech mi, a já se blahem chvím. —
***
Noc tichá, vlažná, májová
co snů jak květů dochová!
Jdou duší v blahém pohnutí
jak tiché větru vanutí.
V nich jas i luzné zášeří,
a vůně doušky mateří,
v nich ševele a šepotu
na sladkou duše dřímotu.
*
A všecky, všecky k Tobě jdou
a u Tvé hlavy spočinou
tu září bílém na čele,
tu polibkem v rty zardělé,
tu v ňadru růží vypučí,
a sladkou písní dozvučí
v noc tichou, vlažnou, májovou. —
