Jiráskovy vzpomínky na Bedřicha Smetanu

VZPOMÍNKA NA BEDŘICHA SMETANU (1905)

Mé vzpomínky na Smetanovu slavnost r.1880 v Litomyšli nejsou všecky stejně určity. Jasněji vystupuje mi z přítmí let zámecké divadlo večer dne 18.září dotčeného roku, osvětlené, všecko plné, ozývající se skladbami slavného rodáka, tenkráte přítomného.

Seděl v čamaře, v čele mezi svými dcerami, růžově oděnými, patrně potěšen vřelou oslavou, jejíž bouře potlesků a nadšeného volání však nesly se přes jeho geniální nebohou hlavu tiše, neslyšeny…

Jasně zůstal mně v paměti večer nazejtří o plesu na starém Karlově.

V sále šum, hudba, pestrota toalet jako když kvítím prokvétá; vedle v jídelně, v dlouhém, úzkém pokoji, kterýmž se vcházelo do sálu, seděli u stolu při prostředních dveřích Smetana a Šmilovský. Kdo ještě s nimi, už nevím, myslím však, že nebožtík děkan Ant.Šanta, milé paměti.

Do té chvíle nebylo mně popřáno setkati se o té slavnosti se Smetanou jakož také nikdy před tím. Chytil jsem vhodný okamžik. Šmilovský psal tužkou na ceduličky a podával je Smetanovi. Tak s ním hovořil, tak mu tlumočil hovory jiných. Požádal jsem ho, aby mne Smetanovi představil a řekl mu, že jsem jako student v Praze často chodil před kavárnou Slavií (starou, na Ferdinandově třídě), abych jej, Smetanu, uviděl, že jsem tam chodníkem přecházel, abych se na něj, sedícího u okna, mohl dívat a jej pozorovat.

Šmilovský to napsal, Smetana přečetl.

Pohlédl na mne, ruku podal. Nezapomenu, jak se na mne laskavě podíval, jak se mile a přece nějak trpce usmál. Nepromluvil. Ale kolikrát už promluvil a pak zas kouzelnou svou řečí, kolikrát blaživě povznesl, dojal, až se oči slzami zalily!

Na místě starého Karlova stojí dnes nová, výstavná budova nesoucí jméno Smetanovo. A dílem velikého mistra bude posvěcena. Nechať také zůstane navždycky zasvěcena duchu, jenž vane z děl Smetanových, duchu ryzího, svérázného umění…

(Obzor litomyšlský, roč.1, 1905, čísl.2)

VZPOMÍNKY NA BEDŘICHA SMETANU V PAMĚTECH (1911-12)

Já zase vzpomínal na divadlo, zvláště když toho času mělo svou sensaci, Smetanovu “Hubičku”, jejíž premiéra byla dne 7.listopadu 1876. Já, divadla lačný, dychtivě jsem se zajímal o nové dílo Smetanovo. První, co jsem z něho tu v samotě venkovské uslyšel, byla Vendulčina ukolébavka; zazpívala ji v Besedě o hudebním večírku choť kolegy Grešla.

***

Děkan Šanta ctil starou pohostinnost; každý vzácný host města Litomyšle ubytován na děkanství. Tak Smetana o slavnosti r.1880, tak paní Sklenářová Malá a dr.Brauner pokaždé, když přijel do Litomyšle.

***

Čilý spolek akademiků pořádal o prázdninách divadelní představení i hudební akademie; jeho podnětem byla v Litomyšli r.1876 provedena Smetanova “Prodaná nevěsta”, jeho podnětem oslaven Smetana ve svém rodišti roku 1880. O této slavnosti změnil “Spolek akademiků v Litomyšli” své jméno. Předseda jeho Ferd.Ruth, nyní notář v Rakovníce, s členem výboru G.Seemannem, synem starého pana kontrolora lesního, vypravil se druhého dne po slavnosti k Smetanovi a podali mu žádost, aby spolek jejich směl se nazývati jeho jménem. A slavný rodák s radostí dovolil.

***

V září t.r. 1880 měla Litomyšl dva památné dny. Hostila a uctívala dne 18. a 19. svého nejslavnějšího rodáka, Bedřicha Smetanu. Spolek Akademiků, jak už řečeno, dal podnět k té oslavě. Jeho přičiněním pořízena pamětní deska s reliéfovým poprsím Smetanovým. Měla být zasazena na jeho rodném domě, na panském pivovaře, kde Smetanův otec býval sládkem.

Než správa panství nedovolila a tak deska zasazena v průčelí radnice.

Už přípravy vzrušovaly město. Akademikové požádali Josefa Baráka, aby proslovil slavnostní řeč. Barák ochotně slíbil. Ale když se o tom doslechli v městě, tenkrát co do politického smýšlení většinou staročeském, strhl se odpor. Mladočecha, radikála nechtěli. Osoby, mající vliv na radnici, pohrozily abstinencí. A tu Barák dověděv se, co se děje, vzdal se slavnostního řečnění. Akademikové, aby mu projevili svou nezměněnou úctu a oddanost, svolali po slavnosti mimořádnou valnou hromadu, o které jej zvolili svým čestným členem.

Den před slavností přijel Smetana.

Léta jsem ho již neviděl. Čekal jsem na jeho příjezd, dlouho jsem čekal na podsíni, abych jej ihned uviděl, jakmile přibude. Dočkal jsem se. Seděl, drobný, jako by se ztrácející v kočáře, prokvetlý; jeho dvě dcery jej provázely. A ne radost sama pohnula mně nitrem, když se mistr zjevil; víc soucitu jsem cítil a lítosti nad hrozným osudem geniálního skladatele. Byl už úplně hluchý.

Za tohoto pobytu v Litomyšli hostil jej děkan Šanta. Večer uspořádán koncert v zámeckém divadle, kam také Smetana přišel. Zpěvácký spolek “Vlastimil” zazpíval pijácký sbor z druhého jednání Prodané nevěsty s průvodem orchestru. Po koncertu pak přednesl u děkanství zastaveníčko slavnému rodáku a nazejtří o vlastní slavnosti zpěv slavnostní. A zpíval, jak kronikář jeho zaznamenal, “se zápalem dříve nikdy nepocítěným.”

Při odhalení desky proslovil řeč, a to výmluvnou a vřelou, kol. Gustav Heš, tenkráte v Pardubicích působící.

Smetana byl přítomen. Nechtěl sice k tomu odhalení, poněvadž se obával, že by musil něco promluvit; teprve když jej ujistili, že nikdo toho nežádá ani nečeká, odhodlal se a účastnil se slavnosti. Byl patrně dojat. Ale všecko to uznání, všecky projevy nadšení jen viděl; zněl zpěv i hlučné volání slávy, ale on sám stál v mrtvém, strašném tichu.

Navečer toho dne byla na Karlově akademie.

Tam jsem se poprvé a naposled setkal se Smetanou.

Z tohoto večera utkvělo mně v mysli jenom to setkání. Smetana seděl v úzké, dlouhé místnosti poblíže dveří do sálu. Ze společnosti kolem Smetany pamatuji si Šmilovského, který byl s ním znám a té chvíle prostředkoval hovory s ním. Představil mne Smetanovi a napsal mu na cedulku, co jsem té chvíle řekl, že jako student v Praze jsem schválně chodíval před kavárnou Starou Slavií, kde Smetana sedával u okna, že jsem tam proto obcházel, abych jej, Smetanu, uviděl. Slavný mistr se usmál a podal mně ruku. Tuto chvíli mám v živé paměti.

Nazejtří opustil Smetana své rodné město a víc ho již nespatřil.

(Vzpomínky v II.dílu Jiráskova díla “Z mých pamětí”, psaném v letech 1911-12)

(Portrét Bedřicha Smetany od Maxe Švabinského)