Jiráskův pozoruhodný román "V cizích službách"

Mnohovrstevnatý příběh mladého Mikuláše z Mečkova, landshutské falckraběnky a jejího manžela, zrádného kancléře Rohrbeka a tisíců vojáků bojujících za dědictví landshutské je skutečně vzrušující. Jirásek je dalek falešné romantiky, jeho román je plný skutečného života. Jirásek je navíc vynikající znalec lidských duší, což se mnohdy málo doceňuje – jedinou větou totiž naznačí, vyjeví či dořekne to, co se v psychologických románech rozebírá na mnoha stránkách. A to samé platí pro momenty, které – přestože prosty jakýchkoliv účelových prostředků pro dosažení efektu či cílených na čtenářovy city – zasáhnou přímo do srdce.

Jako například tento okamžik, když je mladý Mikuláš zajat potulnými raubíři, kteří tehdy českou zemi velmi sužovali, a již se smiřuje s tím, že jim živý nevyklouzne. Tu na něj nečekaně promluví jejich hejtman Eliáš Trnka, muž tvrdý a obávaný:

“A teď jez a pij, a nic oči nevyvaluj. My jsme srovnáni, nebudu tě už nutit. Zkoušel jsem jen. Dobřes to vyvedl – jez, pij – a já ti při tom něco povím. O dědu tvém, víš, o panu Jeníkovi, jsem nejen slýchal, ale znal jsem ho, a jen řeknu tolik: dvakráte mi život zachránil. Aby mu Pánbůh nebeský odplatil věčnou slávou. Já se mu nemohl odsloužit, ba ani ne pořádně pozdrav Pánbůh říci.

Dvakráte.

Zle bylo. Jednou mne sebral na bojišti. Už tomu dobrých třicet let, tenkrát, když jsme stáli s uherským králem na Moravě. Pan Jindřich, nebožtíka krále Jiříka syn, s panem Kdulincem táhli na nás ke Třebíči. Vozy jim tvůj děd spravoval. A tam u jakéhosi potoka v šarvátce jsem padl a naši mne nechali. Byl bych tu jako pes zahynul, ale vtom jel kolem pan Jeník a slyší, že volám z bahna o pomoc. Bez rozmýšlení mne vytáhl a zajal.

Když mne pak vyměnili, zanedlouho, co ďas nechtěl, lid Jiříka krále chytil mně na štráfu, a tu jeden zběsilec chtěl, aby mne hned pověsili, že prý jsem Čech zrádný, že sloužím nepříteli. A jistě bych tu dnes neseděl, ale tu jako by Pánbůh zas pana Jeníka seslal. Namanul se tu, a zase mně pomohl. Dost mně domlouval, věru, a vypeskoval, že nepříteli sloužím, ale aby mu Pánbůh za to odměnil! Dobře měl, že se nám Uhři zle odslouží, až nás nebudou potřebovat.

Tak teď rozumíš, pane Mikuláši. Děd mně, já jeho vnuku. Jez! A nic nepiješ a jen se divíš! Jako já tenkráte, když jsem stál pod borovicí a měl oprátku na krku. Také jsem pak ani nevěřil, že jsem naživu. Pij!”

***

“A teď sedni, milý panici, ať ujedeš kus světa, než začne slunce pálit. Mnoho štěstí! Tu máš ceduličku, a kdyby tě někde jinde rajtaři zadrželi, jen jim ukaž a řekni, u kohos byl.

Nech děkování, nemluv, však mne to dost hryzlo, že jsem nebožtíku dědu se nemohl odsloužit. Nevěděl jsem, že moji hoši měli na tebe nalíčeno, nebyl bych dopustil. Však už houslistovi napráskali, hned ještě včera večer jsem to nařídil, jak jsi na tvrz odešel, a ten tvůj chlap na přivítanou také dostal, aby věděl, že se u nás jinak slouží.”

I v syrovém, mnohdy krutém světě nalezne spisovatel, jen tak jako by mimochodem, nečekanou kapku lidskosti, která čtenářem pohne!

Čím je však román “V cizích službách” opravdu výjimečný, je to, jakým způsobem se v něm zobrazuje vlastenectví.

Alois Jirásek je známý tím, že svou vlast miloval a celé své dílo věnoval svému národu. Jeho láska k vlasti je patrná ze všech jeho děl a že to nebyla láska umělá ani slepá, svědčí to, že vylíčil bez příkras i stinné stránky naší historie a povahy a nic neviděl černobíle ani nemaloval narůžovo, i když měl jako přesvědčený humanista a člověk s vyhraněným světovým názorem své preference.

Jiráskovo vlastenectví trefně vystihl jeden anonymní čtenářský komentář k jeho dílu:

“Jiráskovo vlastenectví není hloupý a netolerantní nacionalismus; Jiráskovo vlastenectví je inteligentní a mírumilovné a jde od srdce, kdy si pro svůj národ přeje to, co přeje i národům ostatním; a nad tím vším je jeho snaha o tolerantní soužití rovnoprávných národů.”

Doslova hmatatelným důkazem tohoto hodnocení je právě Jiráskův román “V cizích službách”.

Jako málokterý český román se zabývá vedle českého vlastenectví vlastenectvím německým, respektive bavorským. Jirásek s pochopením i respektem dává prostor cizímu vlastenectví a jeho oprávněným zájmům, které jsou ovšem těm českým zcela vzdálené. Češi se v boji o landshutské dědictví nechají najímat do cizích služeb pro peníze a slávu, Bavoři však bojují za svou vlast.

Na první pohled negativně vnímaná postava zrádného kancléře Rohrbeka (protože vnímaná z pozic Čechů a falckraběnky) má v sobě při pohledu z druhé strany, který Jirásek rovnocenně nabízí, rozměr zcela jiný, již ne pouze negativní.

Takto líčí Jirásek Rohrbeka, předtím než se po dlouhém rozhodování odhodlá ke zradě – nejprve při vážném rozhovoru s falckraběnkou:

“Všímám si všeho, cítím, že válka za dveřmi.”

“Což se jí tak děsíš?”

“Ano, děsím, pro vás, milostivá kněžno, i pro všecku zemi. Vím, že Jeho Milost pan falckrabě jest ohnivý, statečný, že do války se žene. Ale jaký její výsledek a zisk?! Vévoda mnichovský se nepoddá, císař se s ním spojí, a s císařem půjde všecka říše. Bude nepřátel ze všech stran.”

“Nelekáme se jich.”

“Ano, vím, Milosti, ale konec konců? Válka bude dlouho trvati, jistě tak dlouho, až velký poklad Jeho Milosti pana otce bude vyčerpán, až všecka země bude zpustošena, až bude všude hrůza a zničení. Ó, milostivá kněžno, vidím tu spoustu, která stihne naši zemi!” zvolal Rohrbek pohnutým hlasem. “Račtež, probůh prosím, pana falckraběte mírniti! Vy můžete mnoho, všecko, má milostivá paní!”

Falckraběnka vstala.

“Aj, Rohrbeku! Tak můžeš ty mluvit? V čí službách jsi?”

“Jsem váš věrný sluha – a věrný Bavor.”

“Tak že by mně radil věrný sluha?! Věz, Rohrbeku, že kdyby i manžel můj války nechtěl, že bych ji já sama začala a vedla!” Oči mladé kněžny se zaleskly. “Já vedu válku, já za své dědictví. Není-li to mou povinností, abych je sobě a svým dětem uhájila?”

“Milosti, tušil jsem, že prosba má bude nadarmo. Ale vykonal jsem svou povinnost. Ano, bude to válka o dědictví. Vévoda Albrecht dovolává se starého rodinného řádu, Vaše Milost práva přirozeného. Ó, že knížecí váš otec více vás miloval nežli svou zemi!”

— a následně na jeho cestě zemí zpustošenou započatými boji (když předtím Rohrbek poskytl jídlo hladovějícím):

“Co všecko dnes Rohrbek uviděl a co tou nevelikou cestou, kterouž podnikl, jsa vyslán falckraběnkou do kláštera hohenauského, aby tam donesl list mladé abatyši, sestře její, také své bývalé vychovance! Srdce se mu svíralo, když patřil na ty hrůzy bratrovražedné války. Již od jara po všem Bavorsku zuří a všude již jako by soudný den nastával. Kdy bude konec tomu zuření?

“Dva kohouti na jednom smetišti”, pravil ten starý sedlák. “Dříve nebude pokoje, až jeden vykrvácí, a my zatím zhyneme.”

To míní selský rozum a pravdu má.

“Ó bychom už měli jistého jediného pána!” zvolal také ten zoufalý staroch, a tak volá, křičí všecka země. Jediného, jistého pána, aby byl už svatý pokoj! Ten falckrabě, ten překáží. Alžběto nebohá! Toť zoufalý, šílený boj proti vévodovi a císaři. Práva nemá a přece nepoleví, byť sebe, ženu, děti zhubil i všecku zemi.”

Každý národ má právo bojovat za své zájmy, pokud samozřejmě svévolně neohrožuje jiné. Proto se (nejen) do tohoto Jiráskova románu dostává i bolestná zkušenost Bavorů s plenícími Čechy, která vrhá na Čechy negativní světlo, proto Češi sklízí trpké ovoce své vypočítavé touhy po penězích a slávě, protože nebojují ani za bavorský národní zájem, ani za český.

Román “V cizích službách” stojí za přečtení nejen pro své literární kvality i čtivost, ale i pro pochopení, jak velký milovník našeho národa vnímal vlastenectví v jeho širších souvislostech. Zároveň román poskytuje tak důležité pochopení přirozeného česko-německého střetávání, které se prolíná jak našimi dějinami, tak samozřejmě i Jiráskovým dílem.

(Ilustrace k románu od Radomíra Koláře)